Věčný slib 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhý díl je tady a já doufám, že se vám bude líbit. Emily se spolu se svou nejlepší přítelkyní vydají na procházku do lesa i přesto, že si to jejich rodiče nepřejí. Ztratí se a něco je dostihne. Co? Najdou cestu zpět? Zachrání se?

07.06.2013 (15:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 742×

Já a moje nejlepší přítelkyně Vanessa jsme se ten den rozhodly jít projít do lesa.

„Nenech se prosit, Emily. Snad se nebojíš!“ křičela Vanessa a začala se smát. Utíkala přede mnou po lesní cestě a nadšeně se rozhlížela kolem.

„Já se nebojím. Jen říkám, že bychom se už měly vrátit domů, než nás začnou hledat!“ odsekla jsem a zamračila se.

„Do večera času dost. Jen se tu trochu porozhlédneme. Jak často se nám podaří utéct před mou chůvou?“ připoměla mi. Popadla mě za ruku a společně jsme se rozběhly hlouběji do lesa.

Les byl nádherný. Zelenými listy prozařovaly teplé sluneční paprsky a kreslily na mech nejrůznější tvary. Malý dravý potok se hnal přes ostré kameny a stříkal čistou vodu všude kolem. Byl slyšet zpěv ptáků a křupání větviček pod našima nohama. Lesem občas zavál teplý vítr, který voněl po lesní hlíně a houbách. Očarovány krásou kolem sebe jsme slepě šly dál a neuvědomovaly si, kudy a kam jdeme. Než jsem se stačila vzpamatovat, byly jsme v tom čarovném labyrintu ztracené. Stály jsme pod velkou borovicí schované v jejím stínu, opřené o chladnou skálu.

„Jak se dostaneme zpátky?“ pípla Vanessa plačtivým hlasem.

„Já nevím. Ty jsi přece čarodějka, ne?“ připoměla jsem jí. Vanessa po mně šlehla přísným pohledem svých smaragdově zelených očí. Dlouhé rovné zrzavé vlasy měla zacuchané a neupravené.

„Ano, sice jsem čarodějka, ale moc mladá. Nesmím používat kouzla,“ zasyčela ostrým hlasem. Najednou nad námi cosi zašustilo a ze skály se oddrolilo pár kamínků. Vanessa ztuhla a vyděšeně se na mě podívala. Párkrát jsem se nadechla, sebrala odvahu a opatrně jsem se podívala na skálu. Pohlédla jsem do velkých očí. Asi tři metry od nás na ní sedělo ohavné monstrum. Vypadalo to jako vlk, jen o dost větší. Přední i zadní tlapy měl divně postavené, jako by je měl několikrát zpřelámané a špatně srostlé. Čumák měl protáhlejší a z tlamy koukaly zažloutlé ostré zuby. Černou srst měl naježenou a jeho temné oči nás pozorně sledovaly. Vlkodlak.

Jen s námahou jsem zadržela výkřik. Pevně jsem sevřela Vanessinu ruku a obě jsme pomalu ustupovaly pryč. Zvíře nás nechalo popojít o pár kroků, a pak zavrčelo a seskočilo ze skály dolů. Až teď bylo pořádně vidět, jak moc je obrovský. V jednu chvíli se podíval na mě a měla jsem pocit, jako by znechuceně zakroutil hlavou. A pak už sledoval jen Vanessu. Bylo mi jasné, kterou z nás si vybral jako večeři, a zděšeně jsem zalapala po dechu. Postavila jsem se půl kroku před ni a naivně doufala, že mu zabráním dostat se k ní. Sice jsem žila s upíry, ale sama jsem byla jen obyčejný člověk.

„Emily, prosím. Pomoz mi,“ slyšela jsem Vanessin uplakaný, slabý hlas.

„Neboj se. Jsi moje nejlepší kamarádka,“ zamumlala jsem tiše. Věděla jsem, že nemáme žádnou šanci, aby to aspoň jedna z nás přežila. Každou chvílí dojde monstru trpělivost a zbaví se nás obou. Lesem zavál vítr. Zvíře zavětřilo a zlostně zavrčelo. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, ucítila jsem, jak mě obrovskou tlapou uhodil do obličeje. Velká rána mě odhodila pryč z cesty, až mě nárazem zastavil strom. Slyšela jsem křupat vlastní kosti a cítila, jak mi po obličeji stéká horká krev. Vlkodlak ke mně přistoupil a tlapou mi přirazil hrudník k zemi. Druhou tlapou mi drápy přejel po krku a já začala krvácet ještě víc. Hučelo mi v uších, ale i přesto jsem slyšela Vanessin křik. Ten najednou ustal a já slyšela křupání a škubání.

Náhle jsem na čele ucítila něco studeného. Byla to něčí ruka. Nevěděla jsem, kdo to je, ale jeho hlas nikdy nezapomenu.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování