OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vojtíškova křídla - IV. - Snové setkání

11.11.2010 (18:00) • deedee • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 811×

Vojtíškova křídla

Kapitola IV. - Snové setkání 

Mladý Ray se prudce zvedl z postele. Dnes přespávali u jednoho milého mlynáře v městě Menet. To nebylo nijak velké, ale plné ušlechtilých stvoření. Anděl prudce oddechoval. Už jsou blízko. Už ví, koho mají hledat.

Prošli spousty krajů. Kdo kde slyšel o Luce s drakem, je musel doprovázet další kus cesty. Nenašli ji. Viděli spousty holek, ale žádná neměla ty dva copy a ten strach ve tváři o svého dračího bratra. Žádná nebyla tak krásná, jako si ji Ray pamatoval ze snu.

A po té době se sen vrátil. Do náruče mu zase vpadla plačící kráska, ale něco bylo jinak. Měla v očích zvláštní zář. Když upadla, rozprostřela se po zemi její křídla. Viděl, odkud přišla. Byly tam podivné hranaté domy a na jednom z nich velký rudý nápis “Obchodní dům“. Dráček se k ní vrátil. Vyvolená bylo na Zemi.

I když to byl jen sen, nasunul jí na ruku stříbřitý náramek s modrými perličkami, co našel na ocase své nejoblíbenější dračice Violin. Snad ji tak na Zemi pozná. Pomalu ji zvedal jako nejkřehčího motýla. Natáhla ruce a popostoupila blíž k dráčkovi. Když jí něco  náhle skočilo po krku.

Šestnáctiletý anděl budil Ostima.

„Probuď Setuu. Vím, kde je. Musí nás přemístit k bráně. Není čas. Má u sebe i dráče.“  Oblékal si košili a narychlo máčel vlasy.

„Dobře,“ přitakal ospalý elf.

Naklonil se na vodní pannu. Zlehoučka jí pohladil po plavých vlasech. Ruku jí vzal do dlaní.

„Setuo, Ray jí našel, Luk,“ pošeptal.

Siréna se hlasitěji nadechla. Díval se na ní. Nemohl si pomoct. Políbil jí na hřbet ruky. Vodní panně se zachvěly koutky.

„Takhle ji nikdy včas nenajdeme.“

U dveří pokoje stál již připravený Ray. Smál se zrudlému hledači i spící siréně. Byl to jen malý okamžik. Pak rychle zkameněl. Probral Setuu a deštěm jí vrátil vláhu.

Stály před stavením. Ostim rozmlouval s mlynářem, Setua sbírala síly na složité přemísťovací kouzlo a Ray trnul strachy. Co to skočilo Luce po krku a co jí to udělá? Té myšlenky se už nezbavil.

Vítr se strhl v déšť. Trojce přistála poblíž jedné z bran Můd. Jeden po druhém prošli portálem.

Luka se vracela z oslavy narozenin své kamarádky - mimochodem, ne příliš povedené. Myslela jen na sen o dracích a jejich dešťovém andělovi. Škoda, že ji máma tak brzo probudila. Hned po tom, co jí dal ten náramek. Třeba mohla přijít i pusa, říkala si, nebo spíš ne? Sedla si na houpačku. Uvolnila se a přeměnila do své pravé podoby.

Ostim se potichu zeptal: „To je ona? Je opravdu kouzelná.“

Siréna po něm hodila smutnýma očima. On ji ale neviděl. Dešťový mág spustil ve tmě kapky. Přehodil si plášť přes ramena a vystoupil ze svého úkrytu za rohem panelového domu. Luka uslyšela kroky. Rychle odběhla od houpačky a změnila svůj vzhled. Rozhodla se jít domů. To byla Rayova příležitost. Přetáhl si přes uši a vlasy kapuci a vyšel k ní.

„Počkej!“ Už dlouho nemluvil, ale nezapomněl to. Stvoření v Adnegel mluvit uměla, jen jim to bylo k ničemu. „Schovám tě před deštěm.“

Držel nad ní plášť jako clonu. Neslyšela dopadat kapky vody na látku. Napadlo ji, že nad ní vlastně vůbec neprší, ale nechala si to pro sebe.

„Já jsem Radek,“ řekl první lidské jméno, které se mu dostalo na jazyk.

„Já Lucie, ale říkají mi Luka. Bydlím v támhletom paneláku. Moc děkuji.“

Zadívala se mu do psích očí. Odněkud je znala, ale to byla hloupost. Zato on věděl, že je to vyvolená. Dal přátelům za rohem znamení a odvedl dračí paní domů.

Ti dva neměli o znamení ani ponětí. Jak se elf snažil Setuu schovat před příliš silným větrem a udržel ji tak suché šaty a nezměněné nohy, nešikovně jí ovinul svým kabátem. Spadla mu do náruče. Oba zrudli jako jahody. Ještě štěstí, že byla tma. Něco zažvatlali, ale nedávalo to smysl. Krátkou věčnost mlčeli.

Ostim se snažil vymotat jí z pláště. Siréna toho ale využila. Dala mu malou stydlivou pusu na tvář. Trochu polekaně se na ni podíval. Ovinul jí ruce kolem těla a víc už není třeba psát. Plášť sám sletěl dolů a ani déšť dvě spojené duše nerozpletl.

Mezitím už stáli Radek a Luka před vchodem. Až ve světle pouliční lampy si všimla jeho oblečení. Přišlo jí trochu výstřední, ale nedovolila si ani pípnout. Byl milý i hezký, co na tom, že nešel s poslední módou. Který ze zdejších kluků by ji schoval před deštěm? Ti by ji spíš ještě polili.

„Já, totiž... “ Nevěděl, co jí říct. Tak moc se mu líbila. Její ruce hřály jako dva uhlíky. Svíral ji a skoro ani nedýchal.

„Jsi tak krásná. Ne blbost, blbost, to jí nemůžu říct,“ přemítal. Byl si jist, že mu nerozumí. Bohužel pro něj se pletl.

„Cože?“ Zdálo se jí to, nebo jí vážně řekl, že se mu líbí?

Tolik jí připomínal Raye. Jen ty elfí uši nebyly vidět a mokré vlasy má v dešti každý.

„Nic,“ zamluvil svůj úlet Radek.

Zpod rukávu jí vypadl perleťový náramek. Našla ho ráno na peřině. Rodiče jí odpřísáhli, že ho tam nedali. Rayův plán se povedl. Chtěl jí říct, kdo jí ho dal, kdo je ona, jak s mu líbí, ale nemohl. Nejdříve to museli říct radě, aby zastavili pátrání. Hledači by ji mohli nevědomky ublížit a to by si nikdy neodpustil. Pustil její ruce a prohrábl si vlasy pod kapucou.

„Tak zatím.“ Znělo to trapně, ale nic lepšího nevymyslel.

„Zatím.“ Luka čekala něco víc. Od prvopočátku působil stydlivě. Sama by to asi také lépe nezvládla. Otočila se, odemkla a vešla do paneláku. Nenápadně si zamávali a Radek – Ray se rozběhl pryč.

Teprve v pokoji si Luka uvědomila, že je celá promočená až na kost. Přísahala by, že on měl šaty suché. To je divné, pomyslela si, ale dál to neřešila. Vklouzla do postele. Dráček ještě nespal. Už se k jejím nohám nevešel.

„Co je divné?“

„Nic, povím ti to ráno.“ Byla příliš unavená na nějaké vysvětlování. Otočila se a v tu ránu usnula.

. . . .

Konečně sobota. Luka je už od brzkého rána s Vojtou venku. Šli zase na tu mítinku. Zase šaškují a jsou nejšťastnější bytosti na celém světě. Vojtík utíká, poletuje a jeho tělo i křídla  sílí a rostou, že teď už je velký jako malý poník. Ale v Lučiných očích byl pořád tak malý, roztomilý a neohrabaný.

Běhala za ním a smála se. Také zkoušela létání, ale pořád táhla nohy po zemi. Copy jí vlály ve větru. Začala nosit máminy šaty. Nikdy nic podobného nenosila, ale výhodou bylo vázání na zádech. Křídla je netrhala. Byly tedy mnohem pohodlnější než trička. Navíc docela elegantní.

Za stromem poblíž louky se krčil dospělí muž. Měl kudrnaté vlasy, hnědý kabát a byl oblečený do stejného brnění jako stařec za ním.

„Je to ona,“ ukázal na Luku. Čekal, co k tomu druhý hledač řekne.

„Půjdeme o tom informovat pána.“

„Ten kentaur je divný. Kde vlastně je?“

Starší z ičtianů už neodpověděl. Zamířili do nedalekého motelu. Tak zkontaktovali Bukara. Vojta byl v nebezpečí. Škoda jen, že o tom Luka nevěděla.

Všimla si, že se někdo skrývá za stromy, ale že by ičtiané? Nevěděla ani co to je.

„Vojtíšku, půjdeme.“

„Už?“ Dráček sletěl k zemi.

„Ano, něco se mi nelíbí.“ Chytila ho za packu a odvedla domů. Cestou se stále otáčela. Měla proč.

. . . .

„Frégo, už brzy vyrazíme.“

Kentaur rozděloval práci. Měl tak blízko ke své neomezené moci. Byl jí přímo posedí. Oči mu při myšlence na ni žhnuly nenávistí.

„Až půjde to děvče do školy, pustí draka. Budeš čekat za stromem a vstoupíš mu do cesty. Chytíme ho. Odvedeme na farmu. Tady ho zavřeme a domluvíme se na dalším plánu.“

„A co já?“ Kočičí dáma se opírala o křeslo. Vyžadovala také zařazení do plánu.

„Připravíš pokoj bez oken. Musí být bytelná a čistá. Hledači nás nesmí odhalit.“

„Ts, to je velké. Copak jsem služka?“ Ironie v jejím hlase byla cítit na kilometry. Bukar kolem ní prošel bez povšimnutí

„Sám bude zase jenom dohlížet.“ Pohlédla na psa a uraženě odešla.

Podivný pes si prohlížel okenní tabulky. Draky viděl jen na obrázcích. Vždycky se jich bál. Neuměl si představit, že ho má chytit. Co když to nebude fungovat, zapochyboval. Nikdo ho naštěstí neslyšel. Musí to dokázat. Pro svého pána.

kapitola III. Shrnutí  kapitola V.

Autor: deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vojtíškova křídla - IV. - Snové setkání: