Vzpomínky na Eriel - 7 + 8 • OurStories.cz ~ naše povídky

Na scénu přicházejí protivníci

19.10.2015 (10:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 388×

Kapitola 7

Druhý den dopoledne se ve škole nic zvláštního nestalo. Ráno jsem se přidala ke svým zavržencům, kteří už postávali v málem hloučku docela na kraji těch ostatních, a spolu s nimi šla do třídy.

Výuka byla stejná jako všude jinde. Nuda. Monotónní hlasy učitelů mě nutily ke spánku a byla jsem vděčná každému zazvonění.

Seděla jsem vedle Roberta a jako obvykle se válela po lavici. Vzpřímenému sedu mě nebyl nikdo schopný naučit za celá léta. Ač se mamka snažila ze mě udělat svoji holčičku, tak jsem nějak spíš rostla jako roští v lese. Svým směrem. Na nohách obrovské skejťácké tenisky, které se zdály větší díky mé nížce (v mém případě se totiž nedalo mluvit o výšce). Seděla jsem zásadně shrbená, doslova se na židli válela, až mě učitelé během výuky často napomínali. Hnědé vlasy, které se mi sem tam kroutily, jsem nosila spíš zamotané, než učesané. Zásadně jsem si zapomínala vytahovat límeček košile zpod svetru, takže každý měl tendenci mě neustále upravovat. Jelikož jsem pero držela dost zvláštním a neodnaučitelným způsobem, prsty jsem měla v jednom kuse modré. A někdy jsem se při chůzi zapomněla a dávala špičky k sobě, takže jsem každou chvíli někde lízala podlahu. Nejen že to nevypadalo nijak atraktivně, ale bylo to i nebezpečné. Moje mamka, která byla jemná duše, mě byla schopná kvůli tomu zpohlavkovat.

Pomyslela jsem si, jestli by tomu tak bylo, kdyby byla Eriel stále se mnou a my se nikdy nerozdělily. Zažívaly bychom spolu první lásky a celé hodiny o tom mluvily, chodily bychom spolu nakupovat a navzájem si půjčovaly věci. Radily bychom se, jak se česat, a navzájem si lakovaly nehty. Dělaly bychom přesně to, co dělají ostatní dobré kamarádky. Ale to jsme nikdy neprožily. Eriel odešla příliš brzy.

Začaly mě pálit oči, a tak jsem zamrkala a snažila se soustředit na výuku. Nevybrala jsem si ke studiu žádné duchaplné předměty. Hlavně jsem ani nevěděla, co bych měla studovat. Vždycky mě vytáčelo, jak to v amerických filmech děti věděly od plenek. Já to nevěděla dodnes a byla jsem z toho celkem na prášky.

Měli jsme zrovna angličtinu. Když profesor procházel během výuky okolo mě, tak mi vyndal límeček zpod svetru. Nepříjemně jsem se zavrtěla a nechala se profesorem upravit. Ale způsob, jakým to provedl, naznačoval, že to dělal běžně. Rukou mi potom přejel po límečku a uhladil ho. Mezitím dále mluvil k ostatním studentům a výuka pokračovala.

Třídou zašuměl smích a já trochu zčervenala.

Při obědě si naše šestice zabrala ten samý stůl, který očividně ani nikdo nechtěl, a já s Lindou šla pro jídlo.

Linda sledovala pestrou nabídku, zatímco já se rozhlížela po studentech v jídelně. Očima jsem se zarazila na zvláštní dvojici a nemohla se odtrhnout.

Tak tohle byl tedy pár!

Drkla jsem ramene do Lindy, což jsem musela zopakovat, protože mě napoprvé nevnímala. Nakonec se otočila a já na ně ukázala.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se.

Znuděně zamířila očima tam, kam jsem se dívala já. Když ovšem našla cíl, podivně sebou trhla.

„Á, Miriam! Tak od týhle se drž co nejdál. Ta je hodně nebezpečná,“ upozornila mě. „Vlastně se do její blízkosti ani nebudeš mít šanci dostat, pokavaď…“

Jakmile se Linda rozhovořila, trochu jsem ji přestávala vnímat, fascinovaná tím, co jsem viděla.

Ta, co stála kousek ode mě a znuděně sledovala vyprávění jakéhosi kluka, byla nádherná. Jako by spadla z nebe. Takový ten pravý skandinávský typ. Vlasy skoro až bílé, ostřihané do úhledného mikáda, veprostřed rozdělené pěšinkou. Vypadalo to, že každý vlas má své stálé místo. Oči měla čistě modré a pleť zdravě opálenou. Rty plné, růžové a při odpovědi se ukázaly drobné bílé zoubky. Ať jsem se dívala sebedůkladněji, nemohla jsem najít jedinou vadu. Určitě žádnou neměla. Jako by byla vyrobená na zakázku. Prostě nádherně dokonalá, až z toho běhal mráz po zádech.

„Je hrozně hezká,“ usoudila jsem nahlas.

„Jo, to je,“ potvrdila ihned Linda. „Ale nepřej si ji poznat blíž. Už se ti tak líbit nebude.“

„Proč?“ Donutila jsem se odtrhnout zrak a podívala se na Lindu.

„Škodolibějšího a zlejšího člověka jsi určitě v životě nepotkala. Narodila se s vadou. Nevyvinulo se jí srdce,“ sdělila mi, jakoby se nechumelilo.

Přišlo mi to hrozné. Takhle hezká holka a má nemocné srdce!

„Cože?“ Nevyvinuté srdce? Na to se budu muset zeptat taťky. „Nejde to řešit operativně? To je hrozný, ne? Ale slyšela jsem, že nemocní lidé jsou zlí. Třeba by…“

„Ne,“ vzdychla Linda a protočila oči. Pak mě chytla okolo ramen. „Ona ho má celý, akorát že je nefunkční po citový stránce. Je zdravá jako řípa, ale hrozná. Šílená! Je to prostě kráva!“

Aha, tak takhle to bylo. Trochu jsem se asi zesměšnila, ale vypadalo to, že Linda mi tento malý trapas odpustila.

„A ten kluk?“ Ten stál hned vedle ní. No… zas takový kluk to nebyl. Když jsem ho porovnala s těmi okolo, tak už nevypadal tak dětinsky. Vysoký, tmavý, uhrančivý. Široká ramena, vzpřímený, skoro až hrdý postoj. Vizuálně přesný opak Miriam. Tmavé krátké vlasy, ostré rysy a temné oči. Byli tak protichůdní, že se jednoduše přitahovat museli. Určitě spolu chodili.

„To je její bratranec Victor a ten, co je očividně nudí, je Malcolm,“ vysvětlovala dál Linda.

„Bratranec?“ podivila jsem se. Škoda. Tvořili by krásný pár. Ona jako princezna. On jako udatný rytíř. V té chvíli jsem byla ráda, že mi nikdo nemůže vidět do hlavy. Přemýšlela jsem jako úplný pitomec.

„Jo, vůbec si nejsou podobní,“ reagovala Linda na můj údiv. „Ale on je něco v bleděmodrým. Nedoporučuji se mu dívat do očí. Je to kretén a nehne se od ní na krok. Jako by ji chránil, i když ona to v podstatě nepotřebuje. Nedokážu si představit, že by si někdo dovolil ji napadnout. Ale Victor je hrozně majetnickej.“

Pak mě zatahala za rukáv, abych se k ní naklonila, když mi potřebovala něco děsivě tajného pošeptat. Okamžitě jsem se k ní přitiskla a byla připravená sdílet kdejaký drb.

„Ale stejně si myslím, že spolu něco mají. Někdy se tak hrozně důvěrně chovají.“

Vytřeštila jsem oči nad touhle šťavnatou novinkou. „Vždyť jsi právě říkala, že je to její bratranec…“

„No to jo!“ vyjekla, ale okamžitě přešla zase do šepotu. „Ale uvidíš sama. Oni jsou prostě divní. Je to takový jejich klan. Na školu chodí ještě několik jejich vzdálených příbuzných. A všichni se chovají, jako by jim to tu patřilo. Někdy mám pocit, že tahle škola je jimi úplně nasáklá. A kdo nemá jejich krev, tak jim alespoň leze do zadku. Jenomže oni dva jsou jakoby nejhlavnější. Vlastně tři. Ještě je tu jeden. Všechno se točí kolem nich a všichni je na slovo poslouchají.“

Poslouchala jsem s nastraženýma ušima jako nikdy předtím.

No to jsem zase vlezla do pěkného brlohu, napadlo mě. Dvojice, která tady všechny ovládá. Oni možná bohatí mají k takovému tomu kralování asi sklony.

Znova jsem zalitovala, že nemůžu chodit do normální školy jako normální děti.

Náhle se ta holka otočila a zadívala se přímo na mě. Ten kluk udělal to samé ve stejném momentě.

„Sklop oči!“ zavelela Linda. „Dělej, že jsi neviditelná!“

Vůbec jsem nechápala, co po mně Linda chce. Bát se někomu podívat do očí? Tak ať!

Jenomže najednou jako by mě někdo udeřil. Jako štiplavá facka, kterou nikdo nečeká a která přijde ze strany. Nebo jako když se spustí monzun. Nečekaná sprcha z nebe. Člověk nejdřív zkoprní, než mu dojde, co se vůbec děje.

A tohle se mi přesně teď stalo. Byl to šok, že jsem nemohla zareagovat jinak. Jen jsem stála a s otevřenou pusou dokořán zírala na to, co mnou tak otřáslo. Nohy mi ochably a svět se se mnou zatočil.

Kristepane! Ty oči už jsem viděla!

Kapitola 8

Seděla jsem za stolem v kuchyni a psala domácí úkol. Před chvílí zazvonil zvonek a mamka šla otevřít. Sousedka si něco přišla vypůjčit a samozřejmě stála mezi dveřmi a něco vyprávěla mamce. Nevšímala jsem si toho. Věděla jsem, že paní Sandersová, která bydlela o dva domy dál a často si s mamkou měnila recepty, vydrží mluvit déle než já. A to bylo už co říct. A tak jsem jen litovala mamku, která musela stát u dveří nejmíň půlhodiny, zatímco paní Sandersová probírala veškeré malichernosti, které se udály v našem městečku.

Zrovna jsem se marně snažila zdokonalit svůj rukopis, když mě něco donutilo zvednout se od stolu a jít poslouchat ke dveřím. Paní Sandersová mluvila o Eriel. Sice její jméno nepadlo, ale přesně jsem věděla, o kom mluví.

„Víte, já to pořád nechápu. Ta vaše malá je taková roztomilá. Je to takové milé šťastné děcko. A pořád je vidím spolu. Na první pohled je jasné, že ta vaše jí má opravdu ráda. Pořád se drží za ručičky. Ale když ona je tak divná. To vám povím. Ty její oči. To vůbec nejsou oči dítěte. Tak zlý pohled jsem snad ještě nikdy neviděla. Člověk by se skoro leknul, že ho uhrane, když se na vás podívá,“ švitořila paní Sandersová.

„Ale Sharon,“ slyšela jsem mamku odpovídat a představila si, jak mávla rukou. „Nedělejte z toho vědu. Vždyť je to jen dítě. Je trošičku zvláštní, ale to se někdy stává. Věřte, že kdyby s ní bylo něco v nepořádku, tak se s ní naše Dupy kamarádit nebude.“

„To jsem přesně minule říkala manželovi, když jsme se o tom bavili,“ spustila paní Sandersová nanovo. „Ale on mi to rozmlouval. V tom dítěti je něco divného. A její rodiče jsou taky takoví zvláštní. S nikým se tady nebaví. Domů se vrací pozdě. A všimla jsem si, že ona je neustále u vás. Neobtěžuje vás to? A vy její rodiče znáte? Oni se přistěhovali teprve teď v létě. A nikoho si nevšímají. Vůbec se nechtějí seznámit. Vždycky jen tak chladně odpoví na pozdrav a zavřou se v tom svém domě.“

„Hodně pracují,“ vysvětlovala mamka. „Nevím, co dělají, ale Eriel nám tu opravdu nevadí. S malou si hrají celý den, napíší si úkoly, a věřte nebo ne, mně to usnadní práci. Vím, že to dítě je hodné. Mám ji tady skoro každý den. Je tichá, ale vždy pozdraví, chová se slušně. Prostě jen zvláštně vypadá,“ uklidňovala mamka paní Sandersovou a také naznačila, že má v troubě večeři a má obavy, aby se jí nepřipálila. Takže taktně paní Sandersovou vyprovázela ven.

„Jen jsem vás chtěla varovat. Nejsem jediná, která si to myslí. Dupy tady máme všichni rádi. Je to zlaté dítě, takže bychom neradi, aby se jí něco přihodilo. Myslím, že by mohla mít daleko lepší kamarády,“ slyšela jsem ještě paní Sandersovou, když ji mamka vyprovázela ze zahrady.

Pak hlasy utichly. Stála jsem za stěnou a čekala, jestli ještě něco neuslyším. Ale zaslechla jsem jen bouchnutí dveří a vzdych. Mamka si očividně oddychla, že paní Sandersová odešla. Stačily jí dva kroky a objevila mě.

„Co tu děláš, mladá dámo? Za dveřmi se poslouchat nemá, to nevíš?“ plísnila mě, ruce založené v bok, a snažila se nasadit káravý výraz. Ale nepodařilo se jí to. Její oči se pobaveně smály.

Uchichtla jsem se. Pak jsem se ale zamyslela nad tím, co říkala paní Sandersová o Eriel.

První den, když jsem Eriel přivedla domů, jsem si všimla, jak moc byla mamka zaražená kvůli jejímu vzhledu. Týden jsem o ní vyprávěla a náhle tu stála u nás v chodbě a zdravila mamku. Ale mamka se zachovala statečně, a jestli cítila něco špatného vůči Eriel, tak to rychle potlačila.

„Mami?“ spustila jsem, když se mamka otočila a šla se k troubě podívat, jestli se jí nakonec ten zázrak, který vytvářela několik hodin, nespálil.

„Ano?“ ozvalo se ozvěnou z kuchyně.

„Proč si paní Sandersová myslí, že je Eriel divná?“

Mamka se nejdřív narovnala, pak vzdychla a nakonec se otočila ke mně. Ruce opět v bok.

„Eriel je zvláštní,“ řekla po chvíli. „A je pravda, že v jejích očích je něco, z čeho má člověk strach. A jsou takové tvrdé. Možná že i opravdu trochu zlé. Mě to napadlo také, když jsem ji poprvé viděla.“ Pak si ke mně klekla a obličej mi vzala do dlaní. „Ale pak jsem si všimla, že vždycky, když se podívá na tebe, tak má tak šťastný obličej a ty oči jí jenom září. Má tě moc ráda a ty máš ráda ji. Takže na tom, co říká paní Sandersová, nezáleží.“

Trochu jsem se zaradovala, když mi mamka vypravovala o tom, jak se Erieliny oči změní, když se podívá na mě. Myslela jsem si, že je to jen má představa, ale teď jsem věděla, že je to pravda. Erieliny oči, které působily na lidi děsivě, se na mě dokázaly dívat s láskou.

„A to si o Eriel myslí všichni? Tak, jak řekla paní Sandersová?“ vyptávala jsem se dál. Nemohla jsem pochopit, že Eriel mám ráda jenom já. Vždyť byla tak báječná.

Mamka se zamyslela. Zjevně hledala správná slova.

„Nevím,“ odpověděla nakonec a podívala se na mě. „Ale máš ji ráda ty, a to je někdy víc než dost. Jediný člověk, který má rád, stačí.“

„Ale má hezké uši. Všimla sis? Určitě umí kouzlit,“ odpověděla jsem a nacpala si do pusy bonbon.

Mamka se jen usmála a pohladila mě po vlasech.

„Třeba ano.“

« Předchozí díl

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování