OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo! - Prolog

Poppy je šestnáct let, když se svým dvojčete Nixem odjíždí poprvé do Bradavické školy čar a kouzel, kde všechna zaběhnutá pravidla obrátí vzhůru nohama. Existují ale věci, se kterými není radno si zahrávat. Například černá magie... Podaří se zmijozelským přetáhnout Poppy na stranu zla? Přečtěte si její deník x)

24.01.2010 (15:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1270×

Ahoj. Jmenuju se Poppy. Některý lidi mají tendenci moje jméno číst 'papy'... Takovým bych nejradši nakopala prd-... Pardon, zadek. Čte se to úplně normálně 'popy'. To, že jsem z Irska, neznamená, že byste moje jméno měli vyslovovat jinak. Zajímá vás příjmení? Dobře, tady ho máte. O'Tooleová. Pro pořádek to čtěte 'outůlová'. Takové úplně typické irské příjmení, asi aby nikdo neměl pochyb, kde že to vlastně bydlím. Mám bráchu Nixe, ale nejmenuje se tak. Jmenuje se...

Hej, moment! Co to tady vykládám? Chtěla jsem vám říct jenom pár základních informací, zbytek si už můžete přečíst v mém deníku (který mi Sasanka tak nelidsky ukradla a teď ho chce zveřejňovat). (Ukradla? Sama si mi ho dala!!!) Kdybych vám vyklopila všechno hned na začátku, neměli byste důvod si to číst.

Ale něco málo bych vám prozradit mohla. V šestnácti letech jsem poprvé nastoupila do Bradavic, logicky do šetého ročníku. Proč až v šestnácti? No, ono je to trochu komplikovaný, takže to necháme plavat. A když už jsem tam byla, měla jsem v plánu to pořádně roztočit!!! Nejdřív to sice vypadalo, že tam budu trpět, ale pak jsem si našla pár vážně dobrej kamarádů. Nakonec toho všeho...

Ehm, Poppy?

Co je?

Myslím, že bys měla hodit zpátečku.

Proč? Jenom jim chci ve zkratce říct, o čem ty moje zápisky vlastně jsou.

Víš, Poppy. Mám tě ráda, ale teď je vážně načase zmlknout.

Ty si vadná. Nejdřív chceš, abych něco málo řekla a pak mě zastavuješ.

Prostě už mlč, řekla jsi toho až moc.

Tak dobře. Víte co? Prostě si ty zápisky přečtěte a uvidíte.

No, konečně z tebe vypadlo něco normálního.

Mlč, nebo ti ten deník zkonfiskuju.

Tak OK...

To je všechno, co teď řekneš?

Říkala si, ať mlčím.

Tak mlč.

Fajn!

Mlčet znamená něco jinýho.

...

Tak co je?

Nic. Mlčím!

Tak dobře.

Dobře.

---

22. srpna, v pokoji

17:00

Můj milovaný deníčku...

Ne, tak jinak.

Ty jedna debilní knížko, co se neustále jenom někam ztrácí, nebo padá do záchodu! Jo, to už zní líp. A taky víc realisticky. Takže můžeme začít.

Ty jedna debilní knížko, co se furt jenom někam ztrácí, nebo padá do záchodu!

Jak si to představuješ? Celé dva roky tě píšu jak ta největší husa a co pak uděláš? Milostivě se necháš spláchnout do záchoda mým extrémě inteligentním dvojčetem. Výsledek? Všechny stránky jsou promočené, že se z nich nedá přečíst ani slovo, takže budu muset začít psát zase od nuly. Tedy, jsem z toho opravdu nadšená.

Jmenuju se Poppy O'Tooleová, mám dlouhé a rovné vlasy neurčitého odstínu (trošku nazrzlá hnědá) a hnědé oči. Nemůžu o sobě říct, že bych byla ošklivá - postavu mám celkem pěknou a v obličeji mi matka příroda taky nenapáchla žádné škody, jenom mám trochu moc špičatou bradu. Je mi skoro 16 let (páni, už jenom 10 dní) a bydlím v Dublinu. Píše se 22. srpna, z čehož logicky vyplývá, že slavím narozeniny prvního září. Krásné to datum. A letos ho budu začínat navíc v nové škole.

Aby bylo všechno jasné, měla bych začít úplně od začátku (což bych dělat nemusela, kdyby můj milý bratříček Nix neměl potřebu splachovat moje osobní věci.)

Mamka i taťka byli oba kouzelníci. Proč byli? Tatínek umřel, když mi bylo pět. Moc si ho nepamatuju. A protože mamka nechtěla zůstávat celé dny doma sama, neposlala nás do Bradavic, ale učila nás kouzlit doma. Do toho jsme ještě navštěvovali mudlovskou školu (byla to fakt otrava, doufám, že s etam nebudu muset do konce svého života objevit). Jenže asi před půl rokem si našla nového přítele (mamka, ne ta škola. To dá rozum)... No a nedávno jsme se všichni přestěhovali k němu. Je to mudla, takže by mu asi předměty vznášející se ve vzduchu nepřišly nějak normální.

Naštěstí máme nějaké vzdálenější příbuzné v Anglii v takové malé vesničce. Jmenuje se to tam tuším Godrigův vůl, nebo něco takového. Prý jsem je jednou viděla na svatbě tetičky Claire, ale to už je dlouho, vůbec si je nepamatuju. Jmenují se Potterovi, takové triviální jméno. Mají syna Jamese, je asi stejně starý jako já a bude taky chodit do šestého ročníku. Doufám, že to nebude moc velký pako, protože to nejspíš bude jediný člověk, kterého tam budu znát. Pokud tedy nepočítám bráchu, ale ten se mezi lidi moc počítat nedá.

Nix, celým jménem Nicholas O'Toole, je moje dvojvaječné dvojče. Zatímco já jsem pobrala všechnu krásu a inteligenci, která se v našich genech vyskytuje, on je úplně vymaštěnej a ošklivej jako řepa. Jeho vlasy mají barvu hřebíku, který se několik let válel ve vodě (pro upřesnění - taková barva zrezlýho kovu), měří asi dva metry a k tomu váží padesát kilo i s postelí. Ve finále to vypadá jako chodící špejle na špíz (se zrezivělou špičkou). Posledních pár měsíců se pokouší vytvořit si na bradě mužné strniště. Zatím jsem mu neřekla, že to spíš vypadá, jako by ho postihla nějaká ošklivá kletba, proože mu vyrašily jenom tři zrzavé chlupy. A asi mu to nikdy neřeknu, je srand pozorovat ho, když si ty "vousy" jednou za čas holí žiletkou a skoro pokaždé se pořeže. Upřímně doufám, že bude v jiné koleji než já, protože jenom to, že ho budu potkávat na chodbách, mi nahání husí kůži.

Už jsem si stihla na ten velký výlet zabalit, ale jak se tak znám, stejně mi nakonec bude mamka ještě milion věcí posílat po sově. Za tři dny bychom s bráchou měli jet k těm Potterovým. Kvůli Justinovi (tak se mamčin přítel jmenuje) musíme letět letadlem a nesmíme použít letax. Ptala jsem se mamky, proč mu to prostě už neřekne, ale tvrdila, že si jím ještě není natolik jistá. Takže se s tím obřím kufrem, klecí na sovu a koštětem potáhnu až na letiště, kde budu jako trotl čekat na odbavení, potom bude následovat ani ne hodinový let a nakonec se na tom zrpopadeném letišti v Londýně budu muset zorientovat a najít někde Potterovi. To mi připomíná, že si musím říct o fotku, vůbec nevím, jak vypadají.

"Ségra, polez dolů!!!" ozvalo se z přízemí. To zas bratr potřebuje pomoct nacpat něco do kufru. Má tam všechno naházený jak největší hnůj a diví se, že mu to nejde zavřít. Včera jsem mu musela sedět na víku od kufru snad půl hodiny, než se mu povedlo ten zip zapnout.

"Naser si!" zařvala jsem zpátky.

"Poppy, okamžitě sejdi dolů, nebo si mě nepřej." Mamka! O-ou...

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo! - Prolog:

Ou, ten konec.
Ale jinak♥
Samozřejmě

Vypadá to skvěle... ... rychle pokračuj... prosííím...

Dokonalé, povídku podobného charakteru jsem ještě nečetla

Na tohle jsem se dlouho těšila a moc se mi to líbí :D Už se nemůžu dočkat, jak se to bude vyvíjet, a pokud bude Poppy alespoň z poliviny taková jako byla Lis, tak to bude smršť :D

Kooonečně jsem se dočkala!!! Je to suprovééééééé!!! dalššííííí!!

Hmmmmm začíná to velice slibně Debilní knížka co se pořád ztrácí nebo se nechává spláchnout do záchodu To je i na mě moc Rychle dalšíí tohle bude ještě MOC zajímavé

Tak to byla moje smrt....naprosto užasné, jsem hned od prologu závislá, takže zase se nic nenaučím a budu čumět na monitor od noťasu a sledovat zda něco nepřibylo....takže piš jak divá a netýrej mě

Přidat komentář:

Nick:

Text: