OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 16. kapitola

07.04.2012 (11:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2083×

Odtáhla jsem se od něj a otevřela oči. Neodkážu popsat kombinaci výrazů v jeho tváři. Jeho obličej vypadal nadšeně, posmutněle, unaveně, překvapeně a zamilovaně v jediném krátkém okamžiku.

„Nech Apolenu a Iana ať si dělají, co chtějí, Richarde, zvládnou se rozhodnout sami.“

Váhavě přikývl a objal mě. Někdy je prostě správně, když muž ustoupí a dá slovo své drahocenné polovičce, protože jsou věci, kterým muži nerozumí, byť jsou sebechytřejší a sebedokonalejší. Mezi tyto věci se mimo hromadu jiných řadí výchova dětí, nákupy nebo dejme tomu třeba svatby a city…

16. kapitola – Malá vítězství a velké prohry

Tu noc jsme hráli šachy. Richard už vůbec nebyl tolik podrážděný, vystresovaný a dokonce ani nevypadal tolik unaveně, i když jsem věděla, že ve skutečnosti unavený je. Hrát s Richardem nebylo jako s Williamem, nejen proto, že bylo lehčí ho porazit. Byly i chvíle, kdy se mi Richard vzdal, a to byla věc, kterou by William nikdy neudělal. Šachy nám ukazovali stinné i světlé stránky našeho manželství a s neoblomnou trpělivostí nás poučovaly z vlastních chyb. Jakoby nám ony figurky přesně radily, co a jak udělat, aby nám to klapalo. S Williamem jsme vždy hráli proti sobě, ale s Richardem to bylo jiné. Učili jsme se ustupovat, dělat kompromisy. Nebyli jsme soupeři, ale spoluhráči…

Další den přišla Apolena na snídani extrémně naštvaná. Upřímně jsem se jí nedivila.

„Dobré ráno!“ prskla naštvaně, pod rozzuřenýma pomněnkovýma očima měla tmavé kruhy a její rty se mračily.

„Dobré,“ odvětila jsem a snažila se o nezúčastněný tón.

Richard vedle mě se raději zakousl do chlebové placky a dělal, že nic neslyšel. Pod stolem jsem našla jeho pravou dlaň a stiskla ji. Potřeboval popostrčit. Vzhlédl ke mně a srdceryvně si povzdechl. Jeho oči mě prosily, abych ho nenutila to říkat, ale já musela. Pro jeho vlastní dobro.

Nakonec, když došel k závěru, že neustoupím, obrátil svou pozornost na Apolenu, která ho probodávala očima, aniž by do ruky vzala jen jediný kousek jídla.

„Promiň,“ hlesl sotva slyšitelně můj choť,

„Co?“ ozvala se jeho sestra s tváří plnou překvapení.

„Promiň, Apoleno, nemám žádné právo vám svatbu zakazovat, omlouvám se.“

„Cože?“ zopakovala vyjeveně dívka.

„Říkám, že mě mrzí, co jsem ti včera řekl a-“

Však, než stihl Richard doříct větu, Apolena vyletěla ze židle, jako šíp z luku a objala ho. „Já ti rozuměla, ty moulo,“ hlesla a vzápětí objala i mě. Pak vyrazila z jídelny a hnala se chodbou někam pryč.

Tak myslím, že už nás má ráda! Ozval se trošku potěšeně a extrémně pyšně hlásek v mojí hlavě a mě nezbylo než souhlasit.

Dny plné práce pokračovaly, ale s jednou drobnou a přece tolik významnou změnou. Richard si mezi hromadami papírování a povinností našel i čas, který trávil se mnou. Byla jsem za to neuvěřitelně ráda, všechny věci jsem už měla vybalené, knihy, které jsme si přivezla z domu přečtené, venku sněžilo a já se nudila.

Přisunula jsem si křesílko od šachovnice k oknu, přes které trošku profukovalo do našeho pokoje. Zvenku sem šla zima a plížil se chlad. Seděla jsem tam před oknem a sledovala vločky snášející se ve spirálkách k zemi. Koukala jsem na bílé podhradí, na úzké proužky šedého dýmu stoupající z komínů domků, na děti klouzající se po zmrzlých cestičkách, nebo udupaném sněhu a také na to, jak stavějí sněhuláka, nebo jak se koulují.

Všude bylo bílo a v pokoji panoval klid. Čas od času ke mně dolehlo vzdálené zavýsknutí z venku, nebo zaklapnutí nějaké očividně pořádně těžké knihy z knihovny, která zdejšímu hraběti zároveň sloužila i jako pracovna.

A pak se najednou otevřely dveře. Prudce jsem se otočila a s překvapením sledovala usmívajícího se Richarda, který pomalu kráčel mým směrem.

„Je to nádhera, co říkáš?“ zeptal se, když vyhlédl z okna. Jen jsem němě přikývla.

„Mám rád zimu a v Cornwallu je podle mě obzvláště krásná, kdybys jen viděla moře,“ usmál se můj muž a zadíval se do neexistující dálky, jakoby snad na něco vzpomínal.

Zadívala jsem se z okna a představila si moře v zimě, bílé křídové útesy, z nichž byla určitá část anglického pobřeží tvořena, na nich čerstvě nasněžený, čistě bílý sníh a vlny omývající pobřeží, těžké mraky nízko na obloze, v šedé bouřkové barvě, které vypadali, jakoby se dotýkali vln a slibovali další várku zmrzlé vody. Tiše jsem vydechla plna úžasu, nad tou představou. Nevěděla jsem, jestli takhle Cornwallské pobřeží opravdu vypadá, každopádně to byla nádhera.

Když jsem znovu obrátila pozornost na svého muže, všimla jsem si, že už vůbec nekouká z okna a nevzpomíná, ale že s naprosto fascinovaným výrazem sleduje moji tvář. Když si uvědomil, že ho pozoruju, trochu pozvedl koutky úst a v očích se mu zablesklo.

„Nezahrajeme si šachy, Eleanoro?“ zeptal se tiše a já jen přikývla.

Vstala jsem, a zatímco mi můj muž přenesl křesílko, jsem došla až k šachovému stolku.

Posadila jsem se a Richard se s úsměvem usadil naproti mně.  

Umně kované šachové figurky, které jsem si přivezla z domu, už stály připravené na svých políčkách. Věže na okrajích shlížely z výšek dolů na černobílou šachovnici, koně hrdě nesly své kované hlavy vzhůru a královský pár uprostřed tížila nejen koruna, ale také hlava plná nejrůznějších strategií, které už za svůj život odehráli. Existovalo neskonale mnoho možností, jak porazit protivníka i prohrát, ale pouze jediná, jak se umět vzdát. Člověk se musel během chvilky zbavit veškeré své hrdosti ve jménu jistého vyššího dobra, musel umět zahodit čest někam za hlavu a prostě prohrát. Věřte nebo ne, řekne se to snadno, ale udělá obtížněji. Neuměla jsem se vzdávat, neuměla jsem ustupovat…

Hráli jsme až dlouho do noci, já táhla střelcem, on koněm, já dámou, on věží, já koněm, on dámou… Téměř nekonečná hra a my brzy ztráceli soustředěnost a schopnost uvažovat nejlépe, jak to v dané situaci šlo. Mnohokráte jsme oba udělali chyby, ale nakonec jsme z nich vybruslili jen s minimálními ztrátami. I přesto nám však po pár hodinách hraní zbylo na šachovnici pouze několik figurek.

Věděla jsem, že tahle hra by trvala ještě dlouho, ale mně se už pomalu, zato však jistě, klížily oči. Toužila jsem po posteli a měkkých kožešinách, které na mě v ní čekali, ale nechtěla jsem prohrát.

Co kdyby ses vzdala? Navrhlo mé druhé já.

Začínala jsem nad jeho slovy uvažovat. Je vzdát se totéž co prohrát, nebo není? Ztratím čest, když se teď vzdám?

A pak jsem prostě přestala myslet a logiku nahradila intuicí. Vztáhla jsem ruku na vlastního krále.

Konečky mých prstů zavadily o jeho kovanou korunku a s tichým žuch, dopadl můj král na šachovnici. Bylo rozhodnuto. Až pár minut potom jsem si uvědomila, co jsem to provedla. Já se vzdala!

Richard ke mně zvedl překvapením vykulené oči a dolní čelist mu začala pomalu klesat. Brzy si uvědomil, jak jeho tělo samovolně reaguje a pusu zase zavřel.

„Ty jsi…?“ zachroptěl překvapeně. „Doopravdy ses vzdala?“

Váhavě jsem přikývla a Richardovi se po tváři rozlil úsměv. „Což znamená, že jsem vyhrál!“ zajásal a já, přestože to nebyla otázka, znovu pokývala hlavou. Šachy jsem měla skvěle naučené, nestávalo se moc často, že nade mnou i můj vlastní muž vyhrával.

Pokusila jsem se alespoň o malý úsměv a postavila se. Chtěla jsem se začít převlékat, abych už mohla jít konečně spát, když mě zezadu kolem pasu objali čísi ruce a přitáhly si mě blíž ke svalnatému tělu.

„Děkuju,“ zašeptal vedle mé hlavy Richard a otočil si mě k sobě čelem, aby mě mohl políbit.

Zprvu byly jeho polibky váhavé, ostýchavé a krátké, ale čím déle to trvalo, tím více se prodlužovaly. Ani nevím, jak ale brzy jsme se dostali až k posteli.

Richard mě svíral ve svém svalnatém náručí. Hltala jsem jeho polibky a skoro nevnímala, že mě svou vahou tlačí k posteli. Cítila jsem, jak se mu zrychleně pohybuje hruď a pak mě jeho ruce přestaly objímat, na jednom loktu se lehce nadzvedl, aby mě nerozdrtil někde pod sebou a jeho druhá ruka začala bloudit po mém těle, aniž by přerušil polibky. Cítila jsem jeho dotyky všude, přejížděl mi rukou od ramene, přes pas až ke stehnům a pak se zase vracel nahoru, nakonec zakotvil na zádech. Cítila jsem, jak mi povolují šaty, jak se rozvazuje pevné šněrování vzadu a v hlavě se mi varovně rozeřvalo mé druhé já.

Odtrhla jsem se od svého muže a chvilku jen tiše poslouchala vlastní zrychlený tep a popadala dech.

„Richarde, já,“ hlesla jsem tiše.

„Hm?“ sledoval mě upřímným pomněnkovým pohledem.

„Nemůžu,“ zašeptala jsem a sledovala jeho láskyplný výraz, který se bleskurychle měnil na zmatený. Pak pochopil a skoro až zbrunátněl vztekem. Viděla jsem, jak se ho v sobě snaží potlačit, avšak z většiny marně.

Vyšvihl se na nohy a začal nervózně přecházet po pokoji, posadila jsem se na okraj postele a provinile ho sledovala.

„Proč?“ otočil se na mě s nuceným klidem.

„J-já nevím,“ hlas mi přeskakoval a klepal se. „Prostě jen, asi nejsem připravená, nemůžeme… počkat?“

Všimla jsem si, že stiskl dlaně v pěst, klouby na prstech mu zbělaly, jak zarýval nehty do vlastní kůže.

„Počkat?!“ začínal zvyšovat hlas a šel z něj neuvěřitelný strach. „Počat?!“ teď už doslova křičel na půlku Cornwallu.

Sotva viditelně jsem přikývla.

„A na co chceš čekat?! Jsi má žena Eleanoro, dám ti, co budeš chtít, sluhy, peníze, hostiny, nejdražší šaty a na oplátku chci jediné, chci dědice! Je to přirozené, normální, tak mi, prosím, vysvětli, na co chceš čekat?!“ křičel na mě a já měla pocit, jako bych se na posteli zmenšovala. Minimálně jsem si přála se zmenšit, třeba mi to pak nebylo tolik ponižující, třeba by mě pak jeho slova tolik nebolela. Menší srdce by přeci nemohlo mít tolik problémů, nevešly by se tam! Nebo snad ano?

„Nechci šaty, ani peníze,“ špitla jsem tiše.

„Já vím,“ křikl poněkud naštvaně. „Ty chceš čekat!“

Rychlým a notně naštvaným krokem se vydal ke dveřím více vlevo, a když vstoupil do knihovny, prudce s nimi za sebou práskl.

Schoulila jsem se na posteli objímajíc si nohy a tisknouc si kolena k tělu. V ten okamžik jsem si přála, abych mlčela, možná by to tak bylo lepší.

Koneckonců, vždyť měl Richard pravdu, měl právo chtít potomky a já mu je musela dát, jinak mě čekal rozvod! Jen při té myšlence se mi draly slzy do očí, uvědomila jsem si, že aniž bych věděla, kdy se to stalo, jsem se do svého muže nepředstavitelně zamilovala…

15. kapitola < Shrnutí > 17. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 16. kapitola: