OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wrong, which can change the future - 3. část

21.10.2013 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1131×

3. část - Slzy

Zase jsem začal chodit do práce. Mé zkolabování bylo jen chvilkové. Měl jsem dobrou náladu, dnes jsem poslal sedět dalšího parchanta. Byl to případ, který se táhl několik let. Věřil jsem, že dnešní den se opravdu vyvedl. Jen jedna věc mi dělala starosti, Yoshi už za mnou nepřišel. Od té doby, co zmizel do práce a políbil mě, se tu prostě neukázal. Nejdřív jsem nevěděl, jak se k němu zachovám v dalším dnu, ale tohle opravdu nebyl jeho styl. Prý se ani neukázal v dalších dnech v práci. Měl jsem o něj strach.

S dobrou náladou jsem si kráčel ke svému bytu a už hledal klíče. Došel jsem ke svému bytu a chtěl si odemknout, když vtom jsem si toho všiml. Vypadly mi klíče z ruky, se zděšením jsem zíral na to stvoření schoulené do klubíčka. Ten pohled na něj mě ničil. Oblečení měl potrhané a špinavé. Na tom vyhublém tělíčku byly stopy násilí. Po noze mu stékala krev. Na rukách měl modřiny, které měly fialovou barvu. Na krku měl otisky čísi prstů. Ty prsty byly snad všude. Kolem zápěstí měl krvavé stopy po svazování. Musel mu je někdo svazovat příliš pevně. Jindy jeho obarvené vlasy byly nadýchané, rozcuchané a krásné, ale teď byly splihlé a ulepené. Ztratily své kouzlo. Zvedl ke mně hlavu a já zalapal po dechu. Chtěl jsem zabít toho, kdo mu tak ublížil. Přímo jsem začal uvnitř hořet nenávistí. Rty měl úplně vysušené a na spodním rtu byla ještě nezaschlá kapička krve. Vypadalo to, že ho někdo uhodil do obličeje, a dost hrubě. Oči měl rozšířené strachem. A co mě děsilo nejvíc bylo to, že byly prázdné, prostě mrtvé. Nebyly tak krásné a živé, jako když se smál jen pro mě. Stále plakal a třásl se strachem.

Vždy jsem ho měl za anděla, který mi zlepšil náladu, ale nikdy jsem si to nepřiznal. Bral jsem ho za tak božské stvoření, které mělo být navždy čisté. Jenže někdo mu polámal jeho křídla a zničil tu krásu, kterou jsem tolik miloval. Cože, já něco na něm miloval? No, to je jedno, teď jsem o tom nechtěl přemýšlet. Chtěl jsem ublížit tomu, kdo ublížil tomuhle krásnému stvoření.

Pomalu jsem se k němu blížil, už jsem stál jen krok od něj, stále se třásl. Otevřely se dveře od mé sousedky. A také z nich vyšla. Ve tváři měla usazený starostlivý úsměv. Hnědé oči jí těkaly z mé tváře k chlapci u mých nohou. Do čela měla načesanou ofinku hnědých vlasů. Z pokojů za ní jí na vlasy dopadala sluneční záře. Vlasy tím chytaly nádech zrzavé barvy. Byla nezvykle vysoká, jen o hlavu nižší než já. Měla na sobě černé kalhoty, které jí dokonale ladily s šedivou halenkou. Na krku se jí třpytil přívěšek stříbrného kříže. Její dokonalou krásu kazily jen papuče. Na nich byla hlava animované postavičky, takhle na dálku bych to tipl na Naruta. Její veliké oči se starostlivě zabodly do mé tváře.

„Toshi, konečně si dorazil.“ Vypadala, že jí část starostí opustila.

Podíval jsem se rychlým pohledem k zuboženému andílkovi, pak jsem spěšně přešel k jejím dveřím.

„Sachiko, potřebuješ něco?“ zeptal jsem se nepříliš mile.

A zničehonic mě praštila smotanou ruličkou novin, kterou právě držela v ruce. „Jsi idiot, Toshi.“

„Nechceš mi říct něco, co nevím?“ Můj pohled se zatoulal na Yoshiho tvář, která šokovaně sledovala, jak přátelský vztah byl mezi mnou a Sachiko.

Naklonila se důvěrně k mému uchu a šeptala: „Nevěděla jsem, co mám dělat. Takhle tu sedí už přes tři hodiny. A když jsem ho chtěla vzít k sobě, odmítl… A hodně se lekl, když jsem mu položila ruku na rameno, a okamžitě ji setřásl. Nejspíš se bojí cizího doteku. Položila jsem mu tu vodu, ani se jí nedotkl. Nevím, jestli jsem usoudila správně, ale asi je to tvůj klient. Volala jsem ti několikrát do práce, ale ty jsi to nezvedal. Měla jsem strach.“

Na konci už plakala taky a objala mne. Lehce jsem ji pohladil po vlasech. Byla to úžasná osoba. Měla strach o hodně lidí. Stala se mou kamarádkou hned, jak jsem se nastěhoval. Byla citlivá a přátelská. Pracovala jako dětská lékařka a ničil jí pohled na někoho, kdo trpí. Měl jsem ji jako svou sestřičku, kterou jsem nikdy neměl. Občas jsme si spolu zašli na drink jako přátelé, ale nikdy jsme spolu nechodili. Nechtělo se ani jednomu z nás. A kdo tvrdí, že přátelství mezi ženou a mužem není možné, tak se plete. Povolil jsem objetí.

„Děkuji ti, že jsi mi na něj dávala pozor.“ Odhrnul jsem jí ofinu z čela.

„To je samozřejmost. Zvládneš to už?“ Slzy byly pryč a byla tu sebevědomá žena.

„Jo,“ zahučel jsem.

Pomalu jsem se otočil a přiklekl k andílkovi, který stále trpěl. Ničilo mne to. Konečky prstů jsem mu jemně přejel po tváři. Cítil jsem, že i z tohoto jemného dotyku se chvěje strachem, ale nekladl mi žádný odpor. Jen se na mě dívaly ty mrtvé oči a slzy se stále nechtěly zastavit.

„Ššš, už jsem u tebe. Bude to v pořádku,“ uklidňoval jsem ho.

Něžně a s lehkostí jsem ho uchopil do náruče. Držel se mne pevně a neodporoval mi tak jako mé kamarádce, kterou ignoroval. Sachiko mezitím zvedla spadlé klíče a otevřela dveře od bytu. Opatrně jsem ho nesl do svého bytu. Má sousedka šla s námi, zavřela domovní dveře, otvírala mi dveře do další místnosti. Nakonec mé kroky zamířily do ložnice. Byl zvyklý tam spát, tak mi přišlo v pořádku, že místo na gauč, u kterého stála Sachiko, ho nesu právě tam. Přece jen jsem to byl většinou já, kdo skončil na gauči, když se tu rozhodl spát. Už to byla tradice.

Jemně jsem ho položil do postele. Zvedl jsem hlavu, abych se střetl se zkoumavým pohledem mé kamarádky. Mlčky pozorovala, s jakou opatrností s tímhle chlapcem zacházím.

„Na kuchyňskou linku jsem ti položila něco k jídlu, zbylo mi to z večeře. Kdyby potřeboval ošetřit, tak pro mě dojdi.“ Otočila se a byla na odchodu.

„Díky, Sachiko,“ zavolal jsem za ní. Byl jsem jí opravdu dlužný.

Najednou se její hlava ještě objevila ve dveřích. „Toshi, dej si, prosím, pozor.“

Odešla. Tentokrát opravdu odešla. Bylo slyšet za ní klapnout dveře. Opět jsem sklonil hlavu k maličkému. Byl v naprosto zuboženém stavu. Bolelo mě dívat se na něj. Odešel jsem do kuchyně, abych si do nerezové misky nalil vodu. Ke svému překvapení jsem našel i kus látky. Nedbale jsem ji hodil do oné misky. V lékárničce jsem objevil několik obvazů. Chvíli jsem se v ní přehraboval, než mě napadlo si ji odnést celou. Popadl jsem i ten lavor a spěšně se vrátil do ložnice. Všechny věci jsem si odložil na noční stolek. Maličký zrychleně dýchal. Byl tak bezbranný. Na sucho jsem polkl. Odvrátil jsem pohled a přešel ke skříni s oblečením. Vyndal jsem jednu z bílých košilí. Tak odhadem by na Yoshim měla vypadat jako noční košile. Takže by to vadit nemělo. Položil jsem ji vedle lékárničky.

Sedl jsem si na kraj postele a zamyšleně ho sledoval. Ruce si držel přitisknuté k hrudi, jako by se bál, že mu chci ublížit. Nohy měl pokrčené ve zvláštním úhlu. Tvářil se statečně, ale jeho slzy mu stále tekly z očí. Pohladil jsem ho po vlasech.

„Už jsi v bezpečí,“ říkal jsem mu přesvědčivě.

Připadalo mi, že ho můj hlas uklidňuje. Opatrně jsem ho uchopil do náruče. Maličký trochu zasykl bolestí. Zadoufal jsem, aby neměl nic zlomené. Stále jsem mu opakoval, že je v bezpečí. Trochu se přestal chvět, možná mi i věřil. Pomalinku jsem se s ním v náruči přesunul do koupelny. Byl neuvěřitelně lehký. Posadil jsem ho opatrně na vanu. Vystrašeně se rozhlížel kolem sebe. Dal jsem do vany špunt a pustit teplou vodu. Klekl jsem si k němu. Měl jsem před sebou těžký úkol. Svléknout ho a zůstat v jeho přítomnosti bdělý. Rozvázal jsem mu tkaničky na obou teniskách. Zouval jsem mu je velmi opatrně, protože jsem nevěděl, odkud pochází ta krev na jeho pravé noze. Boty jsem mu srovnal do rohu koupelny. Vrátil jsem se zpět k němu. Sundal jsem mu ponožky a hodil je kamsi za sebe.

„Teď ruce nahoru,“ oznámil jsem.

Přetáhl jsem mu přes hlavu to, co zbylo z jeho trika. Vytáhl jsem ho na nohy. Pozoroval jsem ho, abych zjistil, jestli se na nich udrží. Byl neuvěřitelně pohublý. Poprvé jsem si zblízka mohl prohlédnout tu jeho jizvu. Musela to být hodně ošklivá rána. Nyní bylo jeho tělo pokryto spousty modřin. Nejhorší podlitiny měl na levé straně žeber. Ze zápěstí měl sedřenou kůži. Nejvíc mě ale vytáčely ty otisky prstů na jeho krku. Vypadalo to, že se ho někdo pokusil uškrtit. Přistoupil jsem k němu a prsty jedné ruky se dotkl té stopy. Klopýtavě udělal krok vzad. Vyděšeně na mě hleděl. Pomalým krokem jsem k němu přistoupil. Mluvil jsem, nevím co, ale zvuk mého hlasu ho uklidňoval. Lehce jsem se dotkl jeho ramen. I pod tímto dotykem se chvěl. Stále jsem mluvil, dokud se nepřestal třást. Konejšivě jsem ho objal. V duchu jsem si přísahal, že toho hajzla, který mu to udělal, opravdu zabiju.

„Už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ slíbil jsem mu.

Pustil jsem ho a opět si k němu přiklekl. Rozepl jsem mu pásek a opatrně rozepínal zip kalhot. Ruce jsem stáhl zpět a riflovina z něj spadla na zem. Znovu jsem polkl. Tohle vážně nemůžu vydržet. Na pravém stehně měl krvavou ránu od bičíku. Krev ještě ani nebyla zaschlá, tudíž tuhle ránu musel schytat dnes, než utekl ke mně. Po vnitřní straně stehen měl zaschlou krev. Zavřel jsem oči a povzdechl si. To ne! Jak mohl někdo takhle mému andílkovi ublížit?! Skousl jsem si ret a podíval se s obavami do jeho tváře. Ta nevinná tvář byla pošpiněna.

Nadechl jsem se, abych si dodal odvahu. Už měl na sobě jen tmavé boxerky s krátkými nohavičkami. Ty jediné z jeho oblečení vydržely. Lehce jsem přejel rukou po jejich okraji. Věděl jsem, že mu je sundat musím. Nádech. Musím to mít co nejdřív za sebou. Stáhl jsem je z něj a odložil vedle ručníku. Otočil jsem se zpět k maličkému.  Ruce si křížil na klíně a v tvářích se lehce červenal. Ten pohled mi vyrazil dech. Byl neuvěřitelně roztomilý.

Vypnul jsem tekoucí vodu. Přešel jsem k němu a lehounce ho uchopil do náruče. Svůj pohled jsem upřel do jeho tváře. Posadil jsem ho do teplounké vody. Doufal jsem, že se jeho prochladlé tělíčko trochu zahřeje. Posadil jsem se na vanu. Yoshi měl unaveně složené ruce v klíně.  

Do ruky jsem uchopil žínku a opatrně začal z něj smývat špínu a zaschlou krev. Musel jsem si dávat pozor, abych se moc nedotýkal těch podlitin. Vypadalo to dost špatně. Opláchl jsem mu vlasy, což bylo trochu složitější. Nahmátl jsem nějaký šampon a pokračoval v mytí. Maličký po celou dobu nepřítomně hleděl do prázdna. Smýval jsem z něj poslední kousky špíny, voda měla barvu krve. Sáhl jsem do vody a vytáhl špunt. Cukl sebou, když jsem se ho dotkl, abych mu pomohl z vany. Konečně zaregistroval, že tam jsem. Něžně jsem ho postavil na nohy na rohožku vedle vany. Pomaličku jsem ho otíral osuškou. Pokoušel jsem se ignorovat zvětšující se bouli v mém rozkroku. Urychleně jsem mu opět oblékl boxerky. Opatrně, abych se příliš nedotýkal jeho žeber, jsem ho popadl do náruče. Mířil jsem s ním do ložnice. Položil jsem ho zpět do postele a kriticky zkoumal jeho zranění. Bál jsem se, jestli něco nemá zlomené, a proto jsem se rozhodl, že ji požádám o pomoc. Přikryl jsem ho peřinou.

„Neboj se, za chvíli jsem zpět,“ zašeptal jsem mu.

Vyšel jsem z bytu a přes chodbu jsem došel ke dveřím své sousedky. Zaklepal jsem, ale věděl jsem, že je to stejně zbytečné. Otevřel jsem si a šel rovnou do obýváku, odkud se ozývaly zvuky. Přímo proti dveřím, hned vedle televize, byl v životní velikosti plakát jednoho z J – rockerů. Pokud správně tuším, měl by to být kytarista Aoi z kapely The GazettE. Zakroutil jsem nad tím hlavou, nikdy jsem totiž nepochopil, co se jí na něm tak líbí. Rozhlížel jsem se po místnosti, abych ji nakonec spatřil, jak je pohodlně usazená před počítačem. Na sobě měla červený župan s černými plameny. Nohy měla pohodlně položené na stole a pořád na nich měla ty papuče. V rukách měla misku s brambůrky a zaujatě sledovala animovanou scénu před sebou. Ušklíbl jsem se, když jsem pohledem zaostřil na obrazovku. Drobounký chlapec seděl na posteli a tiskl k sobě bělostné prostěradlo, aby zakryl svou nahotu. Před ním se tyčil chlápek s rozepnutou modrou košilí. Ten mohutný muž mluvil o jakémsi dluhu. Před drobného chlapce rozsypal spoustu bankovek…

„Už se zase díváš na takový úchylný věci?“ promluvil jsem.

Vyděšeně nadskočila. Mísa jí vypadla z rukou a spadla na zem a ona ji během další chvíle následovala.

„Toshi!“ procedila mé jméno skrz zuby.

Začal jsem se jí smát, ale pomohl jí na nohy. Neochotně stopla video. Občas jsem zapomínal na tuhle její stránku. Na to, že je yaoistka.

„Sachi, koukla by ses, prosím, na Yoshiho? Bojím se, aby neměl něco zlomeného…“ poprosil jsem ji.

„Hm… tak to stvoření má i jméno?“ V té otázce naznačovala něco víc.

Pokrčil jsem rameny a prosebně se na ni díval.

„Vždyť už jdu,“ zahuhlala.

Naposledy vrhla pohled po rozkoukané scéně. Zakroutil jsem nad tím hlavou. Pobrala si vlastní věci i lékárničku a vypochodovala ze svého bytu.

„To tě vážně baví se na takový věci dívat?“ zeptal jsem se jí těsně před tím, než jsme vešli do ložnice.

„Člověk musí stále zkoušet něco jiného… Navíc, Okane ga nai jsem ještě pořádně neviděla.“ Odložila si svou tašku na postel vedle Yoshiho.

Opřel jsem se o futra dveří pozorujíc, jak Sachiko opatrně odkrývá jeho tělo. Peřina ji vypadla z rukou, když uviděla všechny ty rány. Slzy si našly cestu ven a stékaly jí po tvářích. Vždycky dokonale soucítila s těmi, které léčí. Sedla si k němu, otevřela brašnu, aby si vyndala potřebné věci. Kriticky si prohlížela jeho podlitinu u žeber. Dotkla se toho místa. Maličký zasykl bolestí. Musel jsem odvrátit pohled, už jsem to opravdu nesnesl dívat se na to, jak trpí.

„Toshi,“ promluvila Sachiko a ani nezvedla pohled od jeho těla.

„Hm?“ Musel jsem se na ni podívat.

Yoshi měl natočenou hlavu tak, aby na mě viděl. Jeho oči byly stále plné strachu, ale i něčeho jiného. Jeho pohled mě svazoval, nedovoloval mi cokoli udělat. Ve tváři se mu odráželo tolik bolesti.

„Jdi nám udělat čaj, stejně tu jen překážíš,“ nařídila mi, zatímco lovila obvazy z tašky.

Odešel jsem tedy pryč a dal vařit vodu. Zdrceně jsem se posadil na židli. Byl jsem z toho všeho dost mimo. Opravdu jsem děkoval Bohu, že je Sachi moje sousedka, protože já bych to nezvládl ho ošetřit. Pořád jsem nedokázal pochopit, jak mu někdo mohl tohle udělat. Vlasy jsem si shrnul z čela a šel dopřipravit ten čaj. Hrnečky s čajem jsem si naskládal na podnos, abych je lépe odnesl do ložnice. Opatrně jsem si otvíral dveře, abych nic nevylil. Yoshi už měl vyčištěnou ránu na stehně a ta podlitina nevypadala již tak hrozně. Jedno zápěstí měl omotané obvazem. Druhou ruku mu právě Sachi omotávala dalším obvazem. Na posteli ležela spousta mastiček a dalších věcí.

„Toshi, konečně!“ Sachiko vzhlédla od dokončené práce. „Pomůžeš mi Yoshiho do něčeho obléct, ať neprochladne.“

Odložil jsem podnos a do rukou vzal tu mou košili, kterou jsem předtím vyndal. Pomalu, abych ho nevylekal, jsem si sedl z druhé strany. Posadili jsme ho i oblékli společnými silami. Trochu se ušklíbl, když jsem se nechtěně dotkl jeho zápěstí. Zapínal jsem mu knoflíčky na košili, zatímco Sachi si uklízela své věci. Podezřívavě zkoumal mé počínání, znervózňoval mě tím. Když byly konečně všechny knoflíčky zapnuty, opatrně jsem ho položil zpět a přikryl. Sachiko popíjela z jednoho hrnečku a celou dobu sledovala mé počínání. Odložila ho prázdný na podnos, utáhla si župan.

„Už půjdu.“ Nedočkavě se jí zablesklo v očích.

Protočil jsem oči v sloup, dost dobře jsem tušil, kam tak chvátá. Pokrčila rameny. Doprovodil jsem ji až ke vchodu.

„Sachi?“ odhodlal jsem se ji oslovit.

„Hm?“ otočila se ve dveřích.

„Jak na tom je?“ Měl jsem strach.

„Hm… Nic zlomené nemá. Měl celkem štěstí. Jen mám strach, aby nedostal otravu krve. Kdyby se mu jen malinko stav zhoršil, zavolej mi, bude muset okamžitě do nemocnice,“ smutně odpověděla.

Koukal jsem se na ni a nevěděl, co říct. Pokrčila znovu rameny. Otočila se zpět a chystala si otevřít dveře svého bytu.

„Sachi, děkuju,“ zašeptal jsem.

Neohlédla se, zmizela za dveřmi. Nemohl jsem se tu zdržovat, musel jsem se vrátit k Yoshimu. Otevřel jsem. Těkal pohledem všude po místnosti, jako by nevěděl, kde je. Vzal jsem do ruky hrneček a chystal se k němu opět přisednout. Vyděšeně sledoval, jak se blížím. Skoro to vypadalo, že si myslí, že ho tím chci opařit. Opatrně jsem si sedl a pomohl se mu posadit. Neodporoval.

„Musíš něco vypít, než půjdeš spát,“ řekl jsem mu něžně.

Lehce jsem mu přitiskl okraj hrníčku ke rtům. Čekal jsem, než je pootevře, aby se mohl napít.

„Už je vlažný.“ Doufal jsem, že to je správný důvod, proč otálí.

Asi opravdu byl. Otevřel ústa a já mu pomohl se napít. Zřejmě mu čaj chutnal, protože vypil i můj hrneček. Oddychl jsem si, poprvé se mi povedlo uvařit správně čaj.

„Je čas jít spát,“ oznámil jsem mu s úsměvem.

Vzal jsem do rukou hrnečky a chystal se je vrátit na podnos, abych je odnesl. Pak jsem se ještě chtěl vrátit pro druhou peřinu, aby mi v obýváku nebyla zima. Yoshiho ruka vylétla zpod peřiny a sevřela můj rukáv. Ten pohyb ho vyčerpával. Ohlédl jsem se na něj, abych věděl, co je špatně. V jeho očích byl stále strach. Nedokázal jsem odhadnout, co si přeje.

Jeho rty se začaly pohybovat: „Zůstaň se mnou…“

Vykulil jsem na něj nevěřícně oči. „Cože?“

„Bojím se…“ Jeho ruka uvolnila sevření. „Ty sny… tma…“

„Zůstanu tu, jestli to chceš.“ Vážně jsem netušil, jak moc se dokážu ještě ovládat.

Položil jsem hrnečky na noční stolek. Opatrně, bez prudkých pohybů, si lehl vedle něj. Překvapeně jsem vytřeštil oči, když si hlavu opřel o mou hruď a rukama pevně svíral látku mého oblečení. Přikryl jsem nás. Lehce jsem se dotkl jeho tváře. Mírně sebou cukl, ale neodmítal můj dotyk.

„Už bude všechno dobré,“ šeptal jsem mu.

Tichounce jsem mu broukal, aby mohl usnout. Asi po půl hodině jsem konečně uslyšel spokojené oddechování. Byl jsem rád, že usnul. Jen teď zbývá ještě jeden problém. Jak mám usnout já, když jsem z jeho blízkosti čím dál tím víc vzrušený?!

Děkuji za komentáře u předchozího dílu, jsem ráda, že mám tu několik málo lidí, kteří se těší na tuto kapitolovku. Děkuji. Budu ráda za jakýkoli váš názor vkomentáři, přijmu i kritiku.
Ano, tahle kapitola je trochu delší. Chtěla jsem vám tak vynahradit to, že ta předchozí byla kratší. Bohužel nevím, jestli další díl stihnu připravit do příštího týdne, tak, prosím, trpělivě čekejte.
Za konečnou podobu postavy Sachiko vděčím Ryuu.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wrong, which can change the future - 3. část: