OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Za zdí 1

28.03.2013 (12:00) • caa • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 865×

Hudba: https://www.youtube.com/watch?v=xGPeNN9S0Fg

Sedím na posteli. Píšu si svůj deník.

Jsi to ty.

Nejsi to ty.

Kolem si sedá prach. Svítí mi do očí. Nevidím na tebe.

Řekl’s: „I’m here for you.“

Ale nejsi. Zdál se mi sen. Zrcadla ve tmě se třpytila, plakaly nehybné sochy, říkal jsi, že potřebuješ jen jednu věc. A otočil ses zády!

Už je to dávno, co jsem psala naposled. Ale teď to potřebuju. Máš totiž až moc krásné oči a moje hlava si jako obvykle dělá, co chce. Proč taky ne, když realita je prostě… jiná. Asi jsem se zase ztratila „in love“. Moje hlava si prostě blábolí… vždyť proto se mi smáli! Proto jsem skončila tady. Už se to zase vrací, musím někde vyhrabat to plátno a konečně ho dokončit… i když už bude poněkud jiné. Jsem někdo jiný než tenkrát, vždyť koho by ty roky knih nezměnily?

Měla bych spát… nebo alespoň předstírat, že spím. Určitě zase přijde ta… stará tlustá bába. Měla bych jí říkat „slečno dozorčí“, ale to je poněkud… A vždyť vlastně není o tolik starší než my. Teda Liza, Klára a já. Ani jedna z nás tu nechce být, a možná ani ona? Měla bych přestat přemýšlet. Trošku mi z toho není dobře. Určité sračky, které bych na sebe mohla najít v hlavě… Ale zase jestli jsem nebyla mimo už tenkrát, tak jsem teď určitě. Zvlášť malá schizofrenička Klárinka mi dost pomohla. No, pokuste se zůstat normální, když drobounká intelektuálka, vaše spolubydlící v týhle díře, se občas uvnitř stane namakaným chlápkem, kterej je rozhodnutej vás zabít.

Měla bych spát, ale to je nemožné s tebou za víčky. Ajajaj, zhasla mi baterka, takže konec bdění. Dobrou noc zlatíčko…

---

Existují i lepší rána. Zvlášť, když mě dnes čeká skupinová terapie, zvláštní, ale já vážně nejsem blázen. Jenom jsem si jednou jako malá nána zkusila podřezat žíly… Pak už se to vezlo. I když můj více méně provokatérskej přístup moc nepomohl, to je pravda. Jistý je, že až se odsud dostanu, tak budu pěkně v prdeli – nebyla jsem venku víc jak tři roky!

A o co, že papánek s mamičkou budou mít dost svý práce. Ale dost pohřebních úvah, to už je lepší mít za víčky tebe. A psát si o tobě blábolový bludy do deníčku. Viděla jsem tě dvakrát, ksakru!

Vidím, že přichází Liz, zaklepala (nechápu proč, s těma prosklenýma dveřma), usměje se na mě. „Čeká tě Ona.“ Liz o tlustoprdce totiž mluví zásadně jako o Ní. A dá při tom do hlasu takovej temnej, nábožnej podtón, neumím ho řádně popsat. Vztekle a zvědavě se na ni podívám. Liz už je na odchodu, jen pokrčí rameny. „Vypadni z mý hlavy,“ řvu v myšlenkách a pevně svírám víčka. Zase ty obrazy, rychle, rychle plátno!!! Seru na tlustoprdku, teď musím spasit alespoň sebe.

Šíleně se mi klepou ruce, když rozdělávám barvu, celá se pobryndám, když si nesu v kelímku vodu, ale pak, se štětcem v ruce, se cítím už zase téměř jistě. Pečlivě se zase stavím na troskách té bývalé Nelly. Víte, ono je těžké nemyslet na jednoznačně nejvýznamnější události ve vašem životě. Jenže, co když to pěkné je jenom malý začátek celého příběhu? Mysleli si, že to dotáhnu daleko, měla jsem na to i ty správné rodiče, ale tyhle naivní naděje už jsou dávno pryč. No a…

Počkat, co to je? Ta hudba! Vábí mě, volá. Je jednoduché se jednou doopravdy cítit jako blázen a v tričku umazaném od barev, jenom v kraťáskách, bosá, následovat hudbu. A pak se zastavím, jako by do mě udeřil blesk. Ten hlas! Ta slova!

„You can't go to bed without a cup of tea.

And maybe that's the reason, that you talk in your sleep.

And all those conversations are the secrets, that I keep.

Though it makes no sense to me.“

Ten hlas znám, je jeho! Je tvůj, a ta píseň je… byla pro mě. Jenže teď už ji dávno hraje jiným. On s tou kytarou, za časného rána v mlze v naší ulici… Stop! Tohle přece nejde! Nechci zpátky na dno, tak dlouho mi trvalo dostat se sem! Potřebuju deník. Potřebuju být sama!

V pokoji jsem byla rychleji než kdy jindy. Tady, v koruně staré jabloně, se všechno zdá jiné, hezčí. Ty dojmy kazí jen zeď okolo zahrad a hučení nákladních aut zpoza ní. Vždyť léto je přece v plném proudu. Je fakt, že dneska se budu bát spát. Ve snech by si mě určitě našly jeho perfektní oči, hlas a slova, jejichž význam je sice dost jasný, já je ale stále nechápu.

„But you're perfect to me.“

Jak mohl někdo tak úžasný jako on říct něco takového mně? Mně!

Uvnitř dávno zaschly barvy. Ztrácejí odstíny, blednou rychleji než mámy tvář, když mě tam našla. Přijde mi, že ty zešedlé barvy připomínají tenhle dům. Dalo by se říct, že je předsíní pekla. Na peklo bych ale neměla moc myslet. To tys mě naučil se ho bát.

Červená třpytí se v slunečním svitu.

Jak moje srdéčko plesá radostí,

vidím se sama, jak tebe vítám.

Sama, jen se svou hrdostí.

Stojíš tu vesele před tím domem,

v rukou otlučenou kytaru,

sám’s říkal, že jsem tvým stromem,

ráda jím navždy zůstanu.

Víte, asi bych toho o něm měla říct víc, ale jsem unavená. Ráda jsem mu psávala texty a tuhle jsem mu dala, když přišel poprvé do té umělecké. Netuším, kde na to vzal, on, vždycky tak ošuntělý, ta škola byla vážně prestižní. Každopádně jsem tehdy věřila, že každý má svůj strom, a když ho najde, tak už bude vždycky šťastný. Teď už jsem někde jinde, sama vidím, jak jsem byla naivní. Vážně se mi chce spát… Stočím se do klubíčka tady, na pohovku.

---

Já vím, zatím to nedává žádný smysl, ale bude. Víte, měly by to být její myšlenky, a tak je to (vzhledem k jejímu stavu) celkem logické.

Děkuju za přečtení.

Autor: caa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za zdí 1: