Vita incoqnita 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přináším vám předposlední kapitolu VI, doufám, že se vám bude líbit a zanecháte komentář. Velké díky patří opět Kyky, bez ní bych byla ztracena.

08.12.2009 (16:00) • 4dd4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1711×

Konec příběhu, nebo ne?

S Tonym nám nastaly líbánky, nebylo to stejné jako předtím, bylo to mnohem lepší. Každičkou chvíli jsme trávili spolu. Chodili jsme do kina, na lov, jezdily na výlety a chystali svatbu. Tony mě požádal o ruku a na prst mi navlékl prsten, který se mi do té chvíle houpal na krku. Naši rodiče byli šťastní, že jsme opět spolu, rozhodně jim to vyhovovalo. Náš život byl opět naplněn štěstím.
Jediné, co mi tu idylku kazilo, byl můj vztah s Lexem. Od té doby, co jsem se k Tonymu vrátila, semnou nemluvil, a když ano, tam mi říkal, jaká je to chyba. Potom jsme se vždycky pohádali. Odmítala jsem mu uvěřit, ale asi jsem měla.

Byl večer, jako každý jiný. S Tonym jsme byli v baru a starali se o hosty, už dávno nebyl jenom rozptýlením v upíří existenci, ale stal se úspěšným klubem se značnými příjmy.
"Půjdu se kouknout do zadu." Pošeptal mi do ucha můj snoubenec a letmo mě políbil na krk.
"Vrať se mi." Usmála jsem se na něj a dál míchala pití.
"Ahoj." Ozvalo se před barem. Překvapeně jsem zvedla hlavu a hleděla do Lexových očí.
"Lexi?" Vyhrkla jsem překvapeně.
"Přišel jsem prosit za odpuštění. Dany odpustíš mi? Promineš mi, že jsem se choval jako blbec?" V očích měl opravdovou lítost.
"Samozřejmě." Usmála jsem se na něj a pokusila se ho obejmout přes bar, šlo to těžce.
"Dáš si něco?" Zeptala jsem se ho.
"Co doporučuješ?"
"Opravdu dobrá je Tichá bouřka, taky Noční vášeň a Zářivé slunce." Zašklebila jsem se na něj.
"Tak mi dej bouřku." Usmál se. Jenom jsem kývla a dala se do míchání, za tři vteřiny jsem před něj postavila koktejl.
"Je to tady dobré, nedivím se, že je to tak proslavený klub." Rozhlížel se okolo a hodnotil klub.
"Děkuju." Usmála jsem se na něj. Další dvě hodiny jsme jenom tak bavili, vyprávěli si, co jsme dělali během toho roku, co jsme se neviděli. Potom Lex musel odejít a já se vydala hledat Tonyho, ale nikde jsem ho nemohla najít.

"Andy neviděla si Tonyho?" Křikla jsem na barmanku.
"Myslím, že šel nahoru." Odpověděla mi a dál se věnovala práci. Rychle jsem prosvištěla barem a vydala se do bytu. Neviděla jsem no teprve dvě hodiny a už se mi po něm stýskalo. Zvesela jsem vpadla dovnitř a vydala se do ložnice, nikde jinde jsem ho neviděla, ale něco bylo jinak. Otevřela jsem dveře do ložnice a zkoprněla jako tenkrát. Nejen že si zase užíval v naší posteli s nějakou blonckou, ale byla to ta samá, co minule. Stála jsem ve dveřích a nevěřícně zírala na svého snoubence a jeho milenku. Tony mě stejně jako minule zaregistroval a otočil se na mě.
"Ty parchante!" Zařvala jsem na něho, z očí mi začaly téct slzy. Otočila jsem se na patě a okamžitě běžela pryč. Takže mě celý ten rok podváděl, všechny jeho slovíčka lásky, žadonění o odpuštění, všechno to byla lež. Byla jsem pro něj jenom… vlastně ani nevím, co jsem pro něj byla, nejspíš jenom hloupá husa, výhodná partie. Utíkala jsem temnými uličkami a snažila se uklidnit, přesvědčit se, že je mi to fuk, že ho vlastně ani nemiluju, ale bylo to marné! Tohle to by mi neuvěřil nikdo jiný, natož já sama.

Venku jsem byla, dokud nezačalo svítat, potom jsem se rozběhla domů, do jediného domova, který mi zbyl. Vběhla jsem dovnitř hlavním vchodem a minula rodiče, kteří se chystali jít spát.
"Daniel, co se děje?" Volala za mnou matka, ale já jí ignorovala, věděla jsem přesně, kam chci jít, co chci udělat. Vyběhla jsem do prvního patra, a rozrazila třetí dveře napravo. Přede mnou uprostřed místnosti byli na figuríně ty nejkrásnější svatební šaty, jaké kdy kdo ušil. Vrhla jsem se k nim a systematicky je začala kousek po kousku trhat, ničit všechno co představovali.
"Daniel, co to děláš?" Ozval se za mnou matčin vyděšený hlas, hned na to mě otec zezadu chytl a odtáhl od teď již zničených šatů.
"Daniel, co se děje?" Matka se postavila přede mě a odhrnula mi z obličeje zmáčeného slzami vlasy, když mě uviděla, vyděsila se. "Holčičko, co se stalo?"
"On to udělal zase, zase mě podvedl, vlastně mě podváděl celou dobu." Vyhrkla jsem zoufale a přestala se s otcem prát, spíš jsem se zhroutila do jeho náruče. Co se dělo potom si moc nepamatuju, v jednu chvíli jsem byla v otcově náručí a kolem mě se válely zbytky svatebních šatů a v druhé jsem ležela ve svojí posteli a brečela matce na rameni.

Ze vzpomínek mě probralo tupé kopnutí do žaludku, okamžitě jsem se chytla za bříško, teď už spíš břicho, ve kterém se vrtěly mé dva poklady. Jediné dobré, co z našeho vztahu vzniklo. Natáhla jsem se k nočnímu stolku a ze šuplíku vytáhla stříbrný řetízek, na kterém se houpal prsten z bílého zlata s velkým diamantem. Chtěla jsem mu ho vrátit, ale zároveň jsem ho už nikdy nechtěla vidět, takže zatím zůstal zavřený na dně šuplíku.
Ještě chvíli jsem v klidu ležela v posteli, než mi do pokoje vpadla Morgan.
"Dan, rychle vstávej, jdeme nakupovat!" Ani trochu se mi z postele nechtělo, ale co jsem mohla dělat? Za pár dní budou Vánoce a já budu muset odjet, ale předtím oslavím se svou rodinou Vánoce.
"Už jdu." Vzdychla jsem a neohrabaně vylezla z postele, Mori mezitím prohledala můj šatník a našla mi tam rifle, které měli místo pasu gumu, do normálních už jsem se prostě nevlezla, a k tomu mi hodila tričko, které se marně pokusilo zamaskovat mé bříško, ale slušelo mi. Ještě mě nechala vypít snídani, nebo večeři, jak se to vezme a potom už mně strčila do auta směr nákupy.

"Bude to pro tebe vyčerpávající." Podotkla jsem, když jsme zaparkovaly.
"Neboj se, sil mám dost a zmást něčí mysl není těžké, to víš sama." Mrkal na mě a vystoupila. Já jí následovala. Celou noc jsme sháněly vánoční dárky, nakonec jsem našla to pravé pro všechny a taky jsme koupily pár dětských oblečků, no pár, podle Mori to bylo pár, podle mě dostatek pro další tři děti. Domů jsem přijela naprosto vyčerpaná, jediné, co jsem zvládla, bylo zřítit se do postele a usnout.

Následující dny utekli jako voda, ani jsem si to neuvědomila a bylo 22. prosince, a naše předčasná vánoční oslava, Henry s Hanah se měli vrátit dneska, já se domů vydám zítra.
"Daniel, pojď už nebo nás Morgan uškrtí." Zašklebil se na mě Lex. Dnešek tady trávil s námi, vlastně od doby co jsem se vrátila je tady skoro pořád a dělá mi společnost, byl mým andělem strážným. Společně jsme sešli ze schodů a vydali se do salónu, kde čekal obrovský ozdobený vánoční stromeček a pod ním velké množství dárků.
"No konečně." Zvolala Morgan a pohledem mě popostrkovala ke stromečku.
"Už jsem tady." Sedla jsem si do křesla a nechala Lexe, aby mi za záda dal velký polštář. "Děkuju." Usmála jsem se na něj.
"Tak začneme." Zvolala Mori vesele a vrhla se ke stromečku, všem začala rozdávat dárky, s jistým nadhledem jsme jí všichni pozorovali a usrkávali krev.
"Tak honem do toho." Popoháněla nás a začala trhat papír ze svých dárků, s trochu menším zápalem. V balíčcích se objevilo spoustu zbytečností, ale taky tam byli užitečné věci, knížky, které jsem ještě nečetla, taky jsem dostala spoustu věcí pro děti, takže teď jsem měla už úplně kompletní výbavičku a spoustu dalších věcí.
"Děkuju Mori." V rukou jsem držela krásné fialové šaty, do kterých se ještě 14 týdnů nevlezu.
"Budou ti slušet, věř mi." Usmála se a dál se prohrabávala svými dárky.
"Dík, ale pochybuju, že začnu zahradničit." Mračil se Will na velkou zahrádkářskou encyklopedii, kterou jsme mu s Mori koupili ze srandy.
"Co ty víš." Zasmála jsem se a obrátila se na Lexe, který seděl na opěradle křesla, ve kterém jsem seděla.
"Můžu tě přijet navštívit?" Zajímal se.
"Jasně že jo, jsi vždycky vítán." Usmála jsem se na něho a on mi úsměv oplatil.

Ozvalo se zaklepání na dveře, hned na to vešla služebná. "Madam, přijel lord Dracula." Oznámila, ale to už můj prastrýček vtrhl dovnitř.
"Rodino." Oslovil nás a vykulil oči na stromeček a haldu balícího papíru, který ho z půlky zakrýval. "Spletl jsem si datum? Myslel jsem, že Vánoce jsou až zítra." Zmateně začal listovat diáři, který vytáhl z kapsy.
"Ne nespletl si se strýčku, Vánoce jsou až pozítří." Uklidnil ho hned otec a vydal se ho přivítat. "Vítej, co tě přivádí po těch stoletích domů?"
"Řekl jsem si, že už jsem tady dlouho nebyl." Odpověděl mezi tím, co k sobě tisk Morgan.
"A kde je teta?" Zajímal se s poťouchlým výrazem na tváři Will, určitě něco věděl.
"No… ona zůstala doma." Viditelně znejistěl.
"To nezamluvíš, o té vaší hádce ví všichni." Zasmál se a stiskl si s Draculou ruku.
"Já třeba o ničem nevím." Ozvala jsem se z křesla a tím jsem přilákala strýčkovu pozornost.
"Daniel, pojď přivítat strýčka." Usmál se na mě a rozevřel mi náruč. Úsměv jsem mu oplatila, vstala z křesla a vydala se ho obejmout. Překvapeně mě sledoval a opatrně mě objal.
"Jak to že mi nikdo neřekl, že čekáme přírůstek do rodiny?" Zamračil se a chytl mě za ruce. "Jak to, že nemáš na ruce prsten?" Tentokrát se mračil ještě víc.
"To je složité."
"Co je na tom složitého? Který mladý muž si tě odmítá vzít? Pověz a já si s ním promluvím? To vy mladíku? Jste mi nějak povědomí, neznáme se?" Otočil se na Lexe, přitom neustále držel mé ruce.
"Ne pane, ale rád si vaší neteř vezmu." Usmál se nejistě Lex.
"Vlado, je to složité." Zopakovala má slova matka.
"Tak vysvětluje, já mám času dost." Jeho hlas už nebyl mile roztržitý, teď se proměnil v opravdovou hlavu rodiny.
"Pust mě prosím." Podívala jsem se mu do očí, chvíli si mě měřil, ale potom mé ruce pustil. Protřela jsem si je a vydala se sednout si do křesla.
"S otcem mých dětí jsem se rozešla, ještě než jsem zjistila, že jsem těhotná."
"Takže je to mladého Wiltsburyho, hned s ním promluvím."
"Ne!" Vyhrkla jsem rychle. "Nevím, že jsem těhotná a ani se to nedoví!"
"Jak myslíš, že se to nedozví?"
"Rozešla jsem se s ním a o své děti se postarám!"
"To si myslíš, že to nechám jenom tak?!"
"Ano myslím, a taky to tak necháš! Je to moje věc, jeho se to netýká."
"S tím nesouhlasím!" Mračil se na mě. "Jak myslíš dětí?" Povytáhl obočí.
"Čekám dvojčata." Odpověděla jsem nejistě a položila si ruku na bříško.
"Dvojčata?" Překvapeně mě sledoval. "Nevídané."
"To ano, slib mi, že to nikomu neřekneš." Sledovala jsem ho pozorně.
"Uvidím." Kývl.
Moc jsem mu nevěřila, ale teď jsem s tím nic udělat nemohla, taky jsem věděla, že jakmile odejdu, všechno z mé rodiny vytáhne.

Příští den ráno jsem se se všemi rozloučila a nasedla do letadla směr domov. Na letišti mě čekala rozesmátá zamilovaná dvojice. Henry mi zašel pro kufry, mezi tím, co mi nadšená opálená Hanah líčila zážitky z líbánek, aspoň ty, co se líčit daly.
"A co si dělala ty?" Zeptal se mě Henry, jakmile Hanah přestala, v tu dobu už jsme dávno seděli doma v obýváku.
"Jo, doma bylo krásně, všichni mě tam rozmazlovali, až mě to štvalo. Dokonce jsem viděla Lexe, možná přijede," Usmála jsem se a Henry se zamračil, Lexe neměl rád. "A taky přijel strýček Dracula, nebyl zrovna nadšený z mé situace."
"Dracula existuje?" Vykulila Hanah oči.
"Nejen že existuje, ale teď si jeho pra-pra-praneteř." Usmál se jejímu výrazu Henry a políbil jí do vlasů. "Bram neměl takovou fantazii, aby si to všechno vymyslel, teda až na ten konec."
"No páni." Vydechla Hanah. "Takže já jsem příbuzná literární postavy… Vau." Zbytek dne jsme strávili v poklidu.

Příští den jsme spolu oslavili klidné a pohodové Vánoce. V následujících týdnech jsme se vydali nakupovat. Museli jsme koupit nábytek do dětského pokoje. Pořídili jsme dvě postýlky s nebesy, velký přebalovací pult, skříň a Henry našrouboval do stěn poličky. Uložili jsme tam všechno oblečení, plínky, dudlíky, hračky, prostě všechno, co jsme měli. Pokoj by najednou celý zařízeny, taky bylo na čase, za tři týdny se měly moje zlatíčka narodit.