OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 42.



Vězněná - kapitola 42.POSLEDNÍ KAPITOLA Vězněné je tu. Jak to všechno dopadne? Dokážou se Diego a Annie dostat do bezpečí?
Nikdy jsem moc nebyla na příběhy o lásce a nečekaně se stalo, že jsem do své povídky zapletla lásku nereálně vyhlížející anebo alespoň teda já si myslím, že by normální chlap nedokázal milovat tak, jako Diego miluje Annie. Ale proč nebýt alespoň trochu naivní? :-) Nakonec jsem mladá a jsem holka. Naivita se ode mě očekává. ;-)
Těm, co se touhle "oddechovou" povídkou prokousali až do konce, děkuji. Budu vděčná za jakýkoliv komentář a názor.
Doufám, že mě nezabijete... S láskou, Carlie.

Běželi jsme asi dva bloky, držíc se neustále za ruce, když jsem po čase zaprotestovala a zastavila se.

„Já už nemůžu,“ vzdychla jsem a stěží popadala dech. Tohle na mě bylo moc náročné… fyzicky. Psychika si vybrala svoji daň před nějakým okamžikem. Teď bylo vhodná doba na to dát se dohromady celkově a zhluboka se nadýchnout.

„Musíš běžet dál. Tak pojď!“ pobízel mě a táhl za ruku kupředu. Svým hrubým hlasem se mě snažil povzbudit, jenomže to měla opačný účinek. Stále víc a víc jsem si uvědomovala, že utíkat dál už nemůžu. Byla jsem na konci svých sil… zesláblá. A to mohlo ublížit miminku.

„NE!“ vyštěkla jsem a vysmekla mu svou ruku. Zarazil se a hleděl na mě vyděšeně. „Už nemůžu, já…“ Z pusy mi unikl jeden z potlačovaných vzlyků. Svůj pohled jsem upřela na nůž, potřísněný rudě zbarvenou krví, který stále vláčel sebou. Zavřela jsem víčka a zatřepala hlavou, abych tak vymazala všechny nehezké obrázky z hlavy. „Hlavně klid Annie… rozdýchej to.“ mluvila jsem k sobě v tichosti. Teď nebylo vhodné složit se uprostřed ulice. Na to bude ještě hodně příležitostí.

„Ach Annie,…“ hlesl „já vím.“ Střelila jsem k němu očima. „Zabil jsem. Jsem vrah. Zasloužil bych si… skončím v pekle! Fajn. Přijmu to. Zaplatím za svoje chyby, ale nikdy mě nedonutíš, abych onoho činu litoval. Zachránil jsem tě. Bez ohledu na to, jak jsem to dokázal, jsem tě zachránil. A ty mi to teď ztěžuješ.“ Oči se mu leskly. I on vše nenesl s klidem a chladnou hlavou. Jeho probuzené emoce ještě víc umocňovaly tento okamžik. Vše bylo špatně načasované, nic z toho, co se stalo, se stát nemělo. „Nemůžeme se zdržovat. Musíme jít dál. Utíkat. Daleko, protože teď po nás půjdou. Všichni… můj otec, Pablo a policie. Ti lidé, kolemjdoucí… oni mě viděli. Zanedlouho dostane každá policejní stanice v zemi můj popis a vyhlásí po mě pátrání. Musíme si pospíšit. Dostat se na nádraží a…“ Pomalu se ke mně přibližoval. „Mě Annie, mě se nemusíš bát. Tobě bych přece nikdy neublížil.“ Na důkaz odhodil vražednou zbraň ze svých rukou, pravděpodobně především proto, že si všiml, jak na ni stále valím oči. „Miluji tě, miláčku. Prosím…“ žádal mě šeptem, „podej mi ruku!“ Spíše, než abych mu svou ruku vložila do jeho připravené, jsem zas o něco odstoupila. Ale kvůli něčemu jinému. Nebyla jsem tak zbabělá, abych pochybovala o někom, kdo mě vysvobodil ze spárů kumpánů s bílím masem. Dokonce jsem jej ani nevinila z toho, jak to provedl. Nemohla jsem se na něj dívat skrze prsty proto, že zabil někoho, kdo mi ubližoval. Vlastně jsem pocítila vděčnost, že zas byla na světě o jednoho hajzla méně. Jak už jsem řekla, nebylo to v něm, ale ve mně. Obviňovala jsem sebe… ze slabosti, zbabělosti… a obviňovala jsem paní. Kdy by nečekala s varováním na syna a řekla mi to rovnou a bez vykrucování, mohli jsme se připravit, zmizet dřív, než by se k nám domu dostali… a vůbec, ale absolutně, by mě nenapadlo otevírat dveře. Diego by nikdy nezabil a vše by bylo v pořádku. Ale takhle? Jakou máme budoucnost? Zas o něco víc pokaženou. Budeme se muset skrývat… a to nebude to pravé prostředí pro výchovu dítěte. „Na co myslíš? Pověz!“

„Já vím…“ mumlala jsem. „Já vím, že bys mi nikdy neublížil, jen… ty nevíš… já… měla jsem strašný strach a bála jsem se o…“ koktala jsem. „Mohl nám ublížit. Ublížit a ty by ses nikdy nedozvěděl, že…“ Tentokrát jsem se už rozbrečela nadobro. Vzlyky zmítaly mým vystrašeným tělem a nedaly se zastavit. „A tvoje matka! Měla to říct včas a ne čekat, až budeme všichni po hromadě!“ Chytl mě pomalounku za paže a přivinul si mě do náruče. Hladil mě po vlasech, zádech a třel mi ruce. Snažil se mě ze všech sil uklidnit, jenomže se mu to nedařilo. „Co čekala? Že se sesypu a vyskočím z okna? Nemusel si u toho být. Kdybys přišel domu, měla bych už pro nás sbalených pár věcí a mohli jsme stihnout utéci!“ Naštvanost ze mě sršela. Zlobila jsem se a škoda, že mi to nebylo nic platné. Poněvadž plameny mé vnitřní zloby byly tak nevyspitatelné, že by dokázali sežehnout viníky. Až pak by se mi ulevilo. Tak strašně. Převeliký balvan by odpadl z mých beder a já bych dokázala opět dýchat.

Jenomže mi nezbývalo nic jiného, než se jako vždy v klidu ze všeho vyplakat v náručí mé tiché milující vrby. Co bych si bez něj počala? Proč k nám nebyl svět spravedlivý? To jsme si snad nezasloužili klidný rodinný život, obklopený smějícími se dětmi hrajícími se na pískovišti? Mít dobrou práci a babičku, která by nám hlídala každý druhý víkend, abychom si mohli udělat chvilku jen pro sebe? Ve dvou? Ne. Já a Diego… náš vztah byl o něčem jiném. My dva jsme nikdy nedostali nic zadarmo a vše si museli vybojovat. I svobodu, naší lásku… a teď jsme bojovali opět, za teplo rodinného krbu a šance na přežití. Myslíte si, že jsme vyhráli a zkáza byla zažehnána? Tak to jste se mýlili. Poněvadž my dva budeme muset být vždy ve střehu a očekávat rány pod pás. Tohle byl jeden z mnoha úseků, kterými je třeba projít, abychom se dostali až na samý konec, kde se teprve bude bojovat o celkové vítězství. A to už budeme s největší pravděpodobností tak staří, že nám na to nebudou stačit sily a zemřeme nešťastní, osamělí a poražení. Protože cesta k cíli byla ještě dlouhá a málo komu se mohlo podařit, dojít ji až do jejího samotného konce… ovšem komu by se to zas na druhou stranu mohlo podařit, když ne nám? Nám? Co jsme toho už hodně překovali? Společně?

Životní cesty byly nevyzpytatelné, zrádné… boha jsem do toho zatahovat nemohla. Poněvadž v tomhle měl prsty ďábel. Jen samé křoviny, trny a neprůchodné houští. Krásným dlážděným chodníčkem, po kterém se jde jedna báseň, jsme už dlouho necestovali. Naše životní cesta byla zapeklitá, krutá… to ale neznamenalo, že jsme z ní chtěli sejít.

„Co bych se nikdy nedozvěděl?“ ozval se po chvíli ticha Diego a snažil se mě přimět k pokračování, jenomže jsem toho nebyla schopná. Vymáčknout se najednou bylo to nejtěžší. Okusila jsem toho hodně, ale tohle byla další zkouška. Zkouška dospělosti, kterou jsem nezvládla. Opět jsem své oznámení zbaběle odložila. Ale proč? Vždyť jsem na to už byla připravená….

Jen jsem zbrkle zakroutila hlavou. Nemínila jsem se teď o tom bavit. Zmínka o Vetřelci počká… nakonec vždyť nám nikam utéct nemůže.

„Tak pojď.“ Políbil mě do vlasů a opět se rozešel. „Než začneš protestovat, dovol, abych ti připomněl, že tady nejsme v bezpečí. Musíme si pospíšit,“ říkal, jako by už měl vymyšlenej nějaký plán.

„Kam jdeme?“ ptala jsem se. Najednou jsme oba uskočili, když se v tiché uličce, kterou jsme procházeli, rozdrnčel telefon. A ten zvuk vycházel z Diegovy kapsy.

„Ty máš u sebe telefon?“ divila jsem se. Už jsem se smiřovala s tím, že všechny důležité věci jsme zanechali doma a vydali jsme se na pouť jako žebráci. Takto bychom třebas mohli mobil prodat a mít nějaké peníze na jízdné. Do začátku… na přežití.

„Haló?“ hlásil se do telefonu. „Mami? Tak teď mě poslouchej a dobře! Tohle bylo… ne… poslouchej!“ Pak se na nějaký čas opět odmlčel. Když znovu promluvil, jeho hlas i výraz byly o poznání bolestnější. „Dobře. Mami ne… neplač prosím. Mami… zůstaň tam, kde jsi a popros Jacoba a Evitu, aby tě zapřeli, kdyby tam přišel otec a hledal vás. Já si pro vás přijedu, jen co něco zařídím.“ Při těch slovech upřel dlouhý a zranitelný pohled na mě. V ten moment bych přísahala, že kul něco podstatného, co se přímo týkalo mě. „Na shledanou, matko. Buďte opatrní.“ Opřel se zády o stěnu, zavřel oči a prsty si mnul kořen nosu.

„Co se děje? Co budeme zařizovat?“ Pohladila jsem jej ruku po tváři. Poté jsem ji chtěla znovu přiložit podél svého těla ke svým bokům, ale zastavil mě a přidržel si ji u svého obličeje. Vtiskl mi polibek do dlaně a začal vysvětlovat.

„Otec se dozvěděl od Juana, že nás chtěla matka varovat a brutálně ji zbil.“

„Ach Diego…“ neměla jsem slov. „To mě tak moc mrzí! Je v pořádku?“ ptala jsem se a natiskla se mu do náruče. Vlastně ani nevím, kdo z nás hrál roli utěšovatele…

„Tentokrát je to o hodně horší, Annie. On… připletl se jim do hádky i Alejandro, který se snažil otce přesvědčit, aby přestal tlouct do mámy.“ Vlastně čemu se divit. Alejadro už také prokoukl svého otce a nenáviděl jej za jeho činy. Nebyl zas tak hodně malý na to, aby pochopil, že to, co se doma děje, není správné a normální. Šel ve vyšlapaných šlépějích svého staršího bratra. I jeho údělem bylo ochránit matku před sadistickým tyranem. „Odnesl to taky. Dost těžce.“ Odstrčil mě a schoval si hlavu do dlaní.

„Jak se odtamtud dostali?“ vyzvídala jsem netaktně dál.

„Když se otec odešel posilnit alkoholem do pracovny…“ prskal naštvaně, „prý máma podepřela zbitého bratra a rychle s ním utekla k sousedům. Jsou to milí lidé, ale beztak se bojím, že podlehnou otci. On dokáže být v hodně věcech dost přesvědčivý a hodně lidem se nezdá být nikým jiným, než milým otcem a spolehlivým obchodníkem.“ Bylo mi špatně. Jak snadné dnes bylo páchat zlo. Nikdo vás nemohl zastavit, pokud jste byli dobrými herci. „A k Jacobovi a Evitě se vždy choval moc mile.“

„Tak moc mě to mrzí,“ zopakovala jsem znovu svou ubohou omluvu za to, že jsem to vše zapříčinila já. „Co bude teď, Diego? Všechno se spojilo proti nám…“ naříkala jsem. Kdybych alespoň věděla, kde máme začít…

„Já vím, lásko. Ale neboj se… všechno bude dobré… vše bude pořádku,“ utěšoval mě i přesto, že to mělo být naopak. „Zařídím to. Neboj se… oni tě do rukou už nikdy nedostanou. Postarám se o to. Do zítra budeš v bezpečí,“ sliboval. Poté vzal můj obličej do dlaní a líbal mě tak naléhavě, jakoby to měl být náš poslední polibek. Tak mi to připadalo. Namáčkl mě hladově na stěnu a plnil má ústa svým jazykem. Opětovala jsem mu svou blízkost… hladila jsem ho rukama po zádech a přejížděla mu dlaněmi po hrudi i prsou. V ten moment jsme ani jeden nevnímal prostředí, kde jsme stáli. Bylo to jedno. Nezáleželo na tom. Žili jsme okamžikem. Alespoň na chvilku jsme oba dva dokázali vypnout a nezajímat se o to, co přicházelo. Tady mezi domy, v tenké uličce bylo trochu šero a nebylo to přímo na očích, ale pokud byste byli hledanými zločinci, policie i nepřátelé by sem jistě zavítali. Tohle byla průhledná cesta, kudy se vydávají zběhové… vyhnanci. Daleko od silnice… pryč z očí.

„Počkej…“ snažila jsem se jej zastavit, když se jeho ruce neovladatelně plazily po mém těle a počala jsem se dostávat do neovladatelně vzrušeného stavu. „To přece… Diego!“ rozčilovala jsem se, když nepřestával.

„Jasně. Není vhodná příležitost na to, abych se tě směl dotýkat.“ Odstrčil mě od sebe odmítnutý.

„Co ti přelítlo přes nos?“ divila jsem se.

„Mně?“ Jak mohla jeho nálada spadnout takhle na dno z jedné chvíle, jsem nedokázala pochopit. Jakoby si uvědomil nějakou těžkou nepřekonatelnou skutečnost a chtěl špatné myšlenky zahnat důvěrnými doteky či snad dokonce sexem na veřejnosti. Ale tady? To mi k němu nesedělo. Něco bylo špatně… něco nevycházelo podle plánu. Ale co to bylo?

„Ne mně…“ sarkasticky jsem poznamenala. Bylo mi stále a stále hůř. Knedlík se mi usadil v krku kvůli jeho chladnému chování.

Přešel ke zdi a praštil do ní, pak ještě jednou, aby se uklidnil. Další příval zlosti skončil kopancem do popelnice, až se po chvíli opět zkoncentroval a otočil se čelem ke mně. V transu jsem ho sledovala.

Po chvíli se mi podařilo vymáčknout se. „Nechápu, co jsem udělala…“ vzlykla jsem.

„Ne. Prosím neplač!“ přispěchal opět ke mně. „Promiň mi to prosím. Choval jsem se jako idiot. Já jen že… tohle… dneska byl těžkej den.“ Vzal můj obličej do dlaní. „Musíš být unavená z toho běhu,“ podotknul v klidu a konečně si přiznal má slova. Jen jsem mu němě přikývla. Rychlá změna nálady… nebyl náhodou taky v tom?

„A taky hladová, když už o tom mluvíme,“ zašeptala jsem mu do rtů.

„Pojď!“

„Kam? Domů se přece vrátit nemůžeme,“ poznamenala jsem překvapivě v klidu a bez hysterie.

„To ne, ale kousek odtud bydlí jeden můj známej. Dost mi toho dluží.“ Opět jsem za ním vlála jako ocásek. Nasadil tak rychlou chůzi, že jsem jeho kroku sotva stačila. Vláčel mě sebou za ruku skoro jako kouli u nohy. Těžké a neodpáčitelné břemeno…

Spěchali jsme bočními postraními ulicemi, daleko od hlavních silnic, abychom nepotkali žádné policejní auto anebo nedej bože vůz, v němž by jeli Pablo s Jimem. Únava mě stíhala každou minutou víc a víc, těžce si vybírala svou daň i přes to, že na to právě nebyl vhodný okamžik.

„Už nemůžu,“ naříkala jsem každých pět minut, a vždy se mi dostalo stejné odpovědi.

„Už tam budeme. Neboj se,“ odpovídal mi vždy a zpomalil v kroku, ale pokaždé jen na chviličku. Byl to začarovaný labyrint života. Proč jen jsme nemohli v novém bytě prožít klidné časy?

Diegův kamarád nevypadl zrovna potěšeně, že svého přítele vidí, ba spíše jako by to bylo to poslední, co by si kdy přál.

„Co chceš?“ zeptal se, jakmile nás spatřil ve dveřích.

„Zdravím, Estebane.“ Narval nás k němu do bytu a ani se jej neoptal na svolení. Chtěla jsem namítat, omluvit se za Diegovo neslušné chování, jenomže ti dva se do sebe pustili ještě dřív, než jsem vůbec stačila otevřít ústa.

„Co to sakra…“ rozčiloval se.

„Vybírám si u tebe dluh,“ připomněl mu Diego. „Pamatuješ, ne?“

„Promiň, brácho, ale musíš vypadnout. Hned.“ Nervózně si prohrábnul vlasy. „Viděl jsem televizní zprávy. Hledá tě policie… pro vraždu. Tvůj nezkopírovatelnej ksicht byl ve zprávách.“

„Nikam nejdu.

„Ale…“

„Tak poslouchej…“ narazil Diego Estebana na zeď. Chytil ho pod krkem za triko a zpražil jej vraždícím pohledem, až jsem se zalekla. „Ty mi teď pomůžeš, ať se ti to líbí nebo ne. Jinak, až mě zatknou, všem povím, jak to bylo s tebou a miliony, který si ze dne na den vyhrál.“

„Fajn, brácho. Uklidni se. Dobrý, jo?“ Vyprostil se z Diegova nenávistného sevření. „Jak ti můžu pomoct?“ Tohle na mě začínalo bejt už moc. Klížila se mi víčka a absolutně mě nezajímalo, že se tu řešilo dost podstatných věcí, o které bych se měla zajímat. Byla jsem jen schopna myslet na postel s hromadou polštářů a teplou dekou.

„Nech nás tu do večera,“ odvětil Diego přísně a přešel ke mně. „Taky bych potřeboval půjčit pár peněz.“ Objal mě kolem ramen a podepřel. „A za třetí bych tě chtěl poprosit ještě o jednu malou službičku.“

„Jakou?“ vyzvídal Esteban.

„To až později. Kam bych ji mohl uložit? Usíná ve stoje.“ Ucítila jsem Diegovu tvář ve vlasech.

„Pojďte za mnou.“ Pak si toho už moc nepamatuji. Debatovali spolu tiše. Mělce jsem zaznamenala, že hlavním předmětem rozhovoru, byla naše situace. Únava mě skolila jako dobytek na porážku tak rychle, že jsem si zapomněla říct o kus dobrého jídla, na které jsem tak moc myslela. Chutě mě honily intenzivně a neodbytně, ovšem protentokrát byl spánek silnější.

„Lásko…“ Slyšela jsem důvěrně známý hlas. „Srdíčko… vstávej,“ šeptal mi láskyplně do ouška. Na svém krku jsem cítila motýlí polibky, dokonce i tváře nezůstaly neposypány. „Tak Annie,“ káral mou osobu kvůli neposlušnosti.

„Hm?“ zamumlala jsem ospale. Polibky se sunul stále níž a níž… z dekoltu na bříško a zase zpět na horu. Kdyby jen věděl, že ve mně roste nový život. Že právě láskyplně líbal svoje dítě.

„Miláčku?“ Otevřela jsem oči. „Musím ti něo říct,“ zašeptala jsem odhodlaně a posadila se. Bylo načase. Teď byla ta příležitost. Nacházeli jsme se v bezpečí, přede mnou se válel talíř dobře vypadajících koblih, na které se mi strašně sbíhaly sliny.

„Díváš se víc toužebně na to jídlo, než-li na mě,“ vyčítal mi se smíchem a pohladil po tváři. V momentě, kdy jsem se mu podívala do očí, jeho pohled zjihl a oči zesmutnily. Přitáhl si mě za zátylek a dlouze políbil na ústa.

„Miluji tě,“ zašeptal a opřel si čelo o to mé. Zírala jsem mu do očí a nechápala jeho zlomený hlas.

„Já tebe taky a…“ zasekla jsem se, abych nabrala do plic čerstvý vzduch. „A musím ti něco říct,“ poznamenala jsem opět.

„Teď si sněz ty koblihy a obleč se. Musíme se vydat na cestu,“ prohlásil nesmlouvavě.

„Ale já…“ Zakroutila jsem mechanicky hlavou ze strany na stranu, abych více poukázala na můj nesouhlas. Potřebovala jsem mu to vyklopit okamžitě. Dokud jsem na to byla připravená.

„Řekneš mi to později, Annie. Nebo je to tak neodkladné?“ Vyčítavě se na mě zahleděl a zkoumal můj výraz ve tváři. S návalem nevolnosti se dostavilo i mé zklamání. To jsem to měla zase odložit? Teď? Když jsem konečně našla odvahu mu říct pravdu?

Bezmocně jsem přikývla. „Ne,“ hlesla jsem. „Tak později,“ mumlala jsem zcela zvláštním hlasem. I mně zněl cize. Ze vnitř mě požíral divnej pocit. Neznámé emoce mi svíraly nervózně žaludek. Když ke mně opět vzhlédl, jeho oči byly opět jiné. Tvrdší a nekompromisní, ale přesto jsem v nich mohla vidět lásku a tichou omluvu za to, jak přísně mě odbyl.

„Počkáme na tebe v jídelně. Pospěš si,“ prohlásil suše a odešel. Co to mělo sakra být? Nejdřív mě tak krásně vzbudí a pak se z ničeho nic naštve? Proč sakra tak spěchal? Tady nám přece nic nehrozilo…

Ať už se tak choval kvůli čemukoliv, můj vnitřní hlas mi našeptával, že je to zlé. Zhluboka jsem se nadechla a zakousla se do koblihy. „Tak můj milovaný Vetřelče, tohle je celej tvůj tatínek. Jednou milá červená karkulka a po druhé nabručenej vlk,“ vtipkovala jsem a pohladila se po bříšku, které začínalo viditelně růst a zakulacovat se. Jen díky mému volnému triku zatím mé těhotenství zůstávalo tajemstvím. Když jsem zrovna netrpěla depresemi ohledně hrůzy nad rodičovstvím, byla jsem pyšná, že ve svém lůně nosím malého tvorečka. Človíčka, ze kterého se tatínek pomine radostí, až se o jeho existenci dozví. Jenomže to by nesměl bejt takovej bručoun. Pak mi určitě vynadá… že mu to oznamuju tak pozdě. Jenomže já mu připomenu, že viníkem je tady on a jeho „Pospěš si. Počkáme v jídelně.“. Z neočekávaného smíchu, který jsem zpustila ze zrozeného veselí, jsem se poněkud zakuckala.

O něco později jsem už na sebe navlékala tepláky. Mířila jsem si to jistým krokem do jídelny, kde na mě čekali. Ovšem v momentě, kdy jsem spatřila Diegův zamyšlený a utrápený výraz jsem vypnula všechny smysly a narazila do lampy, kterou jsem jen tak tak zachytila a zachránila ji před zničením.

„To byl zásah,“ smál se Esteban. „Ta tvoje holka je asi slepá, ne?“ vtipkoval, zatímco já jsem mu věnovala jedovatý pohled. Ten chlap nebyl normální… já se málem zraním a on se mi zlomyslně směje. „No… aspoň že je pěkná. To to všechno vykompenzuje.“ Mrknul na mě s usmiřující řečí.

„Odpuštěno,“ lhostejně jsem poznamenala a natočila se ke svému příteli.

„Děje se něco?“ Svraštila jsem čelo. Tohle se mi nelíbilo. Co bylo špatně?

„A co by mělo?“ řekl tiše, vstal a vzal mě za ruku. „Estebane?“ oslovil jej a otočil se ke svému příteli.

Ten si jen hlasitě povzdechl. „Už jdu.“ Ať už nám měl pomoct jakýmkoliv způsobem, nesouhlasil s tím a dělal to jen kvůli výhružkám, které proti němu Diego použil. Esteban se za námi znuděně loudil, na tváři mu však zůstával znechucený škleb. Ať už to mělo za následek cokoliv, těšila jsem se, až se tohohle komika zbavíme a zůstaneme opět sami dva… teda promiňte, vlastně tři. Mělce jsem se usmála a natočila obličej k Diegovi. On mi však svou pozornost neopětoval, a proto jsem se opět stáhla. Moje radost byla opět ta tam… vítej zmatenost a neklide.

Vyšli jsme ven do noci zahalené tmou. Hvězdy na nebi zářili a pouliční lampy tlumeně svítily. Kolem nás prošlo pár lidí, ale nijak se o nás nezajímali. Nikomu nepřišla Diegova tvář podezřelá…

„Políbíš mě?“ zeptala jsem se ho, když jsme čekali před garáží, až si pro nás Esteban přijede. Cítila jsem se být romanticky naladěná a chtěla se přesvědčit, že se jeho city během dnešního dne nezměnily.

„Dobře…“  zamumlal. Jeho reakce zněla překvapeně. Pomalu se ke mně sklonil a odbyl mě letmým polibkem.

„Tohle byla nějaká pusa?“ zlobila jsem se.

Povzdechnul si. „Co víc bys teď chtěla? Annie?“ ptal se smutně.

„Já nevím…“ byla jsem zmatená. Jeho postoj vůči mně a celkově veškerému okolí se zdál být zvláštní. Nepřístojný, odměřený. „Chováš se divně,“ poznamenala jsem a vytrhla mu svou ruku.

„Promiň.“ Pohladil mě po zádech a snažil se mě obejmout okolo ramen, vynahradit mi odmítnutí, ovšem já jsem se mu nasupeně vysmekla a jeho ruce setřásla. „Omlouvám se…“ zopakoval opět něžně. „Nechtěl jsem tě urazit, ublížit ti,“ ospravedlňoval se.

Chtěla jsem se na něj rozkřičet, že se chová zvláštně, aby mi vše vysvětlil a pak mě ujistil o naší šanci, své lásce a dalších věcech, jenomže můj pokus vypovídat se zmařilo troubení auta. Esteban se nedočkavě dožadoval našich těl v tom kusu šrotu. No dobře… byl to dobře vypadající veterán, pyšně nablýskaný, který stál jistě majlant, ale pro mě to bylo nic neříkající auto. Docela okázalé a nápadné.

„Nepráskej tolik s těmi dveřmi,“ okřikl mě, jakmile jsem za sebou zabouchla. Hlasitě si odfrkl…

„To snad není možné,“ zasyčela jsem. To bylo něco špatného ve vzduchu? Že byl každej mrzutý? U mě se to dalo pochopit… oni dva mi lámali hlavu. Vzdávám to… je mi to jedno. Nebudu si kazit krásnej večer ještě víc. Ať se klidně prezentují jako idioti. „Radši na mě ani jeden nemluvte.“ Tahle věta zůstala viset mezi námi ve vzduchu, dokud jsme nedojeli na vlakové nádraží. Tam mi pomohl Diego gentlemansky vystoupit z auta.

Jako první se slova ujal Esteban. „Půjdu koupit jízdenku. Sejdeme se na nástupišti.“ Poplácal Diega po zádech, jakoby se mu snažil dodat odvahy a podržet jej. Věnoval nám intenzivní pohled, než se kroky vzdálil, až úplně zmizel uvnitř budovy.

„Co jsem zameškala svým spánkem?“ optala jsem se zmateně Diega.

„Pojď,“ řekl prosebně. Odezva mi trvala jen vteřinku.

„Něco mi tajíš. Co to je?“ Zastavili jsme se před perónem, kde právě stál připravený vlak. Z cedule jsem vyčetla, že mířil směrem k hranicím. „Panebože. My jedeme pryč z Mexika?“ Snažila jsem se potlačit radost. „Kam?“

Díval se na mě a přísahala bych, že se mu zalesklo v očích. Ne… on se na mě nedíval, nepozoroval mě obvyklým způsobem. On doslova zíral s mírně otevřenou pusou. Pak na sucho polknul. Ve tváři se mu zračila nerozhodnost. Jakoby se pral s pocitem strčit mě pod koleje anebo mě obejmout a už nikdy nepustit. Vlastně jsem asi nebyla tak daleko od pravdy… věděla jsem, že si kvůli něčemu dělá starosti, ale v životě by mě nenapadlo, že to bude zrovna on, kdo mi podkopne nohy a zasadí další nůž do mého už tak rozbolavělého srdce. Bylo to nezbytné… možná, ale stejnak mě to ranilo. Svým tělem byl postavený na stranu, což vypadalo, že chtěl někam odejít, ale zároveň se mě bál opustit, nechat samotnou, abych nepropadala panice a melancholii.

„Ach Annie,“ naříkal. „Je mi to líto,“ odsekával Diego každé vyslovené slovo. Nikoliv chladně, ale s podtónem provinění.

„Neboj se Annie. Nebude to tak zlé, jak se to jeví,“ snažila se mě má mysl uchlácholit a převést do stavu klidu. Bylo to marné… propadala jsem zoufalství. Neřekla jsem nic… nepromluvila. Jen jsem od něj o krok ustoupila.

„Co tím myslíš?“ Vše začínalo vypadat, jako konec světa. Mýlila jsem se… nemiloval mě? Měl mě jen jako rozptýlení? A teď, potom, co kvůli mně zabil… toho už má plné zuby? „Ty ke mně nic necítíš,“ zamumlala jsem hlasem bez života a bála se, že mi to potvrdí.

Popadl mě za obě ruce a přinutil mě se na něj podívat. „Tak to ne! Ani náhodou. Moje srdce patří tobě. Má láska k tobě nikdy nepomine,“ šeptal a palci mi na rukou tvořil uklidňující kroužky. „Ale…“ namítl.

„Ale?“ dožadovala jsem se vysvětlení. Už jsem nevěřila, že slova, která vysloví, budou dobrého významu. A také jsem se nemýlila. Moje obavy se potvrdily.

„Ale musíme se rozloučit.“ Několikrát jsem zamrkala, abych se přesvědčila, že to co pověděl, nebyla holá pravda, ale jen výplod mého mozku. V hlavě jsem si přehrávala skutečnosti, které nasvědčovali tomu, že se dnes semele nějaké neštěstí. A důkazy byly až moc jasné, hmatatelné, že nechápu, jak jsem si toho nemohla nevšimnout. Slzy mi stékaly po zatím klidném obličeji. Zoufalství pohlcovalo celé mé tělo a přikovalo mi nohy k chodníku. Pomalu mi všechno docházelo.

„Dobře…“ řekla jsem naoko statečně přesto, že to mé slzy vyvracely. „Tak tohle nechápu.“

„Už se neuvidíme.“ Zmatek… zmatek, zmatek a zmatek. Překvapivě zase zmatek. To jsem cítila. Nechápala jsem to. Nic z toho tady nebylo pochopitelné. Důvod, proč jsme jeli na nádraží, nebyl ten, že odcestujeme a začneme jinde nanovo? „Nemůžeme být spolu. Všechno hraje proti nám. Každé rozhodnutí, které spolu činíme je chybné. Jsme tolik odlišní…“ šeptaje se mi dál díval intenzivně do uslzených očí. „Nepatříš sem, stejnak jako já nepatřím tam, kde žiješ ty, do míst, kterým říkáš domov,“ vyslovoval ona slova opravdu přesvědčivě.

„Já jsem doma tam, kde jsi ty. Nikde jinde,“ namítala jsem plačivě. Bylo mi ale jasné, že to není nic platné. Měl pravdu… na rodinu jsem nedokázala zapomenout a myšlenkami jsem se stále vracela do tolik známých míst, jako byl můj pokoj, knihovna, chalupa mé babičky… nikdy bych se tu necítila stoprocentně šťastná a spokojená. Prahla bych po Spojených státech… po domově.

Byl to sen? Tohle je naše rozloučení? Bohužel se mi to zdálo až příliš reálné na to, aby se mi vše zdálo. Nesnila bych o zlomeném srdci a bolesti. Ta byla až příliš skutečná.

„Nemůžeme se rozejít…“ hádala jsem se a vzlykala Diegovi na rameni. Několikrát za sebou jsem rychle zamrkala a snažila se zahnat další příval slané vody, který se mi valil z očí. Snažila jsem se rozpomenout na hlavní důvod, proč se naše životy nesmí rozpojit. Už teď byli sloučené neviditelnou nitkou.

„Je to nevyhnutelné, Annie. Nemůžeme spolu být. Já musím zůstat tady. V Mexiku. Pomoct matce a bratrovi. Dostat je ze spárů otce… nejradši bych ho zabil vlastníma rukama, beztak po mě jde policie. Za vraždu… jsem zločinec a také jím zůstanu.“

„Ne to nejsi,“ šeptala jsem nevěřícně. „Zachránils mě.“ A to se přece počítat nemohlo.

„To ale nikoho zajímat nebude. Ne! Poslouchej!“ okřikl mě něžně, když jsem se opět chtěla hádat. Nešťastně jsem se na něj zamračila. Výraz v jeho obličeji byl úzkostný. „Postaral jsem se o to. Esteban tě doprovodí až k hranicím. Má tam známosti. Pomůže ti dovolat se k celní policii. Tam jim vše vysvětlíš. Kdo jsi, proč nemáš pas… zadají tě do počítače a uvidí tě na listině pohřešovaných. Pomůžou ti dostat tě domů.“ Přitáhl si mě do náruče, div mě neumačkal. Líbal mě do vlasů, svým strništěm mě šimral na krku, když mě zasypával polibky na rozloučenou. „Miluji tě… miluju,“ šeptal mi v pauzách, kdy se jeho rty uvolnily z mé kůže. Nedbal mým zoufalým vzlykům. Ignoroval je.

„Nechci, aby to takhle skončilo…“ naříkala jsem. „Já tě potřebuju, Diego. Pojeď se mnou, prosím!“ žadonila jsem. Odmítavě zakroutil hlavou. „Fajn.“ Otřela jsem si slzy. „Tak tu zůstanu já. Moje místo je po tvém boku,“ přesvědčovala jsem nás oba.

„Ne lásko. Ty musíš domů… postarej se o to, aby o téhle špíně věděl celej svět. Nahlas polici jména, popiš jim svůj příběh… nikdo už nesmí podceňovat problematiku, jenž se týká obchodování s lidmi. Podívej se, co ti ty hajzlové udělali… ti, co tě unesli a ublížili ti, musí být potrestání. Udělej to pro mě, pro sebe. Informuj o tom policii… kvůli dalším dívkám, které mají podobný osud jako ty.“ Ano. Informuji. Najednou jsem vzpomínala na všechny tváře…  vzpomněla jsem si na Summer i snědou dívku a chlapce, který se za ní plaše schovával v té dodávce na samém začátku. Vybavovala jsem si tmu, která mě děsila v době, kdy mě zavírali před světem, než mě převezli jinam. A cukla jsem sebou při pomyšlení na obličeje, patřícím největším padouchům, oplzlým grázlům a nemilosrdným monstrům. Na tvář Pabla, který mi sice pomohl, ale pak opět přitěžoval, Pedra, Joa, velkého šéfa, kterého si nikdo nedovolil neposlechnout, muže s dioptrickými brýlemi, který si po mě připravil těžkou chvíli… na jeho doteky nikdy nezapomenu. Vždy bude cosi ze strachu, který jsem kdysi prožívala ve mně a kdykoliv se mně někdo dotkne tak, jak se mi to nebude líbit, pocítím bolest, která vždy bude jen slabým odvarem toho, co jsem cítila kdysi.  A nakonec obličej Fernanda Carranzi. Muže, který si nevážil své skvělé rodiny a choval se vůči ní násilnicky a nesnesitelně.

Ale přesto všechno, až budu vypovídat, se pokusím co nejméně přitížit Diegovi. Protože konečně, on je jedním z těch, který mi nikdy neublížil. A Luisa… nikdy nezapomenu na Luisu.

„Do smrti nebudu litovat, že jsem tě potkala. Nikdy… rozumíš? Moje srdce ti bude navždy patřit. Nikdy nezapomenu…“ plakala jsem dál.

„Netrap se. Nestrachuj se o mě, co bude s námi, mnou, mou matkou a bratrem. Tvou jedinou starostí je postarat se o sebe a o to, aby ses dostala domů a žila svým svobodným životem.“ Mačkal mě dál ve své náruči. „A nevyskakuj prosím tě za jízdy z vlaku, dobře?“ snažil se odlehčit atmosféru a zažertovat. Jenomže mě ještě víc rozesmutnil. Dál jsem mu máčela svými slanými krůpějemi oblečení.

„Nerad ruším, ale je nejvyšší čas nastoupit do vlaku.“ Objevil se vedle nás Esteban.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem, když mě sunul ze své náruče do náruče cizí, ne tak vyhřáté, tak příjemné a láskyplné, protože ten chlap to dělal jenom z povinnosti, páč to Diegovi dlužil. Vše činil kvůli vlastnímu prospěchu…

„Taky tě miluji, Annie. Navždy tě budu milovat,“ vyznával mi naposledy lásku. Hlasitě jsem bulela a prala se s Estebanovýma rukama, které se snažily mírnit můj odpor. Počala jsem se chovat hystericky.

„Klidni se, Annie,“ přesvědčovali mě oba.

„Neopouštěj mě!“ přála jsem si, aby mi namluvil cokoliv. Aby mě opil rohlíkem, jak se říká.

„Dobře. Nevidíme se naposledy…“ sliboval. „Přijedu za tebou, jen, co to bude možné, dobře?“ snažil se mě uchlácholit. Moc dobře jsem věděla, že se už nikdy nesetkáme. Že ta slova vyslovit jen kvůli tomu, aby mi na chvilku pomohl od zdrcující bolesti a dal mi možnost pocítit naději. I on tušil, že jeho slovům nevěřím.

Pomalu jsem se od něj vzdalovala. Mířili jsme ke dveřím vlaku. Povedlo se mi vyprostit od Estebana na poslední chvíli a vběhla jsem do připravené náruče Diega. Vydobyl si naléhavě mé rty a líbal mě dravě, nenasytně, toužebně… miloval mě a já jeho. A teď jsme se loučili.

Poslední polibek…

Poslední objetí…

Když mě jeho přítel opět odváděl od něj dál, když jsme se na sebe dívali a ani jeden z nás nechtěl přerušit oční kontakt, mohla jsem mu to povědět. Vyklopit to, abych si nikdy nemohla vyčítat, že jsem mu to neřekla a zamlčela mu jeho potomka, že bude tatínkem… ale neudělala jsem to. Schválně. Takhle to bylo lepší… vyčítal by si to, že se o nás nemohl postarat a nechal vše na mně, poněvadž takový byl. Pro nás pro oba bylo snesitelnější, když o miminku neměl tušení. Navíc, kdybych vyslovila ještě jednou jediné slovo, sesypala bych se jako hromádka neštěstí. Neměla jsem k tomu daleko…

„Musíš být silná, Annie. Kvůli děťátku,“ šeptala jsem si zmučeně, zatím co mi Esteban pomáhal do sedačky u okna. Sám si sedl vedle mě do uličky, asi abych mi neutekla. Neměla jsem o něm dobré mínění, ale pomáhal nám a Diego mu věřil. Neměla bych se k němu chovat ošklivě.

Získávala jsem svobodu, tolik vytouženou milovanou volnost, ale ztrácela jsem svojí druhou polovičku. V tuhle chvíli jsem se nedokázala těšit z jistého shledání s rodinou, s matkou, která svým perfekcionalismem odrazuje lidi s nižší inteligencí a bratrem Loganem, co ke mně stěží dokáže projevit city…

Něco jsem získávala, to ano, ale za cenu bolestné a věčné ztráty.

Vlak se rozjel a já naposledy spatřila tvář Diega. Svého milého… jediné životní lásky. Otce mého dítěte. Odjížděla jsem domů, ke své rodině… ale nevracela jsem se sama. Pod srdcem jsem nosila Diegovo dítě. Malého broučka, kterému se pokusím dát veškerou lásku světa a zastat roli otce i matky v jednom.

Budu silná… kvůli němu, kvůli mému nenarozenému vetřelci.

A budu silná kvůli Diegovi… protože on by to tak chtěl.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 42.:

9. Janda
14.09.2011 [17:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Ami
05.09.2011 [22:02]

Tak...nemam slov!Měla mu to říct!Bylo to těžký,to jo,ale otec dítěte by o něm měl vědět! Emoticon Těžkej život měla... Emoticon Celá povídka byla tak procítěná až k neuvěření!Neni to sice můj šálek kávy,mám radši happy endy,ale TOHLE!NÁDHERA,jednim slovem Emoticon

7. Lussy přispěvatel
02.09.2011 [22:06]

LussyNejdřív jsem nemohla uvěřit, že je už konec, ale ona si to zasloužila. Tolik se natrápila, tolik si toho zažila... Emoticon
Nevím proč, ale celou tuhle kapitolu jsem měla takový divný pocit, že oni spolu nebudou, že ona odjede... Emoticon
Proč se to vždycky takhle podělá...
Musím říct, že tvoje povídka zahrnovala snad všechnu špínu světa od únosu, přes znísilnění, prostituci, obchod s lidmi, násilí, úplatky... Je vážně strašné, co se děje a my ostatní s tím nic nenaděláme i kdybychom se rozkrájeli. Vím, existuje spousta organizací, ale tohle nikdy nevymizí, vždycky se někdo najde, vždy se najde někdo slabý... Je to smutné... Emoticon

6. LoveRain přispěvatel
01.09.2011 [15:30]

LoveRainJejda, to už je konec? Tak já jdu na začátek a jdu monitorovat Annie, Diega a jejich vztah jako každý normální jedinec pěkně od prvního do posledního písmenka Emoticon Emoticon

5. Aniiik8
01.09.2011 [15:17]

Tohle je tak strašně nádherná povídka!! Úžasná kapitola, jen mě moc mrzí že už je konec.. Emoticon Doufám že napíšeš nějakou další povídku, která bude jistě taky krásná, protože píšeš skvěle!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 31.08.2011 [16:05]

úžasný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Skříteček2
31.08.2011 [15:22]

Teda Kárlí... běž se zahrabat. Mohla aespoň říct, že je těhotná, mohla jsi alespoň do povídky zahrnout její shledání s rodinou, dát nám vědět, jak to dopadlo s "těmi zlými". Mohla jsi toho ještě tolik napsat... Bulím jak želva!

Tahle povídka měla úžasné kouzlo už jenom proto, že jsi si vybrala aktuální a realistické téma. Bylo to něco naprosto úžasného a doufám, že se spolu shledáme u další povídky, která bude mít tak svělý nápad a úžasné kouzlo.

Sbohem, Annie...

2. Janna přispěvatel
31.08.2011 [12:11]

JannaNééééé! To nemyslíš vážně! Emoticon To nemůžeš přece takhle ukončit Emoticon
Vím, že to není úplně špatný konec... ale dobrý taky ne, že jo :( Ach jo :(
Takovej otevřenej konec, ty nám dáváš! Ale ne, já si budu představovat, že za pár let se nakonec ti dva sešli a žili šťastně až do smrti... :D
Ale to, že se Diego ani nedozvěděl, že bude tatík, to mě fakt mrzí :(

Jinak, nakonec musím říct, že tohle byla opravdu naprosto úchvatná povídka, něco tak skvělého jsem fakt hodně dlouho nečetla. Dokázala jsi mě přimět, abych si nervama málem ohlodala nehty, jelikož jsem vždycky s vyvalenýma očima jen čekala, co se stane dalšího. Vybrala sis téma, kterého si se bravurně chytila, a vykouzlila orchestr naprosté symfonie, který drásal nervy.
Líbí se mi tvůj styl psaní, ta věcnost, spád děje, popisy tak akorát - ani krátké, ani zdlouhavé. Líbí se mi, že postavy nejsou černobílé, ale že se naopak snažíš poukázat na dobré i špatné stránky.
Opravdu doufám, že začneš psát nějakou další povídku, neb bych si ji rozhodně nenechala ujít.

Skládám poklonu, bravo, tleskám! Emoticon

1. Marsik
31.08.2011 [11:27]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nemám slova! Ten konec?! Opravdu raději budu ticho... stačí smajlíci? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!