OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zaelot: Dva živly - 2.

25.03.2015 (19:00) • MrsWitty • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 747×

„Kde to místo je? Vyrazíme hned?" ptala jsem se, plně připravena vyjít.

„Zabrzdi. To není tak snadné," usmál se na mě Thomas.

„To je to tak daleko?" Když se zasmál, přestala jsem chápat, o co jde.

„Vlastně ano," vypadlo z něj nakonec. No tak čemu se směje? Nechápavě jsem se na něj podívala. Rukou mi naznačil, ať ho následuju, a zamířil mezi stromy. Nebyla jsem si jistá, jestli za ním mám jít, přeci jen jsem ho potkala před chvílí.

Je to elf. Ty ovládáš vodu. I kdyby ti ukázal jednorožce, nepřekvapilo by tě to. Prostě jdi... Popohnala jsem sama sebe a vydala se za Thomasem. Prošli jsme mezi stromy, hlouběji do lesa. Po chvíli se Thomas zastavil a klekl si na zem. Zděsila jsem se toho, co sakra dělá.

„Nejsi náhodou jenom úchyl?" zeptala jsem se hodně blbě. Thomas se plácl do čela.

„Ne, to opravdu nejsem," odpověděl se smíchem a dál se věnoval něčemu na zemi. Vzal několik kamínků a začal je skládat do nějakého tvaru. Přes jeho rameno jsem se dívala, co dělá. Když na zem položil asi šestý kamínek, poznala jsem, že skládá spirálu. Za chvíli ji měl hotovou.

„To je nějaký vtip?" zamračila jsem se. Neodpověděl mi. Místo toho nad spirálu s rozevřenou dlaní natáhl ruku. Přisahám vám, že kamínky se najednou začaly třást a spirála se roztočila. Jak se to kruci...? Od kdy se tohle...? Ne, radši mlčím. Spirála se začala točit rychleji. V jejím středu se objevilo světýlko, které se začalo zvětšovat. Blik, a místo světýlka tu byla nějaká velká podivná světle fialová elipsa.

„Pojď za mnou. A až tam vejdeš, nezastavuj se. Prostě jdi dál," řekl Thomas a vešel do elipsy.

Cože?

Já už se ničemu nedivím... pomyslela jsem si a napodobila Thomase. Všude bylo bílo. Poslechla jsem Thomase, a i přes nutkání se zastavit jsem pokračovala dál. Po třech krocích mě ozářilo světlo a já se objevila... před obrovským hradem. Byla jsem z toho naprosto unešená. Hrad měl tři vysoké věže a dovnitř vedly obrovské dřevěné dveře. K těm stoupalo několik kamenných schodů.

„Jdeme? Jo, co tohle vlastně je?" ptala jsem se nedočkavě. Už jsem chtěla vidět, jak hrad vypadá uvnitř.

„Tohle je něco jako univerzita. Tedy, všichni tomu tak říkají," odpověděl a po schodech mě dovedl ke dveřím. „Připravena na nový život?"

„Nežvaň už a otevři ty dveře," odpálila jsem ho se smíchem. Thomas se jen usmál, zavrtěl hlavou a opřel se do dveří. Ty se se skřípotem otevřely. Přede mnou se objevila veliká fontána a hrozně moc lidí přibližně v mém věku. Po stranách, kus od fontány, vedly schody k dalším obrovským dveřím. Okolo zdí, které dělily hrad od okolního světa, rostly vysoké keře. Otevřela jsem nad tou krásou pusu. Ale nikdo si nás absolutně nevšímal.

„No konečně!" ozval se vedle mě neznámý hlas. Leknutím jsem uskočila kousek vedle. Zamračeně jsem se podívala na toho vetřelce. Byl to kluk (vypadal tak na sedmnáct) s tmavýma očima a černými rozcuchanými vlasy. Měl je vyčesané nahoru, ale podle toho rozcuchu jsem usoudila, že s nimi věčně není spokojený a pak se na jejich úpravu vykašle. Na nose mu seděly hranaté brýle. Prohrábl si vlasy a usmál se na mě.

„Drž tlamu, Zachary," pokusil se ho umlčet Thomas se smíchem. Zachary se na něj jen podíval a pak se zase věnoval mně.

„Ahoj, jsem Zachary. Zachary Stephens. Ale to už asi víš... Mám tě tady provést," představil se.

„Super. Já jsem Alice Wilsonová. Jdeme?" zeptala jsem se zase natěšeně. Ani jsme se neobtěžovali s nějakým potřesením ruky a rovnou jsme vyrazili k fontáně. Voda vystřikovala ven z prostředku a rozlétávala se do všech stran, po obvodu kruhu. Vypadala docela obyčejně, ale já jsem z ní nemohla spustit oči.

„Asi víš, k čemu jsou fontány. Napřed tě dovedu k ředitelce. Nenech se zmást, vypadá mile a tak, ale když se naštve, zděšeně prchej do úkrytu." Usmála jsem se a rozhlížela se kolem. Velká většina lidí, co okolo nás chodila, Zacharyho s úsměvem pozdravila. On jim jen se stejným výrazem mával.

„Vypadá to, že jsi tu docela oblíbený," poznamenala jsem, když jsme vycházeli po kamenných schodech k dalším dveřím. Zachary se uchechtl.

„Nemyslím si, že jsem oblíbený. Prostě se tu bavím s hodně lidma." Vyčerpávající odpověď, to ti řeknu.

„Co tady studuješ? Dokážeš něco ovládat?"

„Ne, jsem tady kvůli svému mozku. Zaelot mi umožňuje vzdělávat se v oblasti historie." Tak takhle se to tady jmenuje, myslím, že to mi Thomas neříkal. Počkat, oznámil mi právě, že se učí historii? Nechtělo se mi věřit, že by se někdo dobrovolně učil dějepis. Tím nechci říct, že je to špatně, ale mě tohle zrovna nenapruží.

„Takže děják, jo? Ten mi nikdy nešel. Budu se ho učit taky?"

„To si nemyslím. Tedy podle toho, proč jsi tady." Sice se na to nezeptal, ale dříve, nebo později by to stejně zjistil...

„Dokážu ovládat vodu," přiznala jsem se. Došli jsme ke dveřím a Zachary je beze slov otevřel.

Vešli jsme do obrovské chodby osvícené svícny. Na stěnách visely obrazy a na podlaze byl položený červený koberec. Nebyl tam vůbec nikdo. Asi byli všichni venku. Byla jsem ráda, že na mě Zachary nepoulil oči jako ryba kvůli tomu, co umím. Vlastně na to nereagoval nijak.

„Co se na mě tak díváš? Nejsi první a velmi pravděpodobně ani poslední osoba, co to dokáže." Sklonila jsem hlavu, aby neviděl, že se trošku červenám.

„Jak dlouho tu studuješ?" zeptala jsem se po chvilce trapného ticha a zase hlavu zvedla.

„Moc dlouho to není. Asi tak měsíc." Vykulila jsem na něj oči.

„Jsi tady měsíc, ale zná tě skoro celý Zaelot?" Můj hlas vytvořil ozvěnu a nesl se chodbou.

„Je to hlavně kvůli otci. S další částí Zaelotu jsem se seznámil sám - potlesk, nikdy předtím jsem to nedělal -, a ten zbytek mě asi ani znát nechce."

„Ty ses nikdy s nikým sám neseznámil?" To mě překvapilo víc než to, že je tak známý.

„Teď o tom nechci mluvit. Třeba ti to někdy řeknu." Beru na vědomí.

„Co dělá tvůj táta, když jsi díky němu tak populární?" zeptala jsem se opatrně. Trošku jsem tušila, že ani o tomhle nebude chtít mluvit.

„Stejný problém jako před chvilkou. Ale můžu ti říct, že ho naprosto nenávidím." To mi naprosto stačilo. Zbytek cesty jsme šli mlčky, nechtěla jsem se Zacharyho vyptávat dál. Chodba se na konci rozdělovala do dvou stran a s ní i červený koberec. My jsme se vydali doprava a zastavili se hned u prvních dveří s nápisem ŘEDITELNA. Zachary zaklepal a bez vyzvání vešel dovnitř. Jen jsem nevěřícně zvedla obočí a pomalu ho následovala.

„Dobrej, vedu Alici," pozdravil. No jestli se tomu dá říkat pozdrav. Překvapilo mě, jak mluví s ředitelkou tohoto... pro to slovo ještě nevymysleli.

„Tobě také. Už to vím, děkuji za pomoc." Stáli jsme ve skromné místnosti s psacím stolem a pár malými knihovnami. Za stolem seděla příjemně vyhlížející paní. No, paní... Mohlo jí být tak dvacet pět. Kdybych nevěděla, že je to ředitelka, myslela bych si, že tu taky studuje. Měla na sobě tenisky, podkolenky, sukni nad kolena a košili. Rukávy od košile měla vyhrnuté nad lokty a celkově celá byla oblečená v černé. I její vlasy byly velmi tmavé a sahaly jí pod lopatky. Oči měla zlaté. Počkat, zlaté? Když se na Zacharyho usmála, všimla jsem prodloužených špičáku. Do pr...!

„Není za co. Počkám venku," řekl jen a odešel z místnosti.

„Nebudeš tu dlouho, mám stejně moc práce," začala ředitelka, když se za Zacharym zavřely dveře. „Jmenuju se Lilly Combsová. Musím ti jen dát pár papírů. Máš tam vše, co potřebuješ vědět a na zbytek se můžeš zeptat Zacharyho. A asi už víš, že sem nechodí jen lidé, jako jsi ty. Podle tvého výrazu soudím, že sis všimla, že ani já nejsem obyčejný člověk." Podala mi dva papíry. Radši jsem se na ně ani nedívala a jen poděkovala. A měla pravdu, pořád jsem se tvářila, jako bych viděla upíra. Ale já vážně vidím.

„A co výuka? Jaké budu mít předměty?" zeptala jsem se, než jsem odešla.

„Tady to funguje trochu jinak. Studenti s magickými schopnostmi nemají výuku jako ti, co se opravdu chtějí vzdělávat. Dostanou seznam předmětů, umístění tříd a pak už si jen chodí tam, kam chtějí. Samozřejmě je nenecháváme dělat si, co chtějí každý den, dny bez výuky smíte mít jen dva týdně. Na vás je, kdy to bude." Kdyby to šlo, vykulila bych oči ještě víc. Tohle bude skvělý! „Nečtu myšlenky, ale vím, že je to pro tebe asi nejlepší zpráva dne. Musím tě taky varovat, že když tohle pravidlo dvou dnů porušíš, ukončuješ pobyt i studium. Chceš se ještě zeptat na rodiče, že? Neboj, kontaktovala jsem je." Na rodiče jsem si ani nevzpomněla, ale dobrá.

„Co říkali? A momentíček, oni přeci neví, že tyhle schopnosti mám."

„Ví to od tvého dětství. Jen se báli ti to říct. Tvá matka si myslí, že tohle pro tebe bude nejlepší a tvůj otec pravý opak. Víc ti toho asi neřeknu." Omluvně se na mě usmála. Já naopak nasadila úsměv od ucha k uchu. Byla jsem naprosto v šoku, že to moji rodiče ví, ale nic mi neřekli. Nebo se ani neobtěžovali to zkusit... Falešně jsem se tedy usmála.

„To je v pořádku! Děkuju za ty papíry. Nashle." Naposledy jsem se na ni usmála a vypadla ven.

„Máš všechno? Super, dovedu tě do pokoje. Je hned vedle mého," řekl Zachary, mrkl na mě a pak se nahlas zasmál.

Tak, druhá část. :) Děkuji za zatím pozitivní ohlas, proto jsem vlastně další díl napsala tak rychle. :) Plus děkuji za opravu, po mně něco opravovat... To někdy není zrovna procházka růžovým sadem. :D :) S touto kapitolkou jsem velmi spokojená, už je trošku delší, tak snad se líbila i vám. :) 

Autor: MrsWitty, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zaelot: Dva živly - 2.: