OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vojtíškova křídla - II. - Proměna

21.10.2010 (19:00) • deedee • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 657×

Vojtíškova křídla

Kapitola II. - Proměna

„Nic. Ani zmínka o tvé zemi. Udělala jsem to jídlo dobře? Jsi tak roztomilý. Odněkud jsi musel přijít?“

Už to byly dvě hodiny, co Luka našla dračí mládě. Drbala ho za ušima a nijak jí nepřišlo divné, že vnímá její myšlenky. Věděla i co říká, sám ale nemluvil. Ani nepípl. Možná protože se cpal špartoflemi.

„Měla bych ti nějak říkat.“

Fialové stvořeníčko si olízlo tlamičku.

„Draci dostávají jména po matkách. Moje byla Violin – hrdá. Moje jméno tedy musí začínat na V.“

„V,v,v Vojtíšek, to je hezké, ne?“ Řekla první jméno na V, které ji napadlo.

Hm, líbí se mi. Tak se v mé zemi určitě nikdo nejmenuje. Budu Vojtěch první. To zní hrdinsky!“ zasmál se a zakoulel očima.

Ve dveřích zašramotil klíč.

„Máma,“ vyjekla Luka. Úplně na ni zapomněla.

Do bytu vešla pohledná žena. Byla Luce nesmírně podobná. Jmenovala se Tereza.

„Ahoj mamko!“

„Ahoj!“

Máma odešla odložit si kabelku. Do dceřina pokoje se ani nepodívala, naštěstí. Luka se zvedla a nakoukla do kuchyně. Zvědavá křidýlka se také chtěla podívat. Rychle zavřela dveře, aby dráčka zadržela. Rozhodla se to říct. Nikdy mámě nic netajila. A taky jak by tohle mohla utajit?

„Eh, mami? Já… musím ti něco ukázat.“

„Škola?“ Velmi elegantní žena přistoupila k dívce tolik stejné a přitom úplně jiné než byla ona sama.

„Ne. Totiž to taky, ale mám něco většího. Já… mysli si, co chceš, ale já mám teď v pokoji fialové dráče, které se cpe ovocem a piškotem v kakau.“

Střapatá Luka stála v provoněné místnosti jako před nejvyšším soudem. Čekala na rozhodnutí. Paní zazářily oči. Zatočila se v nich malá Terezka.

„Draka?!?“  zeptala se jako zvědavý žáček.

Luka pochopila, že je zprávou příjemně zaskočena. Myslela si, že ty knihy už nečte, ale maminka byla větší dítě než všichni studenti na škole.

„A kde? Ukaž mi ho,“ škemrala. „Já věděla, že jsou skuteční. Tak dokonalá zvířata, ta se nedají vymyslet.“ Začala se přehrabovat v kabelce a vytahovat z ní různé dokumenty a fotografie fantastických stvoření.

Překvapná Luka odběhla do svého pokoje.

„Ona se chová, jako by se stal zázrak.“

Dráček mezitím dojedl.

„Mohu tu tedy zůstat? Třeba bude vědět, jak se můžu vrátit.“

Vyměnili si tázavé pohledy. Stejně jako když Luka ukázala Vojtíka mámě.

Přišel večer. Normálně by Luka takhle brzo spát nechtěla, dnes byl ale den D a ten jí, nutno říci, dost utahal.

„No páni, opravdový drak!“

„Mami, nech toho! Pořád ho jenom okukuješ. Musí být po dnešku unavený, nech ho alespoň vyspat.“

Dospělá žena skákala kolem Vojtíka. Fotila ho, kreslila, popisovala.

„Takový objev,“ rozplývala se.

„Mami!“

Malý dráček ulehl do košíku, ale neusnul. Počkal na Luku. Přelezl si k ní do postele. Schoulil se jí k nohám. Luka nic nenamítala. Teprve pak se oba dva spokojeně odebrali do říše snů.

„Jé! Co to mám s vlasy!?!“

Rozespalá Luka pozorovala svůj odraz v zrcadle. Vše bylo normální, až na jindy krátké, střapaté vlasy. Přes noc jí narostly do neuvěřitelné velikosti. Konečky se jí opíraly o zem. Tak se přece nemůže ukázat ve škole. Vypadá jako Viktorka!

„Ty, totiž ta legenda.“ Vojtíšek vytáhl hlavu zpod polštáře. „Měníš se.“

„Já? A na co?“ Už jí nebavilo být pořád tak zmatená. Tohle se jí už dotýkalo příliš moc.

Rozhodla se udělat si dva dlouhé copy. Dráček jí při tom pověděl o stvoření, které jediné rozumí drakům a stane se jejich strážcem.

„Myslíš, že já?“

„No jistě. Jak jsem na to mohl zapomenout. Ty copy znázorňují dračí ocasy.“

„Co ještě přijde?“ Přišlo jí to bláznivé, ale myšlenka, že by se mohla stát dračí paní, ji trochu lákala. Taky kdo může říci, že má za kamaráda draka.

„Netuším.“

. . .

Uběhly tři dny, ale další změna nepřišla. Táta přijal Vojtu jako oživení nudné reality a mamka šílela radostí. Bylo těžké ji udržet na uzdě, aby tajemství neprozradila.

Každý den brala Luka dráčka na louku mezi blízkým lesem. Učila ho tam létat, chrlit oheň a jiné dračí kousky, co jí o nich řekla máma. A on pilně cvičil. Stále se zlepšoval.

Aniž by o tom věděli, neustále unikali bystrým elfím očím. Ti pátrali po celé zemi po jednom malém dráčátku a pomalu jim umírala naděje.

Holky jí pořád nevěřily, ačkoli o Vojtově druhu nebylo pochyb. Myslely si o ní bůh ví co. Luce to bylo jedno. Vzdala šanci jim to nějak vysvětlit a rozhodla si to nechat pro sebe. Asi je to tak lepší. Vojta byl pro ni jako bratr. Nedala na něj dopustit. Ty tři dny se od něj ani nehnula.

Teď stála v hloučku spolužáků. Odjížděla na školní víkendový pobyt. Dva dlouhé copy sklidily obrovský úspěch. Se skládanou sukní byla velmi elegantní. Kalhoty by si nikdy nevzala.

„Nastupovat, děvčata. Ostatní nebudou na ty vaše štěbetavé hlavičky čekat,“ okřikla je učitelka.

Luka se dívala oknem na mizející domov. Bylo to trochu přehnané, ale už teď se jí stýskalo.

Autobus se hnal dálnicí. Strom míhal keř. Tolik se dřív těšila. Teď už chtěla domů.

„Viděli jste ten bazén? Nemůžu se dočkat koupání.“ Mary a ostatní byli z výletu nadšení.

Holky seděly v celkem slušném pokoji na postelích. Česaly se, povídaly, rozebíraly kluky, oblečení a připravovaly se na první noc mimo domov.

Jen Luka se nezapojovala do rozhovorů. Možná, že už to ani neuměla. Zlenošila jí pusa. Posílat myšlenky bylo mnohem jednoduší. Četla máminu knihu a přemýšlela, co se na ní ještě změní. Nejprve měla trochu strach, ale po pozitivním ohlase na copy se začínala docela těšit.

„Tak holky, zhasnout a spát. Zítra je od rána naplánovaný program. Žádné SMSkování s kluky odvedle!“

„To víte, paní učitelko. S těma ňoumama?“ To by bylo, aby se Monika neozvala.

Učitelka zhasla, rozloučila se a odešla. Byla to starší, docela milá a opatrná češtinářka. Hned jakmile se za ní zavřely dveře, začala cvakat telefonní tlačítka. Spolužačky psaly zakázaným klukům. Ale Luka zjišťovala, jak je jejímu fialovému broučkovi první noc bez ní. Tu noc usnula velmi brzo.

. . .

Byla na louce. Hlídala Vojtíka a ten kolem ní běhal, jako každý dosavadní den. Naslouchali spolu pomalé, vzdálené hudbě. Dráček se rozběhl za hrající píšťalou.

„Ne, stůj! Kam to běžíš? Vojtíšku!“

Běžela za ním, až se jí ztratil ve tmě. Skoro plačící Luka běžela za světlem v dáli. Cestu jí zatarasil kluk s mokrými vlasy.

„Vzbudíš draky!“

„Vojtíšku! Vojtí, pojď sem!“ Nevěděla, proč jí přepadl takový strach.

Dráček se na ni podíval. Zamžikal očima a schoulil se k ostatním drakům. Bylo tam celé stádo. Spalo.

„On ti rozumí? Neboj se, ráno bude u tebe, vyvolená.“ Jak to věděl?

Hladil ji po vlasech, když se plačící zhroutila k zemi. Podívala se na něj. Byl moc hezký. Líbil se jí. I on se do jejích očí díval s velkým zájmem.

„Kdo jsi? Já jsem Luka.“ Chvěl se jí hlas. Trochu překvapením a trochu strachem, ale hlavně jeho přítomnosti.

„Ray. Prober se, no tak, prober se!“ To k ní ale už nemluvil anděl.

„Lucie, jak se cítíš? Máš teplotu. Už jsem volala rodičům. Přijedou si pro tebe. Zvládneš si zabalit?“ Učitelka se nad ní skláněla s nespokojeným výrazem.

„Myslím, že ano. Dobré ráno. Moc mě to mrzí.“ No jo, tak trošku lhala. Tohle bylo to, co potřebovala: důvod k odjezdu.

„Až budou tví rodiče tady, tak pro tebe pošlu.“

„Dobře.“

Učitelka odešla. Měla si zabalit, ale nezvedla se. Ležela se zavřenýma očima na palandě. Myšlenkami stále bloumala kolem úžasného anděla ze sna.

Před areálem stála modrá Felície. Nad kufrem se skláněl sympatický muž a nakládal tašky své dceři. Luka byla ráda, že stojí. Hlava se jí motala a oči pálily. Její matka právě něco vyřizovala s učitelkou. Ona je však nevnímala. Obracela se k nebi. Snad čekala, že tam uvidí dračí křídla.

Cestou domů spala velmi tvrdě. Když ji pak máma budila, bylo jí mnohem lépe.

„Kde je Vojta?“ bylo první, na co se ptala.

Pomalu otevřela oči a její matka poděšeně ucukla. Není divu. Jindy hnědé oči její čtrnáctileté dcery plály plameny. Zorničky zešikmené do kapiček byly tak podobné Vojtíškovým. Dračí oči.

Luka pohlédla do zrcátka. Příliš se nepodivila. Byly to moc hezké oči, co se do nich dívala.

„Další část proměny.“

Máma přikývla. Byla trochu zděšená, ale oba rodiče byli svou dcerou a tím, co dokáže, nadšení.

Martin, Lučin otec, jí podával tašku. Natáhla se pro ni s údivem ještě větším než po probuzení. Zírala na své ruce. Donedávna si ještě nehty okusovala. Ošklivý zlozvyk se jí příčitl. ale nedokázala se ho zbavit. Teď je měla, ale docela dlouhé a podivně tuhé. To, co bylo na jejích rukou, byly spíše drápy než nehty.

„No páni! Co ještě přijde?“ Hlava už jí takřka nebolela.

Máma odmykala dveře od vchodu panelákového domu. Luka se unaveně otočila. Pořád se necítila úplně zdravě. Jakoby na obloze uviděla velkého ptáka. Nebo je to nějaké letadlo? Ne, to je drak!

„Vojta, on letí!“

„A! Ano, byl cvičit.“ Otec se potěšeně podíval na svou radostí zářící dceru. Luka popoběhla blíž a natáhla k bráškovi, totiž dráčkovi ruce. Už nebyl tak malinký. Byl skoro jako předškoláček.

Smála se. Sletěl jí do otevřené náruče. Zatočila se s ním a položila ho na zem. Zase se narovnala. Něco jí na zádech krabatilo triko. Bylo jí to nepříjemné a tak si po nich přejela rukou. Narazila na zvláštní hrbolek.

„Křídla? Já mám křídla?“ vylekala se a zmateně se otáčela, aby na ně viděla. Opravdu, ze zad jí vystupovala mohutná ramena křídel.

Zkusila s nimi pohnout a nadlétla kousek nad zem, ale výš se nedostala. Nebyla to ptačí křídla. Neměla peří. Taková mají tak akorát netopýři. Nebo draci. Udiveně si klekla naproti Vojtovi. Ten ji chvíli s obdivem pozoroval. Pak se zeptal:

„Jsi moc krásná. Dokážeš se už změnit zpátky?“

„Já nevím. To by znamenalo, že už nic nepřijde?“ Dráček kývl.

Stoupla si, poodešla. Usilovně myslela na svou původní podobu. Přišla si jako při zkoušení. Když se otočila, její rodiče se na ní zvesela usmáli. Povedlo se.

„Proměna je u konce,“ špitl dráček a radostně si povyletěl. Bylo po teplotě a po stesku.

kapitola I. Shrnutí  kapitola III.

Autor: deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vojtíškova křídla - II. - Proměna: