Ze snu noční můra -1. kapitola: Konec Skvělého života • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky,tak tady máte 1. kapitolu =) je to spíš takový úvod, každopádně budu vděčná za každý komentář =)

06.10.2009 (16:00) • TynaChan • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1034×

Když jsem ráno nastupovala do máminy červené audiny, nečekala jsem, že do ní nastupuji naposled. Netušila jsem, že naposledy pojedu okolo Vltavy po Podolském nábřeží, že naposledy přejedu jeden z mostů přes Vltavu. Netušila jsem, že prožiju poslední den ve škole, v níž sem byla tak oblíbená.
Je mi 14, a mám být vytrhnuta ze svého světa. O tom jsem ale nevěděla, a proto mi přišlo trošku divné, že je mamka tak nervózní. K její klidné a milé povaze to nepasovalo. Obyčejně se její vějířky drobných vrásků okolo očí jakoby usmívaly, dneska však její oči měly nezvykle bledou barvu a vůbec žádnou jiskru.
"Mami,stalo se něco?" nadhodila jsem.
"Zlatíčko, budeme se muset odstěhovat..." řekla a značně zbledla,nejspíš se bála mé reakce. Jenže já hloupá jsem myslela, že se budeme stěhovat do jiného domu třeba do lepší části Prahy. Jak povrchní a hloupá jsem byla. Kdybych věděla,co se mi stane, nikdy bych z Prahy neodešla a zůstala u babičky, jak mi máma po chvíli nabídla.
"Kam se odstěhujeme?"
"Asi 30 kilometrů od Prahy, ale sem nebudeš jezdit. Budeš chodit do nové školy. Chci zapomenout na všechno co se v Praze stalo a začneme žít nový šťastný život. My dvě můj přítel."
"Ale mami..." nechtěla jsem se mojí maminky vzdát. Vychovávala mě vždycky sama a nikdy si domů žádného přítele nepřivedla, a od té doby co táta umřel, se nikdy znovu nevdala. Ale co se to děje? Nikdy by se z naší vilky v Podolí neodstěhovala, a s její feministickou povahou, kterou způsobilo úmrtí mého otce a pak mnohé sklamání s muži, se chce odstěhovat k příteli? Odmítala jsem tomu uvěřit.
"Dobře...Kdy se stěhujeme?" naivně sem si myslela, že tak za měsíc, za dva. Ani omylem.
"Dneska odpoledne. Už jseš zapsaná v Základce v Davli, kam budeš od příštího týdne chodit. Je to menší městečko, určitě se ti tam bude líbit.
A abys věděla,proč se vlastně stěhujeme: Dochází nám peníze,Mariko. Věř mi, že jinak bych to nedělala. S mým platem bychom nevyšli,a peníze co tu zůstaly po tátínkovi dochází. Ale Filip se ti bude líbit, je s ním zábava a je chytrý,určitě si budete mít o čem povídat."
Nenechala mě nic namítnout, a já ve vzteku, že jsem se to nedozvěděla dřív, bouchla dveřmi od auta, a bylo mi jedno,že jsme dojeli teprve k Jiráskovu náměstí a že jsme stály na křižovatce. Odešla jsem směrem k zastávce tramvaje a rozhodla se, že budu tak dlouho nepříjemná, dokud si neprosadím svou.
Cítila jsem se podvedená. Vždycky jsme si s mámou říkaly všechno. Všechno, ale vyhýbaly jsme se tématu "Mamka a její přítel". Vždycky jsme byly jen mi dvě a mě nepřišlo divný, že máma tu a tam řekne, že jde na návštěvu, a nebo podobně. Ale o tomhle mi přeci mohla říct dřív,ne? Tuhle otázku jsem si kladla celou cestu tramvají a měla jsem co dělat aby mi nevyhrkly slzy.
Jednu zastávku před tou, něž jsem měla vystoupit, jsem si řekla, že se vlastně nemůže nic stát, když dneska nepůjdu do školy.
"Stejně se tam nikdy nevrátím" zamumlala jsem si pro sebe a zmáčkla jsem červené tlačítko na mé vysouvací NOKII XpressMusic. Na displeji se každou půl minutu ukazovalo "MAMKA" spolu s tím nápisem začal hrát "Funhouse" od P!NK.
Znovu jsem zmáčkla mé oblíbené tlačítko. Když ovšem začala hrát melodie I´ll be there for you z mého nejoblíbenějšího seriálu Přátelé a na displeji se objevilo "Karolína" bez váhání jsem zmáčkla zelený telefon, aniž bych si rozmyslila, co jí řeknu. Pohlédla jsem na hodiny na mobilu. Asi tak před 10ti minutami už bych měla být ve škole.
"Ano Kájo? Je mi špatně,dneska nepříjdu do školy,ano? Omluv mě prosím." a zavěsila jsem a mobil jsem vypla úplně.
Máma žije v domnění, že jsem šla do školy. Vždycky jsem prosípvala se samými jedničkami a ona nejspíš věřila v to, že bych za školu nikdy nešla.
Dopoledne jsem strávila v parku na Karláku a pozorovala jsem ty zfetovaný lidi.Ti to mají jednoduchý.Něco si šlehnou a je jim všechno jedno. Uvažovala jsem, jestli bych neměla jít a někoho se zaptat, jestli nemá něco co by mě dostalo z tohohle světa.
*Teď, když je mi přes 20,nechápu,proč jsem se kvůli tomu tak trápila. Budoucnost byla mnohem horší*
Zvedla jsem se až když ke mě přišla banda kluků a začala se motat okolo lavičky kde jsem seděla. Rychle jsem ve svých značkových Pumách odpochodovala do metra a jela na Palacké náměstí.
Tam jsem nasedla na trojku a jela na Kublov. Doma řeknu že nám odpadl tělák, bylo něco po dvanácté. Doma mě čekal nemilý pohled na spoustu krabic a nábytku před domem. A u garáže nebyla zaparkovaná červená Audina přezdívaná Beruška, ale modrý Chevrolet.
Super, můj náhrodní papánek je tu. Nahodila jsem spruzelý obličej a otevřela vchodové dveře do vilky, ve které jsem prožila dětství. Ten dům jsem milovala.
"Mary,to je dobře že už jsi tu! Pojď do obýváku,chci ti někoho představit!"
Už předsíň bych nepoznala. Fotografie, které visely na jedné zdi, byli pryč. Doprovázely mě od narození, a taky tu byl zdokumentovaný celý můj dosavadní život. Zeď , kde visely fotografie celé naší rodiny zela také prázdnoutou. Byly to jen čtyři prázdné stěny, na kterých byla jen nalepená starorůžová tapeta, která by se hodila do románů Jane Austenové stejně jako celá tahle vila.
Bála jsem se, co uvidím v obývavcím pokoji, kde jsem trávila všechna volná odpoledne ve společnosti mé party, se kterou jsem se ani nerozloučila.
Tam, kde dřív sídlila moje oblíbená sedačka, stál zády ke mně mírně šedivějící muž kolem padesátky. Jakmile slyšel, že sem vešla do místnosti, otočil se na svých drahých botách směrem ke mně a já sem opět nahodila svůj zklamaný a vyčítavý pohled.
"Ahoj...Já jsem..."
"Filip. Já jsem Marika. Dcera tady mojí matky která mi neřekla nic o týhle podrazácký akci..." bývala bych pokračovala, nebýt toho, že moje máma sykla: "No tak Mariko,chovej se slušně!"
"Hmmm...." řekla jsem a dodala: "Tak pojedem, když ste mě ani nenechali rozloučit se se svým pokojem?" vzápětí jsem si uvědomila, co je to za blbost. Oni přece neřekli nic o tom,že ihned odjíždíme.
"Vždyť běž, času máme dost." řekl otčín, a řekl to s jakousi něhou v hlase, vypadalo to, že chce, abych ho měla ráda,pohlédl na své drahé hodinky od Dolce&Gabana a kývl na mě..
Vyběhla jsem schody nahoru a vyhrkly mi slzy. Prpadla jsem hyterickému pláči a po slepu jsem zamířila z chodby k druhým dveřím zprava.
Dovolila jsem si jen letmý pohled na svůj bývalý pokoj a otočila jsem se zase směrem ke schodům.
Mlčky jsem nastoupila do modrého, velkého a neútulného auta a vyjela spolu s mámou, která se zdála vystresovaná a jejím novým zjevně bohatým "přítelem" ku svému novému životu.