V hloubi duše Kapitola čtvrtá • OurStories.cz ~ naše povídky

Alfa, beta a omega... Přeji hezké čtení :)

12.02.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 835×

„Jess, musíš to udělat. Nemáš na výběr. Udělej to, teď!" křičela na mě Rebeka. Slzy mi stékaly po tvářích.

„Já nemůžu, Beck. Nemůžu," vzlykala jsem. Naklonila se ke mně...

Zalapala jsem po dechu pod tou obrovskou tíhou viny a bolesti.

„Je to v pořádku, Jessico. Jsi v pořádku," v mžiku u mě stála Emi. U mé postele, v neznámém pokoji, proč tu jsem?

„Co se to se mnou děje?" Zřejmě jsem to řekla nahlas, protože mi Emi povzbudivě stiskla ruku.

„To já nevím, Jess. On ti to vysvětlí," zašeptala, zvedla se a odešla. Co tím myslela? Kdo mi co vysvětlí?

A pak jsem to ucítila, obrovskou vlnu cizí energie, když vešel do pokoje. Brnělo mě celé tělo, ona síla mě nutila stulit se do klubíčka a podrobit se. Omega se musí podrobit. Dech se mi zadrhával v hrdle, oči se samovolně protáčely vsloup.

„Šššš," ozvalo se vedl mě a někdo mě jemně pohladil po tváři.

„Co se to se mnou děje?" zašeptala jsem bezhlesně.

„Vysvětlím ti to, ale musíš se uklidnit," pošeptal mi nazpátek. Snažila jsem se zklidnit svůj dech, ale nešlo to. Dokud jsem neuviděla tu azurově modrou, která přitahovala mé oči jako magnet. „Dýchej," přikázal mi hlas z dálky. A já ho poslechla. Poslechla jsem příkaz Alfy. Začala jsem zase normálně vnímat a vidět, pomalu, ale jistě. Ani jsem si neuvědomila, že dotyčnému drtím všechny kosti. Opatrně jsem stisk povolila. Uvolnila jsem se celá z té nepříjemné křeče, která zachvátila mé tělo.

„Blaku," zašeptala jsem. „Co se to se mnou děje?" zeptala jsem se poněkolikáté. Opatrně a pomalu jsem se posadila a opřela se o stěnu za mnou. Potřebovala jsem se zorientovat, vidět, nadechnout se.

Byl to malý pokoj, modrý. Pěkně zařízený. Ale to mě v tuhle chvíli moc nezajímalo. Zajímal mě Blake, který sedět na posteli u mých nohou a díval se na mě.

„Co jsem zač?" zeptal se mě tiše. Zaskočilo mě to. Ví moc dobře, co jsem, a já zase vím moc dobře, kdo je on. Tak proč to dál zatajovat? Možná, protože jsem chtěla začít nanovo, bez smečky a nadpřirozených vlkodlačích schopností. Jenže je očividné, že on už stejně všechno ví. Muselo mu to dojít. Váhala jsem, ale musela jsem se rozhodnout, a to rychle.

„Jsi Alfa," odpověděla jsem nakonec. Kývnul, jako by to čekal. Pohled však stále upíral na mě.

„Tvé pravé příjmení není Williams, že ne?" zeptal se pořád stejně tiše. Ano, stoprocentně věděl, kdo jsem. Tak proč to dál zapírat?

„Ne, to není. Jsem Jessica Greyfox. Proč se ptáš? Víš moc dobře, kdo jsem. Věděl jsi to celou dobu," obvinila jsem ho.

Znovu kývl. „Věděl. Došlo mi to. Celou zemí prošel příběh o vlčí dívce a její zradě. Byla v tvém věku, budoucí alfa Greyfoxů. A pak je tu Alyssa. Z rodu Greyfoxů. Byla by to dost nepravděpodobná náhoda, že neteř Greyfoxové se tu objeví týden po své zradě. Ano, věděl jsem to," ukončil to.

Jeho tón byl ledový, obviňující, odsuzující. Takový, jaký jsem vídala poslední dobou pořád. Zasloužila jsem si to, věděla jsem to.

„Opovrhuješ mnou," zašeptala jsem témeř bezhlesně. Neptala jsem se ho, prostě jsem to lhostejně oznámila. Jeho pohled se zavrtal až do morku mých kostí. Nemýlila jsem se. V danou chvíli jsem měla nepřekonatelný pocit utéct. Odejít. Vzdát to. Prostě se jakkoliv dostat pryč z téhle místnosti, z tohohle domu, města.

„M-měla bych j-jít," vykoktala jsem a začala se sunout na kraj postele. Nic nenamítal. A já byla ráda.

Zesláblé nohy mě sotva unesly, jenom silou vůle jsem se na nich udržela, aniž bych skončila na všech čtyřech. Nehledala jsem boty ani své věci, nechtěla jsem je hledat, jenom odsud vypadnout. A to co nejrychleji. Než před ním začnu brečet. Zoufale jsem zatáhla za kliku a vyřítila se na chodbu a po schodech dolů, rychle jsem se rozhlédla a hledala východ. Našla jsem. Utíkala jsem. Přes písčitou příjezdovou cestu, do lesa. Hluboko. Už zase jsem bezmocně lapala po vzduchu. Nakonec mě nohy i přes veškerou snahu přestaly poslouchat a já se zhroutila na měkký mech. Zkusila jsem se zvednout, dvakrát, třikrát. Když se to nepovedlo ani napočtvrté, vzdala jsem to. Zase. Vždycky všechno vzdáš, Greyfoxová. Opravdu, jsi zbabělec.

Znaveně jsem položila hlavu na mech a zadívala se na oblohu. Setmělo se a byly vidět už první hvězdy. Byla mi zima. Všude po těle mi naskočila husí kůže. Věděla jsem, že noc bude chladná, a měla bych se donutit vrátit se. Ale proč? Stejně tam nikdo nečeká. Tak proč se namáhat? Abych byla všem ještě víc pro smích? Díky, nechci.

„Jess, musíš to udělat, nemáš na výběr. Udělej to, teď," křičela na mě Rebeka. Slzy mi stékaly po tvářích.

„Já nemůžu, Beck. Nemůžu," vzlykala jsem. Naklonila se ke mně a jemně se opřela svým čelem o to mé.

„Nemůžeš, ale musíš. Já tě o to prosím, jako tvoje sestra. Jsi budoucí alfa, tak se tak začni chovat, Jess," zašeptala a vtiskla mi do dlaně dýku...

Po tvářích mi stékaly těžké slzy, hvězdy na mě shlížely zvysoka a měsíc ozařoval mou tvář. Moje tělo tuhlo, mrzlo, ale to mě nezajímalo, nevnímala jsem to. Zahoď to, všechno to zahoď, Jessico.

... a vtiskla mi do ruky dýku. „Nedovol jim mi ublížit, Jess. Tajemství musí být zachováno. Nejsem dost silná na to, abych ho v sobě udržela, i přes všechnu bolest. Nedokážu to, Jess. Tak mi pomoz..."

Zahoď to, Jess. A staň se tím, čím jsi. Mrchou, vrahem a zrádcem. Monstrem, které si zaslouží nenávist, odpor a zášť všech ostatní. Zahoď to. Všechnu tu bolest, je přeci jen v tvé hlavě. Zahoď vzpomínky, brzdí tě, ničí tě. Zahoď oddanost a věrnost, v sobeckém světe uspěje jen sobec.

A tak se to stalo. Slzy přestaly téct, lapání po dechu skončilo a nahradila ho tichá a ledová zuřivost. Tak je to správně, Jess. Tohle jsi ty.

Došla jsem k domu své tety a vytáhla náhradní klíč zpoza kaslíku na muškáty. Nikdy jsem nepochopila, co tetu přitahovalo ke kytkám, odfrkla jsem si. Odemkla jsem a vešla dovnitř. Nemám hlad, nemám žízeň, jdu spát. Neošetřila jsem si odřené a zraněné nohy, protože bolest je jenom v hlavě, a šla jsem spát.

Budík zvonil, típla jsem ho a zvedla se na lokty. Křivě jsem se usmála. Vítej, Jessico Greyfoxová. Vítej ve svém novém těle bez bolesti.

Můj oblíbený outfit byl nahrazený mnohem odvážnějším.

Když jsem šla chodbě, všichni mi uhýbali. Chytří i hloupí, hezcí i oškliví, neviděla jsem v tom rozdíl. Proč taky?

Když začalo zvonit, došlo mi, že to není zvonění, nýbrž budík. Típla jsem ho a spala dál.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování