Člověk je tvor společenský. -Aristoteles
19.03.2015 (11:00) • Arterie • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1435×
Všude kolem byla tma. Klopýtala jsem v té tmě a netušíc, kam jdu a co hledám, jsem bloudila kolem. Mrkala jsem očima ve snaze si tmě přivyknout, ale marně. Tma byla neúprosná, obklopovala mě, a já začínala tušit, že mým osudem je v téhle temnotě žít. Zhluboka jsem se nadechla. A je to vážně to, co chci? Opravdu chci zůstat tady sama, bez kohokoliv a čehokoliv? Napnu uši. Slyšela jsem nějaký zvuk. Nebo se mi to jen zdálo? Zdálo. Myšlenku na zvuk potlačím. Ale neuvědomuji si, že jsem tím potlačila i možnost úniku z tohoto temného prostoru. Jdu dál. Slzy mne pálí v očích. Vždy jsem žila v domnění, že samota je nejlepší řešení. Řešení všeho. Nepustit nikoho k sobě - to bylo pravidlo č. 1. Tak jsem tady. Konečně. Jenže... najednou to nechci. Nechci tu být sama. Nechci cítit strach. Nemít nikoho po svém boku. Myslela jsem si, že takhle budu šťastná. Tak proč nejsem? Myslela jsem, že to takhle vydržím navždy, že samotáři mají lepší život. A nyní jsem tady. Sama. A zoufale hledám někoho, kdo by tu byl uvězněn se mnou. Chci pryč! Kde je světlo?! Panika prostoupila mé tělo. Chvěji se a pociťuji závrať. Vzduch. Nemohu se nadechnout. Tma utahuje kolem mého krku smyčku. Lapám po dechu. Snažím se utéct. Vysmýkám se a běžím tmou. Běžím, dokud mě nepálí v krku a nepíchá v boku. Utekla jsem těm ledovým rukám. Klepu se. Já přeci nechci zemřít. Ne tady, ne opuštěná. Mám ráda život. Sedám na zem, která je chladná i teplá zároveň. Tvrdá jako skála, ale i měkká jako tráva. Usedavě pláču. Co mám dělat? Tohle je špatné místo. Mezi vzlyky volám slabě o pomoc. Nikde nikdo? Kde je má rodina? Rozhlížím se a pátrám ve tmě, jestli neuvidím siluety nebo aspoň malé světlo. Pořád nikde nic. Co to? Zvuk!!! Slyšela jsem ho znova! Někde tady kolem. Nebyl to sen. Kousek ode mě. Zvednu se na nohy a hřbetem ruky setřu slzy. Haló? Nikdo neodpovídá. Zase mrtvé ticho. Váhám. Copak mi z té tmy přeskočilo? Copak si ten zvuk jen představuji?
A zase! Nejsem blázen. Otáčím se pořád dokola. Snažím se určit směr, odkud přichází ten zvuk. Nemohu to určit. Je všude a zároveň nikde. Zoufale volám, doufám, že jej znova uslyším. Nikde nic. Ticho. Přemítám. Bloudím tu v té tmě už rok. Jistě jsem zešílela. Jsem zavřená v nějaké psychiatrické léčebně. Potřesu hlavou. Řeším tady nepodstatné věci a zapomínám na zvuk. Udělám pár váhavých kroků. Zavřu oči a opět se zhluboka nadechnu. Prosím, pomoc! křičím z plných plic. K někomu to jistě dolehne. Jsem si tím naprosto jistá. Ano! Funguje to. Zvuk se rozezněl jako odpověď na moje volání. Zaposlouchám se. Jsem v šoku. Slyším své jméno. Ten zvuk. Někdo volá mé jméno. Někdo mě sem přišel zachránit. Volám za ním. Volá na mě zpět. Kdo to je? A hlavně, kde je?! Rozběhnu se za hlasem. Moje nohy mne nesou. Najednou vím přesně, kam běžet. Stále volá mé jméno. Zastavím se. Musím se vydýchat. Tady jsem! Už běžím! pořád volám na ten hlas, aby snad neodešel. Ale je tu stále. Volá na mě. Cítím teplo v těle. Znova běžím. Utíkám za svou záchranou. Někdo musel prokouknout do mojí tmy. Prohlédl mou duši. Tohle je jako sen. Já... to asi dokázala! Vidím malý proužek světla. Doběhnu k němu. Dívám se vzhůru za světlem. Žasnu. Z malé škvíry na mě kouká můj rytíř.
„Tak už pojď. V té tmě se musíš bát. Víš, že nejsi sama. Podej mi ruku. Tady je světlo. Je tu krásně. Svítí slunce. Nemusíš zavírat oči a stranit se lidem. Spolu to zvládneme. Už je to dobré. Nemusíš brečet. Hledal jsem tě. Já tě nikdy neopustím. Mě se nezbavíš tak lehce. Samota není řešení. Bolest, starosti a smutek nemusíš přeci snášet sama. Spolu... Spolu budeme šťastní. Jsme tu jeden pro druhého, v dobrém i ve zlém. Tak konečně rozbij tu skořápku a vylez za mnou!“
Ten hřejivý hlas. Uklidnil mě. Cítím se v bezpečí. Já jsem v bezpečí. Usměju se. Sama jsem se do téhle tmy uvrtala, ale byť jsem nechtěla, vysílala jsem signály, že chci být zachráněna. On můj vnitřní hlas vyslyšel. Opravdu mi rozumí. Tak jako nikdo jiný. Stačí pár jeho slov a já vím, že mám své útočiště. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem pochopila, že mě chce z té černočerné tmy vyprostit.
Natáhnu ruku. Jsem venku. Přivírám oči před prudkým světlem. Bolí mne oči, ale je to příjemná bolest. Cítím ruku kolem ramenou. Pohlédnu do tmavě hnědých očí.
„No... Tak se přeci kolem sebe podívej.“
Poslechnu a rozhlédnu se. Kolem se usmívá celá má rodina. Mávají na mě.
„Jsme rádi, že jsi zase mezi námi. A že jsi tu celou cestu zvládla.“
Stisknu ruku svému zachránci a s hřejivým pocitem v srdci vykročím směrem k rodině, životu a mému novému já. Mé staré já bylo hloupé. Být na vše sám vážně není řešení. Tohle, co teď vidím, je pravý smysl života. Toho se chci držet a tím se chci řídit. Jestli se někdy vrátím do takového stavu, vím jistě, že tam dlouho nezůstanu. Mám ho po boku, svého strážného anděla.
Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Jednodílné
Diskuse pro článek Samotář:
Tak… narazila jsem na tebe náhodně, rozhodla jsem se si něco přečíst. A ty mě vyděsíš od začátku takovým obrovským odstavcem! Ale budiž, rozhodla jsem se nezaleknout a číst dál. Takže jsi mě mohla zaujmout myšlenkou, kterou jsi stvořila. Ovšem ta absence více odstavců mi opravdu vadí. Myslím, že právě v takové povídce bys měla mít těch odstavců mnoho, ne proto, abys to roztáhla, ale abys čtenáře nechala vplout do tvé vize, uvědomovat si každou kratičkou větu. Neboj se odstavců o větě či dvou, protože tady by se hodily, neb by to zaručilo tu údernost, která se takhle ztrácí v množství textu.
Mimochodem, třebas mě vyrušují zkratky a čísla v textu, takže „pravidlo č. 1“ bych spíše rozepsala na „pravidlo číslo jedna“, myslím, že by se to pak i lépe četlo. A taktéž celkem nepříjemné jsou pro mě osobně tři vykřičníky. Jednoduše se mi nezamlouvají, ovšem pokud to tobě tak vyhovuje, budiž. Tady jen vyjadřuji svůj názor na to, co mě zarazí, co mě vytrhne z kontextu a donutí se zamračit.
Závěr? Co bych řekla na ten závěr? Nevím, prostě pro mě byl takový… nedostačující. Spíše mě jen zmátl, donutil mě se ztratit v textu a uvažovat, co se to, damn, stalo. Začala jsi dobře, byť bez odstavců, tak dobře… ten popis byl reálný, člověk to cítil. A skončila jsi úplně jinak – abstraktně, tak, že tomu nešlo uvěřit. Své čtenáře si vrhla do té temnoty, a když jsi je měla zachránit, tvůj hlas už nebyl dostatečně silný. Tak to cítím já… zkus se nad tím zamyslet a zvážit, zda by nešlo něco z toho vyjádřit lépe, přesněji, citlivěji…
To sme dve.
Nightmare: Děkuji... :)
Trisha: Jak je vidno, tohle je asi častý "jev". Jsem ráda, že ses dokázala dostat ze samotářství! :) Ti co prošli touto změnou ví, jaké to je...
Ukradla si mi slová, ktoré moja duša veľmi dlho zamykala pred svetom. Tiež som bola blbá a hrala sa na vlka samotára, pokým mi nedošlo, že šťastie je o inom. Preto dávam: a . Plakala som pri tom, naozaj, pretože veľmi dobre poznám tie pocity. Príde mi to, akoby som to písala ja, len inom jazyku.
Oh... Došla mi slova... Pokud nic jiného, určitě zajímavé ^^
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!