OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 7 - Krádež



Zrcadla duše 7 - KrádežJames pozve Clair k sobě domů. Clair se připravuje, aby bylo vše dokonalé, aby nic nemělo chybičku, zvláště, když se bude muset seznámit s Jamesovými rodiči... ale chybička se vloudila...

7.KAPITOLA

Krádež

To, že chodím s Jamesem Tarnerem, se rozneslo rychlostí kulového blesku. Angela se činila. Jenže já si z toho hlavu nelámala. Kdyby mi chtěl někdo ublížit, bude to mít hodně těžké. Upíra jen tak někdo neporazí. No jo jde to vlastně jenom třemi způsoby, ale ty víme jenom my upíři. A proto bych to nikdy nikomu neřekla, ani Jamesovi. On by to po mě, asi ani nechtěl. Spíš ho zajímá, proč jsem mu nechtěla říct, že ho miluju.

„Zlato, já to nechápu, proč jsi mi to nechtěla říct?“ ptal se už snad potísící James.
„Už ti na nic nikdy neodpovím, jestli mě budeš provokovat!“ čertila jsem se. Proč ho zrovna zajímá to, proč jsem mu nikdy nechtěla říct, že ho miluju. Jenže, on to ani pochopit nemůže, není já. Tak proč ho to pořád zajímá. Myslí jinak, všechno dělá jinak. Ach jo, tomuhle se říká začarovaný kruh.
„Nahoď jiné téma. Slyšíš, já ti na to stejně neodpovím. No tak a nečerti se zas.“ cítila jsem, jako bych mluvila do pařezu. Čekala jsem, až se zase zeptá, tentokrát mě ale převezl.
„No takže, dobrá o víkendu je u nás pouť. Půjdeme tam spolu?“ zeptal se s nevinným výrazem. Jako by to už dávno nevěděl.
„Víš, já měla trochu jiný plán, ale dobrá půjdu s tebou, když tak pěkně prosíš...“ zase se na mě vrhl. Jako by mu to pomohlo. Byla jsem silnější než on. Za dvě sekundy ležel na lopatkách.
„Varovala jsem tě, Jamesi Tarnere. Neprovokuj mě. Stejně ti to nepomůže. Cha cha, kdyby ses teď mohl vidět. Cha cha....“ otřásala jsem se smíchem. Vypadal jako by ho praštila hodně silná větev do hlavy. A on se z toho nevzpamatoval.
„Proč jsem si s tebou něco začínal. Já chytrák, si vybral zrovna tu nejsilnější holku, jakou jsem mohl potkat.“
„To máš za odměnu, víš?“ odpovídala jsem mu s doznívajícím smíchem.
„Ty máš dneska, nějakou dobrou náladu co? Nenaštvu tě vážně ničím?“ provokoval.
„Radši nezkoušej mou náladu změnit. Jsem totiž jako počasí.“ varovala jsem ho.
„Aha, už je to tady, sluníčko začíná zakrývat óbrovský mrak. Černej, nepropouštějící světlo...“
„Přestaň, jestli chceš být ještě mezi živými.“ začala jsem být dost vytočená. No jo, jenže on to dělal schválně.
„A helemese, ona se začíná zlobit. Hmm a ještě by mi chtěla ublížit. To teda nepůjde.“ posmíval se mi.
„Já tě varuju naposled, mě uvěří každý. Dokážu je snadno ovlivnit. Možná sis toho sám všiml. Kdybych chtěla tak mi i Angela bude zobat z ruky. Jo a ty taky. Jsem velmi specifický tvor, to už, ale víš.“ řekla jsem mu dost tvrdě. A vycenila na něj své zářivé zuby.

„Dobře, teď jsem opravdu dostal strach. Nechám tě. Vzdávám se. Prosím.“ myslel to vážně. Měl strach.
Odstoupila jsem od něj. Sama jsem byla vyděšená. Bože, já mu řekla, že ho zabiju. Ne to se nemělo stát, jenže stalo. Musím se víc ovládat.
„Nad čím přemýšlíš?“ optal se mě znenadání. Byl úplně klidný. Vyrovnaný, zase mi věřil, jenže já sobě ne. Co by se stalo kdybych ho....ne ani myslet na to radši nebudu.
„Nad tím, co budeme dělat na té pouti.“ lhala jsem.
„Aha, tak to je jasný ne? Koupíme si cukrovou vatu, ledovou tříšť, půjdeme se projet na nějakém kolotoči. Prostě si to užijeme.“ uvěřil mi. Je tak důvěřivý.
„No to by šlo. Kdy mají vlastně přijet? Na celý víkend, nebo jen na neděli? Já se o to moc nestarám.“ lhala jsem, až se mi od huby prášilo. Měla jsem všechno zjištěné, jenže se musím něčím zabavit.
„Jo, tak to všechno vím. Přijedou na celý víkend, ale pouť jako taková je až v neděli. A strašně se na to těším. No, a když jsme u toho. Naši tě chtějí poznat. Půjdeš k nám v nějaké blízké době na večeři?“ zeptal se psím pohledem.
„No tak nad tím ještě popřemýšlím. Je to těžké.“ začala jsem být nervózní. Jeho rodina mě chce poznat. Jak se zachovají, když mě uvidí? Nebudou vonět stejně jako on? Dokážu vydržet a chovat se normálně. Budu v místnosti s několika lidmi vonící podobně. Někdy je těžké být jenom s ním! No, ale měla bych tam jít. Mám nápad. Pořádně se napiju, abych neměla žízeň. Prostě nesmím mít vůbec myšlenky na krev. Vyspím se před tím. Udělám všechno proto, aby vše dopadlo dokonale.

„Na co myslíš?“ ptal se a svým pohledem si mě měřil od hlavy až k patě.
„Který den by byl nejvhodnější.“ odpověděla jsem se zářivým úsměvem.
Uklidnil se. A začal se smát.
„Myslím, že pátek. Jo, to bude nejlepší.“ řekla jsem rychle.
„To je bezva. Hned jim to zavolám.“ a už vytáčel číslo.
„Ahoj mami, takže přijde v pátek. Co? No kdo asi? Clair... Hm... Neboj! Jasně. Čau. Jo ona taky pa.“
„Zvláštní rozhovor. Nechceš mi říct. O čem jste se bavili?“ vyzvídala jsem.
„Ne to vážně nechci. Tos uhodla...“
„Ten smích tě přejde.“ vyhrožovala jsem.
„Jo, už se vzdávám. Vyhrála jsi. Cha cha kdyby ses teď mohla vidět. Vypadáš docela nechápavě. A né, to byla jen zpomalená reakce. Ty totiž myslíš na něco jiného, že?“ taky se začal zajímat.
„No to určitě. Nic ti neřeknu.“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„Jejda. To je mi hrozně líto.“ a zase na mě upřel ten jeho pohled, kterému nikdo neodolá.
Odtrhla jsem se od jeho očí. Nesmím na sobě nic znát, žádný strach.


Týden uběhl jako voda a byl tu pátek.
Zatím jsem neměla žádný strach. Včera jsem se napila tak, že bych nejméně týden nemusela pít. A spát jsem spala asi tak čtyřicet minut. Naprosto skvělé.
Vše probíhalo dokonale. I vůně lidské krve, byla hodně utlumena. Má mysl, vše znovu procházela.
„Clair, jsi připravená? Můžeme vyrazit? Já musím ještě…“ zasekl se v půlce věty a zůstal na mě němě zírat.
„Co se děje?“ ptala jsem se jako by nic. Ale věděla jsem to. Moje oblečení bylo dokonalé. Vypadala jsem jako modelka z nejdražšího módního časopisu v zemi.
„Ale nic, já jen, že vypadáš úžasně.“ vykoktal ze sebe.
„Opravdu? Děkuju moc. Myslíš, že se budu tvým rodičům líbit?“ ptala jsem se.
„Ty? I kdybys nechtěla.“ zasmál se.
„Tak jo, jedeme. Ať nic nezmeškáme.“ a sedla jsem si do auta.
V mžiku, nastoupil za mnou a vyrazil. Jel jako vítr, ale na můj běh to nemělo, jak jinak že?
„Tak a jsme tady.“ řekl najednou.
„Opravdu? Tak to bydlíš na opravdu krásném místě, ale to jistě víš.“ uchechtla jsem se.
„Proč si ze mě musíš pořád utahovat?“ ptal se.
„Chci náš vztah nějak, okořenit, jinak by to byla úplná nuda.“
„To jsem si mohl myslet. Máš, ale pravdu. Ty jsi dokonalé koření života, s tebou se nikdo nenudí.“
„Beru to jako kompliment.“
„On to ani jinak nemyslel.“ řekl za námi neznámý hlas.
Otočila jsem se a bylo mi jasné, kdo promluvil, jeho otec. Ta podoba je neuvěřitelná.

„Dobrý den, pane Tarnere.“ pozdravila jsem s dokonalým úsměvem.
„Dobrý den, mladá slečno. Jste velmi slušně vychovaná, jak si všímám. Nevím tedy, jestli se k mému synovi, opravdu hodíte.“ posmíval s Jamesovi.
„Nebojte, není tak špatný, přece jenom je to váš syn. Ne?“ a zadívala jsem se mu do očí.
„Hmm, velmi jste mě potěšila.“ a mrkl na mě.
„No, jsem rád, že si rozumíte, ale je neslušné nechávat návštěvu stát venku.“ ušlíbl se na taťku James.
„Máš pravdu, synku. Jdeme dovnitř. Slečno, až po vás.“ a pustil mě před sebe. James se jen pobaveně uchechtl.
„No konečně jste tady.“ ozval se z kuchyně ženský hlas. Nebyl to nikdo jiný, než Jamesova máma.
Vešla do předsíně a s úsměvem řekla „Vítám vás u nás, slečno.“
„Děkuji moc, paní Tarnerová. Máte to tu velmi krásné.“
„Děkuji, ale neviděla jsi ještě zhola nic. Počkej si na Jamesův pokoj, ten se ti bude, opravdu líbit.“ řekla tajemně a začala se uculovat. Tak na to se začínám těšit.
„No uděláme to takto. James provede Clair po domě a já zatím stihnu dodělat, to jídlo. Tak šup synáčku, chop se provádění a ukaž jí všechno.“ znovu použila ten tajemný hlas.
James na ni vyplázl jazyk, chytl mě za ruku a začal mě provádět po domě. Měli ho opravdu velký a nádherný. To se musí nechat.
Jeho pokoj byl úžasný v tom, že neměl stěny. Všude byly samé knihy. Myslím že začnu chodit na tajné návštěvy.

Nakonec mě zavedl do obývacího pokoje.
Ten byl velmi prostorný a těch dekorací. Začala jsem si je pořádně prohlížet. Velmi zajímavé. Jistě jsou z mnoha zemí světa.
Tohle je zvláštní, vypadá to jako... Ach můj Bože. Tohle není moc dobré. To je špatné. Mají tady sbírku kamenů, ale není to žádná obyčejná sbírka, jsou to pradávné kameny černé magie. Plné zlých démonů. Divím se, že tenhle dům ještě stojí. Musím je zachránit. Jestli ty kameny brzy neodstraním z jejich dosahu, nemusí nikdo přežít…
Při jídle, mě vyzpovídali. Já jim nic netajila. Ptali se na moje rodiče, jak zemřeli, co se tam přesně stalo. Řekla jsem jim úplně všechno až na tu moji malou záležitost s krvavou stravou. Nemusí hned všechno vědět. Ale i přesto všechno, mi připravené jídlo velmi chutnalo.
Bohužel jsem stále musela myslet na ty kameny a na to jak se jich zbavit.
Dostala jsem příležitost po chutném jídle. Před dezertem jsem se omluvila, že si musím odskočit. A už jsem stála v obývacím pokoji. V mžiku jsem je chytla, vyběhla z obývacího pokoje do ložnice a odtud jsem vyskočila oknem do zahrady. Utíkala jsem až na konec a tam jsem všechny kameny zničila mým jedem. Aspoň k něčemu je
dobrý.

Okamžitě jsem se vrátila do domu a dělala, že jsem na toaletě. Všechno m i trvalo velmi krátkou dobu. Nikdo nemohl nic tušit.
Jenže mi nedošla jediná věc. Že po celé sbírce zbude jen prázdné místo.
V tu chvíli jsem však nic neřešila, vrátila se zpět a začala jsem jíst dezert.
Po dezertu, jsme si šli sednout do obývacího pokoje a tam si paní Tarnerová okamžitě všimla ztráty svých kamenů.
Já samozřejmě dělala mrtvého brouka.
Bylo to velké pozdvižení.
Paní Tarnerová vykřikovala: „Byly neskutečně drahé a plné dobré magie. Co mě to jenom potkalo, vždyť byly tady na té polici.“
Po hodně dlouhé době jsme ji všichni přesvědčili, že nic tak strašného se přece nestalo a proto se nás pak začala vyptávat, jestli půjdeme spolu s Jamesem na pouť a co tam míníme dělat a tak podobně. Samozřejmě jsme řekli, že určitě spolu půjdeme a že budeme velmi slušní. To mi velmi rychle uvěřili, kdo by taky ne, když jsem vypadala jako velmi slušná dívka.
Vše dopadlo relativně dobře, a proto mě šel James doprovodit. Skoro celou cestu jsme mlčeli a já si uvědomila, že nenastaly žádné komplikace, ohledně mé žízně. Jediný problém který vrtal v hlavě mě i Jamesovi, byly ty zatracené kameny.

Pak se mě najednou zeptal: „To jsi byla ty, že? Kdo sebral ty kameny.“
Co jsem mu na to měla říct? Pravdu. A proto jsem mu všechno vyklopila: „Zlato, to co říkala tvoje maminka. Nebyla úplná pravda. Ty kameny byly plné magie, to jo. Ale ne dobré. Byly to ty nejhorší kameny, jaké jste mohly mít v domě. Divím se, že váš dům ještě stojí. V těch kamenech byly démoni. A jestli tě zajímá, jak to vím, tak jednoduše. Ve chvíli kdy jsem se stala upírkou, přestala jsem mít lidské tužby. Hlavně mluvím o spánku. A proto jsem studovalo. Všechno. Hodně jsem zjišťovala o sobě a byly tam zmínky i o temné magii. No a právě tyhle kameny byly přesně ty špatné. Zlobíš se na mě moc?“ podívala jsem se na něj přes řasy.

„Ne, nevadí. Teď když vím, že jsi nám tím zachránila život, mi to nevadí. Spíš mě zajímá, jak to vyřešíme doma.“ přemýšlel.
„Tak s tím ti pomůžu. Seženu ti jiné. Takové, které nebudou plné černé magie. Bereš?“ ptala jsem se ho.
Odpovědí mi byl náš polibek, při kterém jsem zapomněla myslet úplně na všechno. Jediné co, jsme si pak stihli říct bylo, kdy a kde se v neděli sejdeme. Tedy kdy on přijde pro mě.
A prý nemám být tak dokonalá jako dneska, jinak se vedle mě bude cítit jako vagabund. Nebo podle mého názoru, by na mě moc musel žárlit. Nahlas jsem to však neřekla. Nechtěla jsem zkazit tak příjemný večer.
V noci jsem si znovu četla. Tentokrát pohádky od Andersena. Měla bych si najít jinou zábavu než si stále dokola číst ty stejné knihy. Jenže, proč bych to dělala, když jsou tak nádherné.

Ráno jsem se převlékla do čistého oblečení a psychicky jsem se připravovala na zítřejší pouťový den. A mezitím jsem ještě nenápadně stihla dodat do domu mého miláčka nové kameny, tentokrát opravdu nezávadné.
Když mi James začal volat, došlo mi, že už ví o tom, že jsou všechny kameny na svém místě.
„Zlato, jseš neuvěřitelná. Máma si myslí, že to bylo kouzlo. Necháme ji při tom, ju?“
„To si teda piš.“
„Bezva tak zítra pa , Clair?“
„Ano?“
„Miluju tě!“
„Já vím a já tebe taky abys věděl.“ dodala jsem ještě a okamžitě mu to položila. Protože by náš telefonní hovor byl na hodně dlouho.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadla duše 7 - Krádež:

6. Svenny;-*
11.09.2009 [16:57]

ty kameny to byl dobrej nápad Emoticon

5. twigirl
29.08.2009 [19:32]

Fakt dobrý.....EmoticonEmoticonEmoticonEmoticon

4. 000 přispěvatel
21.08.2009 [15:30]

000moc hezký díl už aby byl další EmoticonEmoticonEmoticonEmoticon

3. dablice4 přispěvatel
20.08.2009 [21:32]

dablice4Omlouvám se...dám si pozor...a děkuju...EmoticonEmoticonEmoticon

2.
Smazat | Upravit | 20.08.2009 [20:59]

příště nezapomen zaškrtnou článek je hotov, jinak ti to nevydáme

1. dablice4 přispěvatel
20.08.2009 [19:47]

dablice4Dík za komentáře

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!