OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakázaná láska - Prolog

24.06.2013 (18:00) • Lenia, Carolina17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1395×

Mami, mami!“ volala holčička s tmavými vlasy a velkýma očima a tahala svou matku za rukáv. Společně měly namířeno do obchodu, kde chtěly koupit nějakou zeleninu do salátu. Uprostřed svojí cesty se zastavily a začaly se dívat na pár vojáků, kteří postávali u obchodu. Každý z nich měl v puse zapálenou cigaretu, jejíž kouř se dostal k holčiččině malému nosíku a ona hlasitě pčíkla. 

„Mami, mami!“ volala neustále holčička, které bylo asi jen pět, ale na svůj věk byla příliš malá. Její matka jí však jakoby nevnímala. Po chvíli jí začala věnovat pozornost.

„Copak chceš, Anabell?“ zeptala se jí a se zájmem pozorovala Anabelliny našpulené rtíky.

„Mami, kdo je ten podivný pán v té podivné čepici?“ zeptala se jí a nakrčila čelíčko, na kterém se jí udělaly jemné vrásky.

„Zlatíčko, to není čepice to je helma. A není to zvláštní pán, je to voják,“ odpověděla Rebeka Kohn své dceři a pohladila ji po vlasech. Anabell si však stála za svým názorem.

„Ten se mi tedy vůbec nelíbí, je ošklivý. A kouří jak pan Töthen ze třináctky. Ať jde pryč!“ vykřikla, i když to nejprve neměla v úmyslu. Voják je nejspíše uslyšel, jelikož se otočil a šel směrem k nim. Anabell se snažila schovat za svojí mámou. K těm podivným pánům ve směšné čepici cítila velký odpor. To ještě ale nevěděla, co ji čeká v budoucnosti.

Život za druhé světové války je těžký. Obzvlášť pro Židy.

Po 13 letech

„Ne! Já si tu hvězdu prostě na šaty nedám!" ječela jsem na matku a doufala, že mě nebude nutit stejnými způsoby, jako mého bratra Jeremiáše. Tomu totiž vyhrožovala, že ho nepustí za Emily. Emily byla jeho přítelkyně, která byla dcera SSáka. Ti dva se milovali, ale jejich společenské postavení jim to nedovolovalo. Protože my jsme byli židi a ona dcera ssáka. Jeremy se mi ale svěřil, že spolu chtějí uprchnout. Mám takový pocit, že to ale nestihnou. Máma totiž furt doma kleje rukama, ať nemusíme do tábora. Podle mě je to však stejně nevyhnutelné. Sice nám ukazovali nějakou propagandu ve škole, ale já tomu nevěřila. Všichni mi říkali, že se mám těšit, že to v táboře bude určitě moc hezké. Je vím jedno - bude to tam všechno, jen né hezké. Emily mi říkala, že se u otce přimluví, ale pak se dva týdny neobjevila. Když konečně za Jeremym přišla, měla na ruce hákový kříž a mluvila úplně z cesty. Pro jistotu jsem měla zbaleno pár svých osobních věcí v malém kufříku po babičce.

„Anabell, pojď okamžitě dolů než napočítám do tří!" řvala máma dole na schodech. Takže se tomu asi nevyhnu. Poraženecky jsem svěsila hlavu a pajdala se do obývacího pokoje. „Anabell, já chápu, že ti to není zrovna po chuti, ale to asi žádnému židovi. Ale prostě si tu Davidovu hvězdu na prsa připnout musíš," řekl mi otec a já si i nakonec po dlouhém přemáhání připnula.

Připadala jsem si poskvrněná, šipinavá, označená. Prostě jsem to už nebyla já. Ta pitomá hvězda dávala jasně najevo, kým jsme byli, kým jsme a kým budeme.

-§-

Tak a je to tady. Já to říkala! Dneska nás odvážejí do pracovního tábora. Někteří tomu říkají koncentrační tábor, ale já tomu hloupému slovu nerozumím, jelikož jsem od zažátku války musela přestat chodit do školy. To město, kam nás vezou, se jmenuje Osvětim.

Hned, jak jsem nastoupila do toho vozu, málem jsem se pozvracela. Všude mouchy, hniloba, pach moči a o výkalech nemluvě. Tohle bude ještě hodně drsné. Chtěla jsem si sednout do toho nejzašího kouta vozu, ale někdo mě zastavil.

„Moje sestra tady sedět nebude," zašeptal mi Jeremiáš do ucha a vysadil si mě do klína. Tam mě hladil a konejšil, jelikož jsem se naplno rozbrečela. Mohli jsme tam sedět tak maximálně deset minut, a do vozu nastoupil mladý chlapec. Vypadal, že ho to všechno trápí a nejraději by všem lidem pomohl. Měl modré oči a blonďaté vlasy, které měl zastřihnuté tak, aby mu nešly vidět z helmy. Ta mu však teď visela na pásku od uniformy. Za chvíli se rozhlédl po celém vozu, a spěchal na pomoc asi desetiletému děvčeti, kterému tekla z nohy krev.

„Jak se jmenuješ, malá?" zeptal se jí a pomalu jí ošetřoval zraněnou nohu. Jeho hlas byl jako balzám na duši.

„Ráchel Trünbecker," fňukla holčička uslzeným hláskem.

„Těší mě. Já jsem Maxmiliam Uller. Bolí tě to ještě?" zeptal se jí a ona zakroutila hlavou a kuňkla tiché "děkuju".

Autor: Lenia (Shrnutí povídek), Carolina17, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - Prolog: