OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ztracena v hlubinách temnoty - Prolog

05.10.2010 (18:00) • Shade • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 543×

Prolog

Každý si smrt přestavujeme jinak. Někdo si myslí, že je to světlo na konci tunelu, Někdo říká, že nás budou soudit za naše činy vykonané na Zemi, a pak bude následovat nebe nebo peklo. Někdo věří, že se reinkarnujete a stane se z vás třeba veverka. A někdo říká, proč by ho to mělo zajímat, nebo na tyhle věci vůbec nevěří.

Já vždycky patřila k té poslední skupině. Nevěřila jsem, že bych se mohla znovu narodit, nebo podobné hlouposti.

Vždycky jsem měla perfektní život. Byla jsem princezna Londýna. Lady Richmondová, každý by se strhal, aby se mnou mohl alespoň promluvit a mně se to líbilo. Byla jsem jejich zlatá výhra. Jejich cíl. Všichni mě milovali, opečovávali a starali se, abych byla v pořádku, jak fyzicky, tak duševně.

Žila jsem v bohaté rodině, měla jsem, na co jsem ukázala a patřičně jsem si to užívala.

Problém nastal ve chvíli, kdy mě to změnilo, a stala se ze mě bezohledná princeznička, která nehledí na nic a na nikoho, jen na to, co ona sama chce.

Asi si říkáte proč? Proč se o mě všichni tak starali, čím jsem byla tak výjimečná?

Pravda je taková, že mi zemřel otec, když mi bylo třináct. Do té doby jsem byla celkem bezstarostné usměvavé dítko, které si hrálo na zahradě a něco jako bohatství, nebo společenské postavení, mi nelámalo hlavu.

Tátu jsem měla nejradši, protože tu pro mě vždycky byl. Máma byla skvělá ženská, ale byla vždycky hodně společensky vytížena. Samá charitativní akce, jednání, konference, ale táta. Táta tu byl pro mě. Byl to ten nejlepší, nejotevřenější a nejvroucnější táta na světě a měl mě vážně moc rád.

Častokrát jsem si říkala, že si vlastně s mámou tak trochu vyměnili role. On se staral o děti a máma chodila do práce, nebo se spíš starala o čest našeho rodu.

Často bylo docela legrační to sledovat.

Když táta umřel, zhroutil se mi svět. Byl to člověk, se kterým jsem trávila snad nejvíc času, protože ve škole, no přiznejme si to, pro všechny jsem byla zazobanec, co žije ve svém malém soukromém království, o které se nehodlá podělit.

Neříkám, že jsem neměla kamarádky, ale to bylo takové, že kdybych nebyla bohatá, bodly by mě do zad.

Tátovi jsem říkala hodně věcí, všechno samozřejmě ne, věci jako první láska a první pusa jsem mu úspěšně zatajovala a on se naštěstí ani neptal.

Jenže když umřel, máma se zhroutila a já na tom byla taky hodně zle, takže jsem jí nedokázala nijak pomoct. Měla jsem co dělat sama se sebou.

Máma to nakonec vyřešila tak, že se zahrnula prací, ještě víc než doposud a o to, jak se s tím vypořádám já, se nějak moc nestarala. A tady nejspíš nastala ta osudová chyba.

Nevím, jak se to stalo, ale všechno šlo tak nějak rychle. Zkraťme to, skončila jsem na psychiatrické léčebně.

Pro mámu to byl další šok a pro mě? No, nejdřív se to všechno zdálo ještě horší, ale nakonec se to zlepšilo a já se s tím vyrovnala.

Nemyslela jsem, že to ve mně nechá nějaké na první pohled znatelné následky, ale rok po tom, co jsem se dostala z psychiatrie, jsem zjistila, že se ze mě stala šílená obluda, toužící po nákupních centrech. Jednoho dne jsem se jednoduše probudila a uvědomila si, že ta dívka, která si hrála s otcem na zahradě je definitivně pryč, a zbylo po ní jen tohle.

Jestli někdo někdy bude soudit moje činy na Zemi, co asi tak řekne. Vinná? Nevinná?

Co když můj soud přišel příliš brzy na to, abych ho mohla nějakým způsobem ještě změnit. A co když si mí soudci vlastně nevědí rady?

Svět není bezpečný, žijí tu bytosti, se kterými jsem se dřív neměla tu čest setkat. Ta čest mi byla prokázána. Právě teď a tady. Zlo existuje a já to nezměním, ale něco bych změnit měla. To něco je můj život.

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracena v hlubinách temnoty - Prolog: