Wrong, which can change the future - 5. část • OurStories.cz ~ naše povídky

UPOZORNĚNÍ: Celá kapitolovka bude zaměřena na vztah dvou mužů ( = shounen ai ).

A konečně přináším další kapitolu. Yoshi se odhodlal jít do svého starého domova, jenže v tom domě už někdo bude. Jak skončí celé tohle setkání s jeho matkou a jejím přítelem, který mu tolik ublížil?

09.11.2013 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 816×

5. část – Slib

Seděl jsem na gauči a čekal, než se Yoshi oblékne do riflí, abychom mohli vyrazit k nim domů. Bude to pro něj určitě těžké se tam vrátit. Vyšel z koupelny se skloněnou hlavou. Džíny mu padly dokonale. Koupil jsem mu po cestě do práce triko, aby nemusel jet v mé košili. Bohužel jsem musel skočit do kanceláře, protože jsem si tam nechal papíry. Ničilo mě, že ho tu na těch pár minut nechávám samotného. Ale musím uznat, že to triko vypadalo na něm opravdu dobře. Nejistě přistoupil blíž, aby mi ukázal, jak mu to sluší. V tu chvíli mi zazvonil v kapse mobil. Se zamračením jsem ho odkudsi vytáhl a stiskl znak přijmutí hovoru.

„Haló? Jsi tam, Toshi?" ozvalo se ve sluchátku.

„Akira! Dlouho jsem tě neslyšel," okomentoval jsem jeho nadšení.

„Nechtěl bys dneska někam vyrazit?" navrhl.

„Dneska?" Yoshi vykulil na mě ty svoje očka.

Posunkem jsem mu ukázal, aby se otočil a ukázal se mi. Trochu ostýchavě se pomalinku otáčel.

„Dneska to nepůjde, už něco mám," sdělil jsem to svému kamarádovi.

„Už něco máš? Je v tom ten andílek, který ti nedá spát?" Byla to nevinná otázka, ale já měl chuť na něj něco hodit.

„Co když jo?" usmál jsem se na maličkého.

„Hele, jestli to bereš jako hru, měl bys to skončit," radil mi ustaraně.

„Proč bych měl?" povytáhl jsem obočí.

„My, muži, když máme takový vztah, to bereme trochu jinak. Není to to samý, jako když jsi chodil a spal se ženou," oznámil mi můj kamarád.

„To mi říkat nemusíš," snažil jsem se obhájit.

„Když myslíš, že je to tak lepší... Později se ozvi, nechci tě rušit," rázně Akira ukončil hovor.

Zakroutil jsem nad tím hlavou. Zvedl jsem se a podal Yoshimu ruku. On ji nejistě sevřel s hlavou skloněnou.

„Jsi připraven?" Záporně zakroutil hlavou.

Chlácholivě jsem ho pohladil po vlasech. „Neboj, bude to dobré."

Společně jsme se vydali do mého auta. Během celé cesty tichounce seděl, kousal si rty. Moje oči neustále těkaly ze silnice k němu. Dělalo mi to starosti. Podle jeho popisu jsem jel na místo, kde žil. S menšími potížemi jsme nakonec dojeli na místo. Zastavil jsem před starým domem s krásnou zahradou.

„Tak jsme tu," oznámil jsem měkce.

Vystoupil jsem z vozu a spěchal otevřít dveře u spolujezdce. Zmateně poděkoval, také vystoupil. Trochu se začal chvět. Pevně jsem ho objal šeptaje mu, že se nemusí bát a že jsem s ním. Společně jsme vešli dovnitř domu. Chodbou se linul hovor ženy a muže. Bylo slyšet ženské vzlykání. Po očku jsem koukl na Yoshiho. Při zvuku onoho pláče se zachvěl. Sevřel pevně mou ruku. Hovor utichl, s největší pravděpodobností si oba lidé uvědomili, že už nejsou sami. Chodbou se najednou začaly rozléhat kroky. Ve dveřích se objevil vysoký muž v otrhaných džínech. Jeho vzhled nevypadal nějak slavně. Dlouze si nás oba prohlížel. Na jeho tváři se mihl pohrdavý úšklebek.

„Tak konečně ses odhodlal se vrátit, jo?" řekl jeho slizký hlas.

Můj andílek se přikrčil, pevněji stiskl mou ruku a schoval se částečně za má záda. Začala ve mně vřít nenávist. Během chvilky mi došlo, kdože to stojí proti mně. Pustil jsem jeho ruku. V dalším okamžiku jsem držel toho chlápka pod krkem. Propaloval jsem ho pohledem. Nechápal jsem, jak tenhle parchant mu mohl tolik ublížit. Zesílil jsem sevření ruky. Vyděšeně vytřeštil oči. Vážně jsem ho chtěl zabít. Udeřil jsem ho silně do břicha a uvolnil sevření. Hroutil se s bolestmi k zemi. Držel si ruku na břichu, nenávistně švihl pohledem po Yoshim, který se třásl za mou postavou. Chlapík si mě měřil pohledem, pak se znovu postavil. Jeho pravačka vyletěla k mému obličeji. Bylo mi jasné, že ví, proč jsem ho uhodil. Jen tak tak jsem se jeho výpadu stihl uhnout. Pokusil jsem se další ránu zablokovat. Neměl jsem v plánu si s ním dlouho hrát. Svou pěst jsem mířil přesně. Muž zavrávoral a doslova se sesypal k zemi. Rukou si setřel krev ze rtů. Vyplivl krev na podlahu vedle sebe. Chtěl jsem, aby trpěl ještě víc. Žádná bolest totiž nebyla dostatečně velká, aby se vyrovnala bolesti mého andílka. Chytl jsem ho pod límcem a násilím vytáhl do vzduchu. Z mého soustředění mě vytrhl výkřik ženy. Temně jsem se podíval za mužova záda do tmavé chodby. Stála tam velmi drobná žena. Vlasy měla rozcuchané a kruhy pod očima. Roztrhlým rukávem se pokoušela zakrýt podlitiny na pravé ruce a strhanou kůži na zápěstí. Dříve to musela být velmi půvabná žena, ale teď...

Rozhostilo se ticho, nikdo nevěděl, co čekat. Stáli jsme tam a zírali na sebe. Yoshi, k mému překvapení, byl první, kdo se vzpamatoval. Muselo ho to stát hodně sil.

Zatahal mi nejistě za rukáv. „Toshi – san, prosím, to už stačí. Ne před mou matkou."

S povzdechem jsem uvolnil sevření. Muž se svalil k zemi. Má pozornost patřila jen a jen tomu krásnému stvoření. Konečky prstů jsem ho pohladil po tváři. Sledoval jsem jeho reakci. Sklopil oči. Náhle mi sevřel ruku a táhl pryč z předsíně hlouběji do domu. Když míjel unavenou ženu opírající se o stěnu, zastavil se. Překvapeně zamrkala.

„Yoshi – chan?" tázavě promluvila.

Jmenovaný se na ni něžně usmál. „Jdu si pro své věci. Stěhuji se, Okaa – san."

Díval se jí do očí. Nepotřebovali slova, aby si všechno řekli. Rozuměli si i bez nich. Jeho matka se usmála, jako by pochopila, co její syn chce.

„Děkuju," zašeptal můj andílek.

Bez náznaku dalších emocí mě táhl dál do chodby. Zastavili jsme se až před posledními dveřmi v chodbě. Otřásl se, jeho prsty odhodlaně sevřely kliku. Zhluboka se nadechl.

„To je můj pokoj..." zašeptal, než je otevřel.

Po menším váhání jsem za ním vešel do tmavé místnosti. To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Čekal jsem cokoli, ale tohle ne. Nedovedl jsem si představit, že by v tomhle mohl někdo žít. Byly tu holé stěny mdlé barvy. V celém pokoji byla jedna žárovička, která se marně pokoušela osvítit tmavou místnost. Bylo tu mrňavé okýnko, kterým se příliš světla dovnitř nedostane. Skleněná výplň v něm byla nadmíru popraskaná, proto tu bylo chladno. V rohu byl velmi malý stůl, jen od pohledu se už rozpadal. Kousek od něj byla jediná skříň, taky dost pofidérní. Dřevěná židle byla naprosto rozbitá. Vypadala, jako by na ni někdo spadl a ona nevydržela ten nápor síly. Ještě v místnosti byla jedna věc. Postel. Její železná konstrukce se nacházela u protější zdi. Nad jejím čelem byly ke zdi přidělány okovy. Železo bylo zrezivělé a děsivé. Na šedém prostěradle byla krev, spousta zaschlé krve. Ta krev byla i na podlaze i u té židle. Došlo mi to. Tohle je místo, kde mu ten parchant ublížil.

Podíval jsem se Yoshimu do tváře. Snažil se tvářit statečně, ale dlouho to nevydržel. Rozechvěl se a po tvářích mu začaly stékat slzy. Podlomila se mu kolena a hroutil se k zemi. Reagoval jsem téměř okamžitě, stihl jsem ho zachytit, než dopadl na zem. Sedl jsem si s ním na tu prochladlou zem. Něžně jsem ho držel v náruči a konejšil. Věděl jsem, že se mu musejí vracet vzpomínky. Byly tu všude kolem. Celý se třásl, jeho ručičky svíraly mou košili příliš pevně. Hladil jsem ho po vlasech, šeptal jsem mu, že je už v pořádku a nedovolím, aby mu někdo ještě ublížil.

Trvalo to dlouho, než opět začal vnímat realitu. Stále se třásl, ale aspoň ho neovládaly ty mučivé vzpomínky. Mohl jsem si dovolit na malou chvíli se od něj zvednout, abych mu mohl zabalit věci. Otevřel jsem tu jedinou skříň. Byla v ní cestovní taška, do které jsme naskládali všechno to oblečení. Moc ho teda nebylo. Zabalenou tašku jsem hodil ke dveřím, klekl jsem si k Yoshimu. Stiskl jsem mu dlaně, unaveně zvedl pohled k mé tváři.

„Zvládneš dojít do auta?" Měl jsem o něj vážně strach.

Se zamyšlením kývl. Popadl jsem tašku, čapl ho za ruku a vedl ho pryč. V předsíni byla už jen jeho matka. Seděla znaveně na stoličce a v roztřesených rukách svírala kartonovou krabičku. Když nás spatřila, pokusila se vstát. Malinka zavrávorala. Yoshi na ni nevěřícně koukal. Žena poplašeně koukla dovnitř domu, měla strach ze svého vlastního přítele. Vtiskla do Yoshiho rukou tu krabici. Jemně se na něj usmála.

„Schovávala jsem to pro tebe. Opatruj se." Vtiskla mu maličký polibek do vlasů.

„Děkuji, že se mi o syna staráte," obrátila se ke mně a zdvořila přidala úklonu.

Vyvedla mě tím z míry. Opravdu byla půvabná i v tomhle zuboženém stavu. Asi to vážně mají v rodině – vypadat tak neodolatelně, když jsou na tom tak špatně. Mile jsem se na ni usmál. Chtěl jsem něco říct. V tu chvíli se v domě ozvala rána tříštění porcelánu. Polekaně se ohlédla.

Její tvář náhle zbledla, kousla se do rtu. „Rychle, už jděte!"

Strkala nás ze dveří, nechápal jsem ten spěch, ale asi jsem byl jediný, kdo nechápal. Yoshimu tekly slzy z očí, to už jsme stáli na zahradě.

„Kaa – san..." zašeptal a díval se jí do očí.

„Yoshi – chan," usmála se, „nezapomeň, prosím."

Zavřela posuvné dveře. Oba jsme tam stáli a nevěděli, co říct. Do toho hrobového ticha se ozvala rána a ženský bolestný výkřik. Yoshi mě se slzami v očích chytl za rukáv. Vlezli jsme do auta a konečně mohli jet domů. Cítil jsem se hrozně kvůli tomu, že jsem nebyl schopen mu nějak pomoci. Yoshi se choulil vedle na sedačce a tiskl si k tělu tu podivnou krabici, kterou odmítal pustit z rukou.

„Toshi – san?" prolomil mlčení.

„Hm?" překvapeně jsem se na něj podíval.

„Vím, že toho žádám příliš, ale nemohl bys nějak zařídit, aby ho zatkli... nebo aspoň aby ho dostali od mé matky?" Čekal na mou odpověď.

Když jsem nic neříkal, dodal: „Chci začít znovu. Znovu začít žít. Jenže to nemůžu, když vím, že on jí pořád bude ubližovat."

Dlouze jsem si ho prohlížel. Něco se změnilo. V jeho tváři bylo odhodlání a všechen strach byl pryč. Bylo mi jasné, že ji bude chtít chránit, ale trochu jsem se najednou bál. Tuhle jeho stránku jsem neznal. Co když věděl, co k němu cítím, a bude toho chtít využít, aby jí pomohl? Co když mě jenom zkouší? Nebo mě využije, aby dosáhl svého, a mě pak odhodí jako nepotřebnou hračku? Jeho oči ukazovaly kus bolesti, kterou zažil, ale byl v nich plán a síla změnit se. Dlouho jsem přemýšlel. Nakonec jsem došel k jedinému závěru. Je mi jedno, jaké postavení zahraju v jeho plánu. Důležité bylo, že na malý čas budu s ním a on bude šťastný. To byl přece můj cíl: vidět ho se smát.

Rozcuchal jsem mu pečlivě vytvořený účes alá ptačí hnízdo. „Udělám vše, co budu moct, abych ho dostal za mříže."

Tehdy jsem ještě nevěděl, jak moc tenhle slib změní můj život s Yoshim.

Bohužel, kvůli škole nemám na tuhle povídku tolik času, kolik bych si přála. Právě kvůli tomu měla tahle kapitola zpoždění. Předem se omlouvám za to, že nevím, za jak dlouho budu mít hotovou další kapitolu. Děkuji, že to chápete.

Chci vám poděkovat za komentáře u předchozí kapitoly, velice mě potěšily. Trochu doufám, že i zde mi necháte komentáře, diky kterým nadšeně budu psát dál. Předem za ně děkuji.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování