Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je trošku delší než ta předchozí. Je možná i o malinko záživnější. Ne o moc, ale i to se počítá. Vlastně se tu dočtete jenom to, jak probíhala cesta bradavickým expresem. I tak si ji užijte. A díky za každý komentář, i za ty kritické (kterých, doufám, moc nebude). xoxo, Sasanka

04.03.2010 (17:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1253×

1. září, 10:10

nádraží King's Cross, dámské toalety

DNESKA

ŠESTNÁCT

No... Ale nijak starší si nepřipadám. Spíš se ze mě stal takový záchodový typ. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem tolik času strávila na záchodě. Doufám, že nemám nemocnou prostatu.

Dneska ráno teta vyšilovala už od sedmi, běhala po bytě sem a tam a dobalovala nám všem teplé ponožky, pláštěnky, náhradní toaletní papír (třeba, kdyby skřítkové v Bradavicích zapomněli doplnit) a podobně praktické věci. Nixovi se do kufru už nevešla ani jedna ponožka, takže teď mám jeho smradlavý fusekle zabalený v kufru já. Ale dala jsem je do uzavíratelnýho igelitovýho pytlíku, píšou na něm, že je voděvzdorný, prachuvzdorný a odolný proti škudcům. Třeba mi moje oblečení moc nenasmrádne. Pro jistotu jsem tam ještě stříkla trochu parfému, protože my holky víme, že jedna ochrana je jen ochrana, kdežto dvě jsou jistota (pozn. aut.: na tuto hlášku si nenárokuji žádná autorská práva, neboť jde o jednu starou reklamu na vložky Always).

Když nás teta všechny ještě napůl ve snách (já a Remus jsme tvořili tu půlku, která ve snách NEBYLA), bylo chvíli po osmé. Nakonec jsme sem dorazili zbytečně brzo, takže mám minimálně půl hodiny ještě volno. Ale nemůžu tu trčet celou věčnost, nebo si budou všichni myslet, že jsem se utopila v míse.

1. září, 11:15

ve vlaku

Teda, to mě potento na mý holý záda. Jak trotl jsem s tím příšerným vozíkem, na kterém byly naskládaný kufry, musela běžet proti zdi, abych se vůbec dostala na nástupiště. Shrneme si to - do koleje mě zařadí klobouk, na nádraží musím skrz zeď. Ještě mi řekněte, že nás bude učit duch. Ne, to už bych nerozdejchala.

Naštěstí ta zeď nebyla ani zdaleka tak pevná jak se zdála. To bych jinak už nepsala, možná bych už ani nebyla...

Na nástupišti se k nám ještě přidal takovej malej zmeteček, představili mi ho jako Peter, ale říkali mu Červ. Zajímalo by mě proč. Celkově mají dost blbý přezdívky. Jamesovi říkají Dvanácterák, Siriusovi Tichošlápek (já si to zkrátila na šlapku) a Remusovi Náměsíčník nebo taky Moony. Nemusím chápat všechno.

Sedla jsem si do jinýho kupéčka než všichni ostatní trotlové, protože takový nápor demence bych nemusela přežít, takže teď mám naprostej klídek a konečně taky píšu jinde než na záchodě. Už mi z toho začaly toaleťákovat stránky. Ehm, co to plácám?

Abych pravdu řekla, fakt se do Bradavic těším. I když na druhou stranu mám trochu strach. Třeba z toho, že hned při prvním jídle chytnu záchvat smíchu a poprskám všechny kolem sebe. Nebo toho, že mě po týdnu pošlou domů, protože budu mít nedostatečný znalosti. Ale to by znamenalo, že Nix pojede domů ještě dřív, než vůbec vkročí do hradu. Každopádně tam plánuju vydržet dýl než on.

1. září, 11:50

ve vlaku

Do kupéčka mi vpadla nějaká zrzavá holka. Měla vlasy vyčesaný do utaženého culíku a na sobě už kouzelnický hábit. Nějaká aktivistka, ne? Já nemám v plánu se do těch směšných hadrů oblékat dřív, než pět minut před zastavením vlaku. Zkoušela jsem si je a vypadám v nich jako smrtka. Obvykle nebývám tak bledá, ale když jsem celá v černém, tak působím dojmem třicet let mrtvé zombie.

"Ahoj," řekla ta zrzka. "Neviděla jsi náhodou Lucy Dylanovou, Lorain Newmanovou a Tracy Hillovou?"

"Ne, promiň," odpověděla jsem pokud možno slušně. "Ani je neznám."

Nemám ráda lidi, co jsou takhle zrzavý, a přesto jim to sluší! Grrr... Můj bratr vypadá v zrzavých vlasech strašně, mamka v nich vypadá hrozně. Já naštěstí zdědila po tátovi částečně hnědé vlasy, takže mám spíš medový odstín.

Zrzka se na mě zamyšleně podívala. "Nejsi ty ta nová?" zeptala se.

Místo odpovědi jsem jenom neurčitě trhla hlavou. Mohlo to znamenat ano, mohlo to znamenat ne, nebo že mě bolí za krkem. Zrzka si nejspíš vybrala to první.

"Poppy O'tooleová, nemám pravdu?" spustila. "Já jsem Lily Evansová, prefektka za Nebelvír, tenhle rok jdu do stejného ročníku jako ty. Říkali nám o tobě a o tvém bráchovi v prefektském vagónu."

"Jo, fajn," odpověděla jsem a přišlo mi, že to znělo trochu drsně. Neměla jsem to v plánu, ale stalo se. Nevadí, nemá se plakat nad rozlitým mlíkem.

"Kdybys chtěla s čímkoliv pomoct, poradit, nebo třeba jenom ukázat cestu z jedné učebny do druhé, stačí si říct."

"Dobře, díky."

"A kde je tvůj brácha? Myslím, že Nicolas?"

"Nix," opravila jsem ji automaticky, brácha tohle označení nesnáší, "sedí v jiném kupé s bandou dalších orangutanů, který jsou tak tupý, že by mě sakra hodně překvapili, kdyby našli cestu k vlastnímu zadku."

"Možná vím koho myslíš. Není to náhodou naše slavná skvadra točící se kolem Jamese Pottera?" Když to jméno vyslovovala, měla zaťatou čelist a slova cedila skrz zuby. Vida, nejsem jediná, komu pan dokonalý nepříjde dokonalý.

"Jo, přesně ta."

"Musím zase jít," řekla zrzka (i když asi bych jí měla říkat Lily) a zvedla se ze sedadla. "Ráda jsem tě poznala."

A zmizela.

Nevadí...

Bude klid...

1. září, 12:00

ve vlaku

Tak mi došlo, že když mám narozeniny já, má je i brácha. Oouuu shit! Nemám pro něj dárek. Je to sice debil, ale on pro mě měl dárek vždycky. I když je fakt, že minulý rok ten kaktus byl už trošku přehnaný. A rok před tím mi dal poukázku do jednoho obchodu. Pak jsem zjistila, že ta poukázka platí jenom na oblečení v nadměrných velikostech. Chvilku jsem se na něj zlobila, ale chudák asi sám neměl ponětí, co mi to dává.

Teď si půjdu vytáhnout knížku a přemýšlet, co seženu teď rychle bráchovi k narozeninám.

1. září, 13:50

překvapivě pořád ve vlaku

Projela tudy paní s vozíkem jídla. Nakoupila jsem asi čtyřicet tun sladkostí, zabalila to do igelitovýho pytle, přetáhla mašličkou a voilá, mám dárek.

No nejsem já geniální? Ano, jsem.

I když si myslím, že tolik sladkostí brácha nepotřebuje, třeba tahle krabička s žábou na obale vypadá pro Nixe zbytečně chutně.

Mňam, ty čokoládový žabky jsou strašně dobrý...

Do kupéčka mi vběhl Remus. Obdařila jsem ho jedním ze svých super úsměvů.

"Ahojky," pozdravila jsem ho a dokonce jsem i zavřela knížku. Jenom nevím na jaký straně, sakra!

"Ehm... ahoj," odpověděl. Dost rozpačitě.

Tak jsem se zeptala: "Co se děje?"

A on na to: "Máš na zubech čokoládu, víš o tom?"

Jednou, dvakrát, třikrát sakra a ještě k tomu jednou kruci!! Můžu se jít zahrabat!

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování