OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Začátek mého konce - 19. kapitola

23.12.2011 (14:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 748×

Má vize se nemýlila, když mi radila, abych zahnula doprava a zkrátila si tak cestu. Po pár minutách se přede mnou opravdu objevil můj dům s otrhanou omítkou a podivně nevýraznou střechou.

Neuměla jsem lézt po zdi a strom jsme žádný poblíž domu neměli, ani jsem překvapivě nebyla Spider-man a tak jsem musela hold dveřmi. Zadívala jsem se do budoucnosti a zjistila, že otec sedí v křesle a tak jsem velmi opatrně odemkla dveře.

Naštěstí telefonoval a hlasitě komusi sprostě nadával, takže neslyšel klapnutí našeho starého zámku. Oddychla jsem si a proplížila se za jeho zády rovnou ke dřevěným schodům. Opatrně jsem našlapovala a ve vizích zjišťovala, zda prkna nebudou křupat a dělat rámus.

Otec nesmlouvavě zvýšil hlas. „Ne, nemá žádné oblíbené místo! Pořád se někam stěhujeme! Sakra! Jak jsi ji mohl ztratit?“

Wow, dovtípila jsem se, že na druhé straně telefonu je vyděšený Rafael. Utekla mu jeho oběť, haha. Jen, ať si to vypije. V budoucnosti jsem mezitím prohledávala otcovu ložnici, až jsem na dopisy a deníky narazila v krabici pod postelí. Jak originální místo, otče. Alespoň jsem si ušetřila čas, že ano.

Zvedla jsem víko a prohrabávala se jemnými papíry s elegantním rukopisem. Do očí se mi hrnuly slané slzy, když jsem si vzpomněla, jak to samé písmo mi psalo na přání a na dárky „Všechno nejlepší, Amy“ a „Veselé Vánoce.“. Teď už vím, proč mi to oslovení působilo tolik problémů. Připomínalo mi mámu.

Otec otevřel dveře od pokoje, ale já to naštěstí viděla pár vteřin před tím, než to udělal. Skulila jsem se pod postel i s papírovou krabicí. No fuj, mohl by si občas vyluxovat a to mě pořád peskuje, že já jsem ta nečistotná. „Přijeď sem, Rafaeli!“

Ach ne, otče, tohle mu nenabízej! „Zítra, že jsi tady? Tak sebou pohni, jde o moji dceru!“ Otec přešel ke skříni a zřejmě z ní vytáhl své oblíbené sako. „Nevím, kam mám jít. Rozhodně se půjdu podívat do okolí, jestli se nevrátila. A zavolám do nemocnic, jestli se jí něco nestalo.“

Ach, sakra. Když přijede Rafael, nemám šanci. Neuvidím ho ve svých vizích a nebudu moci utéct. Určitě nějak ublíží i otci, jestli mu dám vědět, že vím pravdu o něm. Sakra.

„Už jsi tam volal? Říkali ti něco?“ otec si oddychl. „Díky Bohu. Ale pořád ještě nevíme, jestli ji někde nesebrali lidi z organizací. Napíšu zdroji.“

„Jak ti mohla utéct? Pár hodin před tím jsem jí volal, sice na tebe nadávala, ale nebylo to víc, než obvykle. Řekl jsi jí něco?“ Jeho hlas se vzdaloval, postupoval dolů po schodech. Vylezla jsem zpod postele, zapnula si lampičku a pomalu pročítala máminy úhledné řádky.

„Byla jsem poprvé v jejich základně. Bylo mi hned jasné, odkud berou peníze. Od vlády a od sponzorů, poněvadž si jinak neumím představit, kde by na tak velkou budovu s nejnovějšími technologiemi vzali.“

Pod tímto odstavem byl rychle načrtnut plánek prvního patra budovy. Nebyl složitý, ale většina z nich byly laboratoře a místnosti na výslech, z čehož mě slušně mrazilo.

„V laboratořích lidi zkoumají, jediné, co mi o nich řekli bylo, že ,ti tvorové' používají větší kapacitu mozku a lépe produkují adrenalin. Nicméně bezostyšně přiznali, že ty lidi pak pálí dole ve sklepě.“

Málem se mi zvedl žaludek. To, že se mnou chtěl Rafael udělat? Netušila jsem, že je to až tak vážné. Do očí mi znovu bez dovolení vešly slzy. Tohle udělali i s ní. S mojí mámou. A chtějí to udělat se všemi.

„V místnosti výslechu ty lidi točí, nahrávají a nutí je mluvit velmi drastickými prostředky. Používají jejich nevinné blízké, aby je donutili promluvit o tom, co viděli v budoucnosti. Pak jsem pokračovala o poschodí nahoru, kde se nacházely kanceláře, což byla nejdůležitější část toho, proč tu jsem. Musela jsem to nechat na později, poněvadž bych vypadala podezřele, že chci vidět všechny záznamy o nějaké malé holce.“

Tomu jsem nerozuměla, o čem to sakra píše?

„Nicméně o patro výš byla ta technická stránka budovy. Vedlo tu hrozně moc kabelů a na obrovské obrazovce se vznášela celá zeměkoule a občas se na ní ukázalo pár obličejů. Lidé u telefonů pak zavolali svým četám a poslali je na místo, kde byl podezřelý naposledy spatřen. Myslím, že používají satelity.“

Poslední stránka tenkého sešitu byla ukončena dramatickou tečkou. Musela jsem najít pokračování osmnáctého prosince. Pár jsem jích prolistovala, až jsem narazila na pátého ledna.

„Dneska jsem Amy věnovala Maxe. Darovala mi ho jedna osmiletá holčička, která mi umírala v rukou. Přála si, abych se o něj dobře postarala. Viděla budoucnost, stejně jako Amy. Zabili ji už takhle za mlada, poněvadž její bratr byl nebezpečný a ohrozil jejich budoucnost. V tu chvíli, když mi vykrvácela v rukou a já jí musela odebrat vzorek DNA pro agenturu, jsem se rozhodla, že uskutečním plán o měsíc dřív. Zapálím tu zatracenou budovu a i ty ďábelské lidi v ní. Už nikdo neohrozí moji dceru jenom proto, že po mně zdědila nějaké zatracené geny.“

Tím to končilo. Všechno. Byl to poslední záznam vůbec. Zírala jsem na to datum, poněvadž den potom byla moje matka prohlášena za mrtvou. Pár dní poté jsem už stála u jejího hrobu, vyplakávala si oči a držela otce za ruku.

Zemřela, protože mě chtěla toho všeho ušetřit. I do organizace se vecpala kvůli mně. Roztřesenýma rukama jsem nahmatala deník, ve kterém byla popsaná poloha té jejich základy. Bylo to v tom samém městě, kterému jsem pár let říkala domov. Bydleli jsme tam ze všech těch měst nejdéle.

Popadla jsem další její deníky a usedla do měkké postele mého otce. Projížděla jsem stránky, dokud jsem nenarazila na jedno jméno. Rafael.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek mého konce - 19. kapitola: