OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 3. kapitola



Až do úplného konce - 3. kapitolaZařazování je u konce a hostina může začít. Hope se seznamuje se svými spolužáky Hestií Jonesovou a Bertramem Aubreym, zároveň je zasvěcena do tajů havraspárské koleje, která se v následujících letech stane její rodinou. Příjemné čtení přeje FNikol.

3. Havraspárští

Sotva deset minut uběhlo od Marlenina zařazení a Hope už se musela smířit s tím, že Tessu taky nebude mít ve své koleji. Dívka ale nebyla zařazena do Nebelvíru jako Marlene. Ne, podle rychlosti, kterou Moudrý klobouk zakřičel „MRZIMOR!“, nebyl Nebelvír - a vlastně ani žádná jiná kolej - možností.

Tessa se zvedla ze stoličky a s rozpačitým výrazem šla ke stolu jásajících Mrzimorských. Hope a Marlene jásaly s nimi. Žádná z nich nebyla zrovna nadšená, že jsou všechny v jiné koleji, ale doufaly, že budou mít dostatek volného času, aby to nepoznamenalo jejich přátelství a mohly se stále vídat.

Poslední z prváků, Emmeline Vanceová, byla zařazena do Zmijozelu. Hopina teta pak svinula pergamen a odnesla stoličku i Moudrý klobouk. Tou dobou už měla Hope hlad. A to nepotřebovala jíst tak často jako třeba Mina nebo Robbie.

Profesor Brumbál se zvedl ze svého čestného místa v prostředku učitelského stolu, třikrát tlesknul a pak přátelsky s širokým úsměvem rozepjal paže. „Vítám vás! Vítám vás v novém školním v roce v Bradavické škole čar a kouzel! Doufám, že se pro vás Bradavice stanou druhým domovem. Než započne hostina, rád bych vám představil nového školníka naší školy, pana Arguse Filche...“ - máchl rukou k ošklivému kouzelníkovi sedícímu na kraji stolu, kterému na klíně seděla obrovská chlupatá kočka - „a nového profesora obrany proti černé magii, profesora Greenfieldse!“ a ukázal na plešatého tlustého kouzelníka, který se na ně od učitelského stolu nepřátelsky šklebil. „Prosím o potlesk!“

Studenti i profesoři začali tleskat. Argus Filch se zaškaredil a letmo kývl hlavou. Greenfields jakbysmet. Bylo vidět, že oba byli muži vážených vlastností a povah.

„A nyní – nechť započne hostina!“

S Brumbálovými slovy se všechny stoly zaplnily jídlem: desítky druhů polévek, brambory na všelijaké způsoby, sendviče, božsky voňavé pečeně kuřecího, vepřového, dokonce i jehněčího, omáčky a přílohy, jaké se v mudlovské kuchyni nenajdou... Bylo tu vše. Jídlo, jaké každý den večeřela doma, jídlo známé a obyčejné, ale i nápoje, kterých se nikdy nenapila, pokrmy, jež nikdy neochutnala. Obdivem jí klesla brada.

„Kuře?“ 

Otočila se po hlase. Patřil dívce tmavé pleti, která si vedle ní sedla po zařazení. Nepamatovala si její jméno, ale její zařazení měla stále živě v paměti. Ta dívka byla zapeklitec. Kloboukový zapeklitec. Znamenalo to, že její zařazení trvalo přes pět minut. Dokonce i Hope, vždy zdvořilá a milá Hope, se začala nudit.

Usmála se na ni a s kývnutím si nabídla z mísy jedno kuřecí stehno. „Děkuju, ráda.“

Dívka pak vrátila mísu zpátky na stůl a otočila se znovu k Hope: „Jmenuju se Hestia Jonesová, mimochodem.“ 

„Ráda tě poznávám. Já jsem Hope le Fayová.“

Hestia jí s úsměvem kývla a zakousla se do kuřecího stehna. „Viděla jsem tě ve vlaku. Nakoukla jsi do našeho kupé, pak ses na nás usmála a pokračovala dál. Přišlo mi to divné. Měli jsme místo, víš,“ promluvila opět.

„Nejspíš jsem si nevšimla,“ odpověděla jí Hope. Byla to lež. Všimla si volného místa. Ale byly tam děti, které znala. Děti, které znaly ji. Bylo jí sice jasné, že se její přátelé brzy dozví, jak se to s ní má, ať už od ní, nebo od jiných, ale nijak to netoužila urychlovat.

Hestia s ní pak dlouho žádný hovor nenavázala a Hope se taky o nic nepokoušela. Obě jedly a poslouchaly hlasy ostatních kolem. Ticho mezi nimi trvalo dlouho. Začala mít strach. Jestli si nenajde kamarády ve své koleji teď, mohlo by se stát, že skončí sama a bude odpadlík. 

„Ja-jaký je tvůj krevní status?“ vykoktala ze sebe. 

Hestia se k ní překvapeně otočila. Hope pochopila, že Hestia nečekala, že od ní ještě něco uslyší. Nepůsobila ostýchavě, moc dobře to věděla, ale měla dojem, že ji ostatní občas vidí jako uzavřenou osobu. Snažila se na tom pracovat, snažila se odstranit tuhle svou vadu tak jako všechny ostatní. 

Hestia ale očividně takový problém neměla. Nebyla sice tak smělá jako Marlene, ale rozhodně netrpěla stydlivostí.

„Půl na půl. Táta byl odtud z Havraspáru.“ Chvíli žvýkala, než se k Hope otočila. „Jaký je tvůj?“

„Čistý. Rodiče byli ze Zmijozelu.“ Kývla k nejvzdálenějšímu stolu od toho jejich. Studenti Zmijozelu nosili zelené kravaty. Převážná většina z nich byli z čistokrevných rodin. Převážná většina z nich se neostýchala nazývat kouzelníky z mudlovských rodin mudlovskými šmejdy. 

„Oh! Nebudeš mít problém, že jsi skončila v Havraspáru?“

Hope se chvíli dívala do svého talíře, než odpověděla: „Ne, to se nestane. Mým rodičům to vadit opravdu nebude.“ 

Neříkala to jen proto, že byli oba po smrti. Ne, o to jí v tu chvíli nešlo. Hope jednoduše věděla, že by s jejím zařazením do havraspárské koleje neměli problém. Pamatovala si své rodiče, tudíž i to, jak jí a Leslie neustále připomínali, že je budou zbožňovat, ať už budou v Havraspáru nebo Mrzimoru. (O Nebelvíru se nezmínili. Přestože v té době byli pryč ze školy už skoro deset let, stále pociťovali ke koleji lvů rivalitu. A Nebelvírští to měli stejně.)

Podívala se přes rameno na Marlene, která se teď něčemu smála. Pár míst od ní seděl Sirius, naproti němu James, chlapec, co s nimi plul v loďce přes Černé jezero. I jejich smích byl slyšet. Vlastně všichni Nebelvírští z prvního ročníku vypadali, že je něco pobavilo.

„Já to mám taky napůl,“ ozval se tmavovlasý kluk s dioptriemi naproti nim. „Táta je mudla a máma čarodějka, byla v Mrzimoru.“ Posunul si svoje brýle na nose a věnoval oběma dívkám úsměv. „Jsem Bertram Aubrey,“ představil se.

A tak se kolem nich spustila debata, do které každý, kdo seděl alespoň na doslech, přispěl svým vlastním krevním statusem. Mezi havraspárskými prváky bylo několik čistokrevných kouzelníků jako Hope, jiní byli smíšení jako Hestia a Bertram (který trval na tom, aby ho všichni opravdu oslovovali Bertram, přestože to bylo odporné jméno). Velkou část však tvořili kouzelníci a čarodějky mudlovského původu. A právě ti se dožadovali vyprávění o kouzelnické společnosti. Věděli už o základních věcech: o famfrpálu, o mluvících obrazech, o faktu, že Albus Brumbál je největší kouzelník, který kdy kráčel po této planetě. Ostatní věci pro ně ale stále byly tajemstvím.

Většinou vysvětlovala Hope. Jako členka jednoho z nejstarších kouzelnických rodů o podobných věcech věděla hodně. Mluvila srozumitelně a dost nahlas, aby ji spolužáci kolem slyšeli. Přesto to ale často mudlorození nechápali. To pak pomohl Bertram, srovnával to s podobnostmi z mudlovského světa, kterým děti rozuměly o dost lépe.

A tak i mezi prváky orlí koleje nastala příjemná atmosféra. Společně se smáli a vykládali si, co se dozvěděli od svých přátel z vyšších ročníků. Že lektvary jsou zatraceně těžké, že se začnou učit létat až asi příští týden. Povídali si i o knihovně a o oddělení s omezeným přístupem. Mudlovští kouzelníci vyprávěli, jak se dozvěděli o svých schopnostech (Hope se při této části vždy mračila – nelíbilo se jí, když jí většina z nich řekla, že teta Minerva proměnila nějaký předmět v jeden z jejích polštářů, aby dokázala, že magie existuje a že si to všechno nevymýšlí). Mluvili mezi sebou hodně a o všem. Porovnávali svět kouzelníků a svět mudlů. Čistokrevní šíleli z mudlovských vynálezů, mudlorození bláznili z předmětů kouzelnických. A uprostřed toho všeho tam seděli ti, kteří byli dvojí krve, s lehkým arogantním úšklebkem, protože to, co ostatním připadalo báječné a tak „wow“, oni znali už celých jedenáct let.

A i přes to, že se přesouvali od jednoho tématu k dalšímu rychlostí blesku, tu bylo stále tolik věcí, o kterých potřebovali ještě mluvit.

Hope zrovna dojídala moučník, když Brumbál vstal ze svého místa a tleskl. Její moučník, stále nedojezený, zmizel. Zbylo jí jen to jedno malé sousto na lžičce, již svírala mezi prsty. S otevřenou pusou zírala na místo, kde byl ještě před chvílí její talíř a – co bylo důležitější – její koláč.

Hestia se vedle ní začala smát. 

„A nyní, když už jsme se všichni najedli a napili po dlouhé cestě do Bradavic...“ - Hope se na toho kouzelníka s dlouhým, stříbrem protkaným, plnovousem zamračila, načež si Hestia musela zakrýt ústa rukou, jelikož její smích se stával čím dál víc hlasitější, „... vám musím oznámit pár věcí. Vyšší ročníky si toho jsou již samozřejmě vědomy, ale prváky upozorňuji, že vstup do Zapovězeného lesa, kterému se neříká zapovězený jen tak pro nic za nic, je... ehm, zapovězený.“ Někteří ze studentů propukli v smích. Většina se jen široce usmívala. 

„Dále upozorňuji prváky a druháky, že nemají povoleno navštěvovat Prasinky. Tuto výsadu udělujeme studentům od třetích ročníků.“ Tentokrát po prohlášení následovali naštvané vzdechy a nesouhlasné pískání především z řad druháků. Hope si byla skoro jistá, že slyšela Robbieho křičet: „To není fér“.

„A nakonec vám chci připomenout, že od čtrnáctého až do šestnáctého dne tohoto měsíce bude probíhat famfrpálová kvalifikace. Každý, kdo má zájem reprezentovat svou kolej ve famfrpálovém turnaji, nechť se přihlásí u madame Hoochové. Upozorňuji taktéž, že účastnit se náboru mohou jen studenti druhých ročníků a vyšších.“ 

Hope se znovu zamračila a našpulila pusu. Byla s tím obeznámena. Teta jí to říkala celé prázdniny nejméně stokrát. A i přes to, že prosila a škemrala, aby udělala výjimku, protože jde přece o ni, teta na ni stále hleděla s tím stejným kamenným pohledem a stále opakovala, ať je trpělivá. Hope pak vždycky naštvaně vyběhla schody do svého pokoje, huhlající, ať si jde s tou trpělivostí někam. Nenáviděla to hloupé pravidlo. 

„Ještě, než půjdeme spát, zazpíváme si naši školní hymnu!“ Mávl svou hůlkou a do prostoru přímo nad jeho hlavou se vznesla rudě červená stuha, která zformovala několik slov. Pochopila, že se jedná o první řádek, první část první věty písně. „Zvolte si libovolnou melodii a zpíváme!“ zvolal Brumbál v euforii, která Hope připadala přemrštěná. „Teď!“

Celou síní se ozýval ohlušující zpěv. Zdálo se, že každá kolej si přivlastnila vlastní specifickou melodii. Její kolej spustila protáhlým a dramatickým způsobem, švihala si do rytmu rukama nad hlavami a neustále bylo slyšet, jak to někdo přehnal a udělal si z toho sólo. Zmijozelští měli kvílivou a smutnou melodii, ke které se kývali do rytmu ze strany na stranu. Nebelvír zpíval veselou a hlasitou variantu. Chaoticky proti sobě naráželi těly, jejich pohyby neměly žádný řád, řádná pravidla. Melodie Mrzimorských zněla téměř stejně jako ta nebelvírská, ale doprovázeli ji ještě tleskáním o stehna.

Hope se zdráhala zpívat. Nikdy to neuměla. Cokoliv zazpívala, bylo falešné. A nenáviděla to, protože si zpívala tak ráda. Seděla tam a dívala se po ostatních, jak křičí text, aby právě jejich kolej byla nejhlasitější. Neznělo to nejlíp, naopak to skučení drásalo uši. 

„No tak, Hope, zpívej!“ zakřičela na ni Hestia, napodobujíc teatrální gesta, která prováděli Havraspárští kolem nich. Popadla ji za ruce a začala s nimi máchat sem a tam. Hope si byla jistá, že musely vypadat komicky. „Zpívej!“ Hope celá zrudla, nejistě hleděla Hestii do tváře, než se se slokou „teď je v nich vzduch a spousta much,“ přidala ke kvílení bradavické hymny.

Hymnu první dokončili Mrzimorští a v závěsu za nimi byl Nebelvír. Havraspár dokončil hymnu jako třetí a všichni pak naslouchali Zmijozelu a jejich teď už téměř zoufalé melodii. Po poslední slabice se spustil bouřlivý potlesk a hvízdání. Hope s Hestií se rozesmály.

Po utichnutí posledního tlesknutí, po utichnutí posledního projevu čiré radosti nad hudbou – ani ne tak nad její kvalitou jako jejím významem – se všichni studenti zvedli ze svých míst kolem stolů a prefekti začali pořvávat na prváky, ať je následují. 

Hope musela počkat, až ostatní vylezou, aby měla dostatek prostoru přehodit přes lavičku nohy na vnější stranu a stoupnout si. Utíkala za Hestií, která už byla o trochu napřed. Stihla ostatní prváky doběhnout teprve až u východu ze síně.

„Hope!“ zakřičela za ní Marlene. Hope se otočila a spatřila ji, jak stojí kousek od Havraspárských, celkem daleko od davu vzdalujících se prváků z Nebelvíru, kde by měla být. Marlene jí věnovala jeden ze svých úsměvů a zamávala jí. „Snad se zítra uvidíme.“ Poté se otočila a rychle vyšlapala schody.

Hope se usmála už jen na její záda a pospíchala za svými spolužáky. Taky musela vyšlapat řadu schodů, bohužel ale vedly úplně jiným směrem než schody, po kterých vystoupala Marlene. Znovu se zařadila vedle Hestie a tentokrát si dala pozor, aby už nezůstala pozadu. 

Prefekti je dovedli do pátého patra. Počítala to. Tři poschodí se stoupalo po jednom z hlavních schodišť, než se odbočilo na mnohem menší a méně udržované točité schodiště, jenž vedlo do pátého patra. Zabočili doleva, prošli chodbou a ocitli se u robustních dveří z tmavého naleštěného dřeva. Vypadaly by zcela obyčejně, kdyby jim nescházela klika nebo klíčová dírka. Místo toho na sobě měly velké klepadlo zdobené zlatou orlí hlavou.

Prefekti – dívka a chlapec – se na prváky otočili: „Teď pozorně sledujte.“ Prefektka se natáhla po klepadle, chodbou zazněly tři údery a najednou se hlava orla jakoby pohnula a do napjatého ticha se hlasitým sebevědomým ženským hlasem ozvalo: „Co tobě patří, ale ostatní to používají?“

Prefekt přejel prváky pohledem a malinko se pousmál. „Aby nás dveře pustily do společenské místnosti, musím správně odpovědět na jejich hádanku.“ Kývl ke klepadlu a stejně jako předtím sjel každého studenta pohledem. „Ten hlas, vycházející ne z orla, ale z orlice, která je součástí havraspárského znaku, patří Roweně z Havraspáru, zakladatelky naší koleje a jednomu ze čtyř zakladatelů Bradavic.“

Nechal prvákům čas vstřebat údiv. 

Pak se ujala slova prefektka: „Jsme považováni za studenty koleje pro ty inteligentní,“ začala, „takže to je nejspíš dobrý způsob, jak chránit vstup do naší místnosti, ale ani my ne vždy hádanky vyřešíme. Proto kdybyste nebyli v řešení delší dobu úspěšní, určitě vyhledejte starší spolužáky z koleje, a ti vám jistě pomůžou.“

„Tu odpověď,“ zazněl za zády prefektů znovu ženský hlas, o kterém teď už Hope věděla, že patří Roweně z Havraspáru. 

Prefekt se obrátil ke dveřím, uculil se a sebevědomě pohlédl na orlici: „Jméno, správná odpověď je jméno.“

Hope vykulila oči a rozhlédla se po ostatních, jestli správnou odpověď věděli. Oddychla si, když vypadali stejně překvapeně, jak se ona právě v tu chvíli cítila.

Dveře se s působivým vrznutím otevřely dokořán a odhalily havraspárskou společenskou místnost.

A jako když poprvé toho večera spatřila Bradavice, i nyní, při pohledu na rozlehlou elegantní komnatu, nebyla schopná jediného slova. 

Ta místnost byla překrásná. Byla kruhovitého tvaru, mezi četnými vysokými okny, jež začínaly u země a končily u stropu, stály přeplněné knihovny. Okna zakrývaly dlouhé závěsy v modrých a bronzových barvách, momentálně odtáhnuté na stranu. Před každým oknem čněl kamenný výklenek na sezení, u všech urovnané deky a polštáře. Hope se už teď těšila, jak si tam v nejbližší době sedne a bude si užívat výhled na bradavické pozemky.

Na stěnách visely tapisérie s motivy havraspárské koleje a vysoký most místnosti byl podpírán mramorovými sloupy zdobené složitými ornamenty.

Oh, ten strop. Stejně jako ten ve Velké síni se zdál očarovaný, aby zobrazoval oblohu. Ne oblohu, uvědomila si Hope, vesmír. Kdykoliv se ocitne v této místnosti – a jelikož byla zařazena právě sem do Havraspáru, hádala, že to bude často –, bude mít při sobě hvězdy. A jak vypadal strop, tak vypadala podlaha – po celém jejím povrchu byl položen koberec, do kterého byly vetkané obrovské oslnivé hvězdy.

„Vypadá to tu jako v planetáriu,“ ozvalo se kousek za ní. Hope se otočila a snažila se toho člověka vyhledat. Nevěděla, co je to planetárium a štvalo ji to. 

Otočila se zpátky a znovu zkoumala společenskou místnost. Knihovny, okna, gauče, psací stoly, obrovský krb. Také glóbusy. Vypadalo to tady jako v mudlovském muzeu. Teta ji tam jednou vzala, když byla na schůzce s nějakým svým mudlovským kamarádem. 

V místnosti byla dokonce i socha.

„Přímo naproti támhle u naší hlavní knihovny stojí socha Roweny z Havraspáru,“ ujala se prefektka znovu slova, jako by jí četla myšlenky.

„Je celkem atraktivní,“ prohodil prefekt vedle ní, čímž si od své kolegyně vysloužil zlý pohled. A Hope musela uznat, že ho uměla. Mohla by si v tom zasoutěžit s tetou Minervou. 

„Občas je tu trochu zima, takže si klidně přineste peřiny ze svých pokojů,“ pokračovala prefektka. „Vstup do ložnic se nachází hned vedle Roweniny sochy, jsem si jistá, že tam už to zvládnete sami. Pánské ložnice jsou nalevo, dámské napravo.“

Hope s Hestií se na sebe znovu podívaly (dělaly to teď celkem často) a vykulily na sebe oči. Hestia popadla Hope za ruku a obě utíkaly ke schodům, které stoupaly k pokojům. Stejně tak učinili ostatní havraspárští prváci. Přestože přátelství většiny bylo nové a těch, co se seznámili teprve u stolu, ještě novější, nikdo nechtěl skončit na pokoji s někým, koho neznal.

„Dělej, Hope. Musíme zabrat hned támhleten pokoj,“ zakřičela Hestia přes rameno.

Hope za ní zamračeně pospíchala: „Proč? Stejně už máme určitě v některém kufry, takže nezáleží, jaký pokoj zabereme.“

„Ale záleží!“

Havraspárské prvačky strávily ten večer handrkováním o pokoje a spolubydlící a po dlouhé chvíli, když bylo vše již rozhodnuto, si našly i čas usednout na chladné chodbě v nočních košilkách s polštářem nebo peřinou. 

Povídaly si, dokud je neposlala prefektka spát.


Zdravím!

Vracím se k Vám s novou kapitolou. A ano, poněkud pozdě. Jako vždy jsou Vánoce časově naprosto vyčerpávající a ve spojení se školou to je celé na zabití. To pak jeden už chce jenom spát.

Tessa je tedy v Mrzimoru a Hope potkala Hestii Jonesovou a Bertrama Aubreyho. Oba jsou "opravdovými" postavami, s Hestií jste se mohli setkat, když se nabídla na začátku "Fénixova řádu" vyzvednout Harryho a dopravit ho na Grimauldovo náměstí, Bertram byl zmíněný v souvislosti s Jamesovým a Siriusovým vtípkem v "Princi dvojí krve". Bertram Aubrey mi za ten čas, co o něm píšu (jsem teď u 16. kapitoly) přirostl k srdci, tak doufám, že vy si ho taky oblíbíte. Je to prostě zlatíčko.

Děkuju moc všem, co tento příběh čtou, a velké díky patří samozřejmě i těm, co komentují. Dělá mi to velkou radost a budu moc ráda, když v tom budete pokračovat.

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 3. kapitola:

2. FantasyNikol přispěvatel
22.12.2017 [2:58]

FantasyNikolE.T.:
Děkuju moc. Emoticon Snažím se to vydávat každý týden buď v pátek nebo o víkendu, ale někdy se to prostě nevyvede a trvá to déle... Zkrátka teď o Vánocích a s učiteli házející nám na lavice jeden test za druhým to byla pro mě celkem fuška. Emoticon Ale nemám v plánu z toho udělat zvyk, tak se neboj. Emoticon

1. E.T.
18.12.2017 [17:48]

Super! Emoticon Emoticon Doufám, že když máš napsané nějaké kapitoly dopředu, tak už nebudeme muset na pokračování čekat tak dlouho. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!