Otázky, které vládnou Kouzelnickým světem: Proč ho moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru? Proč zradil svoje přátele? Proč mu vlastně říkali "Červíček"?
Jak se vlastně Peter Pettigrew ocitl v Bradavicích?
15.07.2015 (16:00) • Spyro • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 17× • zobrazeno 4398×
Zaklepal na dveře. Jeho ruka se třásla a po tvářích mu stékaly slzy. Nikdo neotvíral.
„Petere! Kam to zase jdeš? Co děláš?“ zeptala se přísně vypadající korpulentní žena. Její obličej připomínal nějakého hlodavce – přední zuby ve výrazném předkusu opřené o horní ret, malé oči tmavé barvy, baculaté tváře a blonďaté řídké vlasy splývající podél tváří.
„Ven, mami. Chci si jít hrát s kamarády,“ odpověděl Peter, osmiletý blonďatý klučina. Vůbec nevypadal jako matka, byl hubeňoučký a roztomilý. Klouček jako z reklamy.
„Nikam nepůjdeš! Budeš zase dělat divné věci, jak bych to pak vysvětlovala sousedům?“ řekla tvrdě, přešla ke dveřím a zamkla.
„Ale mami, maminko! Já chci-“
„Nic nechceš! Padej do svého pokoje! Jsi celý tvůj otec!“ rozčilovala se.
„Ne,“ řekl pevně.
„Ne?“ zopakovala nevěřícně.
„Ne!“ křikl vzdorovitě. Vrazila mu facku, načež od něj překvapeně uskočila a máchala rukou. Ta ji pálila, jako kdyby sáhla na rozpálená kamna. „Auvajs, jau! Zase to děláš! Já ti ukážu dělat divný věci, bastarde!“ rozkřikla se a odešla do kuchyně. Peter věděl, co bude následovat, a tak se rozběhl do pokoje, zabouchl za sebou, schoulil se v rohu místnosti a přál si být malý jako myš. Utéct nějakou dírou ve stěně. Slyšel její kroky na schodech a pak uslyšel, jak dveře zavrzaly, když je otevřela. Nic neřekla, jen vešla do místnosti, zlomenou násadu od koštěte v ruce. Došla až k němu, rozmáchla se a začala ho bít, tak jak to měla ve zvyku. Hlava nehlava, kam jí rána padla. Kryl si rukama hlavu a choulil se. Nechtěl brečet, chtěl být statečný. Slzy ale přišly a on se jim nedokázal bránit. Bolest pak povolila.
Klepal znovu a znovu. Nemohl uvěřit, že se to vážně mohlo stát, že by tam uvnitř nebylo živé duše. Když pořád nikdo neodpovídal, vešel dovnitř.
Seděl v pokoji a tajně si četl dopis, který přinesla ta sova. Nemohl tomu uvěřit. On a čaroděj! Štěstím skoro nedýchal, přemýšlel jen, jak to udělat, aby na to nepřišla matka. Sedl si ke stolu a začal dopis přepisovat. Slovo od slova, jen pozměnil slova, která by se matce líbit nemusela. Vždyť na internátní školu by ho pustit mohla.
Když byl hotový s přepisováním, pečlivě dopis složil a vyhrabal ze stolu obálku. Zalepil jej a úhledně nadepsal adresu. Snažil se, aby nebyl poznat jeho rukopis. Pak vylezl oknem, sešplhal po okapu a vhodil dopis do schránky, načež vyšplhal zpátky do okna a lehl si do postele. Ráno matka dopis najde a všechno bude v pořádku. Bylo to lepší řešení, než s ní bojovat, neměl šanci vyhrát. Možná to bylo zbabělé řešení, ale co měl jiného udělat? Měl matku přesvědčit, že jsou kouzla správná? Že by se měl naučit je kontrolovat a používat? To by mu v životě nedovolila.
Rukou sáhl na stůl a přitiskl si dopis na hruď. Byl to jeho lístek pryč.
Překročil práh. „Jamesi? Lilly?“ zašeptal do prázdna domu. Žádná odpověď. „Pane?“ zašeptal znovu a znovu nepřišla žádná odpověď. Na podlahu pomalu dopadal rozvířený prach, muselo to být chvíli, co se tu něco stalo. Pokračoval dál, když o něco zakopl. Sklopil pohled. „Jamesi…“
Seděl na nádraží King’s Cross a zoufale koukal na hodiny. Za deset jedenáct.
„Odkud ten vlak může odjíždět? Žádné nástupiště 9 a tři čtvrtě neexistuje,“ povzdychl si. Kdyby na vlastní oči neviděl Příčnou ulici, byl by si i myslel, že je to nějaký krutý žert. Matka by se nesmála, kdyby se vrátil domů s tím, že žádná škola neexistuje. Najednou se kolem něj prohnal kluk jeho věku.
„Mámo, rychle, nestihneme to!“ volal zoufale.
„Jamesi, zpomal! Stihneme to, neboj se!“ volala za ním udýchaná žena středního věku.
„Mami! Expres nepočká, ani ten kouzelný!“ volal zoufale chlapec. Toho se Peter chytil a po očku ty dva sledoval. Snažil se být nenápadný, což se mu zjevně nepovedlo, protože brýlatý chlapec jménem James na něj ukázal prstem. „Mámo, ten kluk nás sleduje!“ řekl ještě zděšeněji. Peter překvapeně pohlédl na jeho matku, která vytáhla hůlku a chystala se něco udělat. Rychle vytáhl svoji.
„Jedu taky do školy a nevím, jak se dostat na nástupiště 9 a tři čtvrtě,“ řekl opatrně. Žena si oddychla a hůlku schovala. Paměťové kouzlo nebylo třeba.
„Běž támhle za Jamesem. Musíš projít tou zdí mezi devítkou a desítkou. Jimmy, předveď mu to,“ usmála se na chlapce žena a ten bez dalšího slova proběhl zdí. Peter překvapeně zamrkal, když James zmizel.
„Buď statečný,“ řekl sám sobě a rozběhl se proti stěně. Nepřekonal přece všechny ty překážky jen tak. Neudělal falešnou kopii dopisu, nehledal sám Příčnou ulici a nedostal se až sem, jen aby ho zastavila zeď. Zeď, která navíc ani podle všeho neexistuje. Jak hloupé…
Rozběhl se a bez jediného zaváhání zdí proběhl, div nevrazil do té naproti. Tam už na něj mával James.
„Tak poběž!“ usmíval se a čekal, než se k němu Peter přidá. Ten se šťastně usmál a vydal se za Jamesem.
… Peterův první kamarád…
Peter se opatrně sehnul a zavřel dávnému příteli zděšené oči. Pravděpodobně se snažil zabránit pánovi Zla před vstupem do dětského pokoje. Po zádech mu přeběhl mráz, jako by se ve vzduchu vznášel jeho duch, jako by odmítal opustit domov, dokud nebude v bezpečí. Rychle šel dál, neměl odvahu déle se na dávného přítele dívat. Bylo to sobecké, když to byla jeho vina. Více než ždibec sobecké…
„Peter Pettigrew,“ vyvolala mladá žena, která se představila jako Minerva McGonagallová, jeho jméno. Usmál se a ke stoličce skoro vyběhl. Byla před ním spousta zařazených žáků a on sám se nemohl dočkat, kam přijde. Bylo mu jedno kam. Chtěl jen někam patřit.
„Ale, mladý muži,“ zašeptal mu klobouk do hlavy. Peter se usmál. „Vidím, že se jen tak něčeho nezalekneš. Máš bystrou mysl a pevný úsudek. Zmijozel ale nepřipadá v úvahu, tví rodiče a kouzla si moc nerozumí. A co takhle Havraspár, hmm? Ale ne, to není to pravé. Neupřednostňuješ sebevzdělávání,“ mluvil moudrý klobouk sám pro sebe. Peter ho jen tiše pozoroval očima protočenýma nahoru, nic neřekl. „Mrzimor… Starý dobrý Mrzimor. Helgo, Helgo, ty jemná, hodná Helgo. Ty asi nejsi ta pravá pro Petera Pettigrewa. Vidím v jeho srdci pevné, nezlomné přesvědčení a silnou sebezáchovu. Tolerovala bys ždibec sobeckosti? Ale ne… Chlapče, myslím, že volba je jasná. Nebelvír!“ poslední slovo klobouk vyřkl nahlas, načež se červeně ozdobený stůl dal do jásotu.
Peter vstal a rozešel se ke stolu, naposledy se ale ještě ke klobouku podíval. Ždibec sobeckosti? On přeci není sobecký… Vrtalo mu to hlavou ještě dlouho poté, co ulehl v nebelvírské věži do postele. Ždibec sobeckosti…
Překročil práh dětského pokoje. Dítě spalo a u jeho postele ležela žena. Peter k ní přišel a do očí se mu poprvé vedraly slzy. Nejhodnější, nejsrdečnější žena na světě. „Lilly…“
„Srabus, Srabus, Srabus!“ skandoval dav, když James Severuse zase jednou šikanoval. Peterovi ho bylo líto, ale příliš se bál mu pomoct. Pokud by James obrátil svůj hněv na něj, sám by to nevydržel. Raději skandoval s ostatními. Bylo to snazší.
„Pottere! Ty jsi takový ubožák! Okamžitě ho nech!“ skočila před Severuse zrzavá holčina a uhodila Jamese knížkami.
„Evansová, klídek! Chci se jen pobavit,“ usmál se na ni koketně.
„Okamžitě ho pusť, nebo to nahlásím profesorům!“ řekla pevně a podívala se na skrčeného černovlasého chlapce zmáčeného vodou a politého jakousi červenou lepkavou tekutinou. To se ale ozval někdo jiný z davu.
„Jo, okamžitě ho pusť. Pusť ho, ať si ho můžu chytit já,“ zakřenil se v davu vysoký kudrnatý hoch a přešel za Jamesem.
„Blacku, nepleť se do toho!“ zavrčela skrz zaťaté zuby Lilly, otočila se a přešla k Severusovi.
„Blacku, nepleť se do toho,“ pitvořil se po ní Sirius vysokým hlasem a strčil do Jamese, „pojď, necháme hrdličky, ať si spolu užijí romatickou chvilku, a jdeme se bavit jinam,“ zasmál se Sirius, chytil Jamese kolem ramen a vedl ho pryč, ignoruje Lillyin nenávistný pohled. Peter se za nimi rozběhl a usmál se na Jamese.
„To bylo skvělé kouzlo Jamesi, naučíš mě ho?“ usmál se.
„Ale, tvůj kamarád?“ usmál se Sirius a plácl Petera do ramene.
„Jojo, nejlepší,“ usmál se James a natáhl ruku k Siriusovi, „jsem James,“ představil se.
„Sirius,“ odpověděl zvesela kudrnáč a podíval se na Petera.
„A tohle je Peter. Seznámili jsme se na nádraží v prváku… Ty jo, jako by ten rok ani nebyl, jak rychle utekl,“ usmál se a rozcuchal Peterovi vlasy.
„Hele, kluci, pojďte se podívat k jezeru. Nebude tam žádná otravná šprtka Evansová ani její fanklub!“ navrhl zvesela Sirius, a aniž mu někdo odpověděl, rozběhl se k jezeru. James se dal do smíchu a rozběhl se za ním. V Peterovi se pohnul osten žárlivosti.
„James si nesmí najít nového kamaráda! Musím jim stačit,“ pomyslel si a rozběhl se za nimi. „Hej, kluci! Počkejte na mě!“ zavolal za nimi, načež se ti dva otočili a se smíchem se zastavili.
„Poběž! Nejenže nic neříkáš, ale ještě jsi pomalej jak slimák!“ smál se Sirius. Pomalu se stmívalo, a tak když došli k jezeru, panovalo kolem šero.
„No, a od té doby tady lítá její duch a křičí o pomoc,“ říkal hlubokým hlasem Sirius. James se bavil, ale Peter cítil obavy.
„Pojďte, nebo z toho budeme mít problémy,“ krčil se za Jamesem.
„Ale houby problémy, nebuď srab,“ bouchl ho do ramene Sirius a rozhlédl se. Peter si bezděky protřel rameno, ale nic neřekl, Nechtěl být novým srabusem. Rozmrzele se vydal za nimi, ale po pár krocích do Siriuse narazil. „Hergot, co furt děláš? Nehejbej se, prosím tě,“ protočil očima Sirius a vrátil se s nimi tam, kam se předtím dívali s Jamesem. V dáli se rýsovala postava. „Vidíš to taky, Jimmy?“ dloubl Jamese Sirius do žeber a upřeně koukal na postavu. Než stihl James odpovědět, Sirius si poradil. „Hej, ty! Seš náměsíčnej nebo co, sem se po setmění nesmí!“ zavolal co nejhlubším hlasem.
„Možná bychom tady taky neměli být,“ poznamenal znovu Peter.
„Kuš,“ ohradil se Sirius, jako by odehnal otravný hmyz, a soustředil se plně na postavu. Ta se otočila a začala se k nim blížit. Peterovi se stáhly zornice a rychle se rozběhl k nejbližšímu stromu, za kterým se skrčil a čekal. Nechtěl, aby se jeho kamarádům něco stalo, ale věděl, že jsou silnější jak on a že se snáz zachránil. Nic ale neslyšel dlouhou dobu, a tak se pomalu podíval zpoza kmene stromu. Silueta podle všeho zmizela a James a Sirius se snažili ji očima znovu najít.
To ale nebylo třeba, protože když se Peter úlevně stáhl zpátky za kmen, zády do někoho vrazil. Hlasitě vykřikl a rozběhl se k Jamesovi a Siriusovi.
„Je to za stromem!“ křikl zoufale, tasil hůlku a otočil se. „Nejsem srab,“ připomněl si tiše. James a Sirius ho napodobili. Také vytáhli svoje hůlky a pomalu šli za strom. Zpoza něho se ozýval… smích. Všichni tři si vyměnili nechápavé pohledy a zašli za ně. Našli tam kluka, který se očividně skvěle bavil.
„Já se omlouvám, když vy jste byli taková snadná kořist! Hlavně on,“ kývl k Peterovi a smál se dál. James a Sirius se na sebe podívali a začali se také smát.
„Ha ha! Moc vtipný!“ zavrtěl hlavou Peter, ale když viděl, jak se všichni smějí, nechal se strhnout taky.
„Ne, fakt se omlouvám, kamaráde!“ usmál se na Petera, když veselí povolilo.
„V pořádku, jen jsem se lekl,“ mávl rukou Peter a podíval se na Jamese. Ten se zase díval na kluka. Kluk naproti měl zjizvený obličej, tudíž netrvalo dlouho, než si James vybavil jeho jméno.
„Počkej, tebe já znám! Ty jsi z Nebelvíru. Lupin, že jo?“ řekl nahlas.
„Remus Lupin k vašim službám,“ usmál se.
„Ty jo, rád tě poznávám, Remusi. Sirius Black. Co tady vlastně děláš?“ ptal se Sirius.
„Nic, rád se procházím sám při… měsíčku,“ usmál se nejistě Remus. „A vy dva?“
„Jsem James Potter a tenhle posera je Peter Pettigrew,“ usmál se James.
„Ale pěkně ses přede mnou schoval. Víš, kdo další se takhle rychle umí schovávat? Červi. Vždycky se zašoupnou do ovoce a nevylezou, dokud je nevyplavíš vodou,“ zasmál se Remus.
„Já nejsem červ!“ oponoval Peter, ale bylo pozdě.
„Ty rozhodně nejsi takový ten velký červ, ty jsi malý červ. Takový červíček,“ usmál se Sirius.
„Nejsem ani červíček, neříkej mi tak!“ ohradil se Peter.
„A proč ne? Tady pan náměsíčnej už taky svoji přezdívku dostal,“ usmál se Sirius a James přikývl.
„No jo, jasnej Červíček a jasnej Náměsíčnej,“ usmál se.
„Když už, tak Náměsíčník,“ opravil ho Sirius. Remus jen pobaveně zavrtil hlavou.
Ačkoli se Peterovi přezdívka nelíbila, cítil se dobře. Byl mezi přáteli.
Před dveřmi se ozvaly kroky a dveře se otevřely. Peter se překvapeně otočil – nikdo ho tu nesměl vidět! „Co mám dělat?“ opakoval si zoufale a zmateně se rozhlížel. Mohl by se prostě přeměnit na krysu a utéct, ale to by ho pak všichni hledali a padl by do podezření. Měl se tu sejít s pánem Zla a ten tu nebyl. Věděl, co musí udělat.
Chytil hůlku, nastavil levou ruku a podíval se na ni. Na prsteníčku se mu skvěl prstýnek. Pamatoval si, jak k němu přišel.
„Pánové, je to oficiální! Budeme se brát,“ usmál se James a chytil Lilly kolem ramen. Remus, Sirius i Peter okamžitě začali gratulovat. Jako Jamesovi nejlepší přátelé to měli Poberti možnost vědět první.
„Já to věděl! Moc vám to přeju, srdíčka,“ usmál se přeslazeně Sirius a přešel k Jamesovi s našpulenými rty. James do něj se smíchem strčil.
„Kamaráde, tohle už musí skončit. Obávám se, že jsem byl přebrán,“ usmál se na svoji snoubenku a ta mu úsměv oplatila.
„Tak to teda ne, Lilly! Jestli mi chceš odepřít, abych Jamese obšťastňoval, musíš zaplatit, květinko,“ urazil se Sirius naoko. Lilly se ale vševědoucně usmála, jako by s tím snad počítala, a sáhla do kapsy. Vytáhla z ní pět kroužků, čtyři větší a jeden menší.
„Víte,“ začala, „vždycky jsem vám tu vaši Pobertovskou partu záviděla. A tak abych byla alespoň trošku její součástí, vyčarovala jsem nám tady památku,“ přešla od jednoho ke druhému a každému na prostředníček nasadila kroužek. Vypadaly docela obyčejně, stříbrné, čtvrt palce široké prsteny, ale z vnitřní strany bylo po obvodu vyryté „NČTDL Poberti“. Ať se ale Lilly snažila sebevíc, Peterovi prstýnek na prostředníček nesedl. Peter podstatně přibral, a tak se jeho míry nedaly odhadnout.
„Promiň, Petere, napravím to,“ vytáhla hůlku Lilly, ale Peter ji zastavil a se smíchem prstýnek z prostředníčku přendal na prsteníček.
„Tak, Jamesi, teď bude mít snoubence dva!“ ušklíbl se.
„Tak to zapomeň, ty prašivá kryso! Tahle lilie je jen moje,“ objal Lilly James a jemně ji líbnul na tvář.
„Ale tak, děcka, nechte si to na doma,“ ozval se Remus.
„Ale ticho, Náměsíčníku, nekaž hezkou chvilku. Pojď se radši se mnou projít při měsíčku, to ty máš přece rád,“ zakřenil se Sirius. Remus ho jen káravě praštil do žeber.
„Pitomče. Nechápu, proč ti říkáme zrovna Tichošlápek. Kdybys uměl být alespoň z půlky tak ticho, jak tvoje přezdívka napovídá, život by byl o moc jednodušší!“ povzdychnul si Remus.
„To byste se ale strašně nudili,“ usmál se Sirius a otočil se na Petera, „tak co, Červíčku, už se z tebe stal chlap? Nebo jsi ještě nenašel svůj penis?“ zakřenil se Sirius a hůlkou namířil Peterovi na citlivé místo.
„Ježiš, chlape! Nemusíš být až tak teplej,“ odstrčil ho od sebe Peter. Jamese i Remuse měl rád, ale se Siriusem nikdy nevycházel tolik jako se zbytkem party. Ne že by mu to vadilo. Z jeho pohledu u toho vyhnance nebylo o co stát. I když, on sám neměl o vyhnancích co říkat. Doteď před matkou tajil, jakou že školu to vlastně navštěvoval.
„Ale, ale,“ zaševelil Sirius a zavrtěl hlavou, „vždycky jsem si myslel, že největší nuda je s Remusem, ale překonáváš všechny rekordy, Červíčku. Kdyby ti někdy někdo přišil vraždu, nikdy bych mu nevěřil, protože ty jsi tak nudnej a nešikovnej, že by to ani na zašlápnutí mravence nestačilo!“ zvolal.
„Kdybych někdy někoho zabil, narafičil bych to na tebe,“ ušklíbl se Peter.
Tenkrát to byla jen nevinná, hloupá legrace.
Rychle hůlkou přejel pod prstýnkem a zadusil v sobě bolestivý křik. Místo toho všechnu bolest vložil do přeměny. Než příchozí přišel a uviděl celé neštěstí, stihla se krysa schovat pod stůl. Jakmile byla vhodná příležitost, rychle vyběhl z místnosti. Ještě se mu k uším donesl nářek přítomného a zarazil se mu do srdce jako dýka. Z korálkových očí stekla jediná malá slzička.
„Mluv, nebo tě zabiju!“ šeptal Voldemort, zatímco Peterovi držel pod krkem hůlku.
„Nevím, kde jsou, nejsem s nimi v kontaktu!“ odpovídal hlasitě a pevně Peter.
„Lháři! Crucio!“
„Argh!“ Peter se skácel k zemi a třásl se. Byla to strašná bolest, nevyslovitelná. Jediné, co dokázal, bylo křičet a škrábat nehty o zem. „Nepoddávej se, buď statečný!“ volal zoufale jeho vnitřní hlas, ale Peter už ho dávno neslyšel. „Godrigův důl!“ zvolal plačtivě vykřičenými hlasivkami ze zoufalství. Voldemort přerušil kletbu a sklonil se k němu.
„Jak že jsi to říkal?“ zeptal se znovu. Peter věděl, že teď už nemá na výběr. Buď odmítne zopakovat, co už řekl, a podepíše si ortel smrti, nebo bude spolupracovat a bude mít alespoň malou naději přežít. Chtěl být statečný. Ale stejně tak chtěl být naživu. Život mu odepřel dětství, má tak přece právo si užít dospělost, ne? Ani na chvíli ho nenapadlo, jaký dar od života dostal v podobě svých přátel.
„Godrigův důl…“ zopakoval vyčerpaně. Nemyslel na následky ani na kamarády, nemyslel na nic. Přál si, aby i jako malé dítě měl slova na ukončení té strašné bolesti. Ale tenkrát tam nebyla. Tenkrát tam byla jen matka, zlomená násada a on. A strach. Strach, že se nedožije dalšího dne.
Co ale přinesl další den, bylo mnohem horší než smrt. Pohled na svého prvního nejlepšího přítele, jak leží na zemi mrtvý jeho vinou, to už nikdy nic nepřekoná. Jeho život už nemá šanci si větší oběť vyžádat.
Už nikdy ho nedá všanc. Chtěl být statečný, ale k čemu? Stačil přece jen ždibec sobeckosti.
„Odpusťte, kamarádi…“
A malá krysa zmizela kdesi v šeru noci.
Zdravíčko. :) Doufám, že se vás nevšední pohled do doby Pobertů líbil. Co se týče mé Harry-Potterovské tvorby, chystám teď daší kapitolovou Dramione povídku, tak uvidíme, co se z toho vyklube. :)
Každopádně, budu ráda za každý komentář a názor. Vím, že Peter není zrovna atraktivní postava, ale mně se zdají tolik opomíjení lidé nesmírně zajímaví, a zrovna Peter nejvíc. :)
Toť vše, těším se u další tvorby. :)
Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter
Diskuse pro článek Chtěl být statečný:
Zajímavý námět, mám ráda neobvyklé pohledy na známé postavy :) Ta nevraživost mezi Siriusem a Peterem je tak krásně logická a perfektně do toho všeho zapadá! Našla jsem pár slov, které mi úplně neseděly do větné stavby a trochu kazily plynulost, ale četlo se to celkově dobře.
Osobně si myslím, že ta Červíčkova zrada není pojatá úplně dobře. Proč by se na něj Voldemort zaměřil, když byl ten nejméně pravděpodobný člen party, který by mohl být strážcem tajemství? Proč by hledal a mučil zrovna jeho a ne Siriuse? Nebo se Červíček k Voldemortovi přidal a náhodně se prořekl, že to tajemství zná a proto ho Voldemort začal mučit a tahat to z něj? Tahle část mi přijde poněkud nedostatečně rozepsaná, nevím co přesně se tam stalo a přitom je to pro děj tak klíčové... To mě trochu mrzí.
Musím, říct, že něco na té tvé obhajobě seznámení s Remem je. Já to asi brala podle Harryho, že své spolužáky z koleje zkrátka znal - Seamuse, Deana, Parvati... :).
Jinak není vůbec zač.
Vau! :) Děkuju za dlouhý, krásný komentář. :)
Abych byla upřímná, otázka není z mojí hlavy, ale někdo o tom cosi psal na internetu, já neměla možnost si to přečíst a v podstatě mi to nedalo spát. :D
Ono celkově ty seznamovací části patří k slabším, protože v knihách se jako první znali Sirius a James, jak už tu níže někdo napsal, ale zrovna k seznámení s Remusem mi dovol menší obhajobu: Vzhledem k tomu, že tohle jsou průšviháři a navíc ložnice jsou společné, nemůžou si pamatovat úplně všechny a zrovna Remus, který byl odrazem vzorného studenta a nijak nahlas se neprojevoval, nepatřil mezi jejich okruh zájmů. Nicméně děkuji za výtku, popřemýšlím nad tím. :)
Jsem ráda, že ty dialogy působily přesně tak, jak měly. :)
Já se popravdě ani červíčka očistit nesnažila, sama jsem ho nikdy ráda neměla, ale bylo mi líto, že ho všichni tak slepě odsuzují, aniž by se jen zamysleli nad jeho životním pozadím. Díky! ;)
To byl báječný nápad. Opravdu originální pohled na Poberty, to rozhodně. Už jen ta otázka - proč byl Peter (takt trochu potterovský symbol zbabělce) v koleji pro odvážné. Mě osobně by vůbec nenapadlo se ptát, ale je to vlastně naprosto základní otázka. A tys nám ji velmi zdařile osvětlila.
Skutečně si dovedu představit, že za Peterovými činy stála tahle pošramocená minulost...
Mám jedinou výtku a to k seznámení ostatních Pobertů s Remem. Ne tak ani jako k celku, spíš k jedné konkrétní formulaci. Přijde mi krapet zvláštní, že po roce v Bradavicích by nevěděli jistě, že se Lupin jmenuje křestním Remus a říkali něco ve smyslu: "Tebe znám...". Nejspíš byli už rok v stejné ložnici, no ne?
Ale jinak musím jen a jen chválit - původ přezdívek, skvělý ;). Prokládání příběhu střípky z doby těsně po smrti Jamese a Lily - tak mrazivě poutavé.
Ale největší plus rozhodně a bez debat za dialogy mezi Poberty.
Ať už ty humorné (Pitomče. Nechápu, proč ti říkáme zrovna Tichošlápek...), nebo ty děsivě pravdivé (Kdybych někdy někoho zabil, narafičil bych to na tebe...).
A pasuje mi tam i ona nevraživost mezi Siriem a Peterem - v partě vždycky panuje svým způsobem drobná rivalita, v tomhle případě o přátelství s Jamesem. Remus je ten typ člověka, který nemá tyhle přetahované zapotřebí, zato Sirius si je jistě vědom, že jsou s Jamese nejznámější duo na škole, zatímco Peter zkrátka touží mít svého nejlepšího kamaráda...
Nemůžu říct, že by to v mých očích Červíčka očistilo, ale početla jsem si opravdu s chutí...
Darien: Jojo, v rámci jednoho textového RPG... :3 :)Je to naprosto skvělé, letos jedu popátý a dvakrát jsem byla jako primuska
Tábor Harryho Pottera? Vem nás s sebou!!!
Sinnuška nezklamala!
No, přesně to tak nějak bylo účelem. Mně ho bylo líto tak nějak celou dobu a pořád jsem nevěděla proč. Ale jsem ráda, že jsem nejenom v tobě, ale i v ostatních probudila nové myšlenky.
A na povídce usilovně pracuju, navíc jedu za týden na týden na tábor Harryho Pottera, letos s tématem relikvií, tak naberu novou inspiraci (zaškrtla jsem simudlovský původ). Ale určitě napíšu, jak se objeví.
Venna: Teď jsem dočetla Harryho Pottera 7 po spoustě letech a tloukla jsem se za to trošku do hlavy. Ale moc děkuju za chválu, hrozně si toho vážím a doufám, že tě zase na nějaké dílko naalákám.
Opravdu obdivuhodná povídka.
Abych pravdu řekla, hodně jsem přemýšlela právě nad otázkami psanými v úvodníku. (Jak to, že se dostal Peter do Nebelvíru? Proč se s ním Sirius a James vůbec přátelili?...)
Tento příběh je úžasně vymyšlený a navíc většina fakt sedí i do HP knih od Rowlingové (třeba akorát ne to, když seděl Peter ve vlaku s Jamesem, jelikož tam podle HP seděl se Siriusem), ale to vůbec nevadí! Koneckonců tohle je FanFiction!
A musím zdůraznit: Opravdu úžasná povídka, skvěle vymyšlená!
Ještě musím dodat, že má i dobrou délku. A také se mi moc líbilo to, že byl příběh prokládán chvílemi jakoby "útržky" z budoucnosti.
Moc povedené, jen tak dál!
Všimni si, že to není ani měsíc! :D :D Už se lepším :D
Nad jeho osudem jsem nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela. V hlavě mám prostě zakódované, že kvůli moci a fanatismu zradil své nejlepší přátele. Ale otázka jak se vlastně dostal do Nebelvíru je dobrá. Opravdu nikdy jsem se nad touto zvláštností nepozastavila. Ale teď jsem si poprvé Petera představila jako takového chudáčka, který za to vlastně skoro ani nemohl. Z části mi ho bylo i líto (dobře z větší části).
OOoooo tvoje další kapitolovka? A ještě Dramione?! BOŽE DĚKUJI!!! Miluji Draca a Hermionu <3 Když už čtu nějakou FF na HP tak je to buď z doby Pobertů a nebo Dramione. Právě teď jsem mi zlepšila tento teplý letní den. Děkuji :3
Ale až vyjde první kapitola, tak mě nějak upozorni ať ji neprošvihnu! Byla by to věčná škoda.
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!