OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakletý plyšový medvídek - 2. kapitola

28.10.2013 (13:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 446×

Vložený v tašce mezi oblečením jsem dumal pořád nad tím, odkud mě ta dívka zná, ale pořád nic mě nenapadalo. Identifikovat dotyčnou nebyla vůbec jednoduchá záležitost, protože dle mých předpokladů se asi spousta mých majitelek časem muselo změnit, doufejme, že většinou se proměnily do krásy. Mohl jsem jen hádat, která z nich to je. Krom toho jsem měl také spoustu dlaších zvědvých otázek typu: „Poč si mě koupila? Pro svoji dceru?" Ne, na to byla moc mladá. „Jako vzpomínku?" Doufal jsem, že v dalších několika hodinách se dozvím pravdu.

Cítil jsem, jak se svět se mnou přestal hýbat, potom uslyšel šustění klíčů a nakonec bouchnutí dveří. Byl jsem ve svém novém domově. Nákupní tašky byly položeny na zem a já musel čekat, dokud nedojde řada na mě při uklízení nákupu. Snažil jsem se vnímat každou vůni v okolí a podle toho poznat, která z mých minulých majitelek tohle je, ale pořád jsem nebyl schopný zjistit nic kloudného.

Tašky okolo mě začaly mizet, až se konečně dostalo na mě. Dotyčná mě vytáhla a zaujatě mě pozorovala. Chtěla mi asi něco říct, ale bouchly dveře bytu, a do místnosti, která byla obývákem, vtancovala další dívka. Byla zadumaná, měla zrzavé střapaté vlasy na krátko střižené a pihy okolo nosu. Vypadala jako jedna z těch uličnic, které mi ve školce dělaly zlo, když jsem se náhodou rozhodl prozkoumat její okolí a zabloudil do vyššího patra ke starším ročníkům.

„Annie, to bys nevěřila. To rande bylo fakt hrozný,“ začala bez jakéhokoliv pozdravu dotyčná a potom mi to konečně najednou došlo. Annie? Jako ta Annie? Moje první majitelka po mé sestře? Teda, z ní vyrostla kočka! Proč mě hledala? Ví snad pravdu o mně? Tak to jsem si nemyslel, ale o to víc jsem špicoval uši, abych slyšel každé jejich slovo. Nesmělo mi nic uniknout.

Vybavil jsem si naše poslední chvíle jejího dětství a pochopil, že rozloučení nebylo vůbec plánované. Kvůli práci jejího táty se museli urychleně stěhovat. Annie tenkrát brečela a nechtěla měnit svůj domov, měla hysterický záchvat, a jak ji rodiče tahali pryč, zapomněli na mě. Bohužel se tenkrát pro mě ani už nevrátili a já musel čekat na další majitelku. Prostě jsem tam seděl uprostřed pokoje a čekal, až se proměním v člověka. Byl jsem tam sám a opuštěný, stejně jako v několika posledních měsících v bazárku. Nerad jsem na tuhle fázi svého života vzpomínal, protože v té době jsem teprve zjistil, jaké to je, být opravdu sám. Abych byl upřímný, vždycky pro mě bylo těžké, když mě rodina od dítěte dávala pryč. Uvědomte si, že jsem byl vlastně malý kluk, který potají vyrůstal v jednotlivých rodinách v muže. Osobně si myslím, že se tyto skutečnosti začaly na mně projevovat s dalším vývojem. Už jsem si netvořil citová spojení se svými majiteli po Annie, a proto jsem zároveň asi nikdy nikomu nezjevil pravdu. Vždycky jsem se skrýval, protože jsem se bál, jak lidé zareagují, když o mně zjistí pravdu. To, že já jsem byl zvláštní, neznamenalo, že jiní lidé budou schopní rozdýchat mé tajemství. Takže jsem prostě vždycky na tohle všechno byl sám. Proto mě o to víc překvapilo, když Annie v bazárku řekla, že mě konečně zase našla.

Chtěla si snad léčit nějaký deficit z dětství? No, doufejme, že tahání za různé části mého těla už vynechá. Tentokrát by to mohlo už opravdu být nebezpečné.

Dívka, která dorazila do bytu, zpozorněla, když uviděla, jak mě Annie drží v ruce a prohlíží si mě.

„Zbavila ses muže a místo něj sis pořídila medvěda?“ rýpla si do ní. Annie se na její poznámku zatvářila ublíženě a mou hlavou proběhla hned myšlenka: „Jaký blb jí ublížil?“ Bylo to tak nečekané, že jsem se tomu musel podivit. „Hele, já vím, že Charlie byl kretén, ale nemusíš hned za všemi muži zavírat dveře,“ pokračovala střapatá dívka v návaznosti na předešlé rýpnutí.

„Ale ne, Sammy, vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla jednou o tom, jak jsem ztratila mého nejlepšího kamaráda v podobě plyšového medvěda?“ položila jí otázku a já byl jak na trní. Co z tohohle se vyklube, jsem opravdu netušil. Z její věty jsem pochopil, že o mém prokletí asi něco ví.

„No, něco takového si matně vzpomínám. Ale byli jsme tenkrát pěkně nalité.“

„To máš pravdu, ale zpátky k tématu. To je on. To je ten medvěd, o kterém jsem si myslela, když jsem byla dítě, že je vlastně živej. Dával mi pocit, že mě opravdu poslouchá, a dokonce jsem ho podezřívala s pomáháním mi s úkoly do školy, ba jsem mu před spaním připravovala jídlo, aby neměl hlad. A ráno tam nikdy nic nebylo,“ líčila nadšeně Annie Sammy chvíle se mnou a já se celý třásl nervozitou. Tušila pravdu. Nadával jsem sám sobě za neopatrnost, ale pravda byla v tom, že tenkrát jsem ještě nechápal, proč se pořádně schovávám, bylo to prostě intuitivní, až časem jsem si našel důvody.

„Annie, ale sama víš, že něco takového je blbost. Nechápu, jak tě mohli takhle rodiče mást. Jídlo asi vždycky tvoje maminka uklidila a případně ti nechala nějakou pomocnou poznámku v úkolu, když viděla, že se opravdu snažíš a nemůžeš s tím hnout. Nic víc v tom nebylo.“

Byl jsem rád za Sammyin názor, protože vyvracela Anniinu teorii a tím ji oddalovala od pravdy.

„Ale já se ptala mamky, a ta říkala, že nic takového nedělala.“

„A jak ti vysvětlila zmizení jídla?“

„Vysvětlovala si to tím, že v noci dostávám hlad, proto jsem si prý brala jídlo s sebou,“ předhodila Sammy slova její maminky. „Jenže já ho nejedla. Aspoň si to nepamatuji.“

„Nevím, tak jsi třeba byla náměsíčná a jídlo pokaždé snědla.“

„Ale jak mi pak vysvětlíš, že to skončilo, když jsem o medvěda přišla? Žádný jiný plyšák, kterého se mi rodiče snažili od té doby podstrčit, to nedělal.“

„Nebaví mě se tady s tebou dohadovat. Takže to uděláme následovně. Otestujeme medvídka dnes večer.“ Ajeje, z tohohle pro mě koukal průser. „Prostě se uvelebíme dneska v obýváku, připravíme plyšákovi neodolatelnou večeři a budeme ho sledovat, jestli opravdu ožije a pustí se do ní.“ Kruci, tak to vypadalo, že dneska večer předvedu dámám striptýz, pokud mě dokážou pořád hlídat. Hm, ale to jídlo znělo fakt dobře. Doufejme, že z toho budou tak dlouho v šoku, že ho stihnu aspoň sníst.

„Tak jo,“ souhlasila Annie a mě zamrazilo. Potom se obě zvedly a šly mi připravovat večeři. Annie mě postavila na stolek v obýváku, tudíž jsem měl výhled přesně na kuchyni, a sledoval, co mi to tam připravují. Dělaly steaky se šťouchanými bramborami. Ach, jakou já na ně měl chuť.

„Neotevřeme si flašku vína?“ nabídla Sammy Annie.

„Ale to dlouho vzhůru nevydržíme.“

„Blbost. Jen toho nesmíme vypít flašku každá.“

„No, tak dobře.“ A mně najednou svitla naděje. Mohly se opít a moji proměnu zaspat. Kéž by!

Netrvalo to dlouho a během několika dalších minut se opět posadily ke mně do obýváku. Natáhly se na gauč, kde zobaly, co si ukuchtily. Moji porci položily vedle na stůl, aby mě mohly naprosto vědomky mučit. Začal jsem usuzovat, že Annino tahání za uši bylo proti tomuhle trápení lehký odvar. Najednou jsem se chtěl hrozně proměnit do lidské podoby a sníst všechno, co mi předložily, jenže jsem nemohl. Mohl jsem se možná těšit na chvíli, kdy se do lidské podoby proměním, ale začínal jsem pochybovat, že budu opravdu mít klid na to, abych si jídlo v klidu vychutnal. Najednou mě z mých zoufalých myšlenek vytrhly ty dvě, když jsem zachytil, jak se baví o mně.

„Co budeš dělat s tím plyšákem, jestli se nepromění? Vrátíš ho zpět do bazaru?“ Mnou proběhlo při zmínce o bazaru nepříjemné mrazení. Nechtěl jsem zpět. Nebyla tam žádná plná lednička jídla ani televize. Chtěl jsem zůstat tady, na neprobádaném uzemí.

„Ne, nechám si ho jako vzpomínku na dětství.“

„A budeš se s ním takhle mazlit?“ Jako ukázku mě Sammy vzala do náruče a přitiskla si mě na hrudník. Měl jsem čumák zabořený do jejích prsou a užíval si její milé pohostinnosti. No, kolik žen si vás jen tak přitiskne k prsům?

„Neblázni, Sammy, co když opravdu ožije a bude si to pamatovat?“ vyšilovala Annie.

„Tak aspoň něco z toho života bude mít.“

„Nevěříš mi.“

„Jen se snažím být realistická.“

„Co tím myslíš?“

„No, pořád mi hlodá v hlavě několik otázek.“

„Tak spusť."

„Jak to, že na něj ještě nikdo nepřišel? A pokud se opravdu proměňuje, proč? Je za tím nějaké prokletí? A tak dál bych mohla pokračovat…“

„Nevím, až se promění, můžeš se ho na tohle všechno zeptat,“ tvrdila zatvrzele Annie a mě překvapovala důvěra v její slova. Viděla mě snad jako dítě, jak jsem se proměnil? Možné to bylo...

Sammy se po chvíli mlčení zvedla a došla pro další flašku vína. Annie na ni nesouhlasně koukala, ale jakmile jí dolila skleničku, napila se. Dostával jsem větší a větší možnost, že usnou dříve, než se proměním. Když dámy otvíraly třetí flašku, bylo půl dvanácté. Čile si povídaly a vypadalo to, že je zaskočím přesně v nejvíce zmatlaném stavu. Třeba mě budou považovat za halucinace.

Ale jak jsem během dalších patnácti minut zjistil, alkohol je mocný čaroděj, který umí zapůsobit přesně včas, když potřebuju. Blížila se půlnoc a dámy už měly zavřené oči. Nevydržely. Zvenku jsem uslyšel odbíjet kostelní zvony, věděl jsem, co s tím přijde, a čekal na proměnu. Během další vteřiny ze mě byl dospělý muž stojící v pokoji v rouše Adamově mezi dvěma spícími kráskami, které netušily, že tam s nimi opravdu jsem.

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletý plyšový medvídek - 2. kapitola: