Vlčí prokletí 9. Část • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže jak jsem slíbila je tady devátá, snad už o trochu lepší Část Vlčího prokletí. příjemnou četbu přeje Nobillis.

22.01.2010 (16:00) • Nobillis • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1133×

Tolik bolesti v jediné osobě ještě nikdy nezažil. Ani tehdy když se na něho všichni vykašlali a nechali ho napospas vlkodlakům, nebyl tak zoufalý jako ona. Měl tenkrát vlastně štěstí v neštěstí. Rány způsobily jen drápy, v kterých se jed nenachází. Zůstali po nich jen obrovské jizvy. Co jsou ale jizvy na těle, oproti jizvám na duši? Přemýšlel cestou na základnu.

Letmě pohlédl na její nehybnou tvář. Sandra vedle něj během jízdy usnula vyčerpáním, posíleným alkoholem v krvi.Havraní vlasy kontrastovali s její světlou až bledou tváří. Mít černá křídla, vypadala by jako padlý anděl. Krásná a hříšna, stejně jako on.

Na základně panovalo ticho, všichni zalezli na své pokoje spát, nebo si to aspoň myslel, než za ním přířítil nepříčetný Dave.

„Kde se zatraceně vězíte, máme tu poplach!“ Vyhrkl, než začala jeho pozornost upoutávat Sandra v jeho náruči. „Co to s ní je?“

„Nic, jenom trochu přebrala. Jaký poplach a kde jsou ostatní?“

„Zaznamenali jsme vlkouše ve staré části. Jeli to tam vyřídit.“

„Jak je to dlouho?“

„Asi tak dvacet minut, zatím ho nahánějí. Chtějí mu odříznout cestu .“

„Dej mi jejich přesnou polohu, pojedu za nimi. “

„Hned to bude.“ Řekl a zmizel ke svýmu kompu pro informace, které po něm žádal.

Mezitím odnesl Sandru na její pokoj. Lehce jí položil na postel a sundal boty. Chvíli uvažoval jestli ji nemá převléct, pak to však zavrhl. Co kdyby se probrala? A za druhé na to nezbýval čas. Přikryl jí dekou a neslyšně odešel z jejího pokoje. Dave už na něho mezitím čekal opřený u dveří.

„Tady to máš.“ Předával mu za pochodu do zbrojnice malou pípajíci krabičku se třemi zelenými pohybujícími tečkami. Tahle noc snad nikdy neskončí pomyslel, když si bral z krabice další zbraň.

Tenhle revolver byl speciálně zhotoven pro boj s vlkodlaky. V nábojích se ukrýval jed olměje, který byl pro ně i smrtelně jedovatý. Ještě teď vzpomínal, jak mu Nicol o této rostlině a jejích účincích udělala přednášku.

Vrátil se zpět do garáží, narazil na hlavu přilbu a vystřelil z garáže na černostříbrné mašině do staré části pomoct svým druhům.

Domy a ulice vnímal ve stopadesáti kilometrové rychlosti, jen jako rozmazané šmouhy. Občas zpomalil, aby zjistil na přenosném radaru, kde jsou ostatní. Pár minut a bude moci s nimi lovit. Nejdřív spatřil Rica. Uháněl několik metrů před ním. Dohnal ho a přidal se k němu.

„Kde jsi nechal naši princeznu? Snad se nebála jet?“ optal se Rico jízlivě na Sandru.

„Nechal jsem ji na základně. Je tak trochu mojí vinou na šrot.“

„Ty jsi děláš srandu, že jo?“ nechtěl věřit svým uším Rico.

„Ne, nedělám.“ Odpověděl suše. „Kde vůbec jsou holky?“ promluvil znovu do mikrofonu, aby změnil téma

„O dvě ulice dál. Nahání ho k nám. Měli by se tady brzy objevit.“ Ukazoval na přehlednou křižovatku.

„Dobře, ty zůstaň tady a já pojedu na druhou stranu. Holky mu odříznou zadek a my dva ho Obklíčíme ze stran. Nebude mít kam utéct.“ Rico na to souhlasně kývnul hlavou a on se rozjel na protější stranu a vyčkávali.

Za několik okamžiků uslyšel hluk přibližujících motorek. Vše šlo jako po másle. Před ně se vyřitilo obří monstrum. Napůl člověk a a napůl divá šelma. Chlupátá vlčí hlava vlkodlaka je provrtávala zabijáckým a nenávistným pohledem. Pohyboval se po dvou i po čtyřech končetinách a každý prst jeho pracky byl opatřen tvrdým a ostrým drápem, skoro lidské tělo porostlé hustou srstí se otřásalo námahou vydanou jeho rychlým dechem. Nerozhodně se rozhlížel kolem sebe. Nespokojeně zavrčel. Věděl, že nemá jinou možnost, než si cestu probojovat.

Vlkodlak vydal, ze svých útrob mrazivé zavytí, které se postupně změnilo v zuřivé a bojovné vrčení, při kterým mu přebíhal mráz po zádech. Boj započal. Vlkodlak se vrhl nejdříve k Regie, ona ho však hbitě odrazila a uštědřila mu řeznou ránu na loktu nožem. Když neuspěl u ní, zkusil si probít cestu přes Nicol a rozběhl se divoce proti ní. Napřáhnul pracku ostrých drápu. Rána však nedopadla. Vystříleli mu s Ricem celé dva zasobníky kulek do zad. Vlkodlak se prudce napřímil a bolestivě zavyl, když se mu jed začal šířit krví. Netrvalo dlouho a jed ho celého paralyzoval. ochromil mu celou svalovou soustavu. Ležel natažený na studené zemi, neschopen se pohnout a čekal na svůj konec v podobě udušení. Propukli ve vítězoslavný výskot provázený úlevou.

„Tak co?! Chceš ještě, ty sráči?!“ zvolal rozjařeně Rico a nakopnul vlkodlaka do žeber, až to nehezky zapraskalo. Jeho nehybné jedovatě zelené oči skelně hleděli do Ricových. „Teď už nejsi tak silný, viď?“ a nakopnul ho znovu.

„Přestaň! Vždyť už je stejně mrtvý“ Zadržel ho, když už se na to nemohl dívat.„Máme je zabíjet, ne mučit jejich mrtvá těla.“

„Měli bysme ho zlikvidovat, než nás někdo uvidí.“ Připomínala starostlivě Nicol a vytáhla sirky a malý kanystr s benzínem, do kterého ještě extra přimíchala svou vynalezenou hořlavou směs.

„Jo to bysme měli.“ Přikyvovala Regie.

„Tak se dáme do toho.“ Převzal od ní kanystr a polil mrtvé tělo hořlavou směsí.

„Ustupte dál.“ Varoval ostatní a taktéž odstoupil do dostatečné vzdálenosti. Škrtl zápalkou a odhodil ji.

Reakce na oheň byla okamžitá. Sotva se zápalka dotkla směsi, rudý plamen olizoval tělo vlkodlaka. Trvalo půl hodiny, než na místě zůstal jenom popel, který rozfoukal vítr do všech stran.

„Co to jít někam oslavit?“ nadhodil Rico. „Kousek odtud je skvělý podnik.“

„Bezva. Trocha odvazu by se šikla.“ zaradovala se Regie. „A co ty Danieli, ty s námi nejdeš?

„Běžte sami. Já mám pro dnešek alkoholu dost.“ Odmítl jejich pozvání. Boj se mu zdál, příliš snadný a rychlý. Pochyboval o tom, že by se vlkodlak nechal tak snadno zlikvidovat. Měl z toho divný pocit, ale nevěděl co by zatím mohlo stát. Zatím se tedy bude se muset spokojit s tím, že zneškodnili další stvůru z ulic města.

předchozí // další

Autor: Nobillis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování