OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vzpomínky na Eriel - 9 + 10 + 11

20.10.2015 (10:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 639×

Kapitola 9

Nebyly to vlastně oči, ale spíš ten výraz. Jen na jeden úder srdce se v nich promítlo to, co jsem kdysi tak často vídala a dodnes milovala.

Eriel měla jinou barvu a také tvar očí. Jenomže Erielin výraz vždy zjihnul, kdykoliv se podívala na mě. Tyhle oči zůstávaly i nadále tvrdé a bez citu. Ale byl to právě ten moment, který mě vyděsil.

Zírala jsem na Miriam a nebyla schopná zareagovat tak rychle jako Linda. Její krása se náhle zdála podivná. Výraz, který svým očím dokázala dát, z ní dělal něco nelidského. Ohyzdného. Oči byly nebesky modré, až průzračné, ale zlé. Nedokázala jsem se odtrhnout a cítila se hrozně.

Byl to ten samý pocit, který zažívali lidé vždy, když se podívali Eriel do očí? Proto jsem byla jediná, kdo ji miloval? Protože jsem byla schopná v těch očích vidět lásku?

Ucítila jsem Lindinu ruku na rameni. „Co to děláš?“ sykla na mě.

Povedlo se mi nakonec odvrátit pohled a podívat se na Lindu. Oči měla rozšířené a nevěřícně kroutila hlavou.

„Já nevím. Jen jsem na ni zírala. Nemohla jsem se otočit. Prostě to nešlo,“ omlouvala jsem se, ale to už mě Linda táhla zpátky ke stolu.

„Už to nedělej,“ nakazovala mi cestou. „To je zlej pohled, co?“ zeptala se, postrkujíc mě k našemu stolu.

Neodpověděla jsem, ale několikrát zakývala hlavou. Stále jsem byla z toho pohledu v šoku. Přesně jak řekla tenkrát paní Sandersová. Člověk měl pocit, že by ho takové oči mohly uhranout.

Linda se netajila před ostatními s tím, co se mi právě stalo. Všichni přestali okamžitě jíst a jen se na mě zamračeně dívali.

„Prostě jsem neviděla nic špatnýho na tom, že se někomu dívám do očí,“ vysvětlovala jsem. „No tak jsem se na ni podívala! To jí ubude?“

Ano, ten její pohled mě asi nějakou dobu bude pronásledovat, ale byl to přece jen pohled.

Náhle Robert, který seděl naproti mně, zůstal s otevřenou pusou a díval se kamsi nad mou hlavu. Za chvíli jsem koutkem oka zaznamenala, že si k našemu stolu někdo přisedl. Ozvalo se několik zastavení dechů a pak ticho.

Mezi námi seděl Malcolm. Jen tak přišel a posadil se k našemu stolu. Ztělesnění pomsty, napadlo mě při pohledu na něho. Ruce mu ležely na stole a bez mrknutí oka mě sledoval. Nikoho jiného, jen mě. Pohlédla jsem mu do očí, tak jako před chvílí té jejich Miriam, a dostala obdobnou odpověď. Ale tenhle pohled, ač nepřátelský, nebyl tak paralyzující.

To si jako přišel vyzkoušet, jestli jeho pohled je stejně hrozivý a jestli ve mně dokáže vzbudit takovou hrůzu, jako Miriam?

Ostatní sklopili hlavy ke svým talířům. Jenom Linda mě pod stolem chytla za ruku. To bylo všechno, co v současné chvíli byli schopní pro mě udělat. Dokonce i jídelna utichla v očekávání, co se v příštích sekundách stane. Kolem mě se zastavil čas.

Nadechla jsem se a podívala se Malcolmovi zpříma do očí.

To mě hodlá potrestat, že jsem se podívala na Miriam? Že jsem pokorně nesklopila zrak?

Byl to jenom bohatý kluk! Starší, ale ještě ne plnoletý.

Chvíli jsem se na něho zamračeně dívala a pak si podepřela bradu. Když to začalo být trapné, spustila jsem: „Mohu pro tebe něco udělat?“

Snažila jsem se, aby můj hlas zněl alespoň trochu sebejistě, ale opravdu jsem nemohla posoudit, jestli se mi má žádost splnila. Malcolmův koutek úst se zdvihl, ale úsměv z toho nevzniknul. Spíš jen ohrnul rty.

„Ty jsi ta nová, že jo?“ zeptal se a naklonil se ke mně.

Lindin stisk mi drtil ruku. Nevěděla jsem, jestli je to znamení, abych mlčela, nebo naopak abych něco řekla.

„Ano,“ odvětila jsem.

„A jmenuješ se Audrey, viď?“ pokračoval.

Teď už bylo v jídelně hrobové ticho. Nikdo se nehýbal. Kdyby někomu upadla lžička, způsobilo by to neskutečný randál. Celá ta chvíle působila šíleně.

„Ano, a ty Malcolm, že?“ Lindin stisk mi v tu chvíli, co jsem položila otázku, málem utrhl ruku.

Řekla jsem něco špatně?

Očividně jsme si ujasňovali jména, což mi nepřišlo zajímavé ani zábavné. Malcolm se zvláštně pousmál a sklopil hlavu. Když ji znova zdvihnul, jeho pohled mě připlácnul k židli.

„Měli bychom si něco vysvětlit,“ upozornil mě tvrdě. „Moje kamarádka Miriam nesnáší, když na ni někdo civí. Dost jí to vadí, víš? A zvlášť někdo, jako ty.“

Znovu se ke mně naklonil a snažil se mi číst z tváře. Asi by se mi tam měl zračit strach, ale naopak mě to naštvalo. Necivěla jsem na ni. Lidé, kteří jsou něčím zvláštní nebo výjimeční, tomu občas čelí. Na mě se také lidi někdy dívali tázavě poté, co zjistili, že už je mi šestnáct, a přesto jsem stále tak malá.

„Má hezký účes a mě to zaujalo. Jestli jí to vadilo, tak se omlouvám. Ale co mělo znamenat to někdo jako já?“ Tak trochu jsem čekala, že mi připomene příjem mých rodičů, ale byla to ta druhá věc, která mi na sobě nejvíc vadila. S tou první bych se i možná lépe vypořádala.

„Někdo tak zakrslej jako ty,“ odpověděl bez mrknutí oka.

Tohle mě vždy umělo nadzdvihnout ze židle, a stejně se stalo i teď.

„Aha,“ zahlásila jsem a snažila se v sobě ovládnout vztek. „Takže, milý Malcolme, teď vstaň a vypadni od tohohle stolu, než ti můj talíř přistane v obličeji, a myslím to vážně,“ řekla jsem klidně a dala si do úst další sousto na důkaz, že jeho společnost nadále nehodlám tolerovat.

Malcolm zrudl, ale k mému údivu bez dalšího slova vstal a odešel.

Studenti v jídelně se opět dali do pohybu. Jen okolo mě bylo stále ticho. Pomalu, jeden po druhém, začali zvedat své obličeje. Jako první promluvila Linda, což mě nepřekvapilo, protože toho vždy namluvila nejvíc. Alespoň co jsem si za ty dva dny stačila povšimnout.

„Teď nevím, jestli ti mám pogratulovat, nebo tě seřvat,“ spustila.

Sama jsem nevěděla. Ač jsem se snažila vypadat klidně, uvnitř jsem vyloženě chrastila. Malcolmova zmínka o mé výšce mnou zacloumala. Nesnášela jsem, když se takhle do mě někdo obul.

„Nenechám se urážet,“ vzdychla jsem pouze a snažila se do sebe nacpat jídlo, které mi teď už vůbec nechutnalo.

Celý tento incident byl pro mě natolik nepříjemný, že jsem na to myslela po zbytek dne. Miriam bohužel chodila na některé předměty s námi. Včera jsem si jí nevšimla, protože jsem se snažila hlavně nevnímat všechny tváře, které na mě zíraly. Ale dnes jsem měla pocit, že se musím stále dívat jen a jen na ni. Seděla skoro vepředu vedle další blonďaté krásky. A její perfektní účes na mě z předních řad zářil. Při každém pohledu na tu dokonalost jsem se rozklepala.

Už i Robert si všiml, kam neustále pokukuji, a drknul do mě.

„Nekoukej na ni pořád!“ syknul.

Sice jsem poslušně na jeho radu kývla a chvíli se dokonce snažila se jí držet, ale o pár minut později jsem opět s otevřenou pusou a otupělým výrazem čubrněla jejím směrem.

Po vyučování jsem měla hodinu zpěvu, kam jsem se tak trochu nedobrovolně přihlásila. Hlavně kvůli mamce. A jak jsem ke své radosti zjistila, chodili tam i ostatní, což mi okamžitě zdvihlo náladu.

Tento kroužek byl prý nechvalně proslulý tím, že nikdo z členů neuměl zpívat a profesorka, která sbor vedla, neustále přeceňovala síly svých svěřenců. Což jsem ovšem nevěděla já a ani mamka, která mě k zapsání dotlačila.

„Tak teď například cvičíme na Fantoma opery. Teda, začali jsme těsně před létem, takže nic moc, a nebude to ani žádná pecka, až skončíme…“ objasňoval mi situaci souboru Robert.

Ještě než Robert stačil větu dokončit, byl odstrčen Lindou.

„Všichni pak chodí na představení, kde se ožerou, a ten zážitek z toho se zintenzívní. Málem se tam pak uchechtají. Je z toho vždycky takovej trapas, že by člověk nejraději chodil tunelem,“ skočila mu do řeči, aby tak svými slovy popsala skutečný stav sboru.

Robert ke všemu přistupoval mnohem shovívavěji. Jenomže to byli právě tihle dva, kteří nejvíc komunikovali. Annie nemohla, protože obyčejná věta jí díky koktání zabrala minuty, a Elizabeth byla tichá od přírody. Alex s námi sedával jen u oběda, kde hledal útočiště. Chodil do nižšího ročníku, ale vzhledem k tomu, že to byl bratr Annie, tak s námi sdílel stůl, aby nemusel sedět sám.

„Tak proč tam chodíte?“ zajímala jsem se. Zvlášť u Annie mi to přišlo divné. Ta zpívat vůbec nemohla.

„Protože tam ti ostatní nechodí,“ vysvětlil Robert. „Jako třeba Miriam.“

„Kromě Toma a tý jeho úděsný krávy,“ dodala Linda rychle.

„Lindo!“ zareagovala Elizabeth na Lindinu nadávku.

Jenomže Linda nadávala sama od sebe, aniž si svá slova vůbec uvědomovala. A pravdou bylo, že vzhledem k její vizáži se to od ní tak trochu i očekávalo.

„Kdo je Tom?“ To jméno jsem zatím ještě neslyšela. Jenomže jakmile jsem položila otázku, ucítila jsem Lindino rameno, když se ke mně naklonila. Zase celá hořela nadšením, že mě může informovat o zdejších studentech. Byla to taková místní drbnička. Ovšem jen v tom dobrém slova smyslu.

„To je bratr Victora,“ vyprávěla rychle. „Je to taky pěknej debil, ale ne tak hroznej jako Victor. Když je sám, tak nám dá pokoj. S ním tam chodí jeho holka Maureen. Ale jen kvůli němu. Jeho to zpívání baví a taky v tom není špatnej. Samozřejmě hraje Raula a ta jeho koza Christinu. Když zpívají dohromady, není to žádný terno, ale ujde to. Victor prý nesouhlasil, aby tam Tom chodil kvákat, ale Tom se mu vzepřel, takže drahý Victor nakonec utřel. A hlavně Tomova rodina skoro celou tuhle šaškárnu sponzoruje.“

Jo, tak tohle vypadalo super!

Když jsme vstoupili do velkého sálu, zjistili jsme, že jsme poslední, na koho se čekalo. Ne že by tady bylo narváno, ale pár studentů posedávalo na dřevěných židlích. Jakmile uviděli, kdo vešel, někdo se jen otočil zpět a někdo se ušklíbnul. Na pódiu stála dvojice a v rukou držela pravděpodobně texty. Tak daleko jsem samozřejmě neviděla, jen jsem hádala.

Profesorka Spongová, která sbor vedla, byla drobná, asi padesátiletá žena s ohromnými brýlemi. Tvář s asijskými rysy, kdysi určitě pohledná, byla nyní šedobledá a krása jí utekla s prvními roky stáří. Jak mi Linda okamžitě sdělila, byla bezdětná a ke všemu švagrová ředitele, kterou ten nebožák vyženil. Pěvecký kroužek pojala jako své celoživotní poslání. To, že zvuky, které se z místnosti linuly, byly otřesné, jí nevadilo, a ani to, že se jí každý za zády smál.

Linda mě k ní dovedla a představila. Profesorka se usmála a podala mi ruku. Jediné, co mi bylo sympatické, bylo, že i ona byla malá postavou. Možná měla o dva centimetry více než já. Jenomže Asiati už takoví jsou.

„Jsem ráda, že ses zapojila, Audrey,“ zakvičela vysokým hlasem, který tak trochu tahal za uši. Doufala jsem, že ona zpívat nebude. „Mluvila jsem chvíli s tvým otcem, když byl ve škole, a říkal, že jsi několik let brala soukromé hodiny zpěvu a pak i nějakou dobu studovala operní zpěv,“ pokračovala paní Spongová nemilosrdně.

Krve by se v tu chvíli ve mně nikdo nedořezal. Taťka byl na mě neskutečně pyšný, aniž jsem měla kdy šanci pochopit proč. A jakmile mohl, tak o mně často vyprávěl, a hlavně o tom, co dělám. I když to nebylo nic zvláštního. Ale teď mě napadlo, že tohle si mohl opravdu nechat pro sebe. Dost by mi tím prospěl.

Po Erielině smrti se moji rodiče snažili, abych nezůstávala se svými myšlenkami sama, a tak mě přihlašovali do všemožných kroužků. A jelikož mamka vždy snila o tom, že její jediná dcera se vydá po umělecké dráze, přihlásila mě na balet. Dozajista si představovala, jak ohromuji davy lidí sedící v hledišti jako nádherná primabalerína. Jak jsem slavná a jak mám zářnou kariéru, zatímco ona se se mnou všude chlubí. To ovšem vydrželo necelé tři měsíce, kdy jí učitelka sdělila, aby mě zase rychle odhlásila. Mamka nejdřív truchlila a nadávala na neschopnost učitelů rozpoznat můj talent. Já ovšem věděla své. Učitelé talent rozpoznat uměli, u mě ho však nenašli.

Ovšem to moji mamku neodradilo v tom, aby dál experimentovala s mým drahocenným volným časem a přivedla mě na jiné myšlenky. Tudíž mě přihlásila na step. Dopadlo to stejně. Dokonce mé utrpení bylo zkráceno o celý dlouhý měsíc. Neuměla jsem na nohách pořádně chodit, natož se na nich vznášet nebo dokonce s nimi kmitat tak, aby se mi nezamotaly.

Mamka následně vzdala pohybové kroužky a přihlásila mě na klavír, což bylo daleko rozumnější. I když mi bylo jasné, že ve svých snech se mnou objíždí města jako Paříž, New York nebo Budapešť, kde účinkuji coby hlavní sólistka, což se samozřejmě nikdy nestalo, bylo to snesitelnější než balet a step. Po roce jí učitelka navrhla, aby mě přihlásila na zpěv, který mi kupodivu jako jedna z mála věcí šel, a po dalších dvou na operní zpěv. Ale bylo to spíš pro zábavu a na odreagování. Nikdy z toho nemohlo vzniknout hlavní téma mého života. Ač mi mamka ve svých snech vylepovala plakáty po celém městě, bylo jí sděleno, že hlas nemám špatný, ale na Carmen to nikdy nebude.

A tak se mamka smířila s tím, že jsem jí doma občas něco zazpívala. Někdy jsem měla pocit, že ani snít nemusím, protože jestli jsem někdy nějaký sen měla, mamka ho za mě dávno odsnila.

Ale to, co se dělo nyní, bylo zcela něco jiného. Zpívala jsem, to ano. Ale nikdy před publikem. Tohle nebyla výzva, po které bych toužila.

„Ano, pár let,“ přiznala jsem nakonec nedobrovolně a hlavně hodně potichu, jelikož jsem doufala, že mě paní Spongová neuslyší. Zatím jsem si v duchu představovala, jak taťku škrtím. „Ale žádná sláva to nebyla.“

Jenomže paní Spongová bohužel slyšela velmi dobře a úplně jí stačila skutečnost, že jsem vůbec někam docházela. A tak byl můj osud zjevně zpečetěn.

„A Fantoma opery znáš? Nedávno jsme začali,“ oznámila mi a hruď se jí vypjala v nepředstírané pýše.

Jo, znala. A nedokázala jsem říct, jestli bohudík, nebo bohužel. Znala jsem ho až moc dobře, jelikož mamka byla milovnicí muzikálů a Fantom opery byl její favorit. Dokonce od té doby, co natočili filmovou verzi, se to ještě zhoršilo. Nepřeháněla bych, kdybych řekla, že už ho viděla snad stokrát. A já sama jsem jí musela zpívat Christinu tolikrát, že už jsem to ani nepočítala. Ona mě ovšem podporovala jako Raul nebo sám Fantom. Když jsme začaly, čemuž předcházely mamčiny prosby nebo vyhrožování, že nebude nic k večeři, taťka se zamykal do pracovny.

A tak jsem pouze kývla hlavou, když paní Spongová čekala na odpověď.

„Christina je už obsazená,” informovala mě pohotově. „Ale nemám nikoho na Primadonu, což je, myslím, role přímo pro tebe. Je na ni potřeba vyloženě operní zpěv.“

Cítila jsem, jak mě Robert nedočkavě tahá za rukáv. „To je super. Já hraju jednoho z ředitelů. Celkem jsem se děsil, koho v tý scéně budu muset tahat, a s tebou to bude jednoduchý.“

„My ostatní běháme zprava doleva a občas něco zakňučíme s davem,“ objasnila mi Linda jejich role.

„Jjjjjjjjajjjjjjenoooooooooooo…“ začala Annie, ale zarazila se u o. Tohle písmenko, jak jsem si stačila všimnout, jí dělalo největší problém.

„Otvírá pusu,“ dořekla Elizabeth a pohledem na Annie se ujistila, že tlumočila správně.

Posadili jsme se vedle sebe a pozorovali pódium. Stála tam celkem hezká brunetka a vedle ní kluk, který byl neskutečně podobný Victorovi. Tak trochu mi přejel mráz po zádech. Akorát že jeho rysy byly uvolněnější a vlasy světlejší. A byl mladší. Na rozdíl od Victora, krále všech borců, vypadal víc chlapecky. Teď se cele soustředil na svou roli.

Hudba z reproduktorů spustila a mě napadlo, jak by mamka byla nadšená z její nejoblíbenější písně. Na programu byl nácvik All I ask from you.

Netušila jsem, jak se nacvičují muzikály. Nikdy jsem se ničeho podobného neúčastnila, ale něco mi říkalo, že ani paní Spongová to neví. Jenomže když ti dva spustili, tak mě místo slova duet napadlo jiné. A to duel. Tomův hlas opravdu nebyl špatný, jak říkala Linda. Ale byl slabší. Možná se bál víc projevit. Ta hezká holka si ovšem myslela, že píseň byla napsaná jen a jen pro ni, a křičela, jako by jí za zády hořelo. Nebylo to úplně falešné, když jsem nepočítala okamžiky, kdy hlasový rozsah už nestačil. Ale rozhodně to nebyl duet.

Když skončili a paní Spongová se k tomu vyjádřila, potvrdila mé domněnky.

„Maureen,“ začala klidným, přesto pištivým hlasem. „To je píseň, v níž si dva slibují lásku, a ne o tom, kdo bude víc slyšet. Musíš dát Tomovi více prostoru.“

Maureen se tvářila kysele, když poslouchala kritiku na svůj výkon, ale nemyslela jsem si, že by si slova učitelky nějak brala k srdci.

Pak jsem nastoupila já s Robertem a dalším chlapcem, jehož jméno mi nikdo neřekl a on sám se ani neobtěžoval představit se. Paní Spongová mi podávala text, ale odmítla jsem. Ve Fantomovi nebyla píseň, kterou bych neznala nazpaměť. Celkem rozumné mi přišlo, že škola neměla svůj vlastní orchestr. Možná by to byla dohromady ještě větší pohroma. Tentokrát nás asistent paní Spongové doprovázel na klavír.

Holky seděly v hledišti a ukazovaly na nás zaťaté pěsti. Hudba se rozezněla a kluci spustili. Bylo to tak šílené, že jsem na malý okamžik strnula. V duetu se rozcházeli a navíc zpívali tak falešně, že víc už to snad ani nebylo možné. Pak jsem nastoupila já a snažila se je udržet u sebe. Kupodivu se Robert i chytal. Primadona byla náročná, ale tahle role se mi vždy líbila. Byla vtipná. U této role se dalo hodně improvizovat. Nakonec se mi podařilo vše vyzpívat tak, jak jsem měla, jen s jedním zaškobrtnutím.

Když jsme skončili, rozhostilo se ticho. Paní Spongová na mě vysloveně zírala a mě napadlo, že to asi nebylo přesně to, co chtěla slyšet. Možná jsem se trochu přecenila a na Primadonu mé hlasové možnosti nestačily. Jenomže potom začala tleskat a její asistent se okamžitě přidal. A hned nato se přidaly holky, které už stály v pozoru.

„No to bylo vynikající! Naprosto načekané!“ volala paní Spongová a rychlými kroky ke mně mířila. U pódia se zastavila, chvilku mě zvláštně sledovala, hned nato se zadívala do jeviště mezi ostatní studenty. „Tome, mohl bys na chvilku?“ zahlásila nakonec.

Nevěděla jsem, co se děje. Ale to už Tom vystupoval na jeviště. V obličeji měl znuděný výraz a nedalo se říct, že se na pódium přihnal. Dával si dost načas.

„Mohl bys s Audrey zkusit ještě jednou All I ask from you?“ navrhla paní Spongová.

Tom neochotně kývl hlavou a ani se nesnažil zakrýt nechuť, kterou jsem v něm vyvolávala už pouhou svou přítomností. Když ke mně přistoupil, podlomila se mi kolena. Okem jsem zavadila o hlediště, kde se zrovna zvedala Maureen ze židle a ještě s jednou holkou v zádech beze slova odcházela ze sálu.

Jen úkosem jsem sledovala, jak sebou Tom trhl, když ho jeho partnerka opustila.

Od Toma jsem stála na dva kroky, ale byla tak nervózní, jako bych byla těsně u něho. Píseň jsem zazpívala s očima zabodnutýma do dřevěné podlahy. Kdybych se na něho jenom jedinkrát podívala, nevydala bych ze sebe ani hlásku. Musel mě vinit z toho, že jeho krásna přítelkyně odešla z místnosti a on tu teď musí stát vedle školního prcka.

„Nádherné a famózní!“ spustila paní Spongová, když doznívaly poslední tóny. „Budeš Christine!“

Otočila jsem se k Tomovi. To bylo první, co mě napadlo, když jsem nahradila Maureen. Nevěděla jsem, co vyčíst z jeho tmavě hnědých očí.

Byl tam vztek? Nebo úděs? Nenávist? Rozhodně tam nebylo přátelství.

Ale když jsme scházeli z jeviště, překvapil mě. Otočil se ke mně ještě na schodech, takže v tu chvíli jsem byla skoro stejně vysoká jako on, a natáhl ke mně ruku.

„Tom,“ představil se krátce.

Přijala jsem jeho ruku a stiskla. „Audrey.“

Sice mi nevěnoval žádný pohled a bylo mi jasné, že tohle gesto bylo jen ze slušnosti, ale kývnul a odešel. Hlavu jsem měla stále na ramenou a nikdo mi ji neutrhnul. Alespoň ne dneska. Hodina skončila a my se vydali ke vchodovým dveřím.

„Ty jo! Člověk by řekl, že díky těm svým pár cenťákům nebudeš vidět, a ono tohle,“ zahlásila Linda a objala mě okolo ramen.

Robert byl trochu posmutnělý z obavy, že Primadonu bude hrát někdo, kdo bude těžký, Annie se mi snažila poblahopřát, ale Elizabeth to za ni musela dopovědět. Jakmile jsme ovšem vylezli ze sálu, bylo po radosti. Kousek přede mnou stála Miriam, Victor a Malcolm. Pohledu Miriam jsem se okamžitě vyhnula z několika prostých důvodů. Děsil mě a také bolestně připomínal Eriel. Možná mě ale neděsil tak jako ostatní studenty. Věděla jsem, že bych se jí dokázala podívat do očí. Možná bych dokázala i vzdorovat. Jen kdyby se jí v těch modrých očích tolik neodrážela podoba, kterou jsem tolik milovala. A hned vedle nich Maureen, která mě pohledem probodávala, upalovala, topila a kdoví co ještě. O všem už očividně věděli. Tentokrát jsem sklopila oči a přála si být neviditelná.

Tom stál zády k nám. Ač nás všichni jedovatě pozorovali, nechali nás projít a neřekli ani slovo.

Vyšli jsme před školu a já zase zamířila na zastávku. Robert mě ale chytil za paži.

„Pojď, odvezu tě,“ navrhl a znělo to celkem nekompromisně, takže jsem nic nenamítala, a popravdě jsem po dnešku byla tak unavená, že mi jeho vstřícnost přišla vhod.

Sedla jsem si vedle něho dozadu a nahlásila řidiči svou adresu. Po celou dobu s námi jel opatrně, jako by vezl papeže.

„Teda, pořád tomu nemůžu uvěřit!“ houknul na mě Robert chvíli poté, co jsme se rozjeli.

„Čemu?“

„No, že budeš zpívat Christinu. V životě by mě nenapadlo, že Spongová dá tu roli někomu jinýmu než Maureen.“ Když jsem nahodila nechápavý výraz, vysvětlil to. „Teda, ona tam moc chodit nechtěla, ale Tom jo. Chodila tam jen kvůli němu. Jeho rodina na ten muzikál přispívá. A Maureen je jeho holka, takže jsem si myslel, že by si tohle nedovolila. Ale pravdou je, že jsi byla ohromná. Spongová musí být v sedmým nebi. Určitě si teď v kabinetu dolejvá to svý sherry a pořádá soukromou oslavu.“

„Dík,“ hlesla jsem pouze a představovala si, jak Spongová slaví sama v kabinetě a na hlavě má narozeninový klobouček.

Jenomže po chvíli jsem se začala cítit provinile. Nechtěla jsem nikomu brát roli. A hlavně jsem si nedokázala sebe samu představit, až budu zpívat Christine, tedy hlavní roli, před celým publikem. Spongová asi slavila předčasně.

„Chodí na ten vánoční koncert hodně lidí?“ zeptala jsem se potichu.

Robert s odpovědí neotálel.

„Je to narvaný!“ vyhrknul, aniž si povšiml mého strachu. „Všichni se tam chodí zasmát. Je to pro ostatní dost velká událost,“ dodal a mně se okamžitě začalo dělat špatně.

Bylo něco po sedmé hodině, když mě Robert vysadil před domem. Mamka podle mého očekávání uvítala novinu, že se zúčastním školního muzikálu a zahraji si jednu z hlavních rolí, s dojetím a slzami v očích. Okamžitě zavolala do restaurace a na pátek zamluvila stůl, abychom to měli kde oslavit, ač mé pocity byly opačné. Nejraději bych si na hlavu narazila pytel a šla se zamknout do sklepa do konce školního roku.

Když jsem jí sdělila, že se jedná o Fantoma opery, její výskot musel být slyšet po celé Anglii. Ihned byla připravená se mnou zkoušet, což mě přivedlo na myšlenku, že jsem jí to raději neměla říkat.

Taťka se vrátil později z práce, ale ovšem byl již telefonicky informován. Takže jen vypjal hruď, objal mě a pusa se mu roztáhla od ucha k uchu. Jenomže moji předrazí rodiče nevěděli, že celý ten muzikál bude všem pro smích, a obzvlášť když v roli úchvatného stvoření Christine se na pódiu objevím já. Pak už se budou smíchy válet po celém hledišti.

V pokoji jsem Eriel odvyprávěla celý příběh znova. Kupodivu byla nadšená a snažila se rozehnat mé obavy. Toho večera mluvila hodně, což u ní nebylo časté. Ale možná to bylo tím, že mi mozek pracoval opravdu naplno a Eriel jako obvykle vyjadřovala nahlas to, co jsem si myslela, nebo to, co jsem si myslela, že by si myslela ona.

Kapitola 10

Smrt. Bolest. Ztráta. Strach. Bezmoc.

Pocity mě zasáhly jako dělová koule. Pak hluboký les, noc, zima, všude neproniknutelná tma. Já uprostřed toho. Mé oči někam upřeně hleděly, ale nic neviděly. Pak, když si trochu přivykly tmě, jsem začala rozeznávat obrysy sedící postavy. Věděla jsem, kdo to je, a také jsem si zoufale uvědomovala, že jí nemohu nijak pomoct. I kdybych natahovala ruce nebo na ni mluvila, Eriel by mě neslyšela. Byla jsem jen pouhý pozorovatel otřesné chvíle v minulosti. Možná to byl moment, kdy ji od smrti dělilo jen několik minut, nebo možná to byly hodiny. Nevěděla jsem. Šlo jen o mé představy. Takhle si mé podvědomí vytvořilo alespoň částečnou odpověď na otázku, co se tenkrát dělo s Eriel.

Seděla ve tmě, opřená o jeden ze stromů, které ji obklopovaly. Na sobě růžový svetr a šedou sukni. Věci, které měla naposled. Třásla se a plakala. Špinavou unavenou tvář zmáčenou slzami. Tiskla se k Dupymu a tady někde, uprostřed neznáma, hledala útěchu a pomoc ve staré plyšové hračce, v jejíž kouzlo já kdysi věřila.

„Dupy tě ochrání,“ řekla jsem jí tenkrát. Ale neochránil.

Její dech byl zrychlený a stejně tak i můj. Cítila jsem její strach tak, jako bych tam seděla místo ní. Vzhlédla k obloze, kterou zakrývaly stromy. Nevěděla, jestli svití měsíc. Neviděla nic. Zabořila hlavu do hračky a něco jí šeptala. Nastražila jsem uši.

„Dupy, bojím se. Pomoz mi!“ žadonila.

Chtěla jsem se k ní rozběhnout a přesvědčit ji, že jsem ji neopustila. Chtěla jsem jít s ní! Nechtěla jsem ji nechat samotnou. Zkusila jsem udělat krok a nadechnout se, ale nešlo to. Byl to stejný pocit, jako když mě tenkrát objímaly studené vlny a proud stahoval tělo ke dnu. Nešlo proti tomu bojovat. Žádný vzduch, žádný život. Přesně tak, jako se to kdysi stalo Eriel.

„Audrey, vstávej! Probuď se!“ zaznělo mi v hlavě. Vzepřela jsem se.

„Ne! Neopustím tě!“ vypustila jsem slova s posledními zbytky vzduchu z plic. I kdyby mě to mělo stát život. Už ji neopustím. Nenechám ji napospas tmě a strachu. Ona by mě také chránila, kdyby mohla.

Všechno se náhle zatřáslo a les zmizel. Něco jsem měla v ústech.

Když jsem otevřela oči, mamka nade mnou seděla a vyděšeně se mnou třásla. Do úst se mi snažila dostat inhalátor. Když jsem pochopila, co se děje, vděčně jsem vdechla. Nejdřív pomalu, ale dychtivě, jak se plíce roztahovaly, a pak už klidněji. Za chvíli bylo po všem a já mohla už normálně dýchat. Ležela jsem na posteli. Prostěradlo jsem měla celé promočené a školní košili jakbysmet. Nad mamkou stál taťka a ve tváři tentýž ustaraný výraz. Mamčina ruka mě hladila po čele.

„Nespěchej, dýchej pomalu,“ nabádala mě a já ji poslouchala.

Světlo lampičky mě oslňovalo. Ale už jsem se cítila o hodně lépe. Smrt odešla s hrůzným snem.

„Zase ten sen?“ zeptal se taťka.

Ne, tohle jsem nechtěla prozradit. Tohle mě pronásledovalo od dětství a naši si s tím užili víc než dost. Naposledy se mi zdál stejný sen před dvěma roky. A já si naivně myslela, že naposledy. Po Erielině smrti jsem tento sen prožívala snad každou noc. Teď přišel znovu. Nechtěla jsem našim přidělávat další starosti.

„Ne, jen jsem nemohla dýchat,“ zalhala jsem.

„Říkala jsi, že ji neopustíš,“ připomněla mi mamka.

Nemělo cenu lhát. Věděli jsme to všichni. Jenomže ty ustarané obličeje, které se nade mnou teď skláněly, se o mě bály.

„Jsem unavená,“ vymluvila jsem se, abych nemusela čelit dalším otázkám.

Mamka s taťkou kývli, smířeni s tím, že teď ze mě nic nedostanou, a šli zpět do ložnice. Mé i své dveře nechali otevřené.

Na spánek jsem ale neměla ani pomyšlení. Ten sen mě úplně probral. Bála jsem se do něj vrátit. Připomněl mi, že nikdy nedostanu šanci pozměnit, co se tehdy stalo.

Počkala jsem ještě půl hodiny a svoje dveře pak zavřela, ale spát nešla. Znovu jsem rozsvítila lampičku a sedla k počítači. A jako snad po milionkráte jsem se snažila najít něco o Eriel na internetu. Alespoň nějakou zmínku o jejím zmizení. Cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že Eriel žila. Kolikrát mě už nulové odkazy přesvědčovaly o tom, že Eriel nikdy neexistovala. A já zase hledala s tou samou nadějí, že tentokrát to bude jiné.

Marně. Ztroskotala jsem jako obvykle. Žádný záznam, ani věta. Jako by Eriel nikdy nedýchala. Vždy, když se někde objevila zpráva o nalezeném těle nebo kostech, okamžitě jsem zjišťovala, jestli se nenašlo konečně její tělo, které nikdy nebylo objeveno. Všichni tenkrát předpokládali, že Eriel utonula v řece, kde byly nalezeny její věci. Ale tělo řeka nevydala. Doufala jsem, že snad po letech… Ale odpovědí mi bylo ticho. Dokonce jsem si schovala pramen jejích vlasů kvůli určení DNA.

„Stále hledáš?“ ozvalo se náhle vedle mě.

Trhla jsem sebou, když jsem zjistila, že Eriel mi nahlíží přes rameno.

„Ano,“ opověděla jsem a otočila se k ní.

Její tvář vypadala tak klidná a spokojená na rozdíl od té, kterou jsem viděla ve snu. Netřásla se ani nebyla špinavá. Jen Dupy chyběl. Jako by mě nikdy neopustila. Tak, jak tenkrát slíbila.

Erielini rodiče se prakticky okamžitě odstěhovali. Hned poté, co jsem je obvinila. A pak se po nich doslova slehla zem. Ani o nich se mi nepodařilo nic zjistit.

„Pořád chci vědět, co se ti stalo,“ zašeptala jsem a předvídala, co bude následovat. Přesto jsem tak nějak nepřestala doufat, že mi to Erielin obraz v mých představách sdělí jednoho dne sám.

Jenomže stalo se to, co obvykle. Eriel mi zmizela. Rozplynula se. V tu chvíli jsem měla sto chutí křičet a zapudit tu bolest, která se ve mně ozývala. Vzpomínky na Erielinu smrt ve mně vyvolávaly neustálé výčitky. Neměla jsem Eriel opustit. Zklamala jsem ji. Neměla jsem tenkrát dát na její slova a měla jít s ní. Byla by třeba ještě naživu.

Zvedla jsem se ze židle a zamířila ke školnímu batohu. Vytáhla jsem panenku Arielu. Byla už celá ušmudlaná a vlasy měla zpola vypadané. Ale nevyměnila bych ji za nic. Bylo to jediné, co mi po Eriel zůstalo. Hračka, kterou jsme si tu noc vyměnily. A já ji nosila neustále u sebe.

I když se takhle Eriel stala neodmyslitelnou součástí naší rodiny, postupem času jsem o ní mluvila jen málo. Nejdřív jsem o všem mluvila přirozeně a otevřeně, když jsem byla dítě. Jenomže jednoho dne jsem si uvědomila Erielinu odlišnost a strach, který vyvolávala, a tak jsem pomalu přestala. Jako dítěti mi žádné nebezpečí nehrozilo. Vše bylo přisuzováno jen mé fantazii. Ale věci, které se v blízkosti Eriel děly, nebo chvíle, kdy Eriel řekla či udělala něco zvláštního, ty nebyly jen výplodem fantazie. A bylo to někdy tak neobvyklé, že až v určitém věku jsem se přestala divit jejím prosbám, ať to vše držím v tajnosti. Do té doby bych to nejraději vykřičela.

Když jsem se zamyslela nad jejím největším tajemstvím, o kterém jsem jistojistě věděla, že existuje, ale nikdy mi nebylo prozrazeno, užíralo mě vědomí, že jsem jí tenkrát neposkytla takovou ochranu a porozumění, které ona poskytovala mně.

Byl to tenhle důvod, proč mi Eriel o sobě nikdy nic určitého neřekla? Protože jsem na vše nahlížela rozšířenýma očima dítěte lačnícího po tom, aby svět byl pohádkový? Aniž jsem si uvědomovala, že vše, co se kolem Eriel dělo, bylo pravdivé? A byl to také důvod jejího nočního útěku a následovné smrti? S tímto tajemstvím ona umírala tam, někde v lesích, osamocená a vystrašená, v místech, kde tekla chladná řeka a kde nakonec zápasila o přežití do té doby, než vlny zvítězily nad jejím mladým životem?

To byla jediná otázka, kterou mi Eriel nikdy nemohla zodpovědět a jejíž tázání vždy vyvolalo její zmizení. Okolnosti její smrti. Kvůli čemu Eriel umřela? A proč odešla před sedmým rokem svého života? Rodičů se bála už několik let.

Co ji v tu noc natolik vyděsilo, že v tak útlém věku uprchla?

Kapitola 11

Už skoro tři týdny jsem docházela do nové školy a nedalo se říct, že bych tu byla vyloženě nespokojená. Naopak. Nečekala jsem to, ale klub vyvržených mi vyhovoval. Všichni v něm, včetně Lindy, kterou jsem si nejvíc oblíbila. Možná to bylo proto, že byla komunikativní a také hodně svá. Vždycky říkala jenom to, co si myslela.

Šli jsme zrovna z oběda na vyučování, když si Lindu zavolal učitel matematiky kvůli několika špatným známkám, a tak jenom udělala obličej a odpojila se. Já s Elizabeth a Annie jsme pokračovaly dál poté, co Robert odběhl na záchod. Už jsme zacházely za roh, když mě něco upoutalo. Hned za Robertem na záchod vešel Victor, Tom a Malcolm. To by mi ještě tak zvláštní nepřipadalo, i když bych nechtěla být v jedné místnosti s těmi třemi. Byly to pánské toalety a všichni byli kluci. Jenomže tam s nimi zapadla i Miriam.

„Viděli jste to?“ zahulákala jsem na holky. Hlas mi při tom nepříjemně přeskočil.

Holky jen zakývaly hlavou. Také to viděly, ale šly dál ke třídě. Bez jakéhokoliv údivu.

„Co to mělo znamenat?“ ptala jsem se dál.

Proč by Miriam chodila na pánské záchody?

A vůbec. Něco mi říkalo, že tam všichni vlezli kvůli Robertovi. Zrovna tihle, kteří se o něho odmítali otřít? Začínala jsem mít špatné tušení.

„No, asi mu namočí hlavu do záchodu. Už to několikrát udělali,“ odpověděla tiše Elizabeth.

Věděla jsem, že kdyby tu byla Linda, dostala bych daleko obsáhlejší odpověď, ale teď jsem se musela spokojit s tímhle.

„Cože?“ zůstala jsem na ni zírat.

Jak Elizabeth, tak Annie jen stály a pak naráz obě pokrčily rameny, jako by toto gesto měly předem domluvené.

„Nám dělají podobné věci. Tak to prostě je, Audrey. Baví je to.“

Zamrkala jsem očima.

„Tak musíme Robertovi pomoct,“ navrhla jsem, ale holky vylekaně ustoupily ode mě o krok dál, jako bych snad měla žloutenku. Nemohla jsem tomu uvěřit. „Musíme mu pomoct!“

Holky stále mlčely. Pro změnu sklopily zrak a zabodly ho do země. Měla jsem pocit, že se mi to snad zdá.

Robert byl přece jejich kamarád a ony ho tam klidně nechají?

„Kdybyste na jeho místě byly vy, tak byste taky chtěly, aby někdo přišel na pomoc!“ snažila jsem se jim domluvit. Ale bylo to bez účinku. Holky se klepaly strachy.

„Jo, chtěly,“ spustila Elizabeth. „Ale víme, že to není možný. Proti nim se nedá nic dělat.“

Nemohla jsem uvěřit jejich odpovědím.

„Ale to je šikana!“ zuřila jsem. „To se nemá! Je to ubohý!“

„Audrey, to my všechno víme. Ale tak to prostě je,“ vysvětlovala mi Elizabeth, jako by se nechumelilo. Náhle zazvonilo. Odfrkla jsem si a vrazila jí svůj batoh do ruky.

„Hoď mi ho třídy. Jdu tam sama…“ Chtěla jsem ještě podotknout něco ve smyslu toho, že když ony nejsou schopný jít se mnou, tak musím sama. Ale v poslední chvíli jsem to spolkla. Pravdou bylo, že já do téhle školy chodila jenom několik týdnů, kdežto holky tady vyrůstaly. Jejich strach byl daleko víc zakořeněnější, než ten můj.

Co mi můžou udělat horšího, než že mi vymáchají hlavu v záchodu taky?

Sice to nebyla zrovna pěkná představa, ale i tak mě to neodradilo.

Annie mě chytla rychle za ruku. „Tatatatatamnenenenenemůžešjiiiiiit. Jeeeeeeště něněněněco uuuuuuuuuuuuuuudělajtototoototobě.“

Teď mi její koktání hodně vadilo, protože zdržovalo. Byla tu dost reálná možnost, že Robert tou dobou měl už namočené vlasy.

„O mě se nestarej. Ale Roberta tam nenechám!“ odsekla jsem nakonec a otočila se na patě.

Když jsem utíkala na záchody, doufala jsem, že Roberta mezitím neutopili, zatímco my jsme tady řešily zbytečnosti. Holky jsem nechala za sebou.

Hlava v záchodě?

To bylo opravdu ubohé. Něco takového bych nečekala. Myslela jsem, že někdo, kdo vyvolává v ostatních takový strach, jako Miriam, bude kreativnější.

Do dveří jsem kopla a rozrazila je. Jakmile jsem vlezla dovnitř a dveře se za mnou zavřely, ihned jsem viděla, v které kabince se zavřeli. Robert naštěstí ještě odolával, ale hlavu měl těsně nad mísou.

„Jen si lokni, ty magore!“ ozývalo se za dveřmi.

Miriam stála před kabinkou, ruce založené na prsou, a škodolibě se usmívala. Měla jsem chuť jí vyrvat vlasy. Jakmile uslyšela dveře, okamžitě se otočila. Úsměv přešel do jejího obvyklého hadího pohledu a v očích se jí mihla Eriel. Trhla jsem sebou.

„Vypadni odtud!“ zasyčela na mě s klidem. „Nebo špatně skončíš!“

Dvěma kroky jsem k ní přeběhla a vší silou do ní strčila. Narazila na zeď, a jak se snažila zachytit o dveře jedné z kabinek, tak si rozřízla ruku. S vyvalenýma očima zírala na svou krev.

„Tys na mě šmátla!“ zvolala nevěřícně. „To si vypiješ!“

Nevšímala jsem si jí a otevřela dveře. Byl tam Tom a Malcolm. Victora jsem si všimla jako posledního. Tom jen nečinně přihlížel a Malcolm tlačil Robertovu hlavu do záchodové mísy. Ještě než se Tom stačil vzpamatovat, bez váhání jsem chytla Malcolma za vlasy a trhla jimi.

„Nech ho být!“ křikla jsem.

Zaúpěl a pustil Roberta, který se okamžitě snažil narovnat. Jenomže to už mě Tom držel za ramena a tahal pryč.

„Pozor, Tome!“ řval Malcolm. „Drží mě za vlasy!“

Odmítala jsem se ho pustit a táhla ho sebou.

Když jsem se už jednou chytila, tak proč se tak rychle pouštět, že?

„Sundej ji ze mě!“

Tom se ke mně zezadu naklonil a chytil mě za zápěstí. Pak stlačil. Netušila jsem, jakou má sílu. Bohužel jsem okamžitě povolila a Tom mě chytl za ruce. Malcolm se narovnal a uhlazoval si vlasy. Robert se křečovitě držel mísy, hlasitě vydechoval a pozoroval nás uslzenýma očima. Malcolm zůstával v kabince a veškerá pozornost se strhla na mě. Cítila jsem Toma za sebou a jeho ruce na svých zápěstích. Stačila mu pouhá sekunda, aby mi je stočil za záda, zatímco Victor si mě pomalu prohlížel jako nějakou trofej. Snažila jsem se všemi možnými způsoby vymanit z Tomova sevření.

Poprvé jsem si všimla rodové podobnosti mezi Miriam a Victorem. Ač byli oba typově rozdílní, měli jedno společné. Byla to ta samá sekunda v očích. Ta samá, kterou měla i Eriel. Tohle teď ve Viktorových očích převládalo a drželo se to tam podstatně déle než vteřinu. Miriam k němu přistoupila a nalepila se mu na rameno. Jenomže v ten samý okamžik na mě Victor spadl a přimáčknul nás s Tomem ke zdi. Byla jsem jak mezi dvěma kameny. To se Robert odhodlal k činu a vrazil do Victora.

Victor se ihned ohnal a odrazil Roberta zpět do kabinky, kde se na něho vrhnul ohromený Malcolm. Pak mě Victor chytnul pod krkem a kývnul na Toma.

„Postarej se o něj!“

Tom bez odmlouvání vykročil ke kabince na pomoc Malcolmovi.

Houpala jsem se Viktorovi v rukou a sotva popadala dech. Nedosahovala jsem mu ani ke krku. Kdybych ho chtěla chytit za ramena, musela bych si ještě poskočit.

„Co s ní provedeme?“ zeptal se Miriam, aniž ze mě spustil oči.

Miriam se předklonila. „Nech ji! Vždyť je zakrslá!“ vyplivla ze sebe.

To mě naštvalo natolik, že jsem vykopla nohou a zasáhla Victora do kolene. Pustil mě a chytl se za bolavé místo.

„Mrcho!“ zasípal.

Za dveřmi se ozvaly hlasité, autoritativní kroky. Všichni jsme ztuhli a uskočili od sebe. Dveře se rozlétly a v nich stál profesor dějepisu Dunne.

„Co se to tady děje!“ zakřičel a přeměřoval si nás.

To, jak jsem polka, muselo být slyšet až na chodbu.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky na Eriel - 9 + 10 + 11: