OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 14. kapitola

23.03.2012 (14:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1785×

Pousmál se a pevněji sevřel moji ruku. „Uspořádáme hostinu, pozveme kejklíře.“ Cítila jsem, že začínám kroutit hlavou. „Koupím ti lvy!“ vykřikl vítězoslavně, ale jeho oči zase posmutněly, když jsem trhla hlavou ze strany na stranu. „Cokoli si jen budeš přát.“

Chvíli jsem přemítala, co by to mohlo být, ale napadala mě jen jediná věc. „Chtěla bych si zahrát šachy…“ špitla jsem tiše.

14. kapitola – Podkoní

Můj muž se na mě jen usmál a odešel, oblékla jsem se do světle modrých šatů a vyrazila za ním na oběd. Sice jsem ještě dost kulhala, ale zjistila jsem, že kotník už mě tolik nebolí, když se na tu bolest nesoustředím.

 Na chodbách jsem potkávala služebnictvo, jež běhalo z pokojů do pokojů a mezi sebou si něco špitalo, zdálo se, že něco hledají. Jednoho chlapce, který tu pracoval jako páže jsem zastavila a zeptala se ho na cestu do jídelny, s oddaným pohledem plným úcty mě tam zavedl a pak se zase odpoklonkoval pryč, zřejmě pomoct ostatním.

Posadila jsem se vedle Richarda a chvíli ho jen tiše sledovala, nakonec mi to ale nedalo.

„Co se to tam děje?“

„Kde?“ Nechápal.

„Na chodbách.“

„Co se tam děje?!“ vyjekl překvapeně a už-už se chystal vstát a jít se podívat, naštěstí ho zadržela má následující slova.

„Služebnictvo se nám asi zbláznilo.“

Po chvilce zamyšleného mračení se mu na tváři objevil chlácholivý úsměv. „Ne, oni hledají šachovnici,“ oznámil mi a s chutí se pustil do masa, které před nás položila tmavovlasá služebná.

„Cože?“

„Říkala jsi přece, že chceš hrát šachy nebo ne?“ zamumlal s plnou pusou.

„Jo, ale to se kvůli mně musí hned zburcovat celý hrad?“

Richard polkl sousto a zvedl ke mně hlavu. Chvilku mi dovolil utápět se v jeho pomněnkových očích plných jiskřiček a pak rázně přikývl. „Jo! Přeci se zdejší hraběnka nebude nudit!“ Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu a kolem koutků se mu dělali drobné vrásky.

Usmála jsem se na něj a začala obědvat. Brzy se k nám připojila ještě Apolena, doprovázená Ianem, Rileym a pár dalšími rytíři, jež měli právo sedávat a jíst u tohoto stolu.

Nesnědla jsem toho moc, těžko říct proč, ale neměla jsem moc hlad. Seděli jsme tam s Richardem, dokud se všichni nevytratili. Usmál se na služebnou, která odnášela talíře a ta div neomdlela. Probodla jsem jí nesouhlasným pohledem, ale nezdálo se, že by si ho všimla.

Na tomhle budeš muset ještě zapracovat… Ujistilo mě mé druhé já. Sice Richarda nemám moc ráda, ale pořád je to tvůj manžel a žádná kuchtička ti po něm nebude koukat!

Rozhodla jsem se to nekomentovat a raději se soustředila na slova mého manžela.

„Musím ještě sehnat nějaké obilí, ukázalo se, že muž, který nás zásoboval každý rok, měl tentokrát slabší úrodu,“ omluvně se usmál. „Zatím se tu porozhlédni, ano?“

Přikývla jsem, nechala se jemně políbit na líce pak vyprovodila svého muže z místnosti pohledem. Ještě chvilku jsem tam seděla a přemítala, nakonec jsem se ale zvedla a vydala se na nádvoří hradu.

Jsou tři věci, které vám prozradí něco o panství. Prvním je jeho pán, když je nezodpovědný, dá se předpokládat, že jeho panství bude na pokraji krachu, když musí mít naopak vše, až přecitlivěle dokonalé, je celkem jistém, že on sám je bohatý, ale na jeho pozemcích umírají lidé hladem, mnohdy je pro muže vysokého postavení těžké, najít tu zlatou střední cestu, po které by měli kráčet, když se to však povede, stojí to za to.

Druhým faktorem vypovídajícím něco hrabství jsou vesnice a vísky, které se v panství nacházejí.

A třetí věcí je podhradí. Tiché a klidné podhradí, kde jen sem tam někdo projde vypovídá o tom, že zdejší pán je až přespříliš krutý, nebo chamtivý.

A Conwallské podhradí rozhodně vylidněním netrpělo. V ulicích hradního města se spolu zvesela bavili lidé, děti si hrály a všude to žilo. Na nádvoří to pak byla doslova hlava na hlavě. Lidé se smáli, vtipkovali, pracovali, všechno dohromady. Našli byste tu laškující rytíře nebo služebné, panimámu s čerstvými vajíčky, které přišla nabídnout kuchaři, nebo třeba zlatníka s nejnovější edicí šperků. Prostě a jednoduše, lidé se tu mezi sebou proplétali, povídali si a zdálo se, že každý zná každého. Kromě mne.

Přála jsem si tu být déle a do tohohle zřejmě každodenního ruchu být zapojena, tak to ovšem nebylo. Kudy jsem prošla, tak to ztichlo a za mými zády se to zase rozšumělo.

„To je ona,“ špitali si lidé. „Manželka zdejšího hraběte!“

Nevěděla jsem kam jít, kam se schovat před všemi těmi hlasy, které mě bez nejmenších pohnutek závistivě pomlouvaly.

Zaslechla jsem zařehtání a frkání koní a bez nejmenšího zaváhání zamířila ke stájím. Vůně sena a tiché oddechování těch nádherných zvířat mě vždy dokázali dokonale uklidnit. Uznávám, že ne tolik, jako šachy, ale když nebyla na blízku šachovnice ani soupeř, musela jsem spokojit se stájemi.

Vklouzla jsem dovnitř, hluk z nádvoří sem dozníval jen tlumeně a slunko, které už vůbec nehřálo, sem průsvitalo skrz okna.

Přešla jsem k nejbližšímu koni a vzápětí si uvědomila, že je to přesně onen černý hřebec, na němž jsem sem jela. Byl to Richardův kůň. Sklonil ke mně úzkou hlavu a provrtával mě inteligentním pohledem černých očí. Byl nejméně dvakrát tak vyšší, než já. Pohladila jsem ho po lysince a kůň odpověděl zafrkáním.

„Obvykle k sobě cizí lidi moc nepouští, pokud není na blízku jeho pán,“ ozval se za mnou překvapený hlas. Trhla jsme sebou a prudce se otočila. Kůň zařehtal a zvedl hlavu, vyděsila jsem ho. Položila jsem mu ruku na krk, abych ho alespoň trošku uklidnila a rozhlédla se. Za mnou nikdo nestál, ale kdo to tedy mluvil?

Ozvalo se povzdechnutí a pak, jen kousek ode mě, na zemi přistál kluk, který zřejmě seskočil ze seníku. Mohl být tak o tři nebo čtyři roky starší než já. Měl tmavé vlasy, byl vysoký a jeho oči mi připomínaly noční oblohu bez hvězd. Byly nepředstavitelně tmavé a já věděla, že už jsem je někde viděla. Rozhodně jsem je už viděla!

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se mě.

„Co?“ Nechápala jsem.

Kývl hlavou směrem ke koni „Normálně by už šíleně vyváděl, jen co bys vešla. Tenhle kůň je schopnější, než hlídací pes.“

„Víš, já nejsem tak úplně cizí, už jsem na něm jela.“

Tmavovlasý kluk uznale pokýval hlavou. „V tom případě musíš mít vážně dobrý kontakty, náš hrabě je na svého koně příšerně háklivý.“

Zacukaly mi koutky. „Dovol, abych se představila, jsem lady Eleanora, díky sňatku hraběnka z Pointu a z Cornwallu.“

Chvilku jsem sledovala jeho měnící se výrazy, jak mu docházelo se jsem právě řekla. V závěru na mě vyvalil oči a padl na kolena k mým nohou. „O-omlouvám se, hraběnko, já, já nevěděl.“ Vyděšeně ke mně zvedl oči plné proseb. Beze slov mě prosil, abych o jeho předchozí větě pomlčela před svým mužem.

 „To je v pořádku.“ Pokusila jsem se o přívětivý úsměv a opřela se o zeď, protože mě zase začínal bolet kotník. Asi ho nebudu moct tolik namáhat. „Vstávej.“

Kluk vstal a oprášil si kolena. „Dovolte, abych se představil, lady, jmenuji se Frederick, ale říkejte mi jen Fred.“

Skoro až do večera jsme tam seděli na slámě a povídali si. Fred byl dobrým společníkem.

„Mám tu celou rodinu,“ vyprávěl mi. „Táta tu dělá jako podkoní a já mám převzít jeho řemeslo, má matka je jedna z pomocných kuchařek,  starší bratr Ian je rytíř.“ V tu chvilku mi svitlo, vzpomněla jsem si, kde jen jsem ty jeho hluboké černé oči viděla. Jeden z rytířů, kteří nás doprovázeli, mu byl až neuvěřitelně podobný. „A sestra Anna tu pomáhá, kde je zrovna potřeba, tohle panství je naše práce, náš domov, všechno co máme.“

„Asi nejste jediný, všimla jsem si, že Rich- ehm, tedy, že tu hrabě nechává docela velká postavení i obyčejným lidem,“ řekla jsem aniž bych měla nějaký záměr, avšak Fred mé narážky pochopil velice rychle.

„Máte na mysli Apolenu?“ zeptal se jakoby nic.

Tenhle by se uplatnil v politice, co říkáš? Ozval se hlásek. Vidí do tebe jako do skleněné karafy na víno.

Přikývla jsem a hlásek v mé hlavě jsem raději okázale ignorovala.

„Ona není zase až tak obyčejná,“ usmál se vesele podkoní. „Je příbuzná zdejšího hraběte.“ Musel všimnout mého výrazu, protože povytáhl tmavé obočí. „On vám to neřekl? Levobočka jeho otce.“

„Nemanželská sestra,“ špitla jsem. V mé hlavě to všechno rotovalo a na chvilku se mi udělalo i černo před očima. Nakonec jsem se zvedla ze sena a oprášila si suknici šatů.

„Už je skoro čas večeře, takže pokud mě omluvíš, Fredericku,“ pronesla jsem a lehce jeho směrem sklonila hlavu.

„Jistě, lady,“ usmál se. „Hezký večer.“ Vyskočil na nohy a hbitě mi otevřel dveře.

Vykulhala jsem ven a přes pomalu se vyklidňující nádvoří jsem zamířila do hradu.

Všimla jsem si, že na večeři směřuje i skupinka Richardových rytířů a nenápadně se držela za nimi, takže mě spolehlivě vedli směrem k jídelně.

Snažila jsem se neposlouchat o čem mluví, ale nebylo to tak snadné, jak se zprvu zdálo.

„Viděli jste dneska Apolenu?“ začal jeden. „Je šíleně krásná.“

„Na tu radši rychle zapomeň, kamaráde,“ poplácal ho chlácholivě po zádech druhý, nejmenší z trojčlené skupinky. „Vždyť ta má oči jenom pro Iana.“

„Jo, ale ten je moc slušnej, než aby po ní skočil,“ zachechtal se třetí z rytířů, zřejmě nejstarší.

„Moc dobře víš, že nemůže, nemá majetek, neměl by šanci zajistit jí život, jaký si žena jejího postavení zaslouží,“ ozval se nejmenší.

„To nikdo z nás.“

V podobném duchu debatovali, dokud nezmizeli za velkými dveřmi do jídelny. Zastavila jsem se a chvilku počkala. Potřebovala jsem zklidnit dech.

Nakonec jsem otevřela dveře a vstoupila. Můj muž, očividně plný nervozity, otočil hlavu ke dveřím a jakmile zjistil, že vstoupila jeho žena, postavil se, následován i ostatními stolovníky.

Posadila jsem se vedle zdejšího pána.

„Kde jsi byla?“ zeptal se, bylo na něm vidět, že se snaží klidnit hlas i vlastní pocity. „Nemohli tě najít ani pážata.“

Nestávalo se často, že by pážata někoho nevypátrala, malí chlapci, kteří se obvykle na toto využívali, měli hrady obvykle prolezlé do nejmenších skulinek a každého v nich znali. Proto se pověřovali hlavně přenosem menších zpráv, nebo když někdo někoho hledal.

„Byla jsem ve stájích, koně mě uklidňují.“

Můj muž se pousmál. „Nějakého ti koupím a teď jez.“

Pustila jsem se do výborné pečeně, kterou mělo zbylé osazenstvo stolu už povětšinou v sobě a jen čekalo, až dojedí zdejší páni, aby mohli odejít. Při snídaních nebo obědech se toto tolik nevyžadovalo, rytíři mohli od stolu odcházet hned, když dojedli, neboť přes den všechny čekala hromada práce, ale u večeře se i v neformální společnosti vyžadovala základní etiketa.

Netrvalo dlouho a hrabě z Cornwallu povstal, následován svou ženou. Tedy mnou. Za zvuku odsunujících se židlí povstali i všichni ostatní. Můj muž mi nabídl rámě a s přehnaně vážnou tváří se spolu se mnou vydal ven z místnosti, míříc přímo k našim komnatám.

Prošli jsme chodbami téměř bleskovou rychlostí a teprve, když se za našimi zády zavřely dveře pokoje, nechal své opravdové pocty vyplout na povrch.

Unaveně se posadil na postel a schoval hlavu do dlaní, když jsem dlouho nic neříkala zvedl ke mně ztrhanou tvář, kterou zdobily, kromě pár denního strniště vousů, i unavené kruhy pod očima. Přisedla jsem si k němu a ostýchavě mu položila ruku na rameno, nevěděla jsem, jak bych měla vyjádřit to, že stojím při něm. „Děje se něco?“

„Obvyklý problémy, Noro, budeme muset šetřit, abychom vystačili se surovinami na celou zimu, raději ani nechci vidět, jak to vypadá v okolních vesnicích,“ postěžoval si a zase vstal. „Musím jít ještě pracovat, takže dobrou noc.“

Už otvíral dveře vedoucí do knihovny, když se ozvalo lehounké zaklepání z chodby. Richard se zastavil, přešel k druhým dveřím a prudce je otevřel.

13. kapitola < Shrnutí > 15. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 14. kapitola: