OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vzpomínky na Eriel - 4

16.10.2015 (14:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 473×

Kapitola 4

Budík škodolibě drnčel a poskakoval na mém nočním stolku ve svém ranním záchvatu. S opravdu velkou námahou jsem otevřela slepené oči a snažila se zarazit ten hrozný hluk. Vstávat se mi nikdy nechtělo. Byla jsem od narození spáč, který nesnášel ranní dobu. Nezajímal mě východ slunce. Dokonce jsem ho nenáviděla.

„Dobré ráno, Eriel,“ zašeptala jsem ochraptěle tak, jak jsem to dělala skoro celých deset let. Odpovědí mi byl sotva slyšitelný smích.

Eriel seděla na mém křesle, nohy složené pod sebou, a pobaveně mě sledovala. Nemotorně jsem se vypotácela z postele, spíš po třech, než po dvou, a zamířila do koupelny.

Dnes nebyl můj šťastný den. Netěšila jsem se na něj ani včera, ani před týdnem, a ani před dvěma měsíci, když jsem se dozvěděla, že tento den přijde. Opřela jsem se o umyvadlo a vzdychla.

Moji rodiče, které jsem neskutečně milovala, mě dnes posílali do nové školy. Nebyli jsme bohatí, ale naši se mi vždy snažili dopřát to nejlepší dostupné vzdělání. A tak veškeré našetřené peníze dávali za drahé školy a všemožná doučování. Najít kamarády v místě, kde přátelství je spíš k smíchu, bylo nemožné. A já ke všemu neměla ani co nabídnout. Nebyla jsem krásná ani bohatá. Talentovaná ani výjimečná. Jestli jsem něčím vyčnívala, tak jedině tím, že jsem nezapadala. Ale tentokrát to taťka trochu přehnal.

Původně jsem měla jít na jinou školu, kde jsem dělala přijímací zkoušky. Má škola, kam jsem donedávna docházela, neměla sextu. Novou školu, kterou jsme s mamkou vybraly, jsem už viděla a připravila se na ni. Ale náhle se vše nepochopitelně změnilo.

Taťka byl hematolog a svou práci miloval. Netušila jsem, jak moc je ve svém oboru dobrý, ale občas jsme se kvůli jeho práci museli přestěhovat. Tentokrát ovšem dostal nabídku, kterou jednoduše nemohl odmítnout už kvůli mně. Jistý pan Peter Moonroad (zvláštní jméno), nesmírně a možná až nechutně zámožný muž, mu nabídl místo ve svém týmu. Pan Moonroad měl ženu, která onemocněla nějakou vzácnou krevní chorobou, a tak zřídil vlastní tým, aby se nemocí zabýval. Taťka měl být v jeho týmu důležitým článkem. Aby tátu přemluvil, nabídl se, že bude financovat mé studium na nedaleké soukromé škole, kde se zázrakem našlo jedno opomenuté volné místo, a stejně tak studia na univerzitě. Můj osud byl zpečetěn. Takže jsme se přestěhovali z jednoho hrabství do druhého, vyklidili náš dočasný baráček a vyměnili ho za jiný, více méně podobný. Den D právě nadešel.

„Dupy! Pospěš si, ať nepřijdeš pozdě!“ volala na mě mamka z kuchyně. Kolem mého nosu se prohnala podmanivá vůně teplého pečiva.

Svým pokojem jsem proběhla a rychle na sebe hodila novou školní uniformu - kostkovanou sukni, šedý svetr a modré sako. Pokoj jsem za sebou nechala jako po výbuchu.

„Dupy!“ zvolala mamka, když mě uviděla. „Podívej se, jak vypadáš! To sis nemohla trochu přivstat? Takhle uděláš příšerný dojem! Vždyť je to tvůj první den!“ peskovala, zatímco mi uvazovala kravatu, rovnala svetr a upravovala límeček košile.

Pravdou bylo, že můj zájem o zevnějšek byl v mém pořadníku důležitých věcí až na posledním místě.

Mamka, která vždy snila o tom, že její jediná dcerunka a také jediné dítě bude rozkvetlá jako letní třešeň a líbezná jako slečny ve starých románech, tak trochu stále odmítala uvěřit tomu, že nejoblíbenější zálibu jsem nacházela v knihách, internetu a samotaření.

To byla ovšem věc, kterou věděla.

To, že jsem se po nocích na internetu snažila neustále najít odpověď na to, kde skončilo Erielino tělo nebo kam zmizeli její rodiče, po kterých se slehla zem, už nevěděla.

Políbila jsem ji na tvář a vzala si do ruky kousek jablečného koláče. Zakousla jsem se a druhou rukou si na rameno věšela batoh.

„Dupy, takhle ne! Posaď se k tomu!“ nadávala mamka naoko. Vlastně jsem ji nikdy neviděla se opravdu zlobit. Bylo to takové moje zlatíčko.

Pokrčila jsem rameny, provinile se usmála a vykročila ke dveřím. Byl krásný den, což se za necelou hodinu zkazí. Déšť by byl vhodnější. Přestupy do nových škol jsem nesnášela. Nebyla jsem nijak dobrá v navazování nových vztahů a ani mě o přátelství nikdo moc neuháněl.

Vyrazila jsem na autobusovou zastávku s nafouklými tvářemi jako křeček.

Ač uběhlo dlouhých deset let od Erieliny smrti a mého přesvědčení, že budu větší než velká, o moc jsem nevyrostla. Se svými sto padesáti jedna centimetry jsem už ve svých šestnácti letech doufat přestala. Pihy okolo nosu, které jsem nesnášela, mi také nezmizely a nedupala jsem jako pět slůňat, ale celé stádo.

Dupy vyrostla do zakrslosti.

Nevadí. Už jsem se s tím dokázala relativně smířit. Vědět pravdu tenkrát, byla by to pro mě smrt.

Za stálého žvýkání koláče jsem se blížila k zastávce. Bylo mi jasné, že jako jediná budu do školy jezdit autobusem. Už jenom krutý fakt, že se autobusová zastávka nacházela od školy daleko, vysvětloval její zbytečnost pro místní žáky. Mnoho z nich bylo ubytovaných na školních kolejích a ti ostatní využívali jinou dopravu.

Doubledecker mi ujel před nosem. Jízdní řád mi vtipně sdělil, že další autobus jede až za půl hodiny, což znamenalo… průšvih. První den přijdu do školy pozdě. Vzdychla jsem, sedla si na lavičku a čekala. Nic jiného se v tuto chvíli dělat nedalo.

Když autobus konečně přijel (měl nepatrné zpoždění, aby se neřeklo), posadila jsem se dozadu. Zázrakem mi přestalo vadit, že přijedu pozdě. Nejraději bych tam nejela vůbec.

Cesta uběhla až nepochopitelně rychle. Jen jsem nastoupila, už jsem zase vystupovala. Seskočila jsem z posledního schůdku, dveře se za mnou zavřely a já osaměla. Skrz stromy jsem sice mohla zahlédnout školní budovy, ale šok nastal, až když jsem se vymotala z lesa a došla ke školní bráně. Zděsila jsem se.

Taťka mi ji sice již několikrát pyšně ukazoval, ale když jsem stála vedle něj, tak mi nepřišla tak monstrózní. Teď, když jsem tu stála sama, menší než malá, jsem začala mít nahnáno. Tenhle šíleně starobylý kolos z jánevímkolikátého století mi naháněl hrůzu.

Proč to tu nemohli nějak zmodernizovat? Jako by se člověk vrátil o několik staletí zpět. Všechno působilo tak… disciplinovaně. Měla jsem chuť se otočit a dát se na útěk.

Když jsem vešla, všechny orgány v těle se mi scvrkly. Nohy jsem musela nutit k poslušnosti a nějak je rozhýbat. Nebyl to jen mozek, který odmítal pokračovat, ale všechno ve mně. Dorazila jsem až na druhou hodinu, podle rozvrhu šlo o dějepis. Celkem mě štvalo, že se začalo učit tak brzo. Žádný oddech. Jednoduše škola.

Do třídy mě doprovodil sám ředitel. Dost mě to udivilo, ale když mi cestou vyprávěl o tom, jak si cení finančního příspěvku od pana Moonroada, divit jsem se přestala.

„Nevypadáš na šestnáct,“ sdělil mi, když jsme procházeli dlouhou ztemnělou chodbou. Napadlo mě, že víc oken by neuškodilo. Alespoň by to tu nevypadalo jako ve vězení.

Ihned jsem pochopila, kam tím mířil. To byla jedna z věcí, které jsem poslouchala neustále. Lidé jen stěží věřili, že jsem ve věku, kdy jsem se pomalu měla stávat ženou.

„A už zřejmě nevyrostu,“ snažila jsem se mu vysvětlit, ale to už mi otevíral dveře a vcházeli jsme do třídy.

Za stolem seděl postarší učitel v tvídovém saku a kostkované košili, do které se sotva vešlo jeho břicho. Knoflíčky, které se košile držely zuby nehty, hrozily, že se každou chvíli rozletí do všech světových stran a odhalí tak to, co mělo být skryto. Prošedivělé vlasy mu ustupovaly z čela a odhalovaly nezdravě bledý obličej zakončený zcela bílou bradkou.

Proč všichni tihle lidé museli vždycky vypadat tak… učitelsky? Copak si nikdo z nich neuvědomil, jak stresující dojem svým zjevem vytvářejí?

Když se ale učitel postavil a usmál se, vypadal mile (pokud se to o lidech, kteří vykonávali tohle zaměstnání, dalo vůbec říct).

„Vedu novou studentku,“ zašeptal ředitel, stisknul mi rameno a pak se otočil ke mně. „Doufám, že se ti tu bude líbit, Audrey.“ A s tím odešel.

Učitel dějepisu, jehož jméno jsem přeslechla, mi sdělil to samé a ukázal na místo vzadu. V rohu, vedle jakéhosi chlapce, bylo jediné volné místo. Tam jsem měla souzeno sedět, a tak jsem vyrazila.

Zatímco jsem procházela uličkou, ztichlá třída mě sledovala jednotným pohledem. Toužila jsem jenom po tom, abych už byla skrytá vzadu za lavicí a nikdo si mě neprohlížel jako atrakci. Nový student ve škole je vždy takovou malou událostí. A ke všemu takový, který tam nezapadal.

Ten, vedle kterého jsem se posadila, byl tlustý, krčil se a na poměrně velké hlavě se mu kroutily výrazně zrzavé vlasy. Byla jsem celkem sebekritická. Velice dobře jsem si uvědomovala, kam patřím (do předních lavic mezi místní manekýny určitě ne), takže jsem byla nakonec ráda, že na mě padl tenhle zrzoun. Jako jediný se na mě nedíval. Klopil zrak ke svým rukám a snažil se vměstnat na svou polovinu.

Ještě chvíli jsem počkala, než se všichni vynadívají a než učitel znova začne s výukou. Pak jsem se otočila k svému „spolubydlícímu“.

„Ahoj, jsem Audrey,“ pozdravila jsem a natáhla k němu ruku.

Vylekaně se odsunul, rozhlédl se, jako by očekával partyzánský útok, podíval se na mě a ztěžka polkl. Vyjeveně jsem sledovala tuhle šílenou reakci, ale uklidnila se, když mi přeci jen opětoval podání ruky. Měl ji roztřesenou a zpocenou.

„Ahoj,“ špitl. „Jsem Robert Trevor Pugsley III.,“ zahlásil.

Aha!

Zhluboka jsem se nadechla, abych nespadla pod stůl a nezačala se smát. Nechtěla jsem ho ztrapnit.

A sebe taky ne, protože mě hned nato napadlo, že takové úděsné rodokmeny tady asi budou mít všichni. Zatímco já byla jen Audrey Jowettová.

Vytáhla jsem svůj notes a jaksi zapomněla, že na přední straně zářil obrázek slůněte s velkým nápisem Dupy. Tohle mi mamka dělala odjakživa. Koupila notes s nějakým slonem a krasopisně nad něj napsala moje jméno. Už jsem si na to zvykla, ale spolužáci ne. Buďto se všichni začali smát, nebo udiveně zírali.

„To máš pro štěstí?“ zeptal se a okamžitě sklopil zrak. „Tady ho budeš potřebovat.“

Jo, začátek, jak má být!

„Tak mi říkaj doma, Dupy,“ prozradila jsem.

„Sedí to k tobě,“ přikývnul. „Tak trochu dupeš.“ Pak, jako by si uvědomil, co právě řekl, se chytil za ústa. „Promiň. Tohle jsem asi neměl.“

„Mně to nevadí,“ uklidňovala jsem ho okamžitě. „To je přesně ten důvod, proč jsem takovou přezdívku vychytala.“

Robert byl ze mě hodně nervózní, celý se klepal, ale nevypadal, že by byl zlý.

„A jak říkáš rodičům?“ zeptal se najednou po chvilce ticha.

Otázku jsem moc nechápala, ale odpověděla jsem: „Mami a tati.“

„Aha, já říkám tátovi pane,“ přiznal Robert.

Zase jsem se musela nadechnout. Jestli jsem doteď trpěla na soukromých školách, teď to bude ještě horší. A to jsem si myslela, že jsem již na vše připravená. Zdaleka ne. Nechápala jsem, proč se mi s tím svěřuje. Možná chtěl, abych se necítila špatně kvůli notesu se slůnětem. Byla jsem maminčina holčička. A vzhledem k tomu, že jsem skutečně nevyrostla, tak jí to nepřipadalo nevhodné. Ovšem říkat tátovi pane bylo dost brutální.

Stočila jsem pohled k učiteli a snažila se sledovat výuku.

Přišla jsem pozdě, napadlo mě najednou. Přesně jako tenkrát Eriel. A jediné místo, které na ni zbylo, bylo to vedle mě. Také jsem se k ní snažila být milá, aby se cítila vedle mě dobře. Tak, jako to udělal Robert nyní. A stejně tak si všiml mého dupání, jako já si tenkrát všimla jejích uší. Ta podobnost celého momentu mě ohromila.

V hlavě se mi nezadržitelně začaly vynořovat vzpomínky na události dvanáct let staré.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky na Eriel - 4: