OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vraždící nevinnost - 1. kapitola

31.07.2013 (11:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 509×

Žhavé sluneční paprsky dopadající na mé tělo a taneční muzika znějící kolem mé hlavy mi v tuhle chvíli připadají jako ráj. Koktejl v mé pravé ruce a papír s pokyny v té levé. Muž sedící na lehátku vedle mě čeká, až něco řeknu.

„Ten muž je tady?“ zeptala jsem se ho.

On přikývl. „Přijel s pánem a jeho přítelkyní.“

Nadzvedla jsem obočí. „Ta přítelkyně je jeho, nebo toho pána? A kdo je ten pán?“

Můj společník se tajemně usmál. „Pán se jmenuje Anthony DeLucca. Je to jeden z těch největších špiček v nelegálním obchodu. Má pár klubů v Chicagu. Jsou to strip kluby, některé jsou po pány a některé pro dámy. Ty máš zabít jednoho chlápka, co dělá v jeho klubu. Je to jeho pravá ruka. Po městě kolují řeči, že spolu spí.“ Na chvíli se odmlčel.

Sundala jsem si sluneční brýle, abych viděla do jeho očí. „To jako myslíš vážně?“

On na to jen pokrčil rameny.

„A já myslela, že si konečně užiji Egypt, ale vypadá to, že zase budu pracovat.“

Hudbu, která hrála, přerušilo otravné vyzvánění telefonu mého pomocníka.

„Wolis,“ představil se jednoduše.

Sledovala jsem řeč jeho těla, jak se mu napnuly svaly na rukou a jeho oči změnily barvu. Jako by mu přes modré duhovky přeletěl rudý mrak, který naznačoval vztek.

Wolis ukončil hovor a upřel na mě své zlostí naplněné oči. „Musíme se vrátit. Anthony se vrátil zpět do Chicaga.“

„Sakra!“ zaklela jsem.

To mi byl čert dlužen. 

* * *

Zpátky v Chicagu. Mém rodném městě. Dlouho už jsem tu nebyla. Právě teď stojím před jedním ze strip klubů, který vlastní pan DeLucca. Je to klub pro dámy a dneska má představení můj cíl. Dnes jsem tu jen na obhlídku, abych zjistila pár informací a užila si show. Váhavě se prohlédnu v zrcadlových dveřích. Na sobě mám černé minišaty do půlky stehen bez ramínek, na nohou mám klasické černé botky od Loubotina – mé oblíbené – a menší kabelku také černé barvy, v které mám mobil, klíče, pár vysouvacích nožů a dýmovnici. Na stehnech pod těmito kraťoučkými šaty mám přilepené pouzdro s Derringerem a dvěma páry nožů. Naštěstí nebyly zbraně vidět. V uších jsem měla připnuté stříbrné kruhové náušnice a hnědou paruku, kterou jsem si nasadila, aby mě nikdo nepoznal, jsem měla rozpuštěnou. Vypadá to opravdu dobře. Vdechla jsem hnusný městský vzduch, vydechla a sebejistě strčila do dveří, které se pod náporem mého těla otevřely.

V klubu hrála hlasitá muzika, v mžiku jsem se podívala na hodiny, které visely na zdi, a zjistila jsem, že vystoupení začne za čtvrt hodiny. Zastavila jsem se u pokladny, koupila si lístek a s obdivným hvízdnutím místní ochranky jsem se protlačila k prázdnému stolu, který ležel přímo pod pódiem.

Muž oděný v boxerkách od Calvina Kleina s motýlkem kolem krku ke mně přišel s tácem a nápojovým lístek.

„Dobrý večer, krásko. Co by sis dala?“ zeptal se mě s jiskřícím pohledem.

Koketně jsem se na něj usmála. „Tebe.“

On se zasmál hlubokým, touhu vyvolávajícím hlasem. „Mike, jméno mé,“ řekl a poklonil se mi.

Tentokrát jsem se zasmála já. „Já jsem Christina, těší mě,“ pověděla jsem mu a nabídla mu svou ruku.

On ji s úsměvem na rtech přijal. „Těší mě, krásná Christino.“

„Co mi nabídneš k pití?“ zeptala jsem se.

„Doporučuji koktejly. Máme nového barmana a ten je opravdu umí,“ odpověděl mi.

„Radši mi přines jen vodu. Nechci se opít,“ pověděla jsem mu.

On kývl hlavou. „Jak si dáma přeje.“

A společně s mojí objednávkou odešel k baru. Zkontrolovala jsem si mobil, jestli mi něco nepřišlo, a ono opravdu nepřišlo. Podívala jsem se na pódium a všimla si, že se za oponou něco hýbe. Moje ruka ihned vyletěla ke stehnu, kde jsem měla zbraň.

„Zlato, jestli jsi tak natěšená na představení, pojď se mnou dozadu a já ti ulevím,“ řekl Mike, když uviděl, že mám ruku pod šaty.

Rychle sem ji dala zpět na stůl. „To je dobrý. Vystačím si sama.“

On se zasmál a položil na stůl moji vodu. „Když myslíš. Ale pro případ, že bys potřebovala pomocnou ruku nebo něco jiného, zavolej na mě a já tu hned budu. Připraven ti pomoci, má spanilá princezno.“

Mile jsem se na něj usmála a radši byla zticha. Jsem tu jenom pět minut a už mám přezdívky. Drž se, Evelyn, to zvládneš, povzbuzovala jsem se v duchu. Místností se rozezněl gong, spustila se muzika a opona se roztáhla. Myslela jsem, že už mě nic nemůže překvapit, ale po tomhle jsem změnila svůj názor.

* * *

Pořád sedím u svého stolu pod pódiem a nemůžu dělat nic jiného, než ztuhle sedět. Myslela jsem, že zvládnu všechno, ale to jsem se spletla. Nikdy jsem neviděla něco takového a rozhodně už to nikdy nechci vidět znovu. Najednou ke mně přišel Mike.

Nechápavě jsem se na něj podívala. „Pojď se mnou,“ řekl a chytl mě za ruku.

Jelikož jsem tady byla jako Christina Sommers, musela jsem hrát přihlouplou holku, která se bojí velkých zlých kluků. Jak ironické. Vstala jsem a pomalu šla za Mikem, ale jelikož mě přímo táhl za ruku, tak jsem se málem rozflákala.

„Hej! Zpomal, krasavče, nebo se ti tu rozmáznu,“ upozornila jsem ho.

On se zasmál a zpomalil. A to ze dvou důvodu. Za prvý jsem mu to řekla a za druhý, protože jsme stáli před dveřmi, které byly vedle baru. U nich stály dvě gorily. Když si nás konečně všimly, na Mika se vůbec nepodívaly, zato mě přejely pohledem od paty k hlavě. Ten, co stál na pravé straně dveří, měl černé vlasy a černé brýle, a ten na levé straně měl světle hnědé vlasy a tmavě modré oči. Ten černovlasý se mi podíval do očí a schválně si olízl rty. Nejradši bych mu ten jazyk ukousla a pak mu ho naservírovala na bílém talíři s jeho koulemi, ale dneska jsem hodná holčička, a tak jsem se na něj usmála svým nevinným úsměvem.

„Mike řekl, že se mnou někdo chce mluvit, a tak jsem tu,“ řekla jsem.

Ten černovlasý kývl hlavou. „Šéf s tebou chce mluvit,“ opravil mě a vzal mě za tu ruku, za kterou mě Mike nedržel. „Vrať se do práce. Já tam slečnu dovedu.“

Mike mě pustil a bez jediného slova se vrátil k obsluhování.

„Můžeme?“ zeptal se mě.

Jen jsem kývla hlavou. On se na mě usmál, ale nebyl to ten milý úsměv, ale takový ten slizký, z kterého je mi na blití. Otevřel dveře, pustil mou ruku a pokynul mi, abych vstoupila dovnitř. Udělala jsem tedy, co si pán přál. On také vešel zavřel za námi dveře a dlouhou chodbou, v které visely obrazy, ale těch jsem si nevšímala. Pozorně jsem si prohlédla chodbu a zjistila, že jediný východ z ní je do klubu. Došli jsme před dveře, které byly na konci té chodby. Můj doprovod zaklepal a po slovu: „Dále,“ je otevřel.

Za velkým stolem, který ležel asi čtyři metry od dveří, seděl pan Anthony DeLucca, metr devadesát velký muž s vlasy po ramena, které byly ještě tmavší než vlasy gorily, co mě sem dovedla. Zelené oči, barvou podobné smaragdu. Ostře řezané rysy.

„Děkuji, Kevine. Teď můžeš jít. Ujisti se, že nás nebude nikdo rušit,“ pověděl černovlasé gorile, Kevinovi.

Dveře se zavřely a mně se naskytl pohled na sedačku, která byla vedl dveří. Na téhle pohovce seděli dva muži a jedna žena. Sakra, asi budu muset říct Wolisovi, aby mi vyhledal informace o všech lidech, kteří se nacházejí v přítomnosti pana DeLuccy. Jeden muž měl zlaté vlasy a hnědé oči, ten druhý měl vlasy místy hnědé a místy blonďaté a jeho oči měly barvu blankytné oblohy. Oba jsou běloši. Žena měla pleť tmavší barvy, čokoládové oči a tmavé vlasy. Svým pohledem jsem švihla k muži, který měl ve vlasech blonďaté melíry, a uvědomila si, že to on dneska předváděl.

„Ehm,“ odkašlal si muž za stolem.

Okamžitě jsem mu věnovala svou pozornost.

„Jak se jmenujete, slečno?“ zeptal se mě Anthony.

„Mohu se zeptat, proč vás to zajímá?“ odpověděla jsem mu otázkou.

Vážně jsem nechápala, co tu dělám.

On se zasmál a rukou mi pokynul na jednu ze dvou židlí před jeho stolem.

„Posaďte se, prosím,“ řekl.

Váhavě jsem si tedy sedla, abych nevzbudila žádné podezření, a čekala, až něco řekne.

„Omluvte mou nevychovanost. Jmenuji se Anthony DeLucca,“ představil se a nabídl mi ruku.

Bez jediného zaváhání jsem ji přijala a potřásla jí.

„Mohu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal se mě.

„Ne, děkuji,“ zdvořile jsem odmítla jeho nabídku.

„Dobře tedy. Když jsem se vám představil, tak byste se mohla představit i vy,“ vrátil se ke své původní otázce.

„Christina Sommers,“ odpověděla jsem mu.

On se na mě přívětivě usmál. „Christina. Krásné jméno.“

Jenom jsem kývla.

„Dovolte, abych vám představil své přátele a mou přítelkyni,“ řekl.

Rukou ukázal na toho zlatovlasého. „Tohle je Fred,“ poté rukou pokynul na muže vedle něj, „Jason,“ a skončil u ženy, „a tohle je má přítelkyně Marie.“

Usmála jsem se na ně. „Těší mě.“

Oni mi úsměv oplatili.

„Nikdy jsem vás tu neviděl, Christino,“ začal mluvit Anthony.

A sakra. Položila jsem si ruce na stehna s přesvědčením, že budu potřebovat své zbraně.

„Kamarádka mě sem dokopala. Měla přijít se mnou, ale zavolali jí z práce kvůli jedné akutní situaci,“ vysvětlovala jsem svou přítomnost.

Na ústech mu hrál úsměv. „Já vím, kdo jste,“ řekl zničehonic.

V tu chvíli mi zamrzl obličej a věděla jsem, že pokud chci dneska ještě něco stihnout, měla bych si máknout.

„Ano? A kdo tedy jsem?“ zeptala jsem se ho, tentokrát se svým typickým ledovým výrazem.

„Nájemná vražedkyně, Christino. To jsi.“

Zasmála jsem se z plných plic. „Nájemná vražedkyně? Já? A kde jste na to přišel, prosím vás?“

Sledoval mě z pod přimhouřených víček.

„Tony,“ ozval se hlas ze sedačky.

Oba dva jsme trhli hlavou k narušiteli. Byl to ten modrooký, Jason, myslím.

„Co chceš, Jasone?“ zeptal se ho podrážděně.

„Myslím, že jsi tady slečnu vystrašil,“ odpověděl mu, zvedl se a přešel ke mně.

Položil obě své dlaně na můj obličej. „Omluvte ho, prosím, Christino. Tony občas neví, co mluví.“

Jestli si myslí, že jsem vystrašená, tak ať. Jenom jsem na něj kývla hlavou. Beze slov mě objal a já jsem v překvapení strnula. Nikdo mě neobjal dobrých šest let. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tím pocitem bezpečí a krásnou vůní. Po chvíli se odtáhl, neposlušný pramen vlasů, který mi sklouzl před oči, mi zastrčil za ucho a podíval se mi do očí.

„Je to lepší?“

„Děkuji,“ zašeptala jsem plaše a sklopila oči.

On se na mě usmál a řekl: „Pojďte, Christino, odvedu vás k autu.“

Úsměv jsem mu oplatila. „Dobře, děkuji.“

On na to nic neřekl, jenom se podíval na “Tonyho“ a už mě odváděl pryč. Díky bohu je to za mnou.

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící nevinnost - 1. kapitola: