Věčný slib 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola o Emily, Marcovi a Diegovi. Diego je pryč a Emily zůstává s Marcem. Kde je mezitím Diego a proč odešel?

03.01.2014 (19:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 599×

Pohled Emily

Ze začátku to pro mě bylo dost těžké. Na Diega už jsem si přece jen zvykla a z Marca jsem byla nesvá. Každou chvíli na mě zkoušel to svoje hypnotizování nebo zákeřné útoky ze zálohy a smál se mi, když jsem s křikem utekla. Ale kdo by se ho nelekl? Byl to mistr převleků. Dokázal ze sebe vytvořit takovou příšeru, že by snad utekl i Diego, kdyby na něj vyskočil zpod postele. Ale v jednom měl Marco pravdu. Tohle časté opakování různých upírských triků (a těch není zrovna málo) mi pomůže je vždy včas odhalit, a to je jedinná šance, jak jim i vzdorovat. A jako pro člověka to je pro mě velmi těžké, i když vím, že mě Marco chce zhypnotizovat. Přes to všecho mě stále trápil Diegův náhlý odchod. Provedla jsem mu snad něco? O odchodu se mi ani slůvkem nezmínil a ani nic nenaznačovalo tomu, že by se chystal odjet a ještě k tomu na tak dlouho. Ještě noc před odchodem se zdálo vše v pořádku. Dokonce to vypadalo, že si konečně začínáme více rozumět. Urazila jsem ho snad něčím? Vůbec mě nenapadalo nic, co by se mohlo stát. Je pravda, že jsem se pokoušela utéct, ale Diego vypadal spíše pobavený než rozzlobený. Vím, že mi musel zase dát svou krev, ale v podstatě mě k tomu přinutil a dával mi hodně své krve i tehdy, když mě našel, takže i tuto možnost jsem vyloučila.

Čas plynul a já na Diega pomalu přestala myslet. Marco nebyl zase tak hrozný, jak jsem si představovala. Vyprávěl mi spoustu historek z různých historických období a vemli rád se zmiňoval o svém velkém domě v Turecku, kde má prý svůj tajný soukromý harém. Dokonce mi prozradil i odpověď na otázku, kterou Diego nechtěl ani slyšet. Bylo to jednoho jarního dne. Seděli jsem spolu na zahradě v trávě a hráli (tedy, já se o to jen pokoušela) šachy.

„Marco, pověz mi, jsme ještě v severní Karolíně?“ ptala jsem se s mírnými obavami. Marco se usmál od ucha k uchu.

„Ne tak docela, slečno Emily. Právě se nacházíte v jižní Karolíně,“ přiznal zcela bez okolků. Já jsem jen přikývla. Za tu dobu, co jsem zde, už jsem se naučila, že upíři jsou opravdu schopni téměř všeho. „Diego má tenhle dům rád. Dokonce si troufám říci i nejraději ze všech svých domů. V severní Karolíně totiž bydlí celá jeho rodina. Samozřejmně, že se občas také musí stěhovat, ale můžeme ho nazvat hlavním domem. A Diego se svou rodinou má takové zajímavé vztahy,“ zasmál se při použití slova zvláštní a pokračoval: „Tento dům je dostatečně blízko na to, aby se za nimi kdykoliv dostal v poměrně krátkém čase, ale také je dost daleko na to, aby před nimi mohl kdykoliv utéct,“

Naprosto jsem chápala, jak to Marco myslí, i Diegovu zálibu v tomto domě. I já bych chtěla mít místo, kam bych mohla utéct. Dokonce i před svou rodinou. Mám je sice moc ráda, ale oni se mě pořád snažili udržet svázanou v pravidlech dnešní doby, a mě to ubíjelo. Chtěla jsem být volná a nespoutaná, ale oni mě svazovali zákazy a přednáškami o slušném chování a etiketě. Byla jsem vězněm ve vlastním těle. Moje pravé já bylo divoké a prudké. Chtělo ven a být svobodné a nezkrotné. Místo toho bylo potlačováno uvnitř mě společenským chováním a pravidly. Často jsem nesměla říci, co si opravdu myslím, a musela jsem téměř se vším souhlasit, i když jsem často nechtěla. Jako třeba ze slušnosti věčně přijímat ta pozvání na procházky od otravného syna našich sousedů Billyho Scota. Nikdy se mi nelíbil a byl neskutečně nudný a jeho vtipům jsem se musela smát z donucení. Toužila jsem po tom, aby někdo někdy poznal, jaká opravdu jsem, a dovolil mi ukázat to, co cítím.

„Nemusíš,“ řekl Marco náhle.

„Prosím?“ vyhrkla jsem polekaně. Copak jsem něco ze svých úvah řekla nahlas?

„Vím, na co teď myslíš, a jen chci, abys věděla, že tady nejsi svázaná společenskými pravidli. Emily, já už žiji tak dlouho a vím, že je těžké trápit se uvnitř, ale ty už nemusíš. Tady jsi volná a můžeš se chovat, jak jen chceš,“ ujistil mě a přátelsky se usmál.

„Jak můžeš vědět, na co myslím?“ zeptala jsem se udiveně.

„Nedá se říct, že bych uměl číst myšlenky nebo tak něco, ale dokážu vycítit, co tě trápí... A myslím, že člověk s tvou povahou by se neměl dusit v pravidlech a ukázat, jaký opravdu je,“ odpověděl, podíval se zpět na šachovinici a vítězně se usmál. „Šach mat.“

Pohled Diego

K mému domu se díky mé přítomnosti začalo stahovat větší množství upírů, a tak hrozilo, že Emily odhalí. Proto jsem rychle povolal Marca a rozhodl se na nějaký čas odejít. Musím upíry odlákat a taky se zdržet doma u rodiny jinak, mě navštíví a vše zjistí. Bohužel, nakonec jsem se musel zdržet o hodně déle, než jsem původně plánoval. A tak se z pár týdnů staly měsíce a z měsíců rok a já stále potřeboval zařídit spoustu věcí. Pokoušel jsem se zjistit, kde se právě nachází Emiliina rodina a zda ji ještě pořád hledají. Od matky jsem se dozvěděl, že když Emily zmizela, celá její rodina ji jako šílená hledala dlouhé měsíce. Ale samozřejmně je nenapadlo ji hledat zrovna v mém domě, a to nám několikrát byli poměrně blízko. Vyslal jsem pár vojáků, aby se pokusili Emilynu rodinu najít.

Otec mě poslal na návštěvu za našimi přáteli do Anglie, odkud jsem Emily přivezl sadu šperků. Nádherné perlové náušnice a k nim náhrdelník. Cestou zpět jsem namířil ještě do Španělska, kde jsem jí koupil prsten s krásným rubínem. S trhnutím jsem si uvědomil, že mám pro tu lidskou dívku slabost. Vždyť je to vlastně ještě dítě. Uznávám, že jedním z mých důvodů k odchodu z méno domu bylo i to, že jsem cítil k Emily náklonnost, jakou bych jako upír ke člověku rozhodně cítit neměl. Oblíbil jsem si ji. Byla zábavná a já měl po dlouhém čase nějaké rozptýlení a společnost. Záleželo mi na ní a chyběla mi.

Byl večer a já ležel ve svém pokoji a prohlížel si malý prstýnek pro Emily. S bodnutím u srdce jsem si uvědomil, že za týden to budou už dva roky co jsem odešel. Překvapeně jsem vyskočil z postele a začal si balit. V hlavě mi vířily divoké myšlenky. Marco mě zabije! A Emily... Emily je to nejspíš jedno, že jsem pryč. Přesto jsem si posbíral své věci a zamířil zpět domů. Za Emily.

Když jsem dorazil, muselo být kolem páté ráno. Marco seděl v knihovně v křesle začtený do nějaké knihy.

„Vítej zpět,“ zamumlal, ani nezvedl pohled od četby. „Tak brzy jsem tě nečekal.“

„Omlouvám se. Možná, že jsem se nepatrně zdržel,“ uznal jsem a ucítil, jak mi cukl koutek.

„Máš velmi dobrou náladu. Snad nejlepší za posledních tři sta let. A myslím, že vím i proč,“ uchechtl se a konečně knihu odložil.

„Jaká je tvá teorie?“ zasmál jsem se, i když trochu nervózně. Marco měl zvláštní talent na vycítění a rozpoznání lidských (upířích) pocitů.

„Emily. Dává ti radost a naději. Cítím to z tebe, i když se tak moc snažíš to skrývat a nepřiznat to ani sám sobě,“ odvětil a zkoumavě si mě prohlédl. Pak najednou zvážněl. „Byl jsi dlouho pryč, Diego.“

„Jen dva roky,“

„Dva roky jsou v lidském životě velmi dlouhá doba, Diego. A hlavně v Emilyně věku,“ připomněl mi a já pochopil, že má pravdu.

„Emily...“ zarazil jsem se a pohlédl ke schodům.

„Teď spí. Změnila se, Diego. Myslím, že budeš velmi překvapený,“ odpověděl a pak se zamyslel. „Budu se teď vracet do Turecka... Nechtěl bys mi ji dát s sebou?“ zeptal se. Šokovaně jsem se na něj podíval. To myslí vážně?

„Jak? Co? Zbláznil ses? Je to člověk!“ vysoukal jsem ze sebe ohromeně.

„Mohu ji přeměnit,“ řekl, jako by to byla největší samozřejmost na světě.

„Je to ještě dítě!“ zavrčel jsem.

„Už není. Jak jsem říkal, pro člověka jsou dva roky dlouhá doba. Vyrostla,“ ohradil se a já i on už jsme začínali mít vztek. On, protože mu ji nechci dát, a já, protože ho něco tak hloupého mohlo napadnout.

„Ne, Marco. Odejdeš bez Emily,“ rozhodl jsem. Vypadalo to, že se Marco bude dál hádat, ale nakonec jen přikývl a odešel.

A já teď budu čekat, až se Emily ráno probudí. Byl jsem zvědavý, co mi řekne na dárky, co jsem jí přivezl. Snad se jí budou líbit. Vím, jsem naivní. Odešel jsem beze slova a jediné, na co teď myslím, je to, zda se jí bude líbit pár šperků. Ale já jsem přece odešel proto, aby byla v bezpečí. Před upíry, co se skrývali v lese. I přede mnou.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování