OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 3 - Půlnoční návštěva



Zrcadla duše 3 - Půlnoční návštěvaClair ve škole opět exceluje a Angelu pěkně setře :-) Projeví Clair Jamesovi svou skutečnou identitu? Podpořte mé psaní prosím komentíky... děkuju

3.KAPITOLA

Půlnoční návštěva

V pondělí ráno jsem vyšla ze svého pokoje a byla jsem napnutá jak struna, ani jsem nevěděla proč. Babička mi připravila snídani, Bohu dík s masem. Po snídani jsem se s babčou a dědou rozloučila a vyšla na autobus.
„Ahojky, Clair, jak sis užila víkend?“ zeptal se mě James.
Ani jsem si ho nevšimla, bylo tam moc lidí.
„Čau Jamesi. Jó, víkend jsem si užila fakt dost dobře. Moji prarodiče jsou ti nejúžasnější lidi na světě a udělala bych pro ně první poslední. Hmm a co ty a víkend? Tentokrát ses do lesa pořádně oblíknul? Nebo se zase chceš ulít ze školy? Začalo se ti to líbit co?“ posměšně jsem se na něj podívala a sledovala jak všichni ostatní na nás nechápavě hledí.
Odpověděl jako na rozkaz: „Ty si asik po ránu dost vtipná co? Babička ti k snídani udělala vtipnou kaši. No jasně že jsem byl v lese oblečený, ale měl jsem smůlu, nebylo tam tak velké stádo, když jsi tam se mnou byla ty. Asi tě začnu brávat sebou.“ a začal se smát. Na školu se nijak nevyjádřil.

„Cože uděláš? Začneš mě brávat sebou? Vážně si myslíš, že ty zvířata tam byla kvůli mně? Nebo se tam spíš už sám nudíš a chceš tam mít společnost. A řekl si mě, protože ostatní ti do toho tvého klidu kecají a já byla zticha. Co? Není to tak? Je že? Ty to jenom nechceš přiznat.“ rýpla jsem si.
„Možná z části to tak je, ale z jiné strany by mě zajímalo, proč už se tam to stádo neukázalo, když tam byly tak dlouho. Možná to bylo díky tobě. Chci si to ověřit.“ a znovu se na mě usmál.
Ach Bože, mě z něj trefí. On si vážně myslí, že tam to stádo bylo kvůli mně? Spíš kvůli mně už tam není, ale říct mu to, asik mi stejně neuvěří. Ale jak chce, aspoň se nebudu tak moc nudit.
„Haló, Clair, už přijel autobus, pojď dovnitř.“ řekl James, chytl mě za ruku a táhl dovnitř.
Už to udělal zas, jakobych nevěděla sama, že to mám udělat.
Táhl mě za ruku celou dobu, než mě usadil na sedadlo a sedl si vedle mě, no bezva! Mě z něj vážně trefí.
„Půjdeš teda se mnou dneska na ten posed? Nebo tě nemám otravovat, já vím, že je to docela daleko a je tam hodně nebezpečí, ale já tě ochráním. Věř mi!“
Ach jo, proč si všichni o mě myslí, že jsem slabá a proto se všeho bojím? Měla bych jim ukázat, že se docela mýlí. Jenže nemůžu. Hned by se mě snažili zabít. Mám to já, ale pech.
„Přemýšlíš nad tím?“ zeptal se James.
„Nemusíš se bát, půjdu ráda. Já se jen tak ničeho neleknu.“ odpověděla jsem mu.
Usmál se, myslel si svoje, ale to já taky. Takže, jsme si kvit!
Ještě že cesta do školy netrvá ještě déle. Už bych asi nezvládla sedět tam vedle něj a přitom vnímat závistivé pohledy mých spolužaček. To bude zase zpověď.
Vyběhla jsem z autobusu jak namydlenej blesk, ale stejně za mnou ještě zavolal.
„Tak dneska se stavím, ahoj a ať se ti daří ve škole!“
„Hmm díky, tobě taky a ahoj.“ mávla jsem rukou a rozběhla se pryč.

„Co to mělo jako znamenat?“ zeptala se mě Angela, jedna z nejnamyšlenějších spolužaček co znám.
„Coby?“ odpověděla jsem stroze.
„Kde jsi ho jako poznala. To je ten nejkrásnější kluk z celé výšky a zrovna ty ho znáš jo? To je nehoráznost. Ty možná nechápeš, ale na ten jeho posed s ním chodí jenom jeho nejbližší, takže...“
„No jo a ty jsi tam s ním ještě nebyla co? Chudinko!“ začala jsem se smát a sedla jsem si do své lavice.
Tak a odteď mě nenávidí, ale ona mi zrovna žíly netrhá.
Zajímalo by mě, co si myslí ostatní holky.
„Tý jo, Clair. Víš, že seš ta nejšťastnější holka jaká existuje? S ním totiž na tom posedu nebyla ještě ani jedna holka. Budeš první.“ řekla Mariana a ostatní přikyvovaly, až na Angelu ta dělala, že je neslyší. No jo chudinka žárlí.
„Jak jste možná holky nepostřehly, já už tam s ním byla.“ usmála jsem se na ně. A ony na mě zírali s otevřenou pusou.
Musela jsem jim to vysvětlit a tak jsem začala: „To je totiž tak. První den po příjezdu sem jsem se šla projít do lesa. Tam jsem zašla až právě k tomu posedu a on tam seděl a díval se na hodně velké stádo vysoké. A proto mě pozval si sednout za ním. Tam jsem se s ním seznámila. No a dneska mě tam pozval sám od sebe. Já jsem ho o to nežádala a možná právě proto mě tam dneska pozval. Nevtírám se.“ poslední věta byla mířená na Angelu.

„Slečno Winsonová, nechcete to celé zopakovat před tabulí? No jen se nestyďte a pojďte rád si vás poslechnu.“ zašklebil se na mě učitel.
Já se na něj usmála, vyplula jsem z lavice a zakotvila před tabulí a čekala jsem, jakou otázku mi položí.
Dopadlo to zase na jedničku. Jak jinak a zase jsem ho překvapila. No jo on si nedá říct. Je to chlap.
Holky se na mě začaly dívat s obdivem, asi jsem získala nové kamarádky. Super, bude se mi tady dobře žít.
Hned po hodině se ke mně všechny sběhly až na Angelu a znovu se na všechno ptaly. Já jim to znovu všechno řekla. Když začalo zvonit, rychle si sedly, abych prý znovu nemusela být kvůli nim vyvolaná.
Potom jsme měli tělocvik. Můj první tělocvik na této škole. Strašně jsem se těšila. Po převlečení do úboru jsme se sešli v tělocvičně a čekali na profesora.
No páni? Tak to je, ale učitel. Mladý, krásný a hodně namachrovaný a jé. A je to tady, zaměřil se na mě. Usmál se a řekl: „Dobrý den slečno, slyšel jsem, že jste velmi nadaná v učení. Teď se protentokrát ukážete v tělocviku.“ a začal se smát.
„Ráda! A co mám udělat?“ a oplatila jsem mu jeho úsměv.
„Ukažte mi nějakou sestavu na koberci, ale musí obsahovat hvězdici, kotoul vpřed a vzad, nůžky, váhu, čertíka, stojku a další prvky s gymnastiky. Co vy na to slečno?“
„Tak jednoduché? Dobře.“
Šla jsem ke koberci a tam jsem sama bez pomoci okolních lidí udělala dokonale propracovanou choreografii a na konci celou sestavu jsem ukončila saltem, které končilo v rozštěpu. Všichni mi zatleskali. Začala jsem se uklánět.
Potom jsem se podívala na učitele a drze jsem se zeptala: „Myslel jste něco takového nebo to mám zkusit ještě jednou? Stačí říct. Já mám totiž největší talent právě na tělocvik. To jste asi nevěděl že? To se někdy stává.“
„No vidím slečno, že vám jde opravdu všechno. Děkuji vám a napište si rovnou jedničku, bylo to opravdu perfektní. Děkuji!“
„Né, to já děkuji vám, za tu jedničku.“ musela jsem mít poslední slovo, já se jen tak nevzdám.
Po hodině mi holky řekly, že ze mě od té chvíle kdy jsem docvičila tu sestavu nepřestal dívat. Dělala jsem ze sebe překvapenou, ale věděla jsem to. Aby taky ne že?

„Ahoj Clair, tak jak bylo ve škole?“ připletl se ke mně James.
„No super, věděl jsi, že je vážně dost dobrá v tělocviku? Nevěděl, je mi to jasný. Ona je vlastně dokonalá, jako ty.“ pletla se do našeho rozhovoru Mariana.
„Díky Mariano, ale on se neptal na tohle.“
„A na co jiného se asi ptal? Ty chytráčku? Že si se ptal na tohle.“ zeptala se Jamese.
Ten se začal smát a jen němě příkývl. Pak mě zase chytl za ruku a táhl mě pryč od autobusové zastávky. Ach Bože, on s tím asi vážně nepřestane. Proč to dělá? Nepochopím to.
„Kam mě vedeš, jestli se můžu zeptat?“
„No chci jet pozdějším autobusem a nechci jet sám, nebo spíš ti chci vysvětlit, jak se máš chovat v tom lese. Já vím, že už si tam se mnou byla. Chovala ses úžasně. Jenže já taky vím, že vy holky si rády povídáte a to tam právě nesmíme. Až budeme smět promluvit, řeknu ti. Bereš?“
„Velmi vyčerpávající, ale já to vím. No a proto si mě nemusel tahat pryč. Mohl si mi to říct v tom autobuse. Já chtěla být brzy doma.“
„Jejda, promiň, to mi nedocvaklo, já, víš, no. Promiň. Tak už asi nic. Právě odjíždí. Já nechtěl, promiň, vážně.“
„Nech toho, a řekni mi, za jak dlouho jede další autobus?“
„No, asi tak za dvě hodiny. A hlavně mi nic neříkej. Já...“
„Mlč už. Teď je to stejně jedno. Jdeme pěšky.“ Chytla jsem ho za ruku a táhla k silnici směrem k Thonthornu.
„Cože? Pěšky? Zbláznila ses?“
„Ty se bojíš, že tě budou bolet nožičky co?“ provokovala jsem ho.
„Mě? Já myslím spíš na tebe.“
„Snažíš se být milý? Tak se nesnaž a pojď, o mě se vážně bát nemusíš. A jestli seš chlap tak si se mnou dáš vytrvalostní běhy. Tak co ty na to? Mám ti začít říkat padavko? Nebo třeba...“
„Jdeme na to.“ a rozběhl se.
Usmála jsem se a doběhla jsem ho. Chci vidět, jak dlouho vydrží.
Je vážně asi dobrej, po dvou kilácích začal trochu zpomalovat, asi je na vytrvalostní běh. Máme toho spolu docela dost společného, jak si tak začínám všímat!
Po třech kilácích začal zpomalovat už hodně a pak přešel do rychlé chůze. Udělala jsem to taky.
Podíval se na mě a zeptal se: „Kde ses naučila tak dobře běhat, ty nejsi ani udýchaná a já funím jak parní lokomotiva.“
Začala jsem se mu pošklebovat: „To je z toho že netrénuješ, já běhám každý den. No jo jenže ty jsi byl nemocný, takže jsi nemohl trénovat tak to tě omlouvá.“
„No jasně, jenže já se naprosto od někoho ještě věnuji dalším věcem, jako například učení víš?“
Počkat, ale já se taky učím a běhám, chodím na procházky a uklízím dům. Stíhám všechno.“
„Jejda já zapomněl, ty jsi prostě dokonalá.“
„To si teda piš!“
„Jejda, já se zblazním, ty si nedáš říct a nedáš. Ty prostě musíš mít poslední slovo co?“
Se smíchem jsem mu odpověděla: „To si teda piš.“
„No dobře, já jsem se chtěl ještě zeptat, jestli se můžu stavit k vám, nebo ty přijdeš třeba k benzínce? Je to na tobě.“
„Nějak jsi nám znervózněl. Snad nemáš strach z mé babičky. To jsou ti nejhodnější lidi na světě. Oni by neublížili ani mouše, na rozdíl ode mě.“ mrkla jsem na něj.
„Takže říkáš, že se tě mám začít opravdu bát, jo? No vidíš, když jsme u toho, jak jsi to věděla, že budu nemocný. Nebo radši ne, nic mi neříkej.“
„Jak chceš, já ti to vnucovat nebudu!“
„Vidíš a to je na tobě úžasné. Prostě, každá holka by se na to třepala mi to prozradit, ale ty ne ty jsi úplně jiná. Ty nutíš lidi, aby se tě na to sami ptali. A děláš to tvou nevšímavostí jako by to bylo úplně normální věc, že všechno umíš, znáš. Jsi prostě jiná než ostatní holky. Vlastně ani nevím, proč to všechno říkám. Možná pro tvoje modré oči, aby se na mě znovu podívali a..........radši nic.“
Sklopil hlavu a přidal do kroku.

No páni, že bych opravdu v lidech dokázala vzbudit jejich pozornost? To se z části může využít. Blížili jsme se k naší benzínce.
„Už jsme skoro doma. Mám tě dneska doprovodit nebo radši nechceš.“
„Tak to je jenom na tobě, jestli se nebojíš mých prarodičů, klidně pojď, ale jestli nechceš, tak nemusíš. To je ti doufám jasné.“
„Já a bát se? Cssss.... Jasně že s tebou půjdu.“
Asi jsem ho vyprovokovala, takového kliďase. No ne, co já ještě nedokážu.
Procházeli jsme se spolu zase mlčky městem.
Po příchodu k mému domu se začal velmi nervózně rozhlížet po okolí. Že by přece jenom měl strach z mých prarodičů, nebo hledá něco jiného? Bohužel nevím co.
„Clair tak já pro tebe přijdu, jo? Čekej na mě a nezapomeň. Už teď se těším. Tak ahoj.“ a utekl.
No teda, co to bylo? Vůbec se v něm nevyznám. Je tohle možné? Asi ne. Ale přece se jenom na to odpoledne těším. Mám z toho zvláštní pocity.

„Ahoj babi, jsem doma.“ začala jsem se vyzouvat z botů.
„Zlatíčko, já měla takový strach. Když jsi dlouho nešla, sedla jsem si k oknu a začala jsem tě vyhlížet. Nedošlo mi, že budeš chtít být se svým klukem trochu déle, než jen cestou v autobuse. Budeš teď asi častěji chodit pozdě, že? Já jen, abych tě zase nevyhlížela.“ podívala se na mě smutnýma psíma očima. No a já? Já jsem se musela začít chtě nechtě smát.
„Babi, není to můj kluk a...“ začala jsem.
„Zlatíčko před námi ho nemusíš tajit, my ti to přejeme. A chtěli bychom ho poznat víc, nechtěla by s ho pozvat na pěknou večeři?“ podívala se na mě a začala se mračit. „Právě teď vypadáš, jako by ti uletěly včely. Hele holka, možná jsme starší než ty, ale hloupý ne. Viděla jsem jak ses na něj koukala, tak zvláštně, zamilovaně. Je to čerstvé, já vím a nechceš to zakřiknout, ale já ho chci poznat, vypadá velmi inteligentně a hodíte se k tobě.“ znovu se usmívala.
Mohla jsem se s ní dohadovat? Nemohla. Nedokázala jsem to.
Jak jim to mám říct, aby si nemysleli, že s ním jdu na rande? I když oni si oi stejně budou myslet, to je samozřejmé, takže jim to prostě řeknu.
„Babi? Já půjdu dneska odpoledne na procházku s přáteli jo? Tak abys věděla.“ usmála jsem se na ni.
„Před námi nemusíš skrývat, to že jdeš s tím klukem ven. My jsme rádi.“ řekl děda.
No bezva. Co je to jenom popadlo. Oni se snad proti mně spikli. Ach jo!

Mám udělané všechny úkoly, jsem oblečená a připravená, jenže James nikde. Je už docela pozdě, myslela jsem si, že přijde kolem páté, jenže je už po šesté a on nikde.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání. Otevřely se dveře a vešla babička.
„Zlato, neříkala jsi okolo páté?“
„Jo babi říkala, ale asi jsem se spletla, nebo na mě zapomněli, přece jenom mě neznají tak dost dobře.“
„Na tebe zlatíčko nemůžou zapomenout, ty jsi nepřehlédnutelná.“ a zasmála se.
„Díky babi, seš úžasná.“ a objala jsem ji.
Mé čekání nakonec skončilo po večeři. Rozhodla jsem se, že se na to už vykašlu a budu si zase něco číst. Začala jsem moderními spisovateli, ale stejně jsem zase skončila u Shakespeara. Zrovna jsem si po tmě přeříkávala část, kdy Romeo stojí pod okny Julie a vyznává jí lásku, když v tom mi někdo zaťukal na okno a všiml si, že je otevřené a proto ho začal otvírat. Kdybych byla normální holka začala bych se strašně bát, protože byla půlnoc. Ale i přesto, že jsem upír by se ve mně krve nedořezal, rychle jsem lehla na postel a začala jsem hrát, že jsem usla při čtení knížky. Jenže jsem všechno svým bystrým zrakem sledovala. Někdo vlezl ke mně do pokoje a šinul si to rovnou k mojí posteli.

Začala jsem vnímat jeho vůni. Zamyslela jsem se, takhle voní jedině James. Zavřela jsem oči a začala pravidelně vydechovat.
„Clair, haló, vstávej, já se ti moc omlouvám, ale zapomněl jsem ti říct, že ta procházka bude noční. Slyšíš?“ snažil se mě vzbudit jemnými doteky.
„Jo slyším, nejsem hluchá. A nešťourej pořád do mě, jsem už stopro vzhůru.“ posadila jsem se na posteli a rozsvítila lampičku.
„Ty jsi na mě čekala? No páni, to bych zrovna, od tebe nečekal.“ samolibě se usmál.
„Na tebe? To zrovna, já jsem na tebe přestala čekat už po večeři. Jen bylo moc velké světlo a tak jsem si začala číst, no a nakonec jsem usla. Takže si přestaň o sobě myslet.“ rozzlobila jsem se.
„Dobře, klídek. Já jen jestli teda se mnou půjdeš. Nebo máš strach? Les je v noci hodně nebezpečný a...“
Nenechala jsem ho domluvit.
„Hele přestaň kecat a radši pojď.“
Chytla jsem ho za ruku a táhla k oknu. Podával se na mě velmi rozpačitě. Nechápal, co dělám.
„No co? Nemíním probudit prarodiče a už vůbec jim nechci vysvětlovat, co tady děláš takhle pozdě v noci. Tak pojď.“ a vystrkala jsem ho na parapet. Skočil dolů. Já zhasla světlo a vyskočila jsem do tmy za ním. Přistála jsem schválně pár centimetrů od něj. Samozřejmě do stoje, já nepadám na všechny čtyři jak on.

„Tak jdeme ne?“ zeptala jsem se ho s výsměchem. Nic nekomentoval jen, se zařadil vedle mě a tiše vykročil do tmy.
Někdy mi připadá, že je stejný jako já. Má zvláštní povahu a jeho oči jsou fascinující, jako ty moje. Jenže on by určitě nesledoval zvířata s takovou láskou, kdyby byl schopný vraždit lidi a vlastně se tady žádný člověk ještě neztratil. No a taky by nebyl tak nešikovný. Možná to hraje, ale takhle dobrý by nebyl, musela bych to přeci jenom poznat, jsem přece upír a ten druhého upíra pozná, teda aspoň doufám.
Vytrhl mě z přemýšlení ve chvíli, kdy jsme odbočovali do lesa začal mluvit.

„Víš, možná ti to přijde divné a šokující, že chodím sledovat zvěř takhle v noci, ale mě strašně fascinují, když spí. Jsou tak zranitelná a vlastně hrozně silná, tedy spíš rychlá a tak obratná. Miluju je. Nikdo mi nerozumí, jen ta zvířata se na nic neptají a nechají se sledovat. Jenže ve chvíli kdy, jsem potkal tebe se najednou všechno změnilo. Připadá mi to zvláštní, ale myslím si, že ty víš přesně, co potřebuju, že mi rozumíš. Ty jediná. Nemohl jsem tomu zpočátku uvěřit, ale asi je to opravdu tak. Potřebuji tvoji společnost, už mi nestačí jen ta zvířata, chci mít i tebe. Přítele, který mi rozumí a chápe! Jsem blázen, že ti to říkám viď? Teď se ke mně nebudeš radši ani znát, ale já to musel udělat. Promiň.“ a začal utíkat pryč.
„Počkej, slyšíš? No tak zastav se. Já to mám stejně jako ty.“ křičela jsem za ním.
Zastavil se a podíval se na mě. Už z dálky nechápavě zíral na to, jak se blížím.
„Co jsi to říkala?“ zeptal se.
„Že jsem na tom úplně stejně jako ty. Nemůžu být bez toho aniž, bych tě neviděla jak se příšerně vztekáš, když ti někdo něco provede. Je to velmi frustrující že?“
Začal se smát, chytl mě zase za ruku a vedl mě do lesa. Šli jsme vedle sebe mlčky až k tomu posedu. Tam jsme si sedli vedle sebe a mlčeli. On sledoval zvěř a já přemýšlela, jestli je tohle normální. Přiznat se k tomu, že jsem ho nezabila, protože mě zaujal. Svým chováním, svým šarmem. Vším co udělal. Je jiný než ostatní muži a sám si to neuvědomuje. A tak to asi má být. Další věc, kterou si uvědomuji, je ta, že už ho nejsem schopna zabít. Mám ho vlastně opravdu ráda, jako kamaráda samozřejmě.
„Clair? Chceš se podívat?“ podával mi dalekohled.
„Jasně!“ s úsměvem jsem přijímala z jeho rukou dalekohled. Jen se na mě usmál.
„No páni oni jsou vážně neuvěřitelní. Spí tak klidně. Hmm.“ začala jsem mít žízeň. Sakra na co zase myslím. Jsem strašná.
„Chceš to zpátky?“ a podávala jsem mu jeho dalekohled.
Krásně se usmál a vzal ho.

Pak jsme vedle sebe znovu mlčky seděli asi tak půl hodiny.

Pak se na mě podíval a řekl: „Už bychom měli jít. Zítra budeš hodně unavená.“
Jen jsem přikývla, vstala a seskočila snožmo z posedu. Němě a s úžasem na mě zíral. A jé, to jsem zase měla co udělat. Tentokrát jsem ho chytla za ruku já a táhla jsem ho k městu. Vzpamatoval se, ale ruku nechal v mojí. A tak jsme přišli ruku v ruce až k mému domu.
„Měj se krásně a dobrou noc, Clair.“ a odešel, tentokrát pomalu.
Vlezla jsem zpátky do svého pokoje a lehla jsem si do své postele. Zůstala jsem jen tak ležet a přemýšlela o všem, co se za poslední necelé dva týdny stalo.
Ani jsem si neuvědomila, že už je ráno. Převlékla jsem se do čistého oblečení a vyšla jsem ze svého pokoje na snídani. Babička se na mě jen usmívala, asi mi chtěla zvednout náladu. Bohu dík nic netušila.


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadla duše 3 - Půlnoční návštěva:

3. Svenny;-*
11.09.2009 [14:56]

Emoticonkrása

2. Twigirl
29.08.2009 [18:57]

Super...Angela - chudinka, boží!!!Jo a mám ráda, když svoje city první odhalí chlap, takže fakt dobrý!Jdu na další...EmoticonEmoticonEmoticon

1. Seina
13.08.2009 [18:18]

moc hezké...Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!