OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Za lásku se přece platí - 4. díl

23.05.2011 (17:00) • SwayCullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 906×

„Tak a teď si napíšeme krátkou písemku,” ozvalo se z katedry a celá třída zašuměla údivem. Doufali, že se tomuhle mučení nějaký čas třeba vyhnou, když mají nového učitele, ale chyba lávky. Zase si vzpomněl.
„A nemůžeme si to napsat až v pátek?” ozvala se Magda, zatímco ukázala svůj výstavní výstřih, který  více odhaloval než zakrýval. Snažila se zachránit si kůži, protože se neučila. Což ovšem celý zbytek třídy přijal s velkými díky, protože i oni si mysleli, že na to Dostál stejně zapomene.
„Magdo, už jsme to jednou odložili,” zavrtěl Petr nesouhlasně hlavou. „Ale…” začala Magda a pak se najednou zarazila. Nevěděla, co má říct. Co vymyslet, aby se z toho dostala a ještě platila za tu originální a vtipnou? „Vždyť je pondělí,” vypadlo z ní nakonec. Když si uvědomila co řekla, napadlo ji, že by bylo lepší zahrabat se pod zem Tohle bylo spíš ubohé, originalita žádná.
„Já vím, že je pondělí, ale pondělí snad nevadí tomu, aby sis tu písemku napsala. Nebo snad ano?”
„Ale v pondělí se písemky nepíšou,” namítla chabě a pro jistotu se na něj znovu vyprsila. I když v obličeji měla svůj dokonalý koketní úsměv, na kterého vždy někoho sbalila, bylo jasné, že v duchu se modlí ke všem svatým, aby nemusela nic psát.
„Mě nezajímá, že je pondělí. Nebo snad, že ty si myslíš, že v pondělí se písemky nepíšou,” zpražil ji pohledem.
„Takže si to dneska prostě napíšete, nebo máte všichni za pět,” vyřkl nad nimi nekompromisně ortel, který většinu z nich nepotěšil. Z hodného a přátelského učitele se najednou stal pro zbytek třídy pedant a egoista. Jen Veronika si všimla, jak mu v jednu chvíli zacukaly koutky a on se jen tak tak nerozesmál.
Verče to menší představení udělalo radost. Zase setřel Magdu i přes její výstřih, který nosila na každou jeho hodinu. Pozorovala ho. Ani jednou se nepodíval. Nevěděla, proč, ale dodávalo jí to naději. Ale naději k čemu? K vztahu, který si stihla vyfantazírovat?
Celé dny nemyslela na nic jiného než na to, jaké by to bylo, kdyby se ona a Per dali dohromady. V duchu si představovala, co všechno by spolu dělali, jak by mluvili dlouhé hodiny o ničem a stejně by je to bavilo, protože to jediné, co chtěli bylo být spolu.
Jenže to byly sny a ne realita.
Petr rozdal písemky a s tichou úlevou si sedl na lavici, aby mohl pozorovat všechny svoje žáky. Verča si až po chvíli němého zírání do papíru uvědomila něčí přítomnost a tak opatrně vzhlédla od písemky. Dívala se přímo do jeho temných modrých očí. ,Jak nebe za bouřky,‘ problesklo jí hlavou. Jakmile si všiml, že se na něj dívá, usmál se tím svým hřejivým úsměvem a Veronice se rozlil po tváři blažený úsměv.
„Piš, Růženko,“ zašeptal potichu a obrátil zrak zpátky na zoufalou třídu. Sklopila hlavu a snažila se utřídit myšlenky.  Už zase jí řekl Růženko.
Najedou jí bylo úplně ukradené, kdo je prezident Ruska nebo jaké tam jsou přírodní podmínky a největší řeky. Z nervozity začala potichu cvakat propiskou.
Zeměpis byl její parketa. Ani se nemusela učit, aby měla z písemek jedničky. Bylo to při ni snadné. Jen občas poslouchat. Něco vymyslet a všechno bylo v pořádku. A najednou? Najednou se jí všechno vykouřilo z hlavy. Netušila nic.
Marně se dívala do papíru. Marně se snažila něco vymyslet. Každé slovo, každá její myšlenka jí ho připomínala víc a víc. Jako by nestačilo, že si sedl vedle ní na lavici. Jako kdyby jí to i tak dost nerozptylovalo. Jako kdyby nemohli mít jiného učitele… Zoufala si v duchu.
„Dejte mi na stůl své písemky a můžete odcházet,” zavelel vedle ní jeho hlas a ona s sebou trhla. To už je konec? Vždyť neuplynulo snad ani pět minut. Zmateně se podívala na hodinky a čas ji praštil do očí. Zase uplynula celá hodina.
Nešťastně se podívala na svůj papír a v duchu zaklela. Kromě podpisu na něm nebyla ani čárka. Tak tohle bude pětka jak vyšitá. Za tohle ji doma nepochválí. Už jen tak představa dalšího křiku jen kvůli jedné písemce v ní vyvolávala stísněný pocit.  Naposledy, když přinesla domů pětku si vyslechla snad tří hodinové kázání a hádku, která vyvrcholila tím, že nic nesměla. Od té doby se radši pečlivě připravovala na všechny předměty. Jen kolik probrečených hodin strávila nad matematikou, jen aby měla doma trochu klidu.
S povzdechem vstala a šla dát písemku na stůl. V ten den si zabalila snad nejrychleji za celé roky, a to jen proto, aby mohla utéct před jeho pohledem, který ji následoval celou dobu poté, co odevzdala písemku.

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za lásku se přece platí - 4. díl: