Povídka se umístila na prvním místě o Nej povídku měsíce června/júna. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!
Časový posun. Imogenu s Lokim čeká další rozhovor, tentokrát na téma vláda nad světy. Gen vytrvale trénuje šerm.
01.07.2019 (16:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1216×
Lítost a vina
Zrovna jsme s mým velkolepým trenérem cvičili obranné akce, když se na nádvoří zjevil Loki. Osobně jsem si ho nevšimla – pořád jsem měla dost práce s Kevanem. Abyste rozuměli, ani ne týden od našeho prvního tréninku Tyrson dorazil se dvěma nefalšovanými, ocelovými meči, jimiž se rozhodl nahradit ty dosavadní, dřevěné. Jak jsem poprvé přejela po ostré čepeli, vypískala jsem ho. Ale čím víc naléhal, tím hůř se mi odporovalo, hlavně proto, že jsem byla setsakramensky zvědavá, jaký je šerm s opravdovými meči, nejen s jejich méně nebezpečnými náhražkami.
Netrénovali jsme ale jen meči a dýkami. Běžně jsme naše setkání prokládali bojem s oštěpy, sekerami, tu a tam (když jsem byla hodná) Kevan přinesl luky a šípy a střílelo se do terčů. Vždycky jsme se vsadili o pár škopků medoviny v místní krčmě na to, kterému z nás přistane víc šípu blíže ke středu terče. Jen pro informaci, zatím jsem vždycky cálovala já.
Aktuálně se mě Kevan snažil vytlačit ven z nádvoří – naší provizorní arény. Já se mu ale vydatně bránila. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí jsem se pokoušela odrážet jeho výpady, popřípadě se jim vyhýbat. Tvrdil mi, že mám výhodu proto, že jsem, na ženskou, dost vysoká, a tudíž že mám dlouhé nohy. Mně to sice přišlo spíš jako břímě, ale přít se s odborným názorem bych si pochopitelně nedovolila.
Před jeho následujícím smělým výpadem, mířeným na můj krk, jsem se snížila do dřepu. Přehodila jsem si meč do druhé ruky a zdvihla ho nahoru, doufajíc, že Kevana pomyslně zasáhnu aspoň do chvilkově nechráněného břicha.
Pochopitelně můj pokus zatrhnul. Nechápala jsem, jak se mu sakra povedlo přeskupit se ani ne za dvě vteřiny. Za ty týdny strávené bojem s ním jsem každopádně už přijala fakt, že je Kevan buďto ninja, nebo terminátor. Taky mohl být Chuck Norris, nebo třeba vnuk Chucka Norrise. To mi ale přišlo dost nepravděpodobné, protože v téhle verzi by musel Odin být Chuck Norris. Zatím u mě vítězila verze terminátor.
Ohnal se po mně, a mně nezbylo, než se s výjekem odkoulet pryč.
„Zatraceně!“ zaklela jsem nahlas, když na mě dorážel a já se pokoušela vyhrabat na nohy, abych se mu mohla plnohodnotně bránit.
Ucítila jsem povědomé brnění v prstech. Rozlézalo se mi po těle, od konečků prstů na nohou po konečky vlasů. Zjistila jsem, že je pro mě naráz jednodušší vyhýbat se mu. Změnu jsem poznala i při střetech našich mečů, kdy jsem byla schopná déle čelit jeho tlaku. Mým jediným cílem bylo porazit už konečně Thorova zrzavého synovce.
To Kevan ze mě ovšem najednou nemohl spustit oči. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč měl oči na vrch hlavy, nebo proč znejistěl a začal se jen bránit. Adrenalin v mém mozku ale řval, ať mu zasadím „smrtelnou“ ránu.
Tak jsem také učinila. Švihem jílce jsem mu vyrazila meč z ruky a namířila mu hrot toho svého přímo na hruď. Ztěžka jsem u toho vydechovala, ovšem na tváři se mi skvěl úcul od ucha k uchu. Kevan na mě stále jen vyděšeně zíral a já si toho konečně všimla.
„Ha! Mrtvej!“ vyjekla jsem nadšeně. Zrzek na chvíli zavřel ústa, juknul dolů na můj meč, ale brzy očima zas vycestoval k mé tváři, tvářící se neméně rozrušeně.
Zpoza mých zad se ozvalo několikeré tlesknutí, a tak jsem se oním směrem otočila. Byl to Loki.
Hleděl na mě pobaveně, ovšem v očích měl něco ostražitého. Něco, co jsem u něj, v souvislosti s mou osobou, viděla jen jednou, a to ve vězení, když…
„Ale to snad ne…“ zasténala jsem, otočila se ke Kevanovi zády a zdvihla svůj meč tak, abych se mohla kochat aspoň rozostřenou částí svého odrazu v oceli.
„T-ty jsi…“ vyrazil ze sebe zrzek ohromeně. Já ale nemohla reagovat. Ne, vlastně jsem nechtěla reagovat. Přesně tohohle jsem se bála… že jednou ztratím nervy a někdo z mých asgardských známých se u toho nachomýtne.
Oni totiž nebyli ideálem tolerantního národa. Právě naopak. Na ostatní světy – i Vanaheim, který obývali bohové a lidi nerozeznatelní od Ásů – se dívali skrz prsty. Asgard byl prostě top, a kdo je víc?
„Lady Imogeno.“ Loki si to, bez úklony, nakráčel mým směrem. Hádám, že jsem si neměla na co stěžovat – na takového Kevana se třeba ani nepodíval. „Rytíři, věřím, že je po vás sháňka v paláci. Opusťte nádvoří.“
„Nemohu odejít. Jsem tu z pověření Thora, mám trénovat-“
„Váš trénink právě skončil,“ utnul ho Loki zostra, přičemž se k němu otočil čelem. Z jeho následujících slov jsem si dokázala domyslet výraz v jeho tváři: „Seberte se a vypadněte.“
„Loki!“ Ruka mi vystřelila k jeho paži. Nenosil už náramek zadržující jeho magii, proto hrozilo reálné nebezpečí, že začne kouzlit. A to (podle toho, co jsem vyčetla v Harry Potterovi) by nebylo zrovna dvakrát bezpečný.
„Půjdu já,“ rozhodla jsem a provinile jukla na svého trenéra. Lokimu se z hrdla dostal zvuk nesouhlasu, ale já ho ignorovala. „Kevane, děkuju ti za dnešek, moc jsem si to užila. Mrzí mě, že to dopadlo takhle… Nechtěla jsem, abys viděl tuhle moji ďábelskou stránku.“
„Má paní.“ Překvapilo mě, že mě zrzek oslovil tak formálně. Normálně jsme si tykali, Lokiho přítomnost ale evidentně dělala divy. K tomu se mi ještě uklonil, snad až k zemi. „Každý máme něco.“
Usmála jsem se na něj, než jsme se rozloučili.
„Vidím, že jsi s Tyrsonem snadno našla společnou řeč,“ poznamenal bůh lží kousavě, cestou do paláce. Pozdvihla jsem obočí.
„Jistě, je moc fajn.“
„Proč myslíš, že neprozradí tvé tajemství, jakmile překročí práh paláce?“
Trhla jsem rameny. „Protože mu věřím. Taky bys to mohl někdy zkusit, je to super pocit.“
„Rád bych, až se najde někdo, komu budu moci důvěřovat. V Asgardu však není a nikdy nebyl nikdo, kdo by si mou důvěru získal,“ ušklíbnul se.
„Když to říkáš…“ protáhla jsem dotčeně. Netušila jsem, kde se takové pocity ve mně braly, a lhala bych, kdybych řekla, že se mi to zamlouvalo.
Zastavil se a tentokrát to byl on, kdo lapnul za paži mě. „Snažíš se mi něco naznačit, kříženče?“
„Jo. Že seš paranoidní, kříženče,“ oplatila jsem mu stejnou mincí. Chvíli se zdálo, že mě trumfne ve vražedných pohledech a vyvede mě z omylu. Ale nebránil se, jen mě pustil a rozešel se vpřed.
„Nevybral jsem si to. Jsem pouze tím, kým mne udělali.“
„No to teda nejsi!“ vyhrkla jsem pobouřeně. Zjevně bylo načase mu uštědřit další studenou sprchu. „Proboha, prober se už! Za svoje činy si můžeš sám!“
Otočil se a přitisknul mě zády k nedaleké zdi. Stáli jsme sotva pár centimetrů od sebe, když mě do nosu praštila jeho ikonická, svěží vůně citrusů. Tyčil se nade mnou, jako akropole nad Aténami, a já se kupodivu, pod jeho mrazivým pohledem, neotřásla. Právě naopak. Najednou mi přišlo, že se na chodbě oteplilo tak o deset stupňů, a to i přes přítomnost jeho ledového já. Ano, hádáte správně – zmodral.
Neznejistěla jsem a zpanikařila v momentě, kdy se můj pohled přesunul k jeho tmavým rtům, a já začala přemýšlet o tom, jak asi chutnaly. Chápejte, takové úvahy jsem si nemohla dovolit. On byl princ Asgardu (i když nelegitimní), já nepodstatná Midgarďanka s kořeny v Muspelheimu. Se vší úctou k pozemšťanům, nechtěla jsem se stát další Jane Fosterovou, o které mi (s nepopiratelnou láskou v očích, úzce následovanou bolestí z odloučení) párkrát vyprávěl Thor.
„Promiň, nechci se hádat,“ špitla jsem upřímně, oči klopíc k zemi.
Loki ale udělal něco, co jsem nečekala. Chytnul mě za bradu a opatrně – já vím, taky bych ani za milion let nehádala, že tohle slovo kdy použiju v souvislosti s ním v jedné větě, bez záporu – mě donutil zdvihnout pohled k jeho očím. Tedy vytvořil to, čemu jsem se já sama snažila zuby nehty vyhnout. Tu podivnou situaci, ve které už jsme jednou byli… tehdy na chodbě, když měl slabou chvilku a dal mi na odiv svou rozpolcenou duši; tehdy, když mě přesvědčil, že skutečně nebyl marný. Že v něm stále ještě byl kus dobra. Ano, konečně jsem to, co se tehdy stalo, dokázala pojmenovat.
V jeho rubínových očích jsem už zase spatřovala toho ztraceného, nejistého kluka, který se ze všech sil snažil najít místo ve světě, kde by ho přijali takového, jaký skutečně byl.
„Myslíš, že svých činů nelituji?!“ zasyčel skrze zaťaté zuby. Nebyl to ale jeho normální, opovržlivý sykot, v důsledku něhož jste měli chuť se sebrat a skočit z okna, protože vám dal pocit, že jste tak o pět kast pod ním… ne. Tohle bylo jiné. Upřímné a jasné, až mě z toho zamrazilo.
Nadechla jsem se k řeči.
„Mlč!“ Nenechal mě mu nic říct. Ucítila jsem na tváři něžný, chladný dotek jeho dlaně, než zalapal po dechu. Neznat ho, řekla bych, že se snažil přemoct pláč. Být si jistá tím, že byl něčeho takového schopen, řekla bych, že cítil plnou vinu za to, co udělal.
„Každý den svého trestu jsem nemyslel na nic jiného, než na jména těch, kteří padli mou rukou. Roger White, Eve Turner, Paul Turner, Jonas Reed, Phil Coulson, Margaret Rowlandson, Adam Hastings – jejich jména si s sebou nesu věčností!“
No páni. Vážně si ty lidi pamatoval, nebo tu na mě hrál divadlo? Mohla jsem mu věřit?
„Tehdy jsem byl plný vzteku… zradili mě všichni, které jsem znal a miloval. Myslel jsem, že mne přijali jen Jötunové. I ti mne však nakonec zklamali,“ hlesnul, přičemž ztěžka polknul. Jeho bolest mi podlamovala kolena, to až do té míry, že jsem ho chtěla obejmout a ujistit, že se nic nestalo.
„Svůj trest jsem si ale odpykal. Před útokem na Midgard, i po něm.“
Srdce se mi rozbušilo ohromnou rychlostí.
Tři bouchnutí – to bylo všechno, co jsem potřebovala. Pohla jsem se kupředu a bez okolků ho objala. Ztuhnul mu snad každý sval na těle a on nevěděl, co má dělat. Dokázala jsem si živě představit zmatený, šokovaný výraz v jeho tváři.
„Omlouvám se. Netušila jsem, že to tak cítíš,“ vypravila jsem ze sebe rychle a bezdyšně, s rukama stále ještě kolem jeho osoby. Vydal sten naznačující buďto kompletní rezignaci, nebo kompletní bezradnost, nebo obojí naráz. Ukázalo se, že se mi moje tvrdohlavost vyplatila, protože se uvolnil a pomalu, opatrně kolem mě obmotal své útlé paže. Ucítila jsem, že mi hlavu položil na temeno, což byl vážně divnej pocit.
Rozumějte, měřila jsem 179 centimetrů. Na Midgardu jsem rozhodně nebyla žádný drobeček. Vlastně jsem většinu kluků a mužů, se kterými jsem přicházela do styku (včetně svého táty) převyšovala. Možná, že jsem se jen pohybovala ve špatných kruzích… basket mě ale, bohužel, nikdy nebral.
Tenhle norskej bůh mě naplňoval samými oxymórony. Připadala jsem si s ním v bezpečí, o to víc jsem se však bála, že nás tu – takhle objaté – někdo uvidí; byla jsem nadšená, že mi objetí opětoval, přitom jsem se děsila toho, co to mohlo znamenat; smířila jsem se s tím, že umřu s hromadou koček, ale pak jsem potkala jeho a on začal být jedním slovem ňuňatej.
Nebyla bych to ale já, kdybych i věc tak triviální, jako bylo objetí, nezkonila. Odtáhla jsem se od něj, přimhouřila oči a nadechla se k řeči.
„Hele, neuraž se, ale, jak jsi říkal, že nikomu nevěříš, tak…“ kousla jsem se do spodního rtu. Očima k němu sklouznul a já bych se jistě byla bývala začervenala. „Chápu, že ti ublížili. Rozumím, proč seš, ohledně některých lidí, tak ostražitý. Je mi jasný, proč takovýmu Odinovi nevěříš ani nos mezi očima, ale ty zapomínáš, že máš kolem sebe taky hromadu lidí, na který se můžeš spolehnout. Frigga, Thor-“
„Má matka mi lhala o mém původu, stejně jako Odin. To z ní dělá tentýž druh člověka,“ opáčil tvrdohlavě. O krok ode mě ustoupil, zatímco jeho kůže začala blednout. Pocítila jsem palčivou vlnu zklamání.
Tak, a bylo to tatam… ten silný moment, nenávratně ztracený. Loki nasadil tvrdou masku a upřímnost z jeho očí vymizela, jako máchnutím kouzelného proutku. Jediným pozitivem bylo, že nás – jak vidno – v mezičase přemístil přímo před můj pokoj.
„A nechápu, proč zmiňuješ toho domýšlivého tupce Thora. Ze všech místních idiotů, jeho nemohu vystát nejvíce.“
„To proto, že mu závidíš,“ zabrblala jsem si pod vousy.
„Prosím?“
„Závidíš mu ten zatracenej trůn,“ zopakovala jsem, tentokrát o dost hlasitěji. „Přitom vůbec nemáš proč. Vláda nad světy tak, jak je zavedená, je naprosto neúčinná. Nebo mi chceš říct, že je normální, aby všem devíti světům vládnul jeden člověk, bez zájmu o jejich vlastní identitu, politiku a potřeby?“
Loki se zamračil. „Važ slova, Sedmikrásko. To, co říkáš, se dá považovat za počátek vzpoury.“
„To těžko,“ zašklebila jsem se, konečně zpátky ve svém dobře známém drzém rozpoložení. „Abych se mohla bouřit proti systému, který existuje, musela bych zaprvé podnikat v tomto směru kroky – což nedělám – a zadruhé, musela bych chtít místo něj prosadit alternativu, nejlépe se svou osobou v jejím čele. A to já nechci. Takže vlastně jenom vznáším obavu, že, jestli to takhle půjde dál, skončí to s králem Devíti světů špatně.“
Znejistěl, neboť nevěděl, co na to říct. Já ale nechtěla, aby cokoli říkal. Dala bych půlku království za to, aby mlčel a proměnil mě zpátky do Imogeny O’Conellové – Midgarďanky. Škoda, že i tahle moje vidina byla předurčena k zániku.
„Nevíš, o čem mluvíš. Byla jsi vychovaná v Midgardu, neměla jsi důvod zabývat se problematikou politiky,“ pronesl nakonec chabou obhajobu.
Netrpělivě jsem z plic vydechla přebytečný vzduch. Existoval minimálně milion argumentů, kterými bych se mohla bránit. Já se ale nechtěla dál přít o takovou blbost, která byla navíc – minimálně dokud se Odin těšil pevnému zdraví – naprosto bezpředmětná.
„Fajn, vzdávám se, cokoli řeknete, můj pane!“ Zvedla jsem ruce na znamení míru. Při oslovení se samolibě zašklebil. Samozřejmě jsem to nemyslela tak, jak to vyznělo. Loki nebyl můj pán, a když budu šikovný ohnivý obr, nikdy jím nebude. „Jenom mě už, prosím, proměň zpátky ve mě!“
Zatvářil se kysele, jak už měl ve zvyku.
„Ne,“ pronesl prostě, čímž mi vzal vítr z plachet.
Rukou přejel po zámku mých dveří, a ozvalo se cvaknutí, kterak se odemkly. Bohužel, stále jsem byla tak šokovaná z jeho zamítnutí, že mi ani nedošlo, jak děsivé bylo, že bez problémů odemknul zamčený zámek. Pak dveře otevřel a dal mi v nich přednost, jako „pravý gentleman“.
Mimozemšťané z bitvy o New York, odneste si ho, prosím! Dám vám za to… třeba Muspelheim!
Vážení a milí čtenáři,
nebudu Vám lhát, jste za půlkou - povídka má 23 kapitol + epilog. Děkuji všem komentátorům za jejich podporu a čtenářům za přízeň! Nesmírně si vážím všech komentářů, protože mi dodávají motivaci a chuť k psaní. :*
Taky bych Vám chtěla poděkovat za skutečnost, že jste tuto povídku zvolili nej povídkou měsíce června!
Loki se nám konečně (po 13 kapitolách, haha) začíná otevírat myšlence, že Gen není zloduch, který se ze všech sil snaží najít cestu jak mu ublížit... juch! Pro ilustraci přikládám skvělý, trefný gif, který mi posloužil jako předloha k téhle kapitole a vlastně i k celé povídce. :'D
Tak, a co nás čeká v následujících kapitolách? Setkáme se s Geninými rodiči, kteří podají vysvětlení Surtrových akcí. Bude bitva. Gen se bude muset vypořádat s Odinovou vidinou její osoby v čele Muspelheimu, přičemž otázkou bude, jestli Loki to její budoucí kralování přenese přes srdce.
Myslím, že je toho do konce ještě bude dost, nač se můžete těšit. ;)
A jak se Království líbí právě Vám? Nebojte se komentovat!
XOXO Tinker
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Diskuse pro článek Království za královnu XIII.:
Děkuji Vám za krásné komentáře, zlatíčka moje!
Jane, jéjda, to mě mrzí, že jsem tě zklamala. Ale tak, víme, že je Loki pokušitel. Brzy na to sám doplatí.
Fluffy, řešit se bude v následujících kapitolách! Já to nechci prodlužovat, už takhle mám kapitol přes limit - mělo jich být 15, je jich 23! Prozradím, že v příští kapitole se bude řešit ovládání Genina ohnivého problému.
E.T., Loki? Ten je v cajku, hele, spíš Gen. Jasný, ujišťuju tě, že ona to z něj dostane.
Jsem moc ráda, že se Loki otevřel, byť jen na chvíli. Gen to z něj vymáčkne. Jen by měl zapracovat na své schopnosti přeměňování mezi formami.
Absolutně mi neříkej, že už bude konec. Takový ošklivý zprávy si nech, jo? Zvlášť když je tam ještě toho tolik k řešení! Genino nástupnictví na trůn, bojechtivej Odin, pomalu se citům otevírající Loki... No, rozhodně toho ještě musíš vyřešit hodně, protože na to fakt netrpělivě čekám.
Mně ani nevadilo, že se nepolíbili, i když jsem to teda taky chvilku čekala, napsala jsi to napětí totiž tak výborně! A tenhle gif naprosto miluju, viděla jsem úplně živě tu jejich interakci. Slečna Oranžová a pan Modrej jsou prostě ťuťani!
A moc gratuluju, zasloužila sis to.
Jsem zklamaná! Už už jsem čekala, že si dají pusu, a ono nic! Každopádně Loki se víc otvírá, a už se neurazí při každém rýpnutí.. vypadá to nadějně
Přidat komentář:
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!