OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 14 - Tahák

04.10.2010 (20:00) • dablice4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1044×

 14. KAPITOLA

 Tahák

Můj návrat všechny brzy omrzel, jen Angela pořád čekala nějakou podlost, ale ta nepřicházela. I když to nebyla až tak úplná pravda.

 Pomalu, ale jistě jsem plánovala příjezd Sama a jeho přátel. Všichni jsme se bavili vymýšlením toho, jak všechny překvapíme. Jak na to zareaguje James a Angela? Jaké budou překvapené obličeje všech lidí z Thorthonu? A každý nový nápad byl vtipnější a vtipnější! Protelefonovali jsme spolu hodně nocí. Ono se vlastně ani není čemu divit. Vždyť jsem jim musela dopodrobna vypovědět, jak to u nás vypadá a kde se co změnilo. Koho z lidí vlastně Sam zná a koho ne. A tak jsme promlouvali.

Ale já nezůstala jen u telefonátů a tak se není čemu divit, že James si všiml změny v mém chování. Vždycky jsem se na něco vymluvila, ale postupem času mi to přestával věřit. A tak jsem si dávala velké bacha, aby mě neviděl něco vymýšlet.

 Tak jako dnes. Byl u mě a já se věnovala výhradně jemu. Jenže byl stále nějak roztěkaný. Pořád přejížděl pohledem po mém pokoji a něco hledal.

„Co se děje?“ udeřila jsem na něj.

„Nic!“ bránil se, ale moc chabě.

„A to ti mám jako věřit? To tvrď někomu jinému, třeba mojí babičce. Ale mě nepřesvědčíš já jsem upír a ten si všimne mnoha věcí!“

„Když ti to řeknu, nebudeš na mě naštvaná?“ vyžadoval po mě souhlas.

„Proč bych jako měla být?“ nechápala jsem jeho narážku.

„Tak já ti to povím. Ale jestli se naštveš, tak uvidíš,“ šermoval mi prstem před obličejem.

„Neboj se, ty třasořitko!“ vyplázla jsem na něj jazyk a rukou ho vyzvala k prozrazení jeho divné nálady.

„No, víš... já... víš...“ nešlo mu to přes pusu.

„Co víš?“

„Já, přemýšlel o tom, co kuješ. Jestli plánuješ útěk, nebo překvapení, nebo něco,“ tvrdil.

„Jamesi, okamžitě mi to řekni!“ vyzvala jsem ho mírně naštvaně a zlehka se ho dotkla svojí schopností. Nechtěla jsem toho využívat, ale účel světí prostředky.

„No, víš, jak se pořád vymlouváš. Ty máš ještě někoho dalšího než mě?“ vyrazil ze sebe.

„Cože? Já? Co tě to zase napadlo?“ vyjeveně jsem na něj zírala a byla jsem neschopna slova.

„No, tvoje babička mi řekla, že si nemáme tak často volat. A já ti nevolám. Takže jsem se nějak lekl a proto...“ nechal doznít svou odpověď.

„Nemám nikoho jiného a volám s přáteli. Vždyť víš... Slíbila jsem ti, že to bude překvapení i pro tebe. Vážně nevyzvídej, nemuselo by se ti to vyplatit,“ upozornila jsem ho.

„Takže si voláš s někým kdo je stejný jako ty, že?“

„Ano!“ přikývla jsem.

„Dobře! Děkuji za upřímnost a ještě poslední otázka jestli dovolíš. Kolik jich je?“

„Hodně!“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Raději se neptám,“ mávl nad tím rukou.

A od té doby bylo všechno v pohodě. Jenže já se rozhodla, že už se to nebude moc dlouho odkládat. K čemu všemu by mohlo ještě dojít? Kvůli takovým hloupým nedorozuměním? Raději nemyslet.

Můj plán byl jasný. Sam přijede na konci školního roku a o prázdninách se k němu připojí ostatní. Všichni souhlasili a já se cítila šťastně. A to jsem netušila jak se do té doby stihnu pobavit.

Byl to úplně normální školní den, který začal úplně stejně jako každý jiný. Ráno jsem se nasnídala, rozloučila jsem se s prarodiči, nasedla k Jamesovi do auta a nechala jsem se odvézt ke škole. Před ní jsem se dlouhým polibkem rozloučila s Jamesem a vydala se do třídy. Posadila jsem se do své lavice a čekala co přijde.

Protože jako pokaždé na konci školního roku profesoři zkouší čím dál víc a hlavně se píší těžké písemky. A ta jedna písemka z literatury stála za to.

Pro mě to bylo stejné jako vždycky. Stačí mi přečíst si to jednou a prostě to umím. Malá výhoda nás nesmrtelných. Velká kapacita paměti, jasná mysl, šak víme. Takže každý dostal svůj vlastní papír s otázkami a začal psát. Já ještě nemohla, protože bych byla první a jako vždy to měla bez chyb. A tak jsem se rozhlížela okolo sebe. Sledovala ostatní a pomalu viděla jak se jim kouří z hlav. Měla jsem z toho smích na krajíčku. A proto jsem se raději pustila do vypracovávání mé písemné práce, když mě do mých očí praštila dost zajímavá věc. Angela velmi „nenápadně“ vytáhla ze své učebnice tahák a začala opisovat. Měla jsem pocit, že to není možné a tak jsem si pořádně protřela oči. Ale pravda to byla. A najednou mě napadla obrovská podlost.

Rychle jsem sepsala správné odpovědi a započala důkladně zkoumat ostatní. Věděla jsem, že někteří z nich budou podvádět, ale zrovna Angela? To mi vůbec nepřicházelo na mysl! Ta, co o sobě říká, že je nejlepší, nejchytřejší a tak dále a tak dále... No jo, vím kvůli čemu to je a nezazlívám jí to! Ale tohle se nedělá. Musím jí poučit o její chybě. Třeba se po tom všem co se mnou zažije chytne za frňák a změní se.

„Slečno Winsonová, nechcete psát?“ vyzval mě k práci profesor.

„Já už to mám hotové, pane,“ usmála jsem se na něj.

„To myslíte vážně?“ podivil se.

„Ano, pane, myslím to smrtelně vážně!“ přitakala jsem.

„Tak mi to prosím odevzdejte,“ přivolal si mě k sobě. Přistoupila jsem k němu a poté si šla znovu sednout. Viděla jsem jak začal kontrolovat můj test a čím dál tím víc třeštil oči. Nechápala jsem, co se mu nezdá! Vždyť jsem odpovídala správně a podle otázek.

„Jak dlouho jste se to učila slečno?“ zeptal se mě náhle.

„Nevím, pane! Nebylo to nijak přehnané. Proč vás to zajímá?“ začala jsem vyzvídat.

„Máte vše správně a výstižně!“

„A to je špatně?“

„Ne, samozřejmě, že ne, ale... i když u vás mě to ani nepřekvapuje. Vždycky jste všechno měla správně! Bylo někdy něco, co se vám nepovedlo?“ zpovídal mě.

„Nevím pane,“ vyhrkla jsem rychle.

Poté zakroutil hlavou a pro sebe si mumlal: „Neví, ona neví...“

A já měla znovu smích na krajíčku. Ještěže se umím tak dobře ovládat, vážně nevím, co bych mu odpověděla na jeho otázku typu, co vás tak pobavilo? My se chceme taky zasmát. Povězte to třídě a mě.

„Mohu mít na vás pár doplňujících otázek?“ vyhrkl najednou.

„Jistě pane!“

„Dobrá, tak tedy...“ začal, ale nedokončil větu. Všiml si prvního opisujícího žáka.

„Děláte si ze mě srandu pane Stuarte?“ vykřikl a vrhl se k jeho lavici. Sebral mu tahák i test.

„Omlouvám se pane, ale tohle nešlo naučit,“ stěžoval si postihnutý.

„Nešlo? Slečna Winsonová...“ znovu nedokončil.

„Claire je naprostá výjimka pane. Nikdy nic nepokazila, je jako chodící encyklopedie všech existujících oborů,“ bránil ho jeho kamarád. A k nim se začali přidávat další a další. Nakonec proti dnešní písemce protestovali všichni kromě mě a Angely. Ta dělala, že pro ni to taky není nic těžkého.

„Ale no tak, mládeži,“ krotil jejich rozohnění. A pak dodal: „Chcete mi říct, že máte všichni taháky?“

A všichni na to okamžitě začali šeptat něco nesmyslného. Proto si pan profesor stoupl před katedru a tvrdým hlasem pronesl: „Kdo má tahák?“

A to byla moje chvíle. Okamžitě jsem začala na Angelu působit svou schopností a tiše jsem zašeptala: „Vyskoč a prozraď se!“

Okamžitě vyletěla ze své židle a vyhrkla: „Já mám tahák!“

Celá třída se zasekla a jako ve zpomaleném filmu se na ni podívali. Profesorovi padla čelist a nebyl schopný slova.

Se smíchem jsem na ni přestala působit. Její okamžitá reakce byla, že se posadila a svěsila hlavu. Nevěděla co se to s ní stalo. Byla úplně vedle.

Všichni jsme seděli úplně tiše, i špendlík by byl slyšet, kdyby spadl na zem. A pak profesor tiše řekl: „Slečno, odevzdejte mi váš test. Máte nedostatečnou!“

V jejích očích se zaleskla slza, ale jeho úkol splnila.

Hned na to zazvonilo a všichni začali překotně odevzdávat své písemky. A já sem byla spokojená. Uvidíme co to s ní udělá.

Učitel opustil třídu a všichni se k ní okamžitě vrhli a vyptávali se, co se jí stalo. Jenže ona jim nebyla schopná odpovědět. Jen seděla a tiše jí po tvářích stékali slzy. A já se zastyděla, asi jsem to přehnala. I když...

Celý zbytek dne se ve všech třídách řešila nepochopitelná reakce jedné studentky. A nikdo to nedokázal vysvětlit. Až na mě!

„Co se to doneslo k mým uším?“ ozval se za mými zády hlas Jamese.

„Nevím... o čem mluvíš?“ hrála jsem nechápající.

„Ty nevíš? Ty jsi v té třídě neseděla? Neměla jsi v tom prsty? A pravdu!“

„Jen potřebovala potrestat a to se stalo. Konečně přišla na řadu i ona! Asi existuje spravedlnost!“ mrkla jsem na něj.

„Jo a ta si říká Claire Winsonová, chápu!“ zakroutil hlavou a plácl mě přes prdel. Okamžitě jsem se po něm ohnala. Jenže to čekal a uhnul.

„Ty jsi dneska nějak moc agresivní,“ smál se mi.

„Až budu agresivní, staneš se mým jídlem. To si pamatuj lásko, to si pamatuj!“ varovala jsem ho.

A on se zase začal smát. Jak se někdo může smát takovému varování, když moc dobře ví, že by se to mohlo opravdu stát. Tohle nepochopím.

„Zase nechápeš?“ posmíval se mi.

„A dost!“ se smíchem jsem zavrčela. A i přes to, že věděl, že se mu nic nestane, zachvěl se.

„Je ti zima?“ přiblížila jsem se k němu.

„Claire, neee, prosííím...“ požádal mě a já se protentokrát smilovala. Ale jen protentokrát!

Autor: dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadla duše 14 - Tahák: