OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve stínu - 1. Můj kamarád Buffy



Komedie nebo tragédie? Vážnost nebo parodie? Quinn je obyčejný středoškolák, který se shodou bizarních náhod stal součástí neobyčejného světa... A nebo je to zkrátka jenom klišé.

1. Můj kamarád Buffy

Byl pátek večer, mohl jsem být kdekoliv - trefa, tak co jsem, kruci, dělal v knihovně? Zatracený Woody, mám ho rád, ale shánět mu knihy, to je vážně něco. Většina z titulů, o které se zajímá, není nikde k sehnání, nebo je už léta požírají moli ve skladu zatuchlých knihoven. Vsadím se, že až se jednou odhodlám pozvat nějakou hezkou slečnu na rande, objeví se přede mnou Woody s těmi svými vědátorskými brejličkami a oznámí mi, že jdeme hledat portál do Narnie, nebo tak něco. Vážně, je to můj nejlepší (a v podstatě jediný) kamarád, ale mohl by si najít jiného koníčka, než je čtení těhle fantasmagorií.

Jak jsem se tak shýbal pro původní vydání Historie bílých stínů (neptejte se, já taky nevěděl, o čem to je), na zádech mi přistála pořádná bichle. Už tak jsem byl s rovnováhou docela na štíru, a ta kniha, která na mě spadla bůhví odkud, mi s balancováním dvakrát nepomohla. Spíše naopak. Asi jsem se snažil na poslední chvíli něčeho zachytit, každopádně to nepomohlo, protože za další tři vteřiny jsem ležel na zemi jak široký, tak dlouhý.

„Promiň, jsi celý?” Mrzutě jsem vzhlédl k drobné dívčině, která mi věnovala dlouhý omluvný pohled. Dovtípil jsem se, že to byla nejspíš její kniha, co mě před chvílí praštilo.

„Snad jo,” zamumlal jsem a rychle vstal ze země, protože situace už nemohla být trapnější.

„Ehm, máš vyhrnuté tričko.” Dobře, tak mohla.

Spěšně jsem si urovnal tričko a až potom se zadíval na dívku před sebou. Vypadala... dost zvláštně, skoro jako by byla nemocná. Kruhy pod očima měla snad ještě fialovější než já, když se snažím přes noc dohnat pololetní učivo z matiky (a Woody se mi u toho vždycky pošklebuje, protože ten parchant má ze všeho jedničky).

„Jsi v pohodě?” zeptal jsem se jí. Slabě se usmála, ale moc jsem jí to nevěřil.

„Špatný den, vlastně týden. Ale myslím, že už to bude jenom lepší,” odvětila neurčitě. Moc jsem nepobral, co tím vlastně myslela, ale bylo mi jí trochu líto.

„Já tady akorát šel kámošovi pro čtivo. Je to trochu cvok,” zazubil jsem se. Všiml jsem si, že si čte titul knihy, kterou jsem vzal pro Woodyho - těsně předtím, než jsem se elegantně rozplácnul na zemi. To na ni určitě udělalo dojem, Quinne.

„Historie bílých stínů? Tvůj kámoš je magor,” zasmála se. Pokrčil jsem rameny. Já ho měl rád. Byl sice trochu výstřední, ale kdo v dnešní době není. Definitivně jsem si měl s Woodym co říct, což se nedalo tvrdit o těch hroudách steroidových svalů, co se mnou chodily na střední.

„Je trochu zvláštní,” připustil jsem. „Máš teď někam namířeno?”

S úsměvem zakroutila hlavou. „Mohli bychom, mohl bys... totiž...” zakoktala se. Připadalo mi to docela milé.

„Rád odsud vypadnu. Knihovny mě, popravdě, děsí. Chceš někam doprovodit?” nabídl jsem, doufaje, že to nevyznělo tak pitomě, jako mi to v duchu připadalo. Ale ona se jenom znovu zasmála. Vlastně byla docela hezká... jenom trochu pobledlá.

„Jsem Jane.”

„Quinn.”

 

„Takže ty tady chodíš někde na střední?” zeptala se.

„Jo, jsem... letos jsem se dostal do maturitního ročníku, nechápu jak.” Studování nikdy nebyla moje silná stránka. Ne že bych se nikdy nesnažil. Asi mi prostě chyběla schopnost našprtat se učivo, jakou měl třeba Woody. Občas jsem ho podezříval, že má fotografickou paměť. Absolutně jsem nechápal, jak si může zapamatovat kvanta pouček po jednom přečtení.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Část města, kam jsem Jane doprovázel, se nezdála být zrovna vlídná. Ale ona tady někde bydlela. Nechtěl jsem vypadat jako bačkora nebo říct něco hloupého.

„Kde vlastně bydlíš?” nadhodil jsem.

„Už je to jen kousek. Promiň, nezdržuju tě moc? Nejspíš jsi měl jiné plány.”

„Vlastně ani ne,” přiznal jsem. Na večírek u Lisy se mi už nechtělo, takže nebýt Jane, nejspíš bych se jenom potuloval městem, zanesl Woodymu knihy a vydal se domů. Woody byl touhle dobou v čajovně se členy čtenářského kroužku (alespoň to tvrdil). Vždycky, když to zmínil, vybavil jsem si anglický čaj o páté a bandu mladých intelektuálů, kteří si nahlas předčítají Puškina a citují antické filozofy. Jak daleko nebo blízko jsem byl od pravdy, to těžko soudit - Woody mě do svých mimoškolních aktivit nikdy nezasvětil. Chápal jsem to. Ostatně, čtenářský kroužek šel trochu mimo mě.

„Jsi hodný,” odvětila po chvíli Jane a zastavila se. A pak se ke mně naklonila a vypadalo to, že mě asi políbí, dokud se za rohem neobjevil... Woody?!

Zkoprněl jsem. To snad není možné. Víte, jak jsem zmínil tu Narnii - tak prosím, to měl být žert. Woody se ovšem tvářil smrtelně vážně. Vlastně jsem ho nikdy neviděl s tak ledovým výrazem v obličeji.

„Vypadni od něj, ty děvko,” syknul Woody výhružně. Myslím, že jsem v ten okamžik prostě přestal vnímat. Zíral jsem na Jane a na siluetu svého nejlepšího kamaráda, kterého jsem nikdy neslyšel říct sprosté slovo, natož někomu vyhrožovat. Nechápal jsem. Nerozuměl. Umrznul jsem na místě, s udiveným výrazem a pocitem, že všechno kolem mě je cosi neskutečného, živý sen nebo obzvlášť bizarní halucinace.

„Škoda, myslela jsem, že dnes bude větší legrace,” prskla jedovatě Jane. Její dosud relativně milý hlas se proměnil v nestvůrné syčení a tváře se jí propadly, jako by se náhle stala živoucí mrtvolou. Nejspíš vám bude stačit, když řeknu, že to nebyl zrovna hezký pohled a že se mi v ten okamžik prohnal po zádech mráz.„Neposlali toho nejsilnějšího, že?” nadhodila jízlivě dívka a posměšně si Woodyho přeměřila.

„Ty taky nejsi zrovna ve formě,” poznamenal Woody tiše a odhodlaně se k Jane rozeběhl. V ruce držel ostrou dýku, jasně namířenou k cíli - k hrdlu té nestvůrné dívky. Nevěděl jsem, že Woody umí bojovat. Ale uměl. Oháněl se se dýkou jako hrdina z komiksu, zatímco jsem tupě stál opodál a nebyl schopen slova, natož činu.

Jane, ač působila křehce, vůbec nebyla bezbranná. Ba naopak. V jeden okamžik dokonce získala nad Woodym převahu a hnilobnými tesáky se mu zakousla do ramene. Woody vykřiknul, ale hned nato dívce obratně podkopnul nohy a tasenou dýkou jí probodnul hrdlo. Potom řekl něco v jazyce, jemuž jsem nerozuměl.

„Parchante,” procedila mezi zuby dívka. (Byla to ještě dívka?!) Woody jí pohlédl do očí a z jeho čela začala unikat zvláštní zářivá energie, která na okamžik pohltila celou ulici. Bílé světlo mě oslepilo.

Když jsem se vzpamatoval, bylo po všem. Dívka jménem Jane už neexistovala. Místo ní leželo na zemi mrtvé tělo, morbidní připomínka mého nevydařeného rande... mírně řečeno.

Nenapadala mě žádná inteligentní, ba ani smysluplná věta, kterou bych mohl říct. Můj mozek zřejmě nebyl schopen zpracovat takový druh podnětu.

Bylo to... asi jako když jste ve škole a přijde za vámi pedagog, aby vám oznámil, že vaši rodiče zahynuli při autonehodě. V takové situaci je těžké najít příhodná slova. Vlastně je těžké takovou informaci vůbec zpracovat, protože se vám zdá zprvu tak neskutečná, že ani nedokážete pocítit smutek nebo strach.

Woody.

Jane.

Mrtvola.

Cvak.

„Proboha,” zašeptal jsem a kleknul si k mrtvé dívce... nebo... tomu, co ještě před chvílí dívku připomínalo. Styděl jsem se. Rozum mi velel, abych zavolal záchranku, ale nedokázal jsem z kapsy vytáhnout telefon a vytočit správné číslo. Nezkontroloval jsem tep a nezačal jsem s první pomocí. Nemělo by to smysl. Už byla mrtvá. TO bylo mrtvé.

Woody si dřepnul vedle mě.

„Nech to plavat, nikdo se po tom nebude shánět. Potom ti všechno vysvětlím, teď mi pomoz to odklidit,” řekl s ledovým klidem kluk, kterého jsem považoval za mírumilovného knihomola. Život má občas vážně trochu pokřivený smysl pro humor, řekl bych. 

*

Tohle nebyla legrace. Quinn se nikdy neměl stát součástí té frašky. Zatraceně, to si musel dát rande zrovna se stínem?

Na město už spadla noc... Od chvíle, kdy spolu v lese odklidili mrtvé tělo, se ani jeden z nich neodhodlal cokoliv říct.

„Nechtěl jsem tě do toho tahat,” zašeptal Woody s povzdychem. „Neměl jsem tě nechat chodit pro ty knížky, ale vlastně, tak trochu jsem doufal, že ti to jednou dojde, aniž bych ti to musel říkat... nebo... aby se stalo tohle. To jsem fakt nechtěl.”

„V pohodě, však já... Tuhle jsem si chtěl dát francouzáka s mrtvolou. Ještě že je můj nejlepší kámoš přemožitelka upírů a včas se objevil, aby té nechutnosti zabránil.” Woody Quinnovi neviděl do tváře, ale tenhle tón znal, byl... evidentně byl v šoku, že ani pořádně nevěděl, co říkal. Nu, co také mohl čekat. Jistě to nebylo zrovna nejlehčí sousto ke strávení. Trpce si vzpomněl na svůj první zážitek se stíny. Nebyla to jedna z věcí, kterou by si přál pamatovat. S ním se tehdy nikdo nemazlil. Svět se najednou obrátil naruby a on v něm musel znovu najít své místo. Chvíli to trvalo. Dokázal si živě představit, co se teď Quinnovi muselo honit hlavou. Tohle nebylo něco, co by se dalo spravit jedním rozhovorem. Potřeboval... čas. Lidé se někdy mylně domnívají, že když do druhého začnou hustit informace, přimějí ho tak pochopit je. Woody nenaléhal. Věděl, že ta chvíle jednou přijde. Jen si ještě nebyl jistý, nakolik to ovlivní jejich přátelství a jak se s tím Quinn zvládne vypořádat. Vlastně si nebyl jistý vůbec ničím, ale na to teď nechtěl myslet.

„Kdo byla?” zeptal se Quinn se zvědavostí v hlase.

Woody odvrátil hlavu směrem k lesu.

„Stín, mrtvá duše v lidském těle. Je to trochu složitější. Tyhle duše nejsou přirozené. Nechtějí opustit hmotný svět, a tak napadají těla živých lidí. Bez nich se tady nedokážou udržet. V podstatě jsou to parazité, kteří potřebujou lidskou schránku, aby zůstali naživu. Ale to je jen hodně nepřesné a stručné shrnutí.”

„Takže... co se stalo s Jane? Myslím, s tou skutečnou Jane?”

„Bohužel se mi ji nepodařilo zachránit. Je více druhů stínů... Říkáme jim příživníci a mstitelé. Ta dívka byla jenom příživník. Stín ji napadl, ale ona tam někde pořád byla.... akorát je to, jako když vnímáš svůj vlastní život jenom zpovzdálí - jako pozorovatel. Tenhle příživník už ale okupoval lidské tělo příliš dlouho. Je mi líto té dívky. Kdybych ji objevil dřív... nebo někdo jiný z nás...”

„Takže je vás víc?”

„Ano, je to, je nás mnoho... Ale my nejsme žádní hrdinové. Quinne, musíš si uvědomit, že to, co děláme, je špinavá práce. Spousta z nás se z toho časem psychicky zhroutí. Nese to své výhody, ale i nevýhody. Není to, jako když Buffy zachraňuje svět před padouchy.” I když bezpochyby, Buffy byla ještě jeden z těch lepší seriálů současné americké popkultury.

„Ale tys byl... byl jsi neuvěřitelný. Nechápu, jaks mohl... Chci říct, já tam celou dobu jenom tak stál, nevěděl jsem, co mám dělat-”Quinn vytáhl z kapsy od bundy krabičku cigaret. „Netušil jsem, že kouříš.”

„Mám poslední dobou trochu nervy s tátou. Tohle mi pomáhá. Není to asi moc hrdinský.”

Woody nerad přihlížel, jak se Quinn trápí kvůli svým rodičům. Byli to oba psychopati. On byl opilec a neschopa a ona labilní a hysterická. Vlastně... Ať už byl Woody kýmkoliv a čelil čemukoliv, vedle Quinna si vždycky připadal malý a zbabělý. Ten kluk toho prožil sakra dost, jen málo lidí v jejich věku by si to dokázalo představit. Život někdy umí být při rozdávání osudů vážně nespravedlivý. Možná proto se s Quinnem našli.

„To, co se stalo dneska, nechtěl jsem tě vylekat,” odvětil Woody opatrně. Quinn se pokusil o úsměv a zapálil si.

„Je to... vlastně jsem vždycky věřil, že je něco mezi nebem a zemí. Nebo zemí a peklem, čert to vem. Byl to dlouhý den.”

„Jo, to byl.”

„Díky za... život. Upřímně si nechci moc představovat, co by se stalo, kdyby ses tam neobjevil. Byl bych taky stín?”

Woody neodpověděl. Ani on si to nechtěl domýšlet. 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu - 1. Můj kamarád Buffy:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!