OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčí prokletí 11. Část

18.02.2010 (15:00) • Nobillis • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1280×

„Tak kdy se do toho pustíme?“

„My?“ povytáhnul tázavě obočí a hned na to odmítavě zavrtěl hlavou. „Ty se rozhodně budeš držet dál.

„To nemyslíš vážně! Nemůžeš mě jenom tak vynechat.“ Praštila uraženě pěstí do stolu.

„Myslím to smrtelně vážně Budu pátrat sám ve volném čase, do té doby, než zjistím nějaké informace.“ Oznamil jí s takovou samozřejmostí, jak by nemohlo ani jinak být.

„Ty jsi se zbláznil! Když nechceš mě, tak přiber aspoň Rica.“ Snažila se mu nabídnout přijatelné řešení.

„Nemůžu si teď dovolit stahovat ostatní nebo aspoň dokud nevím, o co se jedná. Za další, nemám povolení centrály, takže to bude neoficiální pátraní a kdyby mi na to přišli mohl by z toho být mega průser. Nehodlám nikoho zbytečně vystavovat možnému trestu.“ Udělal jí výčet, proč je ochotný takhle hloupě riskovat.

„Jseš cvok a pořádně ujetej. Měli by tě zavřít na vypolstrovaný pokoj svázaného v kazajce a...“ najednou ji jako ta pomyslná žarovka, svitl v hlavě nápad. Vítězně se zašklebila „a ty si myslíš, že tě ostatní nechají, dělat takové voloviny?“

„Nechají, protože nic nebudou vědět. A jestli sis myslela, že jim to řekneš, tak na to urychleně zapomeň. Tohle je přímy rozkaz.“ Její úsměv zmizel z tváře a nahradily ho pevně sevřené rty.

„Co když příkaz poruším?“ zablýsklo se ji nevyzpytatelně v očích. Daniel však její podvod prokoukl a nenechal se zvyklat.

„To neuděláš.“

„Je to vůči nám nefér, týka se to nás všech.“ Složila si poraženě paže na hruď.

„Sama víš, že život není vždycky fér.“

Byla to od něj myšlená podpásovka a dobře to věděl. Nikdo kromě ní nevěděl jakou šílenost chce podniknout. Osel! Nadávala rozhořčeně v duchu. Nemělo smysl se s ním dál o tom přít, rozhodně ale nebude stát stranou, tak jak si myslel. V hlavě pomalu spřádala plán.

***

Noční hlídky nestály za moc, zbýval ji už jen jeden týden z trestu. Dnešní noc byla stejná jako ty předešlé. Všude panoval noční klid a tma prozářená pouličním osvětlením. Za celou noc, snad mohla projet tisíckrát svůj přidělený úsek, nikde se však nepohl ani sebemenší podezřelý stín. Skoro si přála aby se začalo něco dít, stereotyp ji začínal pomalu ubíjet.

V hlavě jí stále vířily myšlenky na Danielovo šílené pátrání, několikrát se ještě na tohle téma pohádali, než to úplně vzdala. Naštěstí měli společné hlídky a směny, takže měli ve stejnou dobu i volný čas a tím pro ní bylo lehčí jeho sledování.

Pokaždé když vyrazil sám na průzkum, nepozorovaně se za ním vyplížila a sledovala ho. Pátrání začal na místě nálezu Raffaelova těla. Postupně podle nalezených stop se přemisťoval po městě. Občasně zapadl do nějakýho baru či budovy. Nikdy přesně nevěděla, podle čeho pátra. Vždy ho sledovala z povzdálí a byla připravena kdykoliv zasáhnout, kdyby se něco semlelo.

Tak jako pokaždé z noční hlídky zaparkovala s Danielem v šest ráno svou motorku v garáži. Kromě instrukcí s ní nepromluvil jediné kloudné slovo a to dělal i teď. Bez jediného slova odkráčel do svého pokoje. Stiskla pevně čelisti k sobě, až ji zaskřípěly zuby. Štvalo jí jeho mlčení a přehlížení.

Nasupeně napochodovala do jídelny, aby si udělala rychlou snídani. V místnosti seděla Nicol a upíjela horkou kávu.

„Jaká byla noční hlídka?" Zeptala se Nicol.

Za těch pár dní, se celkem na počáteční problémy sžila s novým kolektivem, vlastně až na Davea, ten jí furt nesnášel a jak mohl, tak byl nepříjemný.

„Mohla být lepší.“ Odfrkla si Sandra.

„Vy jste se zase rafli?“ zvědavě na ni upřela oči a čekala co se dozví za novinky.

„Ne. Je ještě kafe?“ odbila ji Sandra. Nechtěla to probírat a snažila se rychle změnit téma hovoru.

„Na lince je trochu v konvici.“ Ukazala za sebe a pokračovala dál ve výslechu. „Tak co jsi napruzená?“

„Jsem jenom utahaná.“

„jasně a tu o červené karkulce znáš taky?“

„Nicol!“ hodila po ní zoufalý pohled říkající, že nemá náladu na vysvětlování.

„Dobře, už mlčím.“ Zvedla dlaně ve znamení smíru.

„Děkuju.“

Naplnila si hrnek horkou černou tekutinou a položila ho na stůl. Ještě mrkla do ledničky na něco k jídlu moc toho tam nebylo. Někdo bude muset doplnit zásoby pomyslela si, když vytáhla vaničku se salátem. Podařilo se ji k němu najít i rohlík z druhého dne. Podívala se na svou skromnou snídani a přemýšlela jak dlouho dneska bude moct spát. Poslední tři dny naspala jen dvanáct hodin. Doufala, že Daniel se rozhodne vyrazit dneska o něco dýl a ona se tak bude moci trochu prospat.

„Nic moc, co?“ přerušila tok jejich myšlenek Nicol a upozrňovala tak na její mizernou snídani.

„Hmm...“ zamumlala. „Kdo má doplňovat tentokrát?“

„Hádej.“ Zavrčela a doplnila. „Náš milovanej psychoušek.“ Nadzvedla posměšně obočí.

„Dave? Sakra, to abychom nejedli počítačový komponenty.“ Kritizovala pobaveně Daveovi schopnosti nákupu potravin Sandra. Ta tam bylo její předsevzetí smíru s ním.

„Jo vždycky, jak nakupuje něco zapomene.“ Přisadila si Nicol na jeho adresu a zvedla se k odchodu.

„Ty už jdeš?“

„No jo mám ještě nějakou práci.“ Pokrčila omluvně rameny.

„Aha.“

„Tak mě napadá. Jakou máš krevní skupinu?“ Zastavila se ve dveřích a otočila se zpátky na Sandru.

„Nač to potřebuješ vědět?“

„To jen kdyby tě zranili, abych měla krevní rezervu tvé skupiny tady. Mám v chlaďáku ode všech, jen né od tebe.“

„Asi to bude znít blbě, ale nějak si ji nepamatuju.“

„To neva vezmu si vzorek a hned to budu vědět.“ Mrkla na ní při odchodu pobaveně. „Stav se odpoledne u mě na odběr.“ Volala ještě na Sandru přes rameno.

Zůstala v jídelně sama. Těžce ukousávala gumový rohlík, na který si před tím nabrala trochu salátu. Víčka ji pomalu těžkla a když na chvíli upadla do spánku, tak se namáhavě zvedla a odšourala na svůj pokoj. Padla únavou na postel a tvrdě usnula.

Zdálo se jí, že spala jen na pár minut, když jí něco zapípalo u hlavy a znovu probralo k vědomí. S nechutí se po pípajícím nepříteli spánku natáhla k nočnímu stolku. Malá krabička ji oznamovala, že se její velitel opět vzdálil z komplexu. Byla nucena instalovat Danielovi štěnici, aby jí, jakmile se vytratí probudilo tohle příšerné zařízení. "Vypůjčila" si ho u Davea, kdyby to věděl, přinejmenším by jí rozčtvrtil. Pozvedla koutky do mírného úsměvu, protože si nedovedla představit, jak by to ten skrček asi provedl. Při pohledu na budík zjistila, že spala necelý čtyři hodiny.

„Proč já?“ Zavrčela popuzeně do ticha a slibovala v duchu Danielovi, za vše krutou odplatu. Kdyby aspoň věděla jestli něco užitečného zjistil za tu dobu. Ten však nedával nic znát. Takhle se za ním plížila, kryla mu nevědomky záda a dělala to zcela dobrovolně.

Odbelhala se k zrcadlu, zkontrolovat škody na vzhledu, z nedostatku blahodárného spánku.

„Začínáš být moc velká světice Sandro.“ Promluvila na svůj ztrhaný odraz v zrcadle. Dala se do pořádku, jak jen to šlo, sebrala pípající krabici a vyrazila ven krýt Danielovi záda.

Daniel se nedostal daleko. Zastavil se nedaleko centra a dál pokračoval pěšky. Plížila se za ním jako stín a ukrývala se za rohy domů tak, aby jí nebylo vidět. Dávala mu několik metrů náskok a pozorovala na krabičce od ní se vzdalující zelenou poskakující tečku. Nořila se hlouběji do spletitých uliček města. Po chvíli se odlepila zpoza rohu a následovala ho.

Pronásledovala ho klikatými uličkami. Uvažovala kam je vlastně vede. Nikdy dřív v téhle části města nebyli.

Znovu se zastavil, až v jedné špinavé ulici. Stál k ní otočený zády a s někým mluvil. Byl příliš daleko, než aby rozuměla co říká. Postava druhé osoby byla mužská celkem statná. Do obličeje neměla, ale možnost pohlédnout kryla ho kapuce černé mikyny. Předával Danielovi objemnou žlutou obálku a stále se ohlížel kolem sebe, jestli je někdo nesleduje. V jednu chvíli se ohlédl i k jejímu úkrytu, stačila se však odvrátit a nespatřil jí.

Že by nakonec Daniel, přece jen něco objevil? A kdo je muž s kapucí? A co je asi v té žluté obalce? Přemítala se jí v mysli jedna otázka za druhou.

předchozí // další

Autor: Nobillis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí prokletí 11. Část: