OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vzpomínky na Eriel - 11 + 12

21.10.2015 (15:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 689×

„Robertovi se udělalo špatně, a tak jsem za ním běžela, jestli nepotřebuje pomoc,“ odpověděla jsem rychle.

Profesor Dunne se šel okamžitě podívat ke kabince, kde klečel Robert a svíral mísu. Díky posledním pěti minutám byl bílý jak stěna a vypadal, že bude každou chvíli zvracet. Malcolm i Tom naštěstí stačili z kabinky vypadnout, takže to nebylo zase tak podezřelé.

„Asi jsem něco špatného snědl,“ zašeptal Robert a zvedl se mu žaludek.

„Dobrá,“ řekl pan Dunne. „A co vy?“ rozhlédl se po zbylých.

Dobrá otázka.

Jenomže Miriam byla pohotová.

„Poranila jsem se a tohle byly nejbližší záchody,“ zalhala a ukázala zakrvácenou ruku.

Profesor si nás podezíravě prohlížel. „A předpokládám, že vy ostatní jste jí šli na pomoc.“ S touto větou se rozhlédl po zbylých. Zjevně mu docházelo, co se tady stalo, ale neměl jediný důkaz a my všichni lhali. „Trochu moc úrazů na jedny toalety, nemyslíte?“ řekl nakonec bezmocně a znova si nás prohlédl. Pohledem se zastavil na mně.

„Audrey, odveď Roberta do ošetřovny a pak se vrať na vyučování. Victore, ty jdi s Miriam a ty, Tome, s Malcolmem okamžitě do třídy,“ rozkázal a my ihned uposlechli.

Profesor Dunne mi začal být sympatický. Jestli se Victora a Miriam tady někdo bál, tak tenhle učitel to nebyl.

Pověsila jsem si Robertovu paži okolo krku a postavila ho na nohy. Victor objal Miriam okolo ramen. Vyšli jsme ze záchodů a zamířili do ošetřovny. Cítila jsem pohled těch dvou na svých zádech a bála se, že až zahneme za roh a zmizíme profesorovi z očí, vše se bude opakovat. Jenomže se tak nestalo. Profesor se znova ozval.

„Victore, myslíš, že bys mohl být pro jednou zdvořilý a pomohl Audrey s Robertem? Kdybyste si vyměnili pozice, určitě byste tam byli dřív. Audrey je o dost slabší než ty a Miriam může jít sama.“

Uměla jsem si představit, jak se Victorovi zkroutil obličej. Jenomže mně taky nebylo do zpěvu. Chudák Robert.

„Samozřejmě, profesore,“ zahlásil Victor. „Není problém.“

Chytnul Roberta pod paží a nazdvihnul ho. Schválně ho při tom dloubl do žeber, takže Robert vyjekl. Já se zatím přesunula vedle Miriam. Cítila jsem na sobě její nenávistný pohled. Bylo mi jasné, že by mi nejraději naplivala do obličeje.

Jakmile jsme zahnuli za roh, Victor okamžitě přimáčkl Roberta ke stěně. Jenomže to už se k nám blížily spěšné kroky a za chvíli se znova objevil profesor.

„Raději půjdu s vámi. Něco se mi na tom vašem kvartetu nelíbí,“ přiznal upřímně a podepřel Roberta z druhé strany.

Málem jsem se rozesmála. Victor musel odnést Roberta na ošetřovnu a nemohl říct ani slovo. Musel si to nechat líbit. Jenomže jsem také věděla, že až tady profesor nebude, Victor a Miriam nám to vrátí i s úroky. A já, která jsem byla pro ně donedávna neviditelná, jsem se zviditelnila až moc. Rozehrála jsem hru, která možná pro mě neskončí dobře. V žaludku mě začalo nepříjemně lechtat.

Dorazili jsme na ošetřovnu a profesor nás posadil naproti sobě na lavice a šel pro sestru.

„Neměla ses do toho motat! Tohle si odskáčeš! Těš se!“ zasyčela Miriam.

Victor se vedle ní rozvalil a založil ruce za hlavou. Sledoval mě přimhouřenýma očima a usmíval se.

„Nás štvát nebudeš. Na to jsi příliš zbytečná,“ vysvětlil mi.

„Sklapni!“ odsekla jsem. „Jako sociopat bys měl být zavřenej!“

To bylo vlastně poprvé, co jsem s Victorem i s Miriam osobně mluvila. A hned takhle. Ale teď jsem u Victora ťala do živého. Vykulil na mě oči a nevěřícně zíral, co jsem si to dovolila. Jestli jsem přestřelila? Už jsem zbraň odjistila a jednou vystřelila. Tak co se stane, když vystřelím zase?

Ocitla jsem se ve hře, jejíž pravidla mi ovšem unikala.

„Myslíte si, že můžete všechno?“ zasyčela jsem.

Miriam se náhle zvedla a přesedla si ke mně. Jen jsem zamrkala očima. Jak jsem si všimla, její reakce překvapila i Victora. Ten se napřímil, aby mu nic z příštích minut neuniklo. Miriam mě nečekaně objala okolo ramen. Ztuhla jsem. Vůbec jsem neměla představu, co se bude dít. Jestli mě chtěla vyděsit, tak se jí to podařilo. Pak mi druhou rukou sevřela tu mou a bolestivě stiskla. Zaťala jsem zuby, abych nevykřikla.

„Milá Audrey,“ zašeptala a podívala se mi do očí. Líbezně se usmála. „My si to nemyslíme. My to víme! Jsem ráda, že ses projevila. Odteď to bude alespoň zábava!“

Stiskla mi ruku ještě víc, až jsem to nevydržela a nepatrně vykřikla, když mi v zápěstí zakřupalo. Ještě jednou se mi pozorně podívala do očí a druhou mě pohladila po zádech. Vypadala nebezpečně, všichni si to o ní mysleli a já jsem se jí teď protivila.

Přesedla si zpět k Victorovi a už jsme nikdo neřekli ani slovo. Victor vypadal zaraženě. Připadalo mi, že se na Miriam bojí jen podívat. Ta zabodla svůj nepřítomný pohled do zdi.

„Tak,“ vzdychl profesor, když vyšel se sestrou z ordinace. „Tady je máte, předávám je do vaší péče.“ Znova se podíval jako první na mě. „Audrey, jsi hodná, že ses starala o kamaráda. Jistě ti je za to vděčný.“

Měla jsem takové tušení, že v tom bylo něco víc než poděkování za pomoc kamarádovi při nevolnosti. Anebo se mi to jen zdálo?

Pak stočil pohled na Victora. „Jděte s Audrey do třídy. A nikam neodbočujte. Půjdu hned za vámi.“

Victor se bez odmlouvání otočil a hlavou na mě kývnul, abych šla s ním. Dokonce mi podržel dveře. Čekala jsem, že jakmile se za mnou zavřou, napadne mě. Ale nestalo se tak. Po celou tu dobu kráčel vedle, hlavu sklopenou, ruce v kapsách a nic neříkal.

Že by ho Miriam také vyděsila?

Ještě než otevřel dveře do třídy, zatarasil mi cestu. Zvláštně se na mě podíval. Ne nenávistně, ale nepřítomně a pak ledově zašeptal: „Hodně štěstí.“ Nepatrně zdvihl koutek úst, otevřel mi dveře a pokynul, abych vešla.

Vůbec jsem tomu nerozuměla. Victor za mnou zavřel dveře a vydal se do vlastní třídy.

Robert dorazil až na konec hodiny, ale vypadal mnohem lépe. S ním vešla i Miriam. Bílý obvaz zářil na její štíhlé ruce a dalo by se říct, že vyvolal u ostatních zděšení, zatímco Robertovi nikdo nevěnoval pozornost.

„Děkuji,“ zašeptal, když si sedal. „Došla jsi v pohodě?“

Zakývala jsem na souhlas. Ano, nic se mi nestalo. Kromě nepříjemných pocitů, které zůstaly.

Jelikož bylo úterý, měli jsme pěvecký kroužek. Celá naše skupinka se pomalu loudala k sálu. Nejvíc bylo slyšet Lindu. Museli jsme jí všechno dopodrobna odvyprávět. Co se stalo na záchodě, co mi řekla Miriam a co mi pak řekl Victor. Jestli jsem si ale myslela, že Linda se mnou ve všem, co jsem udělala, bude souhlasit a bude mě mít za hrdinku, tak jsem se mýlila.

„Neblbni, nevíš, co dokážou,“ varovala mě nakonec a v očích se jí odrážel strach.

„To jsem ho tam měla nechat?“

Sním snad? Měla jsem jít v klidu do třídy a nechat Roberta na toaletách s tím hadím zbytkem? Nemohla jsem uvěřit, že mi tohle řekla.

Jediný Robert, kterého se to nejvíc týkalo, byl z celé mé reakce nadšený. Bylo to pravděpodobně poprvé v životě, kdy se za něj někdo postavil. A on mi teď nabízel, že mě bude vozit domů dokonce života.

„Ty nevíš, co umí. To, že někomu namočí hlavu do záchodové mísy a mají z toho zvrácenou radost, nebo že do tebe strčí na chodbě, vyklopí na tebe jídlo… to je nic ve srovnání s tím, co opravdu jsou schopní udělat. Vy ostatní znáte jenom tuhle šikanu, ale umí být horší. Věřte mi,“ řekla a vykročila.

„Tak nám to konečně řekni, Lindo!“ ozval se najednou Robert.

Absolutně jsem netušila, o co tady jde.

„Dejte mi pokoj,“ odbyla ho Linda a zrychlila, jako by se nemohla najednou dočkat, až bude stát na pódiu.

„Ještě před několika měsíci patřila mezi ně,“ prozradila mi náhle Elizabeth. Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou.

Linda a Miriam? Vždyť byly tak protikladné!

„Linda vypadala jinak,“ odpověděl Robert na mé myšlenky.

Tady se něco dělo a Linda, která očividně věděla víc než ostatní, předstírala, že nás neslyší.

„Lindo?“ zavolala jsem na ni.

Běžela několik kroků před námi a odmítala zpomalit. Doběhla jsem ji a snažila se ji zachytit za rameno, ale vyškubla se mi. Po chvíli se přece jen zastavila a obrátila se k nám. Všichni jsme naráz zastavili a vrazili do sebe. Linda se zmateně a nervózně rozhlížela, jestli nás někdo nemůže slyšet. Škola už ale byla skoro prázdná a chodby opuštěné. Jen naše pětice tu postávala.

„Tak fajn,“ rozhodla nakonec a mávla na nás.

Přitiskli jsme se ke zdi do hloučku, jako by to mohlo nějak pomoci. Linda sklopila zrak a zjevně hledala ta správná slova. Nebo možná zápasila sama se sebou. Měla odhalit něco, o čem mluvit nechtěla.

Co se jí stalo? Styděla se?

„Proč z ní máš takovej strach?“ začala jsem vyzvídat. Hodinky na mé ruce ukazovaly, že už jsme měli být s ostatními v sále.

Linda vzdychla. Nechtělo se jí o tom mluvit. O Miriam. Ano, musela jsem si přiznat, že mě Miriam fascinovala čím dál tím víc. Ne v tom dobrém smyslu. Ale v tom zlém. Byla tak mladá a už vzbuzovala tolik strachu. Annie chtěla něco namítnout, ale Linda ji náhle zarazila a konečně spustila.

„Audrey, to není jen trapná, nafintěná, hezká koza, který znáš z televize. Když se s ní dostaneš do konfliktu, tak to nebude jen o tahání vlasů a nádavkách a blbostech, který ti bude vyvádět. Ona ti urve hlavu. Nebo spíš ti, kdo jsou okolo ní. Vždyť sis toho musela všimnout. Víš, že ti vyhrožovala, a sama jsi řekla, že ti nahnala strach…“

„To jo, ale ne za zas takový,“ snažila jsem se oponovat. Ano, když dnes před ordinací seděla vedle mě a s úsměvem mi drtila ruku, tak jsem strach měla. Ale nechtěla jsem věřit, že by to mohlo být tak nebezpečné, jak si mysleli všichni okolo mě. Nejvíc Linda. Miriam byla přece jen studentka! Ostatní byli vyjukaní už jenom z jejího pohledu. Ale Linda věděla něco víc. Jenomže zatím mi nic nového neřekla. Jen to, co celou dobu opakovala. Strach, strach, strach. Bla, bla, bla.

„Ale jo, Audrey. Je to přesně takový,“ pokračovala dál Linda. „Je zlá. A opravdu zlá. A chytrá. I někteří učitelé vědí, že něco není v pořádku, ale nemohou nic dělat. Nejen, že její rodina je děsně zazobaná, ale ona nikomu nedá důvod, aby něco řekl. Vždy se umí ze všeho vysmeknout. Je jako had. Já ani nechci vědět, co by ti mohla udělat, kdybys ji fakt naštvala.“

Poslední slova dodala až prosebně.

„A?“ ponoukala jsem ji. Toužila jsem vědět, co se stalo, že už není jednou z nich. „Pořád to samý, nic novýho,“ upozornila jsem ji.

Linda zakoulela očima a znova se nadechla. „Fajn. To, co vám teď řeknu, nikomu nikdy neřeknete, jasný?“

Automaticky jsme všichni zakývali hlavou. Už jenom ze zvědavosti bychom slíbili cokoliv.

„Jo. Je to tak. Patřila jsem mezi ně. Nejsem zrovna pyšná na tuhle část svýho života,“ začala smutně. My ostatní jsme jí viseli na rtech. „Miriam ti vybere kamarády, přítele, věci, do kterých se oblékáš, školu, kam půjdeš studovat, a to vše musíš přijmout automaticky. Je to ujetý. A to dost. A když mi přisoudila Stanforda, řekla jsem okamžitě ne. Miriam se nerozzlobila, na to se příliš umí ovládat, i když u tebe jí už povolily nervy, což mě svým způsobem baví. V lese je taková opuštěná chajda. Tak mě do ní jednoduše na noc zamkli a nechali mě tam samotnou. Málem jsem tam chcípla strachy. Samozřejmě jsem pak se Stanfordem nějakou dobu chodila. A neumíš si představit, jak je odporný, když se musíš nechat osahávat od někoho, koho nechceš, jenom proto, že ti to někdo nakázal. Bylo mi špatně ze mě samotný. Takže po několika měsících jsem si ráno ostříhala hlavu, obarvila si ji, zavolala drahému Stanfordovi, ať jde do háje, a vyrazila do školy. Už tam na mě čekali. Miriam jsem oznámila, že už nechci být v její blízkosti a bylo to.“

Musela jsem se oklepat. Tohle bylo hnusný. Tohle bylo vážně hnusný. Jak na tohle někdo vůbec mohl přijít?

„A co ti udělala?“ napadlo mě. Musela to být pro Miriam rána. Někdo odmítl její přátelství. Tohle nemohla jen tak rozdýchat.

Linda pokrčila rameny. „Nic zvláštního. Jedná se mnou jako s námi ostatními. Ale návrat už nikdy nebude možný, i kdybych to chtěla sebevíc. Což samozřejmě nechci,“ dodala okamžitě, když viděla naše rozpačité obličeje. „Jednou odejdeš, odejdeš navždy. Ona neodpouští, ať máš sebelepší důvody. Jediné, co mi bylo řečeno, bylo, že jsem navždy ztratila její ochranu. A mám si krýt záda. Tom mi to přetlumočil.“

„To zní jako vyhrožování, ale co to opravdu znamená?“ zeptala jsem se na to, co ostatní už dávno věděli.

Linda se ke mně naklonila. „No, od tý doby jsem už měla třikrát hlavu v záchodě.“ Pak na mě udělala obličej. „Ale jinak to celkem jde, tedy kromě pár trapasů, který mi provedla, díky čemuž se mnou nikdo jiný nebaví a nemám na škole kluka. Ale raději se od ní držím dál a snažím se, aby si mě nevšímala. Ale nebyla jsem nikdy v její úplné blízkosti, takže přesně nevím, co by mohla udělat. Mnou se moc nezabývala, ale raději bych ji zas tak moc nevytáčela. Myslím si, že nezná hranice.“

Přišli jsme pozdě a paní Spongová byla trochu rozladěná. Ihned se otočila ke mně.

„Audrey, čekáme tu hlavně na tebe!“ upozornila mě a našpulila rty, jako by jí bylo deset let.

Tom už čekal na pódiu. Dneska jsme měli procvičovat opět All I ask from you. Ještě ráno jsem se na to i celkem těšila. Tom mi nikdy nic neudělal, kromě toho, že mě ignoroval. Občas na mě i promluvil, ale jen na jevišti. Ale žádná zášť, kterou jsem očekávala, nepřišla. Až dneska, kdy mi bolestivě na záchodě zkroutil ruce. Bez zaváhání. Dal mi tím najevo, že spolu můžeme vycházet akorát na jevišti. Bylo to hloupé, ale tam na záchodě jsem od něho chvíli očekávala pomoc.

Zajímalo mě, jestli Maureen je s ním také z donucení. Jenomže s jeho vzhledem by byla každá holka nadšená už jenom z toho, že by se na ni vůbec podíval.

Dost neochotně jsem vystoupala na pódium a postavila se na druhou stranu, co nejdál od Toma.

„Jdi k Tomovi blíž,“ vyzvala mě paní Spongová  a pokynula mi směrem k němu.

Musela jsem se hodně přemáhat, abych udělala další krok a vzdálenost zkrátila. Teď mi byl opravdu odporný. Zastavila jsem se asi dva metry od něho a odmítla se dál hnout.

„Chytněte se za ruce,“ pobízela nás dál paní Spongová.

Před očima se mi udělaly rudé kruhy od zlosti. Ale zatímco já uskočila, Tom k mému překvapení ke mně přistoupil a automaticky natáhl ruce. Zadívala jsem se na ně zděšeně, jako by na nich měl lepru. Ihned jsem si vzpomněla na jeho sevření. Všichni nás sledovali, včetně Roberta, který musel vědět, jak se cítím.

„Jestli mi je zlomíš, tak ti rozkopu rozkrok. Na to jsem vysoká dost!“

V jeho očích se kmitlo pobavení. „Na záchodě sis za to mohla sama. Neměla ses do toho plést,“ zašeptal. „No tak! Dej sem ty ruce! Vypadá to trapně!“ syknul, když jsem nereagovala. „Nic ti neudělám.“

Když jsem se i nadále odmítala pohnout, chytnul mi je sám. Po celou dobu, co jsme zpívali, jsem byla jak v křeči. Tom mě vodil po pódiu a já byla jako prkno. Stisk jeho rukou jsem neopětovala. Když jsme dozpívali, povzdech paní Spongové byl slyšet přes celý sál.

„Audrey, zlatíčko, mohla by ses trochu uvolnit?“

Ne, nemohla, napadlo mě hned a málem jsem to i vykřikla.

„Bylo by hezké, kdybyste si nakonec dali alespoň pusu,“ vypadlo z ní najednou.

Cože? Tohle mě ohromilo! To po mně mohla rovnou chtít, abych jedla šneky.

„Nikdy!“ sykla jsem otočená k ní zády.

Nikdo to neslyšel, kromě Toma. Tváře mu zahořely a v očích zaplál vztek.

Čekal, že radostí omdlím? Jenom protože jsem byla prcek a někdo jako on by mi měl dát pitomou pusu?

Naštěstí jsem pak už s Tomem nezkoušela. V roli Fantoma ho nahradil kluk, který se mi představil jako Stephen. S příjmením se neobtěžoval, ale popravdě mě to moc nezajímalo.

Nicméně sem tam se na mě usmál a vystupování s ním bylo daleko příjemnější. Jen si ti dva v reálném světě prohodili role. Měl to být Fantom, koho jsem se měla děsit, a ne Raul, který mě v podání Toma vytáčel.

Nakonec jsem byla ráda, že zpěv skončil a my mohli jet domů. Okolo Toma jsem šla oklikou. Jen co jsme vyšli na chodbu, zastoupil mi cestu Malcolm s Victorem a dvěma dalšími kluky, které jsem ještě neviděla. Dost mě to zaskočilo a nevěděla jsem, jak bych měla reagovat.

Křičet? Bránit se? Nebo čekat, co z toho vzejde?

Ucítila jsem tlak na paži, když mě Tom táhnul ke stěně. Trochu nešetrně mě k ní přimáčknul. Zatímco on na mě mluvil, ostatní zajišťovali, aby se ke mně nikdo nedostal.

„Co blázníš?“ vyjela jsem na něj a snažila se ho setřást.

Stejně jako na záchodě i teď mě držel pevně. To v sobě neměl trochu jemnosti?

„To, co se děje ve škole, netahej na jeviště, Audrey! Na to nejsem zvědavej!“ spustil. „Když se do ničeho nebudeš plést, tak věř, že tobě se nic nestane.“

Zůstala jsem na něj zírat. „To jako že mám tvoji ochranu?“ To tady byli všichni padlí na hlavu? Co to všichni s tou ochranou měli?

Tom se nadechl, aby něco řekl, ale nedala jsem mu možnost.

„Nech si ji! Já ji nepotřebuji! Možná jsem malá, ale ne blbá! A pusť mě!“ dodala jsem a jeho stisk překvapivě povolil.

Neváhala jsem a vyrazila za ostatními. Dost rychlým krokem jsme odcházeli, abychom byli co nejdřív jak z jejich dosahu, tak z jejich dohledu.

Otočila jsem se až u dveří. Tom tam pořád ještě stál a díval se za mnou. Byla jsem už příliš daleko, abych mohla rozeznat výraz jeho očí. Ale i když jsem se na něj zadívala, neuhnul. Byla jsem to nakonec já, kdo se jako první otočil a odešel.

Kapitola 12

Fyzika. Nesnášela jsem ji. Ne, omyl. Nenáviděla jsem ji, a to z celé duše. A hlavně jsem jí nerozuměla. I když se taťka snažil mi ji kolikrát vysvětlit, neměla jsem geny po něm, což nedokázal pochopit. A já zase nedokázala pochopit, že on tomuhle předmětu rozumí. Jako by byl z jiné planety. Fyziku jsem si zvolila kvůli němu. Věděla jsem, že mu to udělá radost. Takže jsem ve finále studovala dost protichůdné předměty.

Pozorovala jsem, co se děje za oknem, a vůbec nevnímala výklad učitele. Jako obvykle jsem se válela po lavici. To, že i na těchto hodinách jsem seděla daleko od katedry, mi přišlo skvělé. Sedět někde blízko, tak bych za své polehávání byla neustále napomínána, ale takhle mě převážně nikdo z učitelů neviděl.

Byla asi polovina října a odpovídalo tomu i počasí. Už několik dní pršelo a stejně i teď. Kapky deště dopadaly na okenní tabule s pravidelným tlapkáním. Déšť jsem měla ráda v noci, když jsem byla zachumlaná v posteli a všude okolo tma. Rytmické bubnování mě příjemně uklidňovalo a pomáhalo rychleji usnout. A teď jsem cítila, že se má víčka také podvolují a začínají nebezpečně klesat.

Naštěstí tohle byla poslední hodina a pak konečně domů. Nemohla jsem se dočkat. Z tupého zírání na okenní tabule mě vytrhl Robertův šepot.

„Nedělej to,“ zavzdychal.

Otočila jsem se k němu v domnění, že mluvil ke mně, ale díval se na někoho před sebou. Na Annie. Hlásila se. Sama se bála promluvit a učitelé ji kvůli vadě řeči prakticky ani nevyvolávali. Napadlo mě, že vůbec nevím, jestli se takhle Annie narodila, nebo jestli se jí to nějak přihodilo. Ale přišlo mi hloupé se na to ptát.

Učitel nejdřív Annie neviděl, ale ta se začala hlásit tak okatě, že ji vyvolat musel.

„Annie?“ zašeptal učitel.

Robert vedle mě skryl hlavu do dlaní a zahučel: „Já to nechci vidět!“

Annie nadšená, že byla vyvolána, a zjevně si neuvědomujíc svůj handicap, se nadechla a: „Tatatatatatatatatatatata…“

To se dalo čekat.

„Bacha! Všichni k zemi!“ vykřikl někdo a třída se rozesmála.

Annie si přikryla obličej dlaněmi a ramena se jí roztřásla.

V tu chvíli jsem si uvědomila, co musí prožívat. Ten její strach, když musí něco říct. Anebo zklamání, když touží něco sdělit, a nepovede se to. Zabolelo mě to. Annie byla hrozně hodná a tohle si nezasloužila.

Nejraději bych začala křičet na celou třídu, aby všichni sklapli. Ale místo toho jsem jen sledovala její chvějící se ramena a nechtíc zavadila o pohled Miriam. Nedívala se na Annie tak, jako zbytek třídy. Sledovala mě.

Přišlo jí slabošské, že soucítím s Annie? Nedalo se z toho vyčíst nic.

Zatřásla jsem se.

„Ticho!“ zakřičel učitel do šumu. Pak přešel k Annie, položil jí ruku na rameno a přistrčil k ní papír. „Zkus tu odpověď napsat.“

Annie si otřela uslzené oči a něco napsala.

„Správně,“ pochválil ji nakonec učitel a usmál se.

Annie se začala uklidňovat. Ač mi tento učitel nepřišel nijak milý, tohle gesto bylo nádherné.

Podívala jsem se zpět na Miriam. Stále se na mě dívala. A já byla zase ta první, která se odvrátila.

Proč se na mě dívala? Sledovala moje reakce? Chování?

Měla jsem nepříjemné tušení, že mě sleduje od té doby, co jsme seděly spolu před ordinací. Tenkrát mi vyhrožovala, ale o nic se nepokusila. Zatím.

Snažila se tedy uhodnout mé nejslabší místo a pak zasáhnout?

Zazvonilo a my vyšli ze třídy. Byla jsem šťastná, že pro mě dnes neúnosné vyučování skončilo. Těšila jsem se domů na Eriel.

Zrovna jsme vycházeli ze školy, když jsem zakopla o vlastní nohu. Ostatní obklopovali Annie a utěšovali ji.

Sjela jsem schody po břiše a přistála pod nimi. Batoh mi vyletěl z ruky a dopadl několik metrů přede mě. Ztěžka jsem se zvedla a vydala se posbírat své věci. Koleno jsem měla odřené, ale rozhodla jsem se, že mi ho zaváže až mamka doma. Horší bylo, že mi z batohu vypadla i panenka Ariela. Ležela daleko od učebnic. Chtěla jsem ji sebrat jako první, aby si jí nikdo nevšiml. O Eriel se mi mluvit nechtělo. Její příběh byl jen pro mě a nanejvýš mé rodiče. Mou posedlost jsem určitě nechtěla s nikým jiným sdílet. Jenomže než jsem se stačila pořádně zvednout, ostatní už stáli u mě a pomáhali mi na nohy. Náhle se panenka ocitla v rukách Lindy. Nechápavě si ji prohlížela.

„To je něco jako talisman,“ vyhrkla jsem okamžitě a doufala, že to bude stačit. Nestačilo. Cítila jsem rozpačité pohledy ostatních.

„Hele, já ti minule taky řekla svý tajemství, o kterým se mi nechtělo mluvit. Teď jsi na řadě ty,“ upozornila mě Linda.

A měla pravdu. Ale co bych jim měla říct? V breku odvyprávět, jak dopadla Eriel?

Zhluboka jsem dýchala a snažila se z toho nějak vycouvat.

„Patřila mojí kamarádce. Měla jsem ji hrozně ráda, a proto tu pannu nosím pořád u sebe. Kvůli ní,“ přiznala jsem nakonec a doufala, že to bude postačující odpověď. Všichni chápavě zakývali hlavami.

„A jak se má teď?“ zeptala se najednou Elizabeth.

Sama od sebe, což bylo překvapivé, protože pouze vždy doplňovala Annie. Mluvila tak málo, že pokaždé, když se tak stalo, byla jsem překvapená a nebyla schopna rychle reagovat.

„Nijak. Je mrtvá,“ dodala jsem krátce. Zavládlo rozpačité ticho, které jsem nakonec musela prolomit já. „Stalo se to už dávno.“

„A co se jí stalo?“ zeptali se skoro všichni najednou.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. A popravdě se mi o tom moc nechce mluvit,“ upozornila jsem je.

Jenomže jejich zvědavost zvítězila nad slušným chováním. Postávali okolo a čekali, že si to rozmyslím. Kromě nás už před školou nikdo nebyl, takže jsem se odhodlala.

Linda měla pravdu. Také nám minule prozradila něco, o čem nechtěla mluvit a bála se s tím svěřit. Musela riskovat, že se jí nevysmějeme. Tak ponižující to pro ni bylo.

A teď jsem očividně byla na řadě já. Nadechla jsem se a nevědomky pohladila panenku.

„Opravdu nevím, co přesně se jí stalo,“ spustila jsem a v krku ucítila známý knedlík. „Její tělo se nikdy nenašlo. Akorát její batoh v řece, bunda a pramen vlasů. Prý se utopila, ale doopravdy nevím, jak umřela, a pořád čumím na internet, když objeví nějakou kostru, jestli to třeba není Eriel. Nikdy se asi nedozvím, co se jí stalo a kde skončila. A dost mě to štve.“

„To je hrozně smutný. Měla jsi ji ráda hodně, viď? Když pořád nosíš její panenku…“ Linda mě objala okolo ramen.

Náhle jsem ucítila i objetí z druhé strany. Annie. Ta si dokonce položila hlavu na mé rameno. Na začátku jsem si myslela, že jim budu připadat patetická, ale tohle souznění mě dojalo.

„Ani nevíš jak.“ Cítila jsem, že mě začínají pálit oči. „S její smrtí jsem se nemohla dlouho vyrovnat, našim jsem dala tenkrát dost zabrat. Hodně toho se mnou vytrpěli a tahle panenka…,“ zadívala jsem se na poničenou vílu Ariel, „… mě nějak utěšuje. Když odcházela, tak jsme si vyměnily hračky.“

„A kdy to bylo?“ Robert, který jediný stál, se náhle ozval.

Připadalo mi, že se mu celá situace jeví jako dívčí záležitost.

Vzhlédla jsem k němu. „Bylo nám skoro sedm. Eriel utíkala z domu…“ Následovalo přidušené och, ale nikdo mě nevyrušil a já náhle cítila, že to přece jen potřebuji ze sebe vysypat před někým, kdo naslouchá. Vždy jsem to probírala pouze s Eriel. „Rodiče jí prý chtěli ublížit. Oni byli jiní než ti mí. Byli takoví přísní.“ Což jsem popsala velice slušně. „Hrozně se jich bála. Vlastně mi několikrát řekla, že to nebyli její praví rodiče. Že její pravá matka zemřela při porodu. Utíkala, když byla noc, protože musela. Nejmenoval se Eriel. Tu přezdívku jsem jí dala já. Připomínala mi vílu. Ještě jsme si vyměnily hračky. Já ji dala svýho slona Dupyho a ona mně tuhle panenku. Chtěla jsem jít s ní, ale nedovolila mi to, a pak…“ Tohle bylo nejtěžší vyslovit. „Pak už prostě nebyla. Sice se její tělo nenašlo, ale všichni mysleli, že se utopila. Už jsem ji nikdy neviděla, je mrtvá. Jinak vím, že by se ke mně vrátila. Celou dobu pátrám. Třeba jen záznam o jejím zmizení. Ale nic. Všechno je proste fuč. Jako by se to nikdy nestalo.“

Když jsem skončila, nastalo přemýšlivé ticho, které nakonec prolomil Robert.

„Hele, znám skvělého hackera. Můžu mu říct, aby se na to podíval,“ nabídnul.

Zarazila jsem se. Tohle mě nikdy nenapadlo. Jít za někým jiným. Ale teď, když to Robert vyslovil, mi to přišlo rozumné.

A proč vlastně ne?

Stalo se to skoro před deseti lety. Je možné, že prostě hledat neumím. Mohla bych alespoň dostat nějakou zprávu. Třeba by tam našel i fotku Eriel! Žádnou jsem neměla. A v novinách tenkrát ta fotka být musela, když ji pohřešovali. Svitla mi naděje na nějakou změnu. Ale…

„Kolik by to stálo?“ Mé úspory nebyly tak velké, aby zaplatily tuhle práci.

„O to se nestarej,“ mávl rukou Robert.

„Hele, to zase ne!“ zaprotestovala jsem.

Mezi nás se vložila Linda. „Ona to ta jeho platinka nijak nepocítí, víš?“

Robert se zašklebil, ale hned mě začal ujišťovat, že je to vlastně pravda. Nechtěla jsem to přijmout. Od té doby, co jsem vtrhla na záchody, jsem měla pocit, že si Robert myslí, že je mým dlužníkem. Neudělala jsem to kvůli tomu.

„Klid, Audrey. Já to udělám rád. Věř mi,“ opakoval.

Robert mě jako obvykle odvezl domů, což už jsem si začala vyčítat. Cestou jsme o ničem nemluvili, ale když auto zastavilo před naším domem, Robert vystoupil se mnou.

„Potřebuju nějaké informace. Kdy se to stalo, kde a na to jméno si fakt nevzpomeneš?“ zašeptal.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou omluvně. „Snažím si vzpomenout, ale ani náznakem jsem si nikdy její jméno nevybavila. Pro mě to prostě byla vždycky Eriel. Nevím, jestli z toho něco bude. Vždycky jsem jen hledala záznamy o utonulých dětech. Nestačí to, viď?“

„A co tvoji rodiče? Ty si ho taky nepamatují?“ vyzvídal dál.

Automaticky jsem stočila pohled k domu. V kuchyni a v obýváku se svítilo, horní patro bylo ponořené do tmy.

„Nemůžu,“ vzdychla jsem. „Kdyby naši věděli, že zase řeším Eriel, tak by je to vzalo. Nechci je do toho zpátky vtahovat. Myslí si, že už to mám za sebou. Věř, že si se mnou hodně užili.“

A to byla svatosvatá pravda. Naši udělali maximum pro to, abych mohla dál žít. A trvalo to několik let. Robertovi jsem prozradila pouze město, kde jsme kdysi bydleli, a datum, kdy se to stalo. Nic víc.

Naštěstí Robert dál nenaléhal a jen chápavě zakýval hlavou. „Zkusíme to.“ Už se otáčel k odchodu, když se zarazil uprostřed kroku. „Musí to být asi děsný, když nevíš, co se jí stalo. Nedivím se, že na to pořád myslíš.“

Pak na mě mávnul a za chvíli mi jeho auto zmizelo z očí.

Ještě chvilku jsem postála na cestě. Pocity uvnitř mě byly zvláštní. Vždy, když jsem zauvažovala o tom, jak jednou přijde čas a já potkám někoho, komu budu moct vyprávět o Eriel, děsila jsem se toho. Že budu vypadat jako blázen. Jako člověk, který sám sebe trápil a neuměl bojovat s tak přirozenou věcí, jako byl odchod někoho jiného. Že jsem neuměla jít dál. Bylo plno dětí, kterým zemřeli v dětství dokonce rodiče, a také to nějak musely zvládnout. Smrt je součástí lidského života a odchody milovaných jakbysmet. S tím se člověk musí smířit. Ale Eriel byla příliš malá na to, aby odešla, a pro mě bylo nemyslitelné, abych se s tím uměla vyrovnat tak, jak se ode mě očekávalo.

Až když jsem vycházela po schodech do svého pokoje, uvědomila jsem si, jak se mi ulevilo. Nikdo mě nepokládal za slabou. Dokonce to vypadalo, že tu bolest sdílí se mnou a chápou ji. Chápou, že někdy je nemožné se rozloučit, zapomenout a jít dál.

V pokoji jsem nerozsvítila a rovnou si lehla na postel. Už jsem na Eriel nebyla sama. Konečně se našel někdo, kdo vyslechl a pochopil.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky na Eriel - 11 + 12: