OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vzpomínky na Eriel - 13

23.10.2015 (10:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 430×

Kapitola 13

Někdy jsem si Eriel představovala, jak by vypadala starší. Světlé vlasy by jí časem mírně ztmavly, nehezké rysy se vyjasnily a ona by vyrostla do krásy. Určitě by byla vysoká, daleko vyšší než já, a taky dokonalá. Kluci by se za ní otáčeli. Každého by svým zevnějškem okouzlovala a nenaháněla hrůzu tak, jako v dětství. Mohla by mít každého kluka na škole. Byla by žádaná a já bych mohla být její kamarádka. Tolik jsem si přála, aby se tohle stalo. Aby Eriel také poznala obdiv a užaslé pohledy plné očekávání, a ne jen pomluvy a vyděšeně odvracející se obličeje. Kdyby dostala šanci, určitě by z toho vyrostla, jako v pohádce O ošklivém káčátku, které se nakonec změnilo v přenádhernou labuť. Několikrát jsem se ji dokonce pokoušela namalovat. Jenomže po dokončení náčrtu hlavy se mé představy rozplynuly jak pára nad hrncem a já nebyla schopná pokračovat. A tak to bylo pokaždé. Vždy, když jsem se snažila své dílko dokončit, nakonec z toho vznikl Erielin dětský obličej. Obličej se zvláštním obočím, oči, které naháněly hrůzu, a špičaté výrazné uši. Za ta léta můj pokoj pokrývalo množství takových portrétů. Ač jsem nedokázala Eriel přiřknout dospělý obličej, doufala jsem, že alespoň kresby, které jsem během let vytvořila, byly pravdivé a v mé mysli se vše odehrávalo tak, jak mělo.

Byl pátek. Uplynul téměř týden od chvíle, kdy jsem poprvé svěřila své tajemství ostatním. Robert slíbil, že někoho požádá, aby nalezl více informací. Já mu moc vodítek nedala, takže šance na úspěch byla minimální. Dnes ve škole mi řekl, že se mnou musí nutně mluvit. O Eriel. Při vyslovení jejího jména zblednul, což mě trochu vyděsilo.

„Co se stalo?” zeptala jsem se ho dychtivě.

Neochotně zakýval hlavou, ale nic neprozradil. Tenkrát, když se to stalo, jsem plno věcí nevnímala a vše kolem mě jako by halil mlžný opar. Teď to bylo jiné. Byla jsem nedočkavostí celá roztřesená.

„Tak řekni něco!“ zahulákala jsem nakonec.

Několik studentů se na nás udiveně otočilo. Robert mě vytáhl ze třídy. Jen koutkem oka jsem pozorovala, jak se k nám řítí ostatní. Linda vepředu. Došlo mi, že Eriel už není jen má věc.

„Vypadá to vážně, Audrey,“ zašeptal nakonec. Chvíli na mě ještě zíral a pak rychle vyblekotal: „V sedm tě vyzvednu. Půjdeme ke mně domů. Tam budeme mít klid.“ Pak se otočil k ostatním. „Všichni. V sedm sraz u mě doma,“ nařídil, otočil se a odešel.

Zůstali jsme stát jako opaření a pozorovali jeho mizející záda.

Blížila se sedmá a já byla jako na jehlách. Seděla jsem na posteli a nedočkavě čekala, až zazvoní zvonek u dveří, nebo až uslyším Robertovo auto.

Dorazil přesně v sedm. Ještě nestačil vystoupit z auta a já se už k němu hnala. Sedl si zpět a posunul se na druhou stranu, abych si mohla přisednout. Řidič v uniformě znova nastartoval a my se rozjeli.

„Celá hořím!“ oznámila jsem mu hned. „Tos mi to nemohl říct ve škole?“

Robert nepatrně kývl hlavou směrem k řidiči, abych si uvědomila jeho přítomnost. To, že pracoval pro Robertovu rodinu, neznamenalo, že nemá uši.

Co mohl zjistit, že to chtěl probrat v tom největším soukromí?

Aby řeč nestála, Robert se rozmluvil o vánočním koncertě a hlavně o našem muzikálu. Ještě včera jsem toho měla plnou hlavu, ale dnes, obzvlášť po Robertově zvláštním tajnůstkaření, jsem na to úplně zapomněla. Blížil se konec října. Příští měsíc jsem měla zkoušet dvakrát až třikrát týdně a v prosinci skoro každý den. Ne že bych tím byla nadšená, ale paní Spongová to tak chtěla. A nikdo z nás si nedovolil nic namítat. Dokonce se už šily šaty na míru. Což mě snad udivilo nejvíc. Myslela jsem, že budeme mít půjčené kostýmy, ale prý by to nebylo ono. Konec konců vše sponzorovala Tomova rodina.

Tom. Od té doby, co na mě vyjel na chodbě, jsme spolu nemluvili, když v to nepočítám zkoušky na jevišti, držení rukou a rádoby zamilované pohledy, ke kterým jsem se nemohla přinutit. Tom vše předváděl přesně tak, jak měl, jenom já jsem byla stále napomínána, že roli neprožívám. Ale zkrátka to nešlo. Vždycky jsem si vybavila jeho pohled a bolest, kterou mi tehdy způsobil.

Minule, když se ke mně nahnul, aby mi konečně dal ten divadelní polibek, po kterém paní Spongová tak toužila, neovládla jsem se a ruka mi vystřelila k jeho tváři. Až to plesklo. Tom si zakryl zasažené místo dlaní a málem mě umlátil pohledem. Pak se zvedl a odešel. Bez jediného slova opustil sál. Paní Spongová si mě vzala stranou a nešetřila mě. Takhle by to prý nešlo. Jestli mám s Tomem nějaký problém, tak bych se přes to měla přenést. Vysvětlila jsem svou reakci jako neočekávanou a slíbila, že se Tomovi za to dozajista omluvím. A že se to samozřejmě víckrát nestane. Překvapil mě a já následovně překvapila jeho. A to dost nepříjemně. Paní Spongová se na mě zlobila a měla důvod.

Šlo přece jen o hloupou pusu na jevišti. Sama nevím, proč jsem tak vyšilovala. Jenomže Tomovi jsem se ještě neomluvila, i když jsem to měla v úmyslu. Vypadalo to, že od té doby se nevyskytoval sám. Vždy jen ve společnosti Miriam, Victora anebo Malcolma či někoho dalšího. A kdykoliv jsem prošla okolo, tak někam odbočil. Pouze mi věnoval ten svůj rozzuřený pohled a pokračoval. Špatně nesl, že dal někdo ránu jemu, a ne naopak.

Samozřejmě se to hned rozneslo po škole. Jedna starší holka, vůbec jsem ji neznala, mi dokonce na záchodě vyčetla, že můžu být vůbec ráda, když někdo jako on na mě sahá. Celkem mě to ranilo. Žádná hvězda jsem nebyla, to jsem si uvědomovala, ale nemusel mi to neustále někdo připomínat. Ovšem v téhle škole se to bralo jako sport.

„Omluvíš se mu?“ ptal se zrovna Robert.

„Budu muset,“ vydechla jsem. „A nevím jak. Nechci, aby u toho byla celá škola. Chtěla bych ho zastihnout, až bude sám. Ale nějak mi to nevychází.“

„Podle mě ví, že se mu chceš omluvit, a dělá to schválně, aby to každý slyšel. Jeho pověst utrpěla.“

„Takže to holt budou slyšet všichni,“ diagnostikovala jsem situaci.

Robert zakýval hlavou a věnoval mi soucitný pohled. To už jsme ale projížděli hlavní branou a před námi se objevilo rozlehlé sídlo. Vykulila jsem oči a v tu samou chvíli mě napadlo, že bych si je měla zase zpátky zamáčknout, aby mi samým údivem nevypadly. Cesta do školy mu musela po ránu autem zabrat víc jak půl hodiny. Už jenom než dojel k hlavní bráně. Pěšky by to byla celkem procházka.

„Ty jo!“ vypadlo ze mě, když jsem přitiskla obličej na okénko.

„Jo, dům našich předků. Věř nebo ne, ale raději bych bydlel v domě jako ty. Tohle je šílený.“

Robert vystoupil jako první a já za ním. Zůstala jsem stát a obdivovala starobylou stavbu. Hnědý, kamenný skorozámek tu musel stát už po několik staletí. Podobné usedlosti se dnes už nestavěly. Na ně se lidi chodili už jen dívat.

Přejela jsem očima dům zleva doprava a odhadovala, kolik se uvnitř nalézá pokojů, a jestli jsou všechny k dispozici. Za okny visely těžké tmavé závěsy a v některých se slabě svítilo. Vysoké bílé stropy se klenuly nad zdobenou podlahou. Dům měl dvě patra a táhl se do šířky. Všude okolo byl pozemek upravený. Téměř jsem slyšela dusot koní, který se kdysi z příjezdové cesty ozýval, a dokázala si představit, jak sluhové v livrejích vybíhají panstvu naproti, aby se postarali o jejich čtyřnohý transport. Byla to nádhera, ale Robert měl pravdu. Nádhera tak na prohlídku, určitě ne místo pro život.

Ostatní už na nás čekali v uvítacím salónku, což mi přišlo vtipné. U nás bychom seděli v kuchyni a dlabali mamčiny kuchařské zázraky. Ale Robertova rodina měla uvítací salónek. Napadlo mě, jestli mají třeba i hudební salónek, kam bychom se případně mohli posléze přesunout, a musela jsem potlačit úsměv, když jsme vešli.

Holky už pokorně držely drobný hrnek s čajem a podšálkem. Jen Linda do sebe ládovala sušenky jako o život.

„Promiň, Roberte,“ omlouvala se mezi sousty. „Nestačila jsem se doma najíst.“

Když se zvedala, všimla jsem si, že si jich pár vzala do ruky na cestu.

Šli jsme potichu a v řadě za sebou, všechny dostatečně vyjukané z místa, ve kterém jsme se právě ocitly, do Robertova pokoje. Nebo spíš pokojů. Jedním obrovským, kde měl Robert knihy a věci na volný čas, se procházelo do ložnice, ke které ještě patřila koupelna a obrovská šatna. Jeho předpokoj byl skoro tak velký jako všechny naše místnosti v domě dohromady. Nebylo mi líto, že zde nežiji. Už takhle jsem měla kolikrát problém ve svém pokoji něco najít. Tady bych ani hledat nezačala, protože bych v takovém prostoru ani nikdy nic najít nemohla.

„Ty si na nedostatek místa nemůžeš vůbec stěžovat,“ byla první Lindina slova, když si to všechno celé prošla. Robert nereagoval. „Hele a není to trošku náročný, když něco zapomeneš v pokoji a vzpomeneš si na to až před domem?“

„Jo,“ souhlasil Robert nevrle, když mu došlo, že si z něho Linda střílí. „To je trošku problém.“

Za okny se začal zvedat vítr a na sklo dopadly první kapky deště. Obloha už byla tmavá a přicházela bouřka. Doufala jsem jenom, že to bude jedna z těch, které jsou sice silné, ale okamžitě se přeženou. Nerada bych tu zůstala trčet přes noc.

Posadili jsme se na zem do kruhu, abychom k sobě byli blíž. Byla jsem napjatá k prasknutí. Nejraději bych to všechno z něho vytloukla hned u dveří, ale kolem bylo příliš mnoho lidí. Už jsem se nadechovala, jenomže než jsem stačila něco říct, ozvala se Annie. Jen tak tak jsem potlačila vzdych. Měla jsem ji opravdu ráda, ale teď jsem prostě neměla na nějakou její otázku trpělivost.

„Kkkkkkkdemmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmášrororororo…“

„Rodiče,“ dořekla jako obvykle Elizabeth, aby zmírnila trápení Annie.

„Táta je v Londýně a mamka na nějakým šíleným charitativním sdružení. Nevím, kdy se vrátí.“ Robert zády k nám hledal něco v šuplíku a cosi si toho broukal.

„Aaaaaaa ví, žžžžžžejjjjjjjj…“ Annie znova spustila.

Měla jsem chuť křičet, ať už jsou všichni zticha. Vůbec to nechápali. Oni čekali sotva týden, kdežto já už skoro deset let!

„… jsme tady?“ Elizabeth si bohužel mé nedočkavosti povšimla, k mé ostudě, ale povzbudivě na mě mrkla.

„Ne, ale to neva,“ dodal okamžitě, když uviděl vyděšený pohled Annie.

„Tak na co jsi přišel?“ skočila jsem jim do toho. Ano, bylo to netaktní, jenomže moje nervy už to nevydržely. Rozhodla jsem se být sobecká a ostatní ignorovat.

Robert si sedl naproti mně, v ruce nějaké papíry. Když jsem tu otázku položila, opět trochu pobledl, ale nepromluvil.

„Tak spusť! Málem jsem si okousala spolu s nehty i ruce,“ udeřila jsem znovu. Musela jsem působit hodně hystericky.

Robert udělal psí oči a pak spustil. „No nejdřív ti musím říct, že ten chlap zašel o něco dál. Hledal i něco o tobě a vypadá to nějak divně,“ blekotal potichu, že jsem musela hodně napínat uši, abych mu vůbec rozuměla.

Chvíli jsem na něho jen zírala. Ať jsem čekala jakoukoliv informaci, tuhle ne. Chtěla jsem vědět něco o Eriel, ne o sobě.

Proč něco takového vůbec zjišťoval?

„A zjistil něco o Eriel?“ připomenula jsem mu původní otázku.

Robert se zahleděl do papírů. „Ano, to jo,“ přiznal. „Přesně to, co jsi řekla. Že se utopila a její věci byly nalezený v řece, ale její tělo ne. Prý to musel vyštrachat z nějakýho zašifrovaného policejního archivu. Ani normální policista by k tomu neměl přístup. Veškerý články, který o tom vyšly, byly prý smazaný, nebo pod heslem. Což ještě nic nebylo. Ale to další. To s tebou…“ Podíval se mi do očí a vyčkával.

„Něco se mnou?“ opakovala jsem jako v mrákotách. Vůbec jsem neměla ponětí, co by mohlo být divného se mnou. Dětství jsem měla hezké, až na nehodu s Eriel. Do školy jsem chodila, můj otec chodil do práce. Byli jsme obyčejná rodina.

Co by na nás nějaký hacker mohl vyštrachat?

„Jo i s tebou…“ vysvětloval znova pomalu. Pak se nadechl. „Ta holčička se jmenovala Emma Linfordová…“

No jasně! Malá Emma! Tak ji přece zpočátku říkala mamka!

Jakmile to jméno vyslovil, hned jsem si vzpomněla. Plácla jsem se do čela a zavřela oči.

Jak jsem to jméno mohla zapomenout?

Vždyť se podobalo mému druhému jménu Emily, které jsem dříve používala. Když se mi tenkrát před školou představila, řekla jsem jí to. Jak se mi to z té hlavy mohlo vykouřit?

„Ale informace o vyšetřování jsou přísně tajný. Nikdo se tam nedostane. Ani ten chlápek. Což mi přišlo divný.“

Robert dál pokračoval a já ho musela zase začít vnímat. Pořád jsem si dokola opakovala její jméno. Emma Linfordová. Emma Linfordová. To bylo ono. Nad jeho další větou jsem mávla rukou.

„Byl to nevyřešený případ a já jsem ještě řekla, že Eriel možná byla týraná,“ namítla jsem rychle. To muselo být to, co mi chtěl Robert říct. Nic jiného. O mně se snad ani nepsalo, ale nevěděla jsem to jistě. Nepamatovala jsem si to.

„Tys to řekla policii?“ vypískla Linda.

„Jo,“ přiznala jsem. „Když řekli, že je asi mrtvá, tak jsem to nahlásila. Nejdřív mi to nechtěli věřit, ale naši se za mě přimluvili, i sousedi,“ vyprávěla jsem.

Linda mi visela na rtech a Annie i Elizabeth taky. Kromě Roberta. Ten se zase díval do papírů.

„Takových případů je, Audrey, ale tenhle je nějak zvláštní. Je prostě totálně nedostupný. Nebyla Eriel nějak…“ Očima vzhlédl ke stropu, jako by tam slovo, které lovil ve své paměti, mohlo být napsané. „… jiná?“

Tak tuhle otázku jsem naprosto nečekala.

Jak na to přišel?

Myslela jsem, že všichni se spokojí s tím, že Eriel byla týrané dítě. Na sucho jsem polkla a úplně ztuhla. To jsem mu svěřit nemohla. Tohle jsem nemohla svěřit nikomu. Ano, Eriel byla zvláštní, ale jak dalece byla jiná nebo divná, jsem nevěděla ani já. Ale to přece nemohl nikdo. Nebo ano? Eriel podle mě měla jisté… nadání.

Robert stále čekal na odpověď a podle mého dlouhého mlčení musel usoudit, že trefil hřebíček na hlavičku. Sakra.

Linda se nepatrně dotkla mé ruky. Kousla jsem se do rtu, čímž jsem jim ještě potvrdila Robertovu domněnku.

„No, svým způsobem,“ vymáčkla jsem ze sebe nakonec potichu.

„Jakým?“ ozvalo se několikahlasně.

„To ti nemůžu říct, Robe. Fakt to nejde. Já sama v tom nemám dodnes jasno. Byly to jen takový určitý okamžiky, kdy jsem si uvědomovala, že s Eriel je něco jinak a že není jako já nebo my.“

Naštěstí se dál nevyptával, jenom zakýval hlavou. Znova se podíval do papírů. Měla jsem sto chutí mu je vyškubnout z ruky a přečíst si je sama. Neskutečně zdržoval.

Robert se opět zhluboka nadechl. „Jenomže v těch novinách pak psali, že tragédie pokračovala. Že její kamarádka taky spadla do tý řeky…“ pokračoval.

„Jo,“ odbyla jsem ho ihned. „To já spadla do řeky.“ Ulevilo se mi, když jsem zjistila, co způsobilo Robertovy obavy. „Je to dlouhý případ a říkala jsem vám, že jsem našim dala pěkně zabrat. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat.“

Emma Linfordová, opakovala jsem si v duchu užasle.

„To jsem si myslel, když jsi říkala, že jiný kamarády neměla. Ale ta holčička se jmenoval jinak…“ vyrušil mě z mého snění.

Zamrkala jsem očima, abych se nějak začala soustředit.

Cože? Jak jinak?

O tomhle jsem neslyšela.

„Ne, do té řeky jsem spadla já,“ přesvědčovala jsem ho. „Když jsem ji tam šla hledat. Ale vytáhli mě. Proto jsme se odstěhovali. Nebo že by někdo další?“ napadlo mě hned na to. Zůstala jsem na něj zírat.

Copak byl ještě další případ?

„Neříká ti něco jméno Emily Morganová?“ zašeptal Robert a dost zvláštně, možná dokonce vyčítavě, si mě prohlížel.

Ježíši!

„Samozřejmě. To bylo moje jméno!“ vychrlila jsem. Kdybych teď upustila na zem ponožku, zaduněla by. Takové ticho se kolem mě rozhostilo poté, co jsem to vyslovila.

A v tu chvíli nebyl nikdo více překvapený než já. Zjistila jsem, že se mi zase začíná špatně dýchat.

Jak jsem na takové věci vůbec mohla zapomenout? No, neměla jsem bůhvíjakou paměť, ale zapomenout své vlastní jméno?

„Úplně mi to vypadlo z hlavy, i když to zní divně. Jenomže já tenkrát byla fakt úplně mimo. Příjmení jsme si vzali po mámě za svobodna a jméno Audrey je mý druhý. Ale to všechno kvůli mně. Mamka říkala, že začneme znova a nikdo mě nebude znát a nikdo mi Eriel nebude připomínat. Od tý doby o sobě nepřemýšlím jinak než jako o Audrey Jowettový.“

Schovala jsem si tvář do dlaní a snažila se uklidnit.

Robert zakašlal. „No, víš, ono to vypadá, že Emily Morganová zemřela v tý řece.“

Další tichá pauza a další šok pro mě. Ale tohle bylo už scestné! To, co mi řekl před chvílí, byla pravda, ale tohle? Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, Emily Morganová jsem byla já a já jsem teď tady a živá. Na sto procent jsem se v tý řece neutopila.“ Měla jsem ale spíš pocit, že člověk, který to potřebuje nejvíc slyšet, jsem byla já sama. Pak mě něco napadlo. „A nemohl to být jenom překlep? Omyl?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě Robert. „Objevilo se to hned několikrát. Dokonce je tam článek i o pohřbu.“

Cože? Pohřeb? Můj?

Zase pauza. Všichni přemýšleli, co se to tu děje a proč tu sedí s někým, kdo měl umřít před deseti lety.

„Je mi líto, Audrey, ale překlep to není. Jsi tu ještě malá, ale poznal bych tě. Zíral jsem na to dost nevěřícně.“ S těmito slovy se k mně natáhl a podával mi jeden z papírů, které svíral majetnicky v ruce.

Tak trochu váhavě jsem si je od něho vzala. Ostatní se mi dívali přes rameno. Na fotce mi bylo skoro sedm a pod ní článek se slovy: „Děvčátko tragicky zahynulo v řece“.

Ruka i s papírem se mi začala neovladatelně klepat, a tak jsem ho odhodila před sebe.

„Hele, tohle vypadá fakt divně,“ ozvala se najednou Linda. „Říkala jsi, že Eriel byla zvláštní a ty jsi jí byla nejblíž. Nemohl třeba po vás někdo zamést stopy?“

„Zamést stopy?“ vypadlo ze mě.

A proč by někdo měl zametat stopy? O Eriel jsem přece věděla jenom já!

Jenomže pravdou bylo, že jsem nikdy nenarazila na článek, který by se jen třeba zmiňoval o její smrti.

„Jo,“ přitakala Linda. „Všechno je někde poschovávaný. Vypadá to šíleně. Ona je mrtvá a někdo nechce, aby se to vědělo a ty bys měla být mrtvá taky. Což mi připadá, že se o tobě taky nemá vědět. Takhle je to alespoň vždycky ve filmech.“

Ve filmech? Ale tohle nebyl film. Tohle se mi právě dělo! Nechtěla jsem, aby mě někdo připodobňoval k nějakému stupidnímu filmu, kde se všechno vyřeší samo.

„Ale kdo? My jsme s její smrtí neměli nic společnýho! Akorát, že jsem to nezvládala…“ Skoro jsem na ostatní křičela, jak jsem byla rozrušená.

Koho jsem tím chtěla přesvědčit? Je, nebo sebe?

„To netvrdím, Audrey. Uklidni se,“ ujal se Robert opět slova. „Ale mně to připadá jako ochrana. Všechno kolem Eriel je tak hrozně zamlžený, že je to prostě divný. A plno rodin z okolí se pak prý taky odstěhovalo. Prakticky tam nezůstal nikdo, kdo by si vzpomněl. A po těch rodinách taky někdo zametl.“

Cítila jsem, že musím na vzduch. Naštěstí jsme seděli u okna. Zvedla jsem se, otevřela ho a ztěžka dýchala. Jelikož už venku dost pršelo, hlavu jsem nasoukala jenom do škvíry. Robert pokorně seděl s ostatními na zemi a čekal, až se s tím nějak srovnám.

„Takže,“ spustila jsem, když jsem se ujistila, že už mi není na zvracení. „Já mám jiný jméno, protože Erielino zmizení nebylo jen tak obyčejný. Dejme tomu, že to našim někdo poradil a oni to v mém zájmu udělali. Ale co Erielina rodina? Kam zmizeli oni?“

Robert pouze pokrčil rameny. „Na to se ho můžu zeptat příště.“

„Asi nám neřekneš, co byla Eriel vlastně zač, viď?“ ozvala se Linda.

Posadila jsem se zpět do kruhu mezi ostatní. „Sama to přesně nevím. Doteď přemýšlím nad tím, že se mi plno věcí možná jen zdálo. Jako dítě jsem měla opravdu bujnou fantazii. Ale na druhou stranu vím, že mi vždycky říkala, abych určitý věci nikomu neříkala. Ani rodičům.“

„Byla na tak malý dítě hodně uvědomělá,“ usoudil Robert.

„Jo, to byla,“ kývla jsem na souhlas a nervózně si kousala dolní ret.

Chvíli jsme seděli jen tak a nikdo nic neříkal. Já byla se svými myšlenkami a ostatní se nad tím, co si právě vyslechli, zamysleli taky. Pak si Robert přisedl vedle mě. Trochu jsem nadskočila, když mi něco podával. Když jsem konečně pochopila, co to je, nadskočila jsem znova. Teď už ale radostí.

Dívala jsem se na Erielinu fotku z jednoho článku, kde psali, že se pohřešuje. Dívala jsem se na ni jako omámená. Byla tak… skutečná. Mé obrázky ani představy nelhaly. Pamatovala jsem si ji dobře. V očích se mi objevily slzy a chvíli na to mi Robert podával kapesník.

„Děkuju,“ škytla jsem a vysmrkala se.

Oči jsem z její fotky ale nespustila. Ostatní se skláněli nade mnou zvědaví, jak osoba, o které jsme tu už hodinu mluvili, vůbec vypadala. Jako první promluvila Linda.

„Promiň, ale ona je… fakt nějaká divná,“ spustila.

K mému překvapení všichni začali souhlasně kývat hlavou. Vlastně jsem se nemohla divit. To, v čem já viděla krásu, ostatním přišlo divné.

„Vidíš, a mně přišla kouzelná.“ Nemohla jsem se na fotku vynadívat a nedokázala popsat všechny ty pocity, které mě v tu chvíli naplňovaly. Ač se objevila spousta záhadných informací, tahle fotka to vše vyrovnala.

„Tak to jsi asi jediná.“ Linda ve své upřímnosti nikdy neubírala. A možná bych to ani nechtěla. Věděla jsem přece, jak Eriel působila na lidi okolo sebe, takže jsem tohle mohla očekávat. Bohužel jsem spíš doufala v to, že si ji zamilují stejně tak rychle jako já tenkrát před lety.

„Nebrala jsi v dětství nějaký prášky?“ zeptal se mě Robert a uculoval se.

Pleskla jsem ho po rameni. Ale nálada se začala uvolňovat.

„Nonononnnonono, kdddddyž ssse Aaaaaaaaudrey zdá kouzelná, tak to tak asi je,“ Annie se konečně ozvala a usmívala se na mě. Bylo mi jasné, že to, co právě řekla, si doopravdy nemyslí, ale i tak jsem jí byla vděčná.

Linda se náhle přese mě prudce naklonila a ukázala na Erieliny oči. „Já mám strach.“

Ano, Erieliny oči.

„Jo, jsou divný,“ potvrdil její slova Robert. „A čím víc se do nich díváš, tím ti je hůř.“ Robert měl očividně stejný pocit.

Povzdychla jsem si. „Jo, Eriel měla zvláštní oči. Lidé říkali, že ty oči jsou zlý. Dokonce naše sousedka se bála uhranutí nebo něčeho takovýho. Taková pitomost! Já je takhle nikdy nevnímala…“ snažila jsem se uchlácholit je. Nebylo čeho se bát. A když, tak rozhodně ne Eriel.

Jenomže pak bohužel promluvila Elizabeth. Byl to jeden z mála momentů, kdy se přidala do debaty. Z jejích slov mi přejel mráz po zádech.

„Ne. Ony nejsou zlé, Audrey. Ony jsou bezduché, prázdné. Podívej. Tam, za těma očima…“ Stejně jako Linda, i Elizabeth se nepatrně přese mě naklonila a zlehka se dotkla místa, kde byly Erieliny oči. „…tam nikdo není.“

Oblohu rozříznul blesk v půli, ozvala se rána a celý dům i s námi se ponořil do tmy.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky na Eriel - 13 :