OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 13. kapitola

07.05.2010 (20:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 879×

3. září, 9:50

Starodávné runy

Dneska se mi zdál vážně divnej sen. Nechápu, jak se mi mohlo dostat do hlavy něco takovýho.

V tom snu jsem znova stála v knihovně se zavřenýma očima a "čuchala", kde najdu správnou knížku. Tentokrát jsem něco ucítila, smrdělo to jako lak na vlasy pratety Clair. Takže jako spálená guma posypaná skořicí se špetkou čerstvě posekané trávy. Ve finále z toho vyjde takový pušinec, až se mi zvedá žaludek, kdykoliv jen zaslechnu jméno Clair. Ale jak jsem tam stála, obklopená knížkami, ta kombinace pachů mi voněla - v tu chvíli mi došlo, že jde jen o sen. Neexistuje žádný paralelní svět, ve kterém by mi tetin lak neničil nosní sliznici, nebo dokonce voněl.

Bez váhání jsem se rozešla směr tetička Clair, oči pořád zavřený. Přece jen, když už se mi o ní zdá, měla bych s ní aspoň pokecat a zjistit, co chce, že otravuje už i v noci. A oči jsem neotvírala, protože kdybych ve snu narazila do zdi, bolet by to nemělo, tak nač se namáhat zvedáním víček? Moc práce.

Pokračovala jsem mezi regály pořád dopředu, až byla vůně tak intenzivní, že se mi z ní konečně začalo dělat špatně. Hurá, konečně nějaká normální reakce.

Štípalo to do nosu a bylo to fakt nepříjemný. Ani Clair by na svoje objem-dělá-dojem vlasy nebyla schopná naplácat tolik smradlavýho sajrajtu. Leda by se ve svým oblíbeným laku celá vykoupala. I když zase na druhou stranu - není se čemu divit. Přeci jen, je to prateta Clair.

Nedalo mi to a otevřela jsem oči, abych koukla, jaká je situace. Jenže nikde nikdo nebyl. Totální liduprázdno. Divný.

"Teto Clair?" zkusila jsem zavolat, ale nikdo se neozval. Pak jsem zaslechla šustění suchých kukuřičných listů a chřastění rumbakoulí. Co sakra dělaj rumbakoulí v knihovně?

Zpoza rohu vykoukla něčí opálená bosá noha. A strašně chlupatá. Kolem kotníku měla pásek z rolniček. Hned po noze následovala ruka s tím samým náramkem z rolniček. Noha podupávala, ruka mávala do rytmu. Noha se posunula, ruka taky. Ještě kousek… a přede mnou se objevil Sirius. Kromě osičkových náramků měl na sobě ještě podprsenku z kokosů, čelenku z peří jako náčelník Apačů a… a pak už nic. Pořád podupával nohou do rytmu, sem tam si poskočil a jeho Siriusek se houpal ze strany na stranu. Musím říct, že když jsem jeho jazyk označila za nejdelší část jeho těla, byla jsem úplně mimo. Malý Siriusek totiž nebyl vůbec malý, ale naopak - byl to pořádný Siriusák.

Za mnou se něco pohlo. Otočila jsem a tam tancovali James a Nix oblečeni do totožného stejnokroje.

James na tom taky nebyl nejhůř, ale k chudákovi Nixovi byl můj sen ještě méně štědrý než příroda. Navíc byl úplně mimo rytmus a šlapal si po nohách.

Čekala jsem, že se odněkud musí vynořit ještě Remus a ten divný kluk, co pořád chodí s nimi a vypadá jako obtloustlá krysa. Sakra, jak se jenom… Jo Peter se jmenuje. Nebo jenom Pete? No, ono to je stejně jedno.

Moje očekávání se naplnilo. Pete(r) přihopsal zprava a tam dole byl holčička. Chuděrka malej… malá.

Remus pořád nikde, měl zpoždění. Když konečně přišel, měl na sobě k mému obrovskému zklamání společenský oblek. Udělal dva dlouhééééé kroky směrem ke mně, chytil mě za ramena, začal se mnou silně třást a říkal věci jako "je ráno," nebo "probuď se, Poppy!"

Tak jsem ho poslechla a probudila se. Nade mnou se tyčila zrzavá Lily a za ní stála vytlemená ŽuŽu.

"Příště, až budeš mít perverzní sny, mohla bys, prosím, přestat říkat - Siriusi, ty máš ale kládu?" řekla Lily a ŽuŽu se jenom tlemila o trochu víc a ukazovala směrem ke mně zvednutý palce.

"Příště," usmála jsem se mile na zrzavou, "Až budu mít perverzní sny, tak budu ještě ukecanější a o hodně podrobnější, aby z toho něco měly i frigidní zrzky."

Lily sklapla, zamračila se na mě a zmizela. ŽuŽu mrkla a zmizela v koupelně. Já jsem zívla a zmizela pod peřinou. Ne na dlouho, za pět minut byla peřina na zemi a mě donutili ti zlí lidé vstávat.

U snídaně si ke mně přisedla ŽuŽu. "Budeš ještě ten zeleninový salát?"

Koukla jsem se na svou porci salátu. Všechno bylo zelený a já zeleným věcem moc nevěřím. Většina zelenýho jídla je buď zkažená nebo nezralá. Třeba takový chleba. Normálně je hnědý, ale jakmile se začne kazit, zezelená. Lidi zezelenají, když je jim špatně. Když je rajče zelený, je nedozrálý a tvrdý a ještě nepoživatelný. Proto ve mně zelený jídlo vzbuzuje kritickou nedůvěru.

"Už ne," řekla jsem.

ŽuŽu se usmála jako malé děťátko před vánočním stromečkem. "Je v něm hrášek."

"Aha, to všechno vysvětluje," podotkla jsem. To je tahle růžová příšerka závislá na hrášku nebo co? Minule mi všechny zelený kuličky snědla. Ne že by mi to vadilo. Jsou zelený. A kulatý. Dvojí nebezpečí.

ŽuŽu vydloubala všechen hrášek a vrátila mi salát téměř v neporušeném stavu. Všechno zelí, okurky, papriky, lusky, brokolice a podobný nechutnosti zůstaly na svém místě. Ta holka by mohla navštívit psychiatra, nejspíš má hodně vážné problémy.

Teď jsou starodávné runy. Zjistila jsem, že díky mamčině posedlosti vším starým a keltským jsem v runách o hodně napřed, takže si můžu dovolit nedávat pozor. Sedla jsem si zase k Belle, zjistily jsme totiž, že máme všechny předměty spolu. Docela náhoda, ne?

"Proč nepíšeš tím mým brkem, co jsem ti dala?" šťouchla do mě Bells. Já o vlku a vlk šťouchá…

"Protože by vypadalo moc nápadně, kdybych tu seděla se založenýma rukama a přede mnou se vznášel zelenej brk a sám rejdil po papíře. Takhle to aspoň vypadá, že si píšu poznámky," argumentovala jsem.

Bella kývla.
"Taky fakt".

Dál si mě nevšímala a soustředila se na runy. Vypadala kapku naštvaně, tak jsem si to u ní chtěla vyžehlit.

"Díky, že si se mnou včera zašla do knihovny. Ty knížky jsou skvělý."

"Hmmm."

"Tos věděla, že existuje metoda věštění, ke kterýmu číslu na podložce dopadne kamínek nejblíž?"

"Ne."

"Říká se tomu selektivní determinace."

"Hmmm."

"Hele, už mám těch jednoslovných odpovědí plný zuby. Já chápu, že tě mrzí, že nepíšu dárkem od tebe, ale kdyby ho profesorka viděla, mohla by mi ho zabavit. A to nechci."

"Promiň, nevyspala jsem se moc dobře. Chápu to."

"Fajn," řekla jsem a dál se k tomu nevracela. Bells taky ne. Jedna z jejích dobrých vlastností - když je něco vyřešené, už se k tomu nevrací. Jasně, Poppy, do toho. Jen odhaduj charakter holky, co znáš sotva tři dny. Proč ne. Bože!

Skvělý, hodina končí. Jsem osvobozena!

3. září, 13:15

Přeměňování

To mě podrž, máme McGonagallovou! Je to skvělá učitelka, ale nejspíš má se mnou nějaký problém. Nechápu proč… Copak já můžu za to, že jsem nevěděla, že je zvěromág a prohlásila jsem o tý kočce na katedře, že je to hnusný zablešený a vychlupatěný zvíře? Přesně tak, nemůžu za to. Jenom furt nechápu, proč mě McGee nemá ráda, vždyť jsem taková milá…

O přestávce mezi runama a přeměňováním se stalo něco divnýho.

Byla jsem si nahoře v pokoji pro učebnici, protože jsem ji tam omylem nechala. Myslela jsem, že ji mám na nočním stolku, ale tam nebyla. Přitom bych přísahala, že jsem ji tam dala. Koukla jsem se do kufru, pod postel, pod polštář… Nikde nic.

Nakonec jsem ji našla, byla v poličce pod hromadou jiných knížek. Chtěla jsem je odsunout stranou a jedna z nich mi spadla na zem. Bylo to Věštění z čísel pro začátečníky. Sehla jsem se, abych tu knížku zvedla, ale když jsem ji brala do ruky, něco z ní vypadlo. Nějaký kus složeného pergamenu.

Zvedla jsem ho ze země a do ruky mi naráz začalo proudit takové množství magie tak velkou silou, že jsem spadla na kolena. Ale pergamen jsem nepustila. Položila jsem ho na stůl, rozložila a uhladila rukou. Bylo na něm něco napsané starým runovým písmem. Pergamen byl zašedlý věkem, nedalo se přečíst skoro ani slovo. V hlavičce byly tři znaky, z nichž jsem znala jen jeden - byl to znak pro smrt.

To je špatný, to je moc špatný. Nevím, co s tím mám dělat. Mám pergamen v tašce, chci se na něj potom někde podívat a zkusit rozluštit, co je na něm napsaný. Ale bojím se ho. Ta magie, která do mě proudila, když jsem se ho dotkla, totiž nebyla stoprocentně čistě bílá. Ale v tu chvíli, kdy skrze mě proudila ta čistá a nefalšovaná síla, jsem cítila, že zvládnu všechno na světě. Byl to jen krátký záblesk moci. Nějak cítím, že s tím pergamenem bych zvládla velký věci. Ale bojím se, že jakkoliv velký budou, nebudou spadat pod bílou magii.

"Prosím, vyndejte si své učebnice," pronesla McGee a vytrhla mě z přemýšlení nad tajuplným pergamenem. Otevřela jsem tašku a chtěla vyndat knížku přeměňování…

Paneboženanebesích, já jsem slepice! Já ji po tom všem nechala v pokoji!!!

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 13. kapitola: