V hloubi duše Kapitola druhá • OurStories.cz ~ naše povídky

Probuzení... Přeji pěkné čtení :)

08.02.2014 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1075×

Nějaká ruka se mě jemně dotkla na rameni.

„Vždyť je sobota, nemusím vstávat," namítla jsem ze spaní.

„Ehm, jsi v pořádku?" zeptal se mě kdosi nejistě. Muž. To nebude teta. Bleskově jsem stála na nohou a nestačila se divit. Byla jsem v lese. Proti mně stál nějakej velmi pěknej, kluk. A já byla jenom ve spodním prádle.

Tlustý kmen stromu mě ukryl před jeho zrakem. Ne že by mě už neviděl. Bůhví, jak dlouho se tam na mě už díval.

„Ehm... jo jo, jsem v pořádku. Jenom jsem včera, dneska trošku... pařila," vykoktala jsem zoufale. Bože, proč jsem jenom ve spodním prádle, a kde mám, ksakru, šaty? Vystrčila jsem hlavu zpoza kmene a „nenápadně" pokukovala po svých ztracených šatech. A botech.

„Myslím, že hledáš tohle," usmál se a natáhl ke mně ruku s mými rudými šaty. Červená až za ušima jsem je přijala.

„Ehm, díky. Za probuzení a taky za ty šaty," koktala jsem a snažila se vymotat už tak z trapné situace. Rychle jsem si natáhla šaty a uhladila si vlasy. Samé listí.

„Ty jsi ta nová, neteř slečny Whiteové?" zeptal se mile.

„Jo jo, to jsem já. Jessica Williams," natáhla jsem ruku, výjimečně první, a vystoupila zpoza stromu. Nyní už oblečená.

„Blake. Blake Wood," představil se a stiskl mi jemně ruku. Byl jemný a milý, přesto mi přeběhl mráz po zádech. Probíhal mnou třas. On je vlkodlak, panebože. Znervózněla jsem.

„No, tak to jsem zřejmě pařila u tebe," podotkla jsem dost nervózně. Určitě o mně ví.

„Jo, to asi jo," usmál se. Stiskla jsem si ret, musím odtud okamžitě pryč.

„No já, já už radši půjdu," vyhrkla jsem, nervózně se usmála a vydala se ven z lesa. Snad nějak trefím domů.

Až když jsem vstoupila na tetčin pozemek, tak mi došlo, že nemám boty. Budu se muset Emi omluvit.

„Kam jsi zmizela?" vyjela na mě Emi. „Víš, jakej strach jsem o tebe měla?! Party v plném proudy, ty nikde, a kde jsi nechala mí boty?" dorážela na mě.

„No, víš... já vlastně nevím. Asi jsem byla dost opilá. Šla jsem s Willem, byl namol, no, a pak... nevim. Ráno jsem se probudila v lese. A jenom ve spodním prádle. Ale tvé šaty byly úhledně složené. Jenom mi trochu unikly ty boty. Koupím ti nové," drmolila jsem.

Pak nastalo ticho. Nakonec se ozval Emin zvonivý smích. „Tak ty ses probudila ve spodním prádle a v lese? Tak to jsi to včera pořádně přepískla," smála se. „To už se nedivím, žes někde ztratila ty boty," usmála se, ale kroutila nad tím hlavou. Trošku jsem si oddechla, ale ne moc. „No, tak za to mám u tebe celý den nákupů. Třeba hned dneska, hm?" usmála se na mě mile.

Nemohla jsem dělat nic, a tak jsem souhlasila. Hurá na nákupy, po ničem jiném jsem taky netoužila.

„A ještě se musíme stavit tam, tam a taky tam," povídala si šťastně Emi a její asi dvaceticentimetrové rozbijnos vysoké podpatky spokojeně klapaly po dlaždicích. Ona snad jsen nakupuje, ale neremcala jsem. Dlužila jsem jí to. „Posloucháš mě?" zavrčela roztomile Emi a tím mě vytrhla ze zamyšlení.

„Jasně," usmála jsem se. Trošku podezřívavě se na mě zamračila, ale pak se usmála a žvatlala dál.

„Hele, dojdeš nám pro milkshake? Já zatím obsadím stůl," požádala mě po chvíli, když jsme zastavili u baru. Přikývla jsem a vydala se k barmanovi.

„Prosím dva milkshaky," ukázala jsem na obrázek.

„Hned to bude," mrknul na mě barman a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila.

Po chvíli, velice krátké chvíli, mi je postavil před nos. Znovu jsem se usmála a vzala je. Sotva jsem udělala krok, nestačila jsem se ani otočit, když do mě někdo vrazil a milkshaky mi skončily na bílém tílku, mimochodem, teď už úplně průhledným.

„Panebože, omlouvám se," ozval se známý hlas. Hlas Blaka Woodse. Jako bych se před ním dneska už neztrapnila dost.

„To, to je dobrý," zašeptala jsem. Byl blízko, až moc blízko. Jeho dech splýval s tím mým a jeho azurový zrak se zavrtával do mého. Co se to se mnou děje? Nemohla jsem se hnout, jako by mezi námi bylo neviditelné pouto, které nás spojovalo. Po okraji zorného pole nastávala rudá mlha. Měla jsem pocit, že omdlím. Nohy se mi podlamovaly, a přesto jsem neomdlela. Zpod pootevřených úst mi vyšel vzdech. „Ehm, měla bych jít. Emi čeká," zašeptala jsem a otočila se k němu zády. Jsem otřesená, co to, ksakru, bylo?

„A, tady jsi. Panebože, co se ti stalo?" zděsila se Emi.

„Malá nehoda. Hele, nevadilo by ti, kdybychom už šly?" zeptala jsem se tiše. Jenom kývla, vzala si kabelku a odvedla mě domů. Musela jsem vypadat fakt strašně.

Netuším, co se to se mnou stalo. Byla jsem jako paralyzovaná. Nedokázala jsem se soustředit, přemýšlet, dát dohromady jedinou souvislou myšlenku. Zbytek víkendu, tedy neděli, jsem vůbec nevnímala. Kdyby se mě někdo zeptal, co jsem o víkendu dělala, nebyla bych mu schopná říct co. Nevěděla bych to. Byla jsem v tranzu. A jediný, co se mi míhalo před očima, byla má sestra.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování