OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt lží - 7.kapitola



Vlčice - Skryt lží - 7.kapitolaPokračování Vlčice. Dawn odhalí velké tajemství o tom, kdo vlastně je...

KAPITOLA SEDMÁ

Zase o rok starší. To byla první myšlenka, která mi přišla na mysl, když jsem se v neděli ráno probudila. Starší, a tentokrát plnoletá. Tehdy mi došlo, že ani vlastně nevím, kolik je Christianovi. Určitě bude starší než já, o to bych se vsadila.

„Vstávej, ségra!“ Do mého pokoje vrazil Oliver. Skočil mi na postel, těsně minul moje nohy. „Všechno nejlepší!“

„Letos jsi nezapomněl?“ zeptala jsem se.

„Máma mi to připomněla,“ řekl. „Ale hlavně pro tebe něco mám!“

„Hlavně neříkej, že ramínko na šaty.“ Dal mi malou hranatou krabičku. Otevřela jsem ji, ale nečekala jsem nic extra. Mimnkovsky růžová krabička skrývala stříbrný řetízek s přívěskem srdíčka.

„Já vím, nic moc, ale... Co blbneš?“

Objala jsem svého překvapeného brášku.

„Díky,“ řekla jsem.

„Už ti nikdy nic nedám,“ řekl Oliver, oči měl stále trochu vykulené.

„Ale bratříčku, já ti jenom ukazuju, že tě mám ráda.“

„Ha, ha, ha! Teď jsi mě vážně pobavila.“

„Ne, Olivere. Vážně tě mám ráda. Když už tu jednou jsi...“

Vzal polštář, který ležel v nohách postele, a mrštíl jím po mně.

„To si odskáčeš,“ řekla jsem, když jsem polštář chytla a vracela mu ránu.

„Nápodobně,“ řekl. A tak začala bitka. Polštáře lítaly sem a tam a my dva jsme pobíhali po pokoji.

„Co se to tady děje?“ Ve dveřích stála mamka.

„On si začal,“ ukázala jsem prstem na Olivera.

„Dawn,“ pokárala mě nevlídným tónem.

„To není pravda!“ obhajoval se Ollie.

„Přestaňte už oba! Chováte se jako malí!“

„Mami, jako malí jsme byli horší,“ opravila jsem ji.

„Běž, prosím, dolů, máš tam snídani,“ řekla mi, „a ty to tady dej trochu do pořádku.“

Seběhla jsem dolů po dřevěných schodech. Táta seděl u stolu a četl si noviny.

„Ahoj, tati.“

„Á, už je tady naše oslavenkyně,“ řekl. „Jak ses vyspala?“

„Dobře.“

„Máš dneska něco v plánu?“

„Ne. Proč?“ ptala jsem se zmateně.

„Volal Alex,“ vysvětlil. „Ptal se, jestli jsi doma.“

„Proč to chtěl vědět?“

„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe,“ odpověděl.

„Díky,“ řekla jsem příkře. Napila jsem se pomerančového džusu. „Taky ses ho mohl zeptat.“

„Ty s ním něco máš?“ zeptal se na rovinu. Málem jsem se zadusila soustem ze své snídaně.

„Co?“ podařilo se mi říct po chvíli.

„Ptal jsem se, jestli s ním chodíš.“

„To musíte mít všichni tak hloupé otázky?“ Byla to je řečnická otázka. Nejdřiv Christian, a teď táta. Jako kdyby se na mě domluvili. Vzala jsem si toast a šla zpět nahoru. Zarazila jsem se mezi dveřmi a otočila se na tátu.

„A nechodím s ním,“ řekla jsem.

Odpoledne kolem jedné hodiny se ukázalo, co měl Alex zalubem. Ale jeho první otázka mě zaskočila. Na chvíli jsem nevěděla, jestli jsem slyšela dobře.

„Máš brusle?“ zněla Alexova otázka.

„Jo, mám, ale proč se na to ptáš?“

„Tak si je vezmi,“ řekl Alex.

„Na co?“

„Máš přece dneska narozeniny, nebo ne?“

„Mám, ale jak to s tím souvisí?“

„Na kluzišti na nás čekají ostatní.“

„Vy jste zase něco plánovali za mými zády? A říkáte mi to až teď?“

Alex se ani nezastyděl, neměl ve tváři žádný provinilý výraz. „ jsem naplánoval něco za tvými zády, jako překvapení. Překvapení se musí vždycky tajit.“

„A v tom je nějaký rozdíl? Mě překvapení moc nebaví, úplně jste mi je zprotivili.“

„Pojď už, prosím.“

Neodolala jsem a dala se zlákat na bruslení, i když jsem na bruslích už hodně dlouho nestála, mohlo to být tak pět let. Proto mi také pěknou chvíli trvalo, než jsem je našla. Nakonec jsem nějakým způsobem dala dohromady všechno, co jsem potřebovala, a mohli jsme s Alexem vyrazit.

„S kým jsi v pátek jela domů?“ zeptal se Alex. Snažil se skrýt svůj zájem, trochu se mi zdálo, že žárlí. Susan měla určitě pravdu, měl o mě zájem.

„S Christianem,“ odpověděla jsem popravdě. Byla to náhoda, zrovna jsem na něj myslela. Na ten páteční večer. Hned bych ho prožila znovu.

„Myslel jsem, že ti moc nesedne,“ řekl.

„Nesedí mi až zas tak moc. Neznamená to, že je teď nějak úžasný, ale že jsem se s ním naučila vycházet. To tak trochu musím, protože vedle něj sedávám každý den.“

„Aha.“

Na kluzišti bylo dost lidí, hlavně těch, kteří uměli dobře bruslit. Zhrozila jsem se, když jsem tu dokonalou scénu uviděla. Nikdo neseděl s rozbitým zadkem na ledu, všichni se smáli a dělali takové věci, o kterých se mi mohlo na bruslích jen zdát. V porovnání s mým bruslením to, co se odehrávalo na ledě, bylo mistrovství světa v krasobruslení a ledním hokeji.

„Bojím se, že už jsem to zapomněla,“ svěřila jsem se Alexovi.

„Tohle se nezapomíná. Stejně jako jízda na kole,“ ujištoval mě.

„Tím si nejsem tak jistá,“ zakňourala jsem.

Sedli jsme si spolu na sedačky, které byly u kraje kluziště, a začali se obouvat. Hned jak jsem stoupla na led, bylo jasné, že takové dřevo tady ještě neměli. Okamžitě jsem uklouzla a sedla si na led.

„Takhle se to nezpomíná, jo?“ zeptala jsem se Alexe a vzhlížela k němu ze země.

Alex se raději podíval stranou, aby se nezačal smát.

„Jo, jasně, jen se směj,“ vybídla jsem ho ironicky.

„Ha, ha, ha, promiň, ale byla jsi moc, ha, ha, ha, legrační.“ Alex se svíjel smíchy, že jsem se bála, že uklouzne i on. Nestalo se tak a Alex se brzy uklidnil.

„Ukaž, pomůžu ti,“ řekl a zvedl mě z ledu. „A naučím tě to,“ slíbil. Vzal mě jednou rukou kolem pasu a já se ho chytla za bundu.

„Raz, dva, tři,“ odstartoval. Na tři jsme se rozjeli. Rozhodli jsme se jet okruh kolem celého kluziště.

„Docela ti to jde,“ pochválil mě po chvíli, když jsme ujeli dlouhý kus cesty bez mého pádu. Jen co to dořekl, už jsem se válela na ledě a on také, protože jsem ho s sebou strhla.

„To už nikdy neříkej,“ doporučila jsem mu.

Bruslili jsme společně ještě dlouhou dobu. Několikrát jsem se ho snažila přesvědčit, ať jde radši hrát s klukama hokej a mě nechá mnou, ale bylo to marné, nemohla jsem ho ničím odradit. Nakonec jsem ale byla ráda. Bylo mnohem jednoduší bruslit mu po boku. Kdykoli jsem zaškobrtla, měla jsem ho jako záchytný bod, pokud to vydržel a nestrhla jsem ho s sebou. Jako už několikrát. Ani teď to nevydržel.

„Jsem dost nebezpečná.“

„To tedy ano,“ souhlasil Alex. Jeho úsměv vystřídal zvláštní pohled, když se na mě podíval. „Tvoje oči,“ řekl Alex.

„Co je s nimi?“

„Mají jinou barvu. Jsou... jsou zlaté.“

„Alexi, lítají ti kolem hlavy hvězdičky. Já nemůžu mít zlaté oči, mám je přece zelené.“

„Dawn, já nelžu. Vím, co vidím,“ ujistil mě.

Nemohl mě nepřesvědčit, že mluví pravdu. Ale bylo to zvláštní. Mohlo to být tím, že se mi modřiny tvořily na každém kousku těla, ale cítila jsem se zvláštně. Jako když něco žije uvnitř vašeho nitra a teď se to probouzí. Jako vaše nová stránka osobnosti, jako vaše nové já. Teď, když jsem si jí uvědomovala, cítila jsem ji víc.

„Dawn, jsi v pořádku?“ zeptal se Alex.

„Nejsem si jistá,“ odpověděla jsem popravdě.

„Chceš vzít domů?“

Mlčky jsem horlivě přikývla.

Celou cestu jsme mlčeli. Já jsem nechtěla o ničem mluvit, Alex se nechtěl na nic ptát. Měla jsem hlavu opřenou o sklo okénka a koukala se na krajinu, mizející za námi. Stejně jsem se občas přistihla, jak se koukám do zrcátka na svoje oči. Nezměnil se jejich tvar, zorničky jsem měla v pořádku. Jen barva očí byla jiná. Smaragdovou zeleň stromů vystřídala zlatavě medová barva, která v mém obličeji zářila a kontrastovala s mými vlasy.

Když jsme byli u nás doma, vzala jsem si svoje věci, zamumlala něco na rozloučenou a rychle vypadla z Alexova auta.

Vrazila jsem do domu. První místnost, do které jsem šla, byla kuchyně. Měla jsem jistotu, že tam někdo bude. Mamka připravovala jídlo, krájela zeleninu, ale když jsem přišla, zpozorněla. Vzhlédla a začala si mě prohlížet.

„Mami, co se to se mnou děje?“ Věděla jsem, že si všimla mých očí. Ani to s ní nehnulo.

„Pojď,“ řekla a táhla mě za zápěstí do koupelny.

„Co to děláš?“ ptala jsem se.

„Není čas na vysvětlování,“ odsekla matka. „Tady máš. Rychle si to na sebe obleč.“ Podala mi dlouhé splývavé šaty bílé barvy, které odhalovaly levé rameno. Sama si začala oblékat stejné šaty, ale modré barvy. Na krk si pověsila náhrdelník s modrým drahokamem tvaru kapky. Ještě nikdy předtím jsem ani jedno z toho neviděla.

„Tak na co čekáš?“

Škubla jsem sebou při matčině ostrém hlasu. Rychle jsem se oblékla do šatů. Mamka si mezitím vzala mobil a někomu volala.

„Rychle sežeň ostatní. Už to začalo,“ řekla a pak hovor ukončila. „Vezmi si bundu a pojď,“ poručila mi, když viděla, že už jsem převlečená.

Šla jsem poslušně s ní a neměla jsem ponětí, co to znamená. Šly jsme k autu a nastoupily.

„Mami, můžeš mi konečně říct, co se to děje?“

„Jedeme teď do jeskyně,“ řekla. „Musíme se sejít před půlnocí a zasvětit tě.“

„Zasvětit mě? Kam? Do čeho?“

„Do smečky.“

„Do smečky? To zní, jako kdybych se měla přidat k nějakým zvířatům, třeba k...“

„Vlkům,“ dořekla za mě matka. „Respektive vlčicím.“

„Vlčicím?“ To slovo jsem znala. Pohádka o Červené karkulce mě naučila se vlků a vlčic bát. Naopak někteří byli užiteční, jako vlčice, která kojila Romula a Rema. Každopádně, kromě téhle výjimky, vlci a vlčice nikdy nebyli kladné postavy, byli to predátoři. Teď jsem se k nim měla přidat? Začala jsem pochybovat o tom, zda je mamka v pořadku. Až do teď jsme jely po hlavní silnici směřující na sever města. Pak jsme z ní sjely, odbočily jsme na lesní cestu, o které jsem ani nevěděla, že tam je. Les byl tajemný, obzvlášť teď, když byla tma. A můj strach činil les ještě strašidelnějším, než by obvykle byl. Když jsem se podívala z okna, viděla jsem odraz svých zlatých očí, které se objevovaly mezi stromy. Budu tak zvláštní jako Meredith?

Brzy to pochopíš sama. Možná dřív, než si myslíš.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt lží - 7.kapitola:

7. Betule přispěvatel
10.09.2013 [14:42]

Betule Emoticon Emoticon Emoticon

6. Maja
05.09.2013 [11:10]

Paráda Emoticon Už se těším na další Emoticon

5. Niki
05.09.2013 [9:29]

Hustééé !!! :D
Hustéééé !! :DDD
Těším se na další!!!!!!!

4. ninik
03.09.2013 [16:11]

No takhle nás trápit DawnWolfova, to se teda nadělá Emoticon asi s tím čekáním nemáme na výběr, takže si to užij a ne že na nas o vikendu zapomeneš Emoticon Emoticon

3. DawnWolfova přispěvatel
03.09.2013 [15:45]

DawnWolfovaJsem ráda, že se vám další kapitola líbila, no bohužel na další si budete muset počkat, protože teď budu tři dny na adaptačním kurzu... Sand to do víkendu vydržíte Emoticon

2. ninik
03.09.2013 [14:07]

slušné Emoticon Emoticon Emoticon Souhlasím s Poisson, Alex prostě na Christiana nemá Emoticon

1. Poisson admin
03.09.2013 [13:01]

PoissonPecka, konečně se mění Emoticon Jsem moc zvědavá, jak to bude probíhat. A schází mi Christian... Jako Alex sice dobrý, ale není to ončo Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!