OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 8. kapitola

07.10.2013 (13:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 639×

Pohled Diego

Poté, co jsem se přivítal se zbytkem rodiny a strávil s nimi nějaký čas, jsem se nenápadně vytratil. Bylo to proto, abych se vyhnul jejich nechápavým pohledům vyvolaných mou změnou chování k Antoniovi. Marisa, bratrova žena, mě celou dobu probodávala pohledem nejvíce. Nevěřila mi. Nemohl jsem se jí divit. Nevycházím s nimi zrovna dobře. Ale ani oni se nemohou zlobit na mě. S bratrem jsem měl vždy velmi dobrý vztah, než si vzal Marisu.

Zatímco jsem procházel dlouho chodbou, mi pohled padl až na poslední, vzdálené dveře. Za těmi dveřmi je někdo, kdo mi může pomoci, a nebo taky uškodit. Je to věštkyně. Dobrá přítelkyně mé matky. Stejně jako matka je to kouzelnice a už po mnoho staletí si udržuje život pomocí magie. Ovšem na její vzhled kouzlo neúčinkuje. Mohl bych se jí zeptat, co se teď stane ohledně mě a Emily. Musím se přiznat, že mě stálo obrovské přemáhání už jen na dveře zaklepat. Na ten pohled jsem se ani trochu netěšil.

„Pojď dál, Diego,“ ozval se chraptivý hlas. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil. Místnost byla malá. Od stropu visely pavučiny, všude byl povlak prachu a jen uprostřed stál malý stoleček se zapálenou svíčkou a ve stínu opodál stálo obrovské křeslo. Naštěstí z věštkyně byly vidět jen její ruce. Zbytek byl schovaný ve stínech. Ale už jsen vidět její ruce byl odpudivý pohled. Byly to jen vrásčitou kůží obalené kosti. Hlavou mi prolétla myšlenka, proč vůbec chce takový život pořád žít.

„Posaď se,“ vyzvala mě a ukázala roztřesenou rukou do rohu místnosti. Až teď jsem si všiml nestabilně vyhlížející židle. Dřívě mohla mít tmavě hnědou barvu, ale teď měla pod prachem a pavučinami svěle šedou barvu. Přisunul jsem si židli blíže ke stolu a neochotně se na ni posadil.

„Potřebuju něco naléhavě vědět,“ začal jsem mluvit, ale hned mě zarazila.

„Vím. Dost jsi mě tím překvapil,“ řekla příkře. Sklopil jsem hlavu.

„Já vím. Nechápu, proč jsem to udělal, ale teď je to jedno. Potřebuju vědět, co bude dál, prosím,“ zaprosil jsem a naléhavě se zahleděl do míst, kde jsem odhadoval, že má obličej.

„Pokud to opravdu chceš... Ale nemohu ti říci vše... Osud není předem určen a bude záležet na tom, jak se budete oba dál rozhodovat, ale prozatím ti mohu říci, že... V tvé blízké budoucnosti vidím tu dívku stále. Rozhodně spolu strávíte delší dobu... Aspoň pro ni jako pro člověka... Vidím spoustu štěstí, ale i nějaké starosti, a nakonec jen strach. Dívka je pryč a oba dva jste v koncích,“ řekla a bylo jasné, že více už mi neprozradí.

„Moc tomu nerozumím. Proč bych měl mít strach, až se jí konečně zbavím? To je přece směšné. Já jsem vládce upírů, a ona je co? Moje potrava! Nechápu, proč bych měl být šťastný s nějakým pytlíkem krve!“ vrčel jsem a cítil, jak se mi v ústech zvětšují špičáky.

„Zbytečně se nevztekej! Já moc dobře vím, co tě čeká, Diego, a tomuhle už nemůžes utéci, ať se teď rozhodneš jakkoliv, protože už jsi to udělal,“ odvětila tajemným hlasem. „A teď můžeš jít.“ Vztekle jsem vstal a utekl od ní pryč. Musím se vrátit za tou holkou.

Pohled Emily

Probudila jsem se s šílenou bolestí hlavy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo. Vyrušila jsem upíra při lovu. To byla školácká chyba, Emily, nadávala jsem si. Vtom do pokoje vrazila Nina. Zanaříkala jsem a promnula si spánky.

„Pojď, odcházíš!“ vyhrkla. Překvapeně jsem se na ni podívala.

„Já, a proč?“ nechápala jsem. Podívala se na mě naštvaným pohledem.

„Myslíš, že jsem blbá? Vidím moc dobře, že nejsi pánova sestřenice. Sice nevím, kdo jsi, ty couro, ale vím, že teď hned odejdeš!“ křičela, popadla mě za ruku a táhla mě směrem ke dveřím.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 8. kapitola: