OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Víra nikdy neumírá! Prolog

25.08.2010 (17:00) • lucka002 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 721×

Pohled osudu:

V tmavém pokoji seděla dívka a urputně plakala. Pozoroval jsem ji a přemýšlel jsem, proč jsem dopustil, aby někoho tak čistého potkalo takové neštěstí. Život je těžký, řekl jsem si, ale tohle pro mě bylo mnohem těžší, než cokoli jiného. Už několik dní jsem jí pozoroval a ona stále seděla na zemi svého pokoje, který tonul ve tmě. Okna měla zahrazená roletami, takže nevnímala slunečný den, který probíhal.

Za dveřmi jejího pokoje se znovu ozval hlas muže, jenž byl jejím otcem. Hlas plný bolesti ze ztráty milovaného člověka. V jeho slovech však byla ještě jiná bolest, bolest z toho, co cítí jeho milovaná dcera. Nikdy jí neřekl, jak moc ji má rád, od toho tu byla jeho žena, Tereza.

Přestože byl policejním velitelem, mužem, který má obrovský respekt, tak před svou ženou byl poslušným beránkem. Chtěl své dceři říci na rovinu, co se děje její matce, ale ona ho přesvědčila. Ta upřímnost a láska, kterou měla ve svém hlase, ho donutila přistoupit na tu bolestnou lež. Věděl, že až se to dozví jejich dcera, tak vypukne šílenství.

„Miluji vás oba, ale nemohu jí vystavit té bolesti už teď. Musí si užívat toho bezstarostna, ať ta bolest vypukne až ve chvíli, kdy už to bude akutní,“ uklidňovala ho.

Slyšel jsem její slova, jako kdyby je říkala dnes. Pozoroval jsem, jak dívka zvedla hlavu a zaposlouchala se do slov svého otce, které ji lákaly ven. Nepohnula se ani o píď, raději znovu sklopila hlavu a upřeně pozorovala fotografii, která byla smáčená v jejích slzách. Tolik jsem jí toužil obejmout, ale nemohl jsem. Jsem osud, nejsem člověk, který by jí poskytl tělesné teplo.

Navíc, v mém světě je vše poněkud jiné. Vládnou tu zákony, které mají větší moc, než kterou vládnu já. Na můj úděl spousta lidí nadává, ale já nejsem nespravedlivý, já jen plním příkazy, které dostávám od dalších, mnohem mocnějších bytostí. Osud není nejmocnější, ale je pravdou, že je nepředvídatelný. Jsem takový, jakým jsem byl stvořen…

„Stále ji pozoruješ?“ promluvil na mě známý hlas. Vedle sebe jsem spatřil postavu oděnou v bílém. Nás lidé neviděli, občas se stalo, že ucítili naší přítomnost, ale vysvětlili si to tak, že se jim jen něco zdálo. Ano, i to jsme mohli zařídit. Ovládání lidských bytostí bylo příliš jednoduché na to, abychom toho někdy nevyužili pro dobro lidstva.

„Pověz, příteli, bude jí lépe?“ zašeptal jsem ta slova, která mě tížila. Elias se na mě podíval, v jeho pohledu bylo zřetelné překvapení. Přesto však byl dokonale krásný, přesně tak, jak se sluší a patří na anděla, kterým byl.

„Jsem její anděl, ale ty jsi osud. To ty rozhoduješ o tom, co se jí stane,“ odvětil a smutně se podíval na svou chráněnku. Tolik jsem se za tohle nenáviděl, ale nebyla to má volba. Nikdy bych jí neublížil tímhle způsobem! Ruku jsem stáhl v pěst a tiše jsem zaklel.

„Já to ale nevím, ty musíš vědět, jestli bude její život šťastný!“

„Cítím to jen v případě, kdy se jí nic neplete do cesty, ale v její cestě je toho spousta. Víš to dobře, jsi osud… Když se narodila, tak měla ve své cestě šťastnou budoucnost, která se nyní zahalila do tmy. Záleží také na ní, jak se rozhodne pokračovat,“ uklidňoval mě, ale nepomáhalo to, stále jsem jí chtěl jakkoli pomoci.

Znovu jsem se na ní starostlivě podíval a ona jakoby ucítila můj pohled a zvedla hlavu. Dívala se do prázdné zdi, neboť mě nemohla vidět. Zakroutila hlavou a něco si zamumlala. Potichu se zvedla a přešla ke dveřím, u kterých několik minut bez hnutí stála, aby poslouchala zvuky v domě. Nic se neozývalo, protože její otec musel odejít do práce.

Otevřela dveře a vyšla z úkrytu ve svém pokoji. Němě jsem jí následoval spolu s Eliasem. Odešla do koupelny a napustila si horkou lázeň, cítil jsem to horko, které se rozlévalo místností. Zrcadla se zahalila do páry a ona si stáhla hedvábnou košilku, která zakrývala její tělo. Opuchlé oči a zarudlý nos, který zdobil její tvář, jí neubíral na kráse. Opálená tvář, vlasy v barvě zlata a světle modré oči, které připomínaly dvě studny, mě doslova fascinovaly.

Ponořila do vody jednu nohu a ucukla před horkou vodou, v zápětí se však odhodlala a ponořila se do vany celá. Mohl jsem vidět jen její půvabný obličej, zbytek těla byl zahalen pod vrstvou pěny. Omývala si svou hebkou pokožku a čistila si obličej pleťovým mlékem.

„Je krásná,“ zašeptal jsem. Nevšímal jsem si Eliasových pohledů, kterými mě častoval. Pomalu jsem přešel k vaně a pohladil jsem jí po tváři. Hlavu měla opřenou o vanu a oči zavřené. Jakmile jsem jí pohladil, tak je otevřela. Díval jsem se do jejích překrásných studniček smutku a vypadalo to, jako kdybychom se skutečně pozorovali. Jenže ona se dívala na strop pokoje, nemohla mě vidět. Odkráčel jsem zpět k Eliasovi.

„Měl bys jí nechat být,“ zaváhal její anděl. „Ona si zaslouží žít, ne být neustále pod tvým dozorem.“ Jeho slova mě ranila, ale byla pravdivá. Ona si zaslouží, abych tu už nestál, nepozoroval jí. Ale jak to dokážu? Jak to mám udělat? Copak se mohu odtrhnout od tak překrásného stvoření? S těžkou hlavou i srdcem jsem odešel z místnosti. Vzdaloval jsem se jejímu domu, její ulici, jejímu městu. Nechtěl jsem od ní odejít, ale musel jsem.

„Dej na ní pozor,“ zaprosil jsem Eliase, když jsem ji opouštěl a on se lehce usmál. Přikývl a vracel se ke své chráněnce. Žij šťastně, Ashley Portnová, pomyslel jsem si, když jsem se odvracel od její cesty. Byl jsem odhodlaný, že za nějaký čas se na ní opět podívám, opět jí budu muset vidět, ale teď jí musím nechat jít.

Shrnutí - 1. kapitola

Autor: lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Víra nikdy neumírá! Prolog: