OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V drátěné košili - 1. kapitola



V drátěné košili - 1. kapitolaNedej najevo slabost, říkával mistr. Nenech nepřítele zjistit, že jsi žena. Říkali mi to. Stokrát. Když ono bylo tak krásně. Lehkovážně jsem nechala své měděné vlasy vlát za sebou. A pak přišel ten zlý pocit. Křoví na stráni nade mnou se pohnulo a hbitě se z něj vynořila temná silueta. "Damiene!" stihla jsem ještě zařvat.

„Přestaň už konečně mudrovat a poběž,“ křikl Damien.

Seděl na koni a podával mi ruku. Sevřela jsem v dlani pevněji šperk, co jsem strhla lapkovi z krku když jsme se prali. Pravičkou jsem se chytla Damienovy paže a hbitě se vyhoupla za něj. V zákrutu cesty se objevili dva jezdci.

„Drž se,“ upozornil mě Damien starostlivě, byť trochu zbytečně. Chytila jsem se ho pevně kolem pasu a už jsme zas uháněli po lesní pěšině. Krčila jsem se za Damienem, schovávala jsem se před větvičkami, které se mě občas pokoušely švihnout do obličeje. Podkovy duněly, podobně splašeně bilo i mé srdce otřesené nedávným zážitkem.

Drátěná košile mě táhla k zemi a studila za krkem. Na holínce jsem měla kromě nánosu bahna také temnou skvrnu.

Snažila jsem se na nic nemyslet. Vnímat jen svistot jarního větru, dusot Jasmínových kopyt, tlukot Damienova srdce. Myšlenky se mi zas rozutíkaly široko daleko. ...srdce toho lapky už ani nebouchne... Meč, který mě při každém Jasmínově kroku bouchal do nohy, zvonivě přitakával.

Pokračovali jsme tryskem až na kraj lesa. Nestáli jsme o další přepadení. Zastavili jsme se až uprostřed rozlehlé planiny.

Seskočila jsem z koně aniž bych očekávala Damienovu pomoc. Když jsem měla šaty, choval se ke mně vždy jako pravý rytíř k dámě. Jakmile jsem však navlékla mužské oblečení, nebo se dokonce schovala do drátěné košile a připjala si meč, byl ze mě rázem někdo jiný. I pro něj. Rázem jsem nebyla dáma, ale jemu rovný mladý rytíř. Nevadilo mi to. Byli jsme tak vychováni. Vždyť i moje jméno bylo právě tak proměnlivé; mužské i ženské zároveň.

Nevšímala jsem si, co Damien dělá. V tu chvíli mi bylo nějak všechno jedno. Lehla jsem si do suché trávy a pozorovala oblohu. V dlani jsme stále ještě svírala onen šperk. Bála jsem se ruku otevřít. Nechtěla jsem vidět připomínku toho strašného činu. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem si šperk nechala.

„Byl by na tebe hrdý,“ uslyšela jsem vedle sebe Damienův hlas.

Nepřítomně jsem se za ním otočila.

„Mistr by na tebe byl hrdý,“ zopakoval.

Bez zájmu jsem přikývla.

„Brzy budeme muset zas jet, jen co se Jasmín trochu vydýchá. Do tmy chci být ve vesnici!“ pokračoval. „Artemis!“ zatřásl mi ramenem a donutil mě tak konečně se pořádně vrátit do reality. „Očisti si meč.“

Podívala jsem se na jílec meče. Byl čistý. Když jsem ale chtěla vytáhnout čepel, nějak jsem ztratila odvahu.

„Damiene...“

Otočil se na mě.

Zklamala jsem. Byla jsem přeci jen víc holka než rytíř. Pomalu jsem se zvedla, šperk schovala do kapsy, odepla si meč i s opaskem a podala ho Damienovi.

„Prosím tě... Já... já... nemůžu!

Díval sena mě naprosto nechápavě.

„Já... já..,“ snažila jsem se udržet hlas, „právě jsem zabila chlapa! Mám si jen tak sednout a jako by nic začít cídit čepel, která před chvílí vraždila?!“ skoro jsem vykřikla.

Došlo mu to. Nebyl to on, kdo zasadil muži smrtelnou ránu, ačkoliv se s ním také pral. jsem byla ten přepadený. Ale i ten, co následně vraždil.

To srazil z koně nějaký pobuda když jsme jeli lesem. Ale byla to i moje hloupost. Kolikrát mi říkali, abych se držela hned za Damienem. Stokrát mi opakovali, abych nenechávala své dlouhé měděné vlasy vyklouznout zpod baretu!

„Nedej najevo slabost,“ říkával mistr. „Nenech potencionálního nepřítele zjistit, že jsi žena.“ „Chceš být rytíř? Buď jím pořád. A pořádně!“ Říkali mi to. Na dívku v doprovodu jednoho mladíka si troufne každý zbabělec. „Proto pojedeš-li nebezpečným krajem, jezdi jako muž.“

Matce se to moc nelíbilo. ale pochopila, že to není žádný můj hloupý rozmar. Že znalost boje je vlastně něco, co hraje pro mé bezpečí. Kdo nejvíc protestoval byla stařičká prateta Otýlie. Ona v mládí jezdila kočárem v doprovodu tuctu strážců. Ale od jejích dob rod Karlíčků z Vysokých dost zchudl. 

 

Jenže vědět něco ještě není vše!

 

Když ono bylo tak krásně! Slunce probleskovalo větvemi a mladým listovím a pálilo málem jako v létě. Baret mě brzy začal kousat, tak jsem ho lehkovážně sundala a měděné vlasy nechala vlát za sebou. Po tolika zimních měsících, kdy jsem byla celé dny zavřená mezi navlhlými zdmi hradiště, jsem se nemohla nabažit svěžího lesního vzduchu. Ani jsem si nevšimla, že Damien byl najednou notný kus přede mnou.

A pak přišel ten zlý pocit. Ten, co člověk cítí těsně před tím, než se stane něco strašného. Srdce mi tupě bouchlo a na chvilinku snad i vynechalo. Křoví na stráni nade mnou se pohnulo a hbitě se z něj vynořila temná silueta.

„Damiene!“ stihla jsem ještě zařvat přiškrceným hlasem.

V tom už do mě ale něco narazilo a srazilo mě to z koně. Naštěstí jsem sebou v letu dokázala švihnout tak, že jsem nakonec dopadla já na útočníka. Pokud by dopadl on na mě, zřejmě by mi rozdrtil žebra a už by se semnou vůbec nemusel prát. Možná zrovna na to spoléhal.

Slyšela jsem dvojí dusot koňských kopyt. První byla jistě má prchající Adelaida. Pevně jsem doufala, že ten druhý je Damienův Jasmín. Snažila jsem se rychle vyskočit, levá noha se mi trochu podlomila. Útočník mi zamotal prsty do vlasů a trhnul. Tak tak jsem udržela rovnováhu. Přetočila jsem se a levou rukou zaútočila na jeho oko. Netrefila jsem se. Ale stejně jsem mu udělala pěkný šrám přec celý obličej a z krku jsme mu přitom neúmyslně strhla jakousi šňůrku.

Stisk trochu povolil. Dokud byl ještě překvapen, kopla jsem ho do holeně a vyprostila vlasy z jeho sevření.

To už tu byl , bohudík, Damien. Jasmín vtrhl mezi mě a útočníka. Srazil nás oba.

„Damiene, pozor!“

Jak jsem ležela na úpatí stráně, uviděla jsem, že se k nám tryskem žene nějaký jezdec. Podle rozedraného oblečení a kápě jsem usoudila, že nám na pomoc nejede. Můj útočník už se mezitím zvednul a pokusil se Damiena bodnout do boku dýkou.Damien ho kopl do předloktí a na chvíli tak odvrátil útok. To už byl ale druhý jezdec na pár kroků od Damiena. Byl mezi nimi jako v kleštích. Nerozmýšlela jsem se. proletěla jsem mezi Jasmínovýma nohama a ramenem vrazila do útočníka. Trefila jsem sem ho pěkně. Přímo do břicha. Nečekal to. Upustil dýku, já ji okamžitě odkopla a už jsem vytrhla meč. Neútočila jsem ale. Proč taky. „Sleduj útok a odraz ho,“ říkával mistr prostě. A tak jsem vyčkávala.

„Nech nás být!“ zasyčela jsem na útočníka, meč v pravé ruce, šňůrku z jeho krku v levé.

„Chhh!“ vycenil zuby jako vlk připravený ke skoku.

Tasil meč a vrhl se na mě. Byl mnohem silnější. Já však byla, alespoň jak jsem doufala, podstatně hbitější. První ránu jsem odrazila. Meč mi zadrnčel v ruce. Muž se napřáhl k dalšímu úderu. Rozmáchla jsem se mu vstříc.

Meče se srazily až vylétly jiskry. Čepele po sobě sklouzly. Ucítila jsem jakési chřestivé zadrnčení na rameni; bolest však byla jen minimální. Díky, mistře, že jste mě donutil nosit tu příšernou drátěnou košili. Já útočníka lehce škrábla. Také na rameni.

Řinčení kovu se ozývalo i za mnou. Zděsila jsem se, že jsem svou lehkovážností ohrozila i Damiena. Otočila jsem se abych se podívala, jestli je v pořádku. Periferním viděním jsem stále kontrolovala meč svého útočníka.

Problém byl, že mistr nás učil pouze čestnému boji. Naprosto jsem nečekala, že by mi muž tak podle podkopl nohy.

Dopadla jsem na záda a skoro si vyrazila dech. Už už jsem nad sebou viděla blyštící se ostří. Předvedla jsem ukázkový kotoul dozadu a vyhnula se tak ráně, která už to měla všechno ukončit.

Chce nečestný boj? Má ho mít! Když jsme byli malí, s Damienem jsme se pří cvičení vyžívali v malých podrazech a podlůstkách. Nastal čas připomenout si dětství.

Do levé ruky jsem nabrala hlínu a zbytky loňského listí. Oslepující spršku jsem chrstla útočníkovi do tváře. Šňůrka mi kupodivu i tak zůstala v dlani, zčasti zašmodrchaná mezi prsty. Využila jsem chvíle, kdy muž plival prach a vytíral si oko a namířila jsem mu špičku meče na hrdlo.

„Táhni pryč!“ vyštěkla jsem výhružně. Nechtěla jsem mu ublížit; tedy alespoň ne moc, ale nehodlala jsem se nechat zamordovat. Jen jsem chtěla aby nás už konečně nechali být. Byla jsem mu minimálně rovnocenným soupeřem. Možná kdyby nevěděl, že jsem žena, ustoupil by. Ale zřejmě u něj převládla představa „slabá žena“ nebo „dlouhé vlasy, krátký rozum“.

Břinkl do mého meče silou, kterou jsem vážně nečekala. Náraz mě skoro otočil. Využila jsem toho tedy, dotočila se a vší  silou po útočníkovi sekla.

Jarní vzduch prořízl srdcervoucí řev.

Muž upustil meč a padl na kolena. Obě ruce pevně tisknul ke krku.

„Proklínám tě, ty čarodějnice!“ zachrchlal a poprskal mě krví.

Řinkot kovu za mými zády umlkl.

Chvíli jsem ještě pozorovala chrčícího muže. S pěkným žuchnutím se zhroutil na zem. Otočila jsem se na Damiena. Nevěřícně zíral na mrtvého a rudou skvrnu, která se rozlévala pod ním. Druhý útočník také jako by zkameněl. Zíral na podříznutého druha, ruku s mečem pomalu spouštěl dolů. Nechápavě se na mě podíval jako by říkal: „Tos vážně udělala ty? To přece není možné..!“

„Hejá,“ zakřičel jen a kůň už tryskem pádil pryč.

Stála jsem jako solný sloup. Nedokázala jsem odtrhnout oči od rudé skvrny na pěšině.

„Páni,“ zašeptal Damien, „měli bychom vypadnout.“

Přikývla jsem aniž bych se otočila. Adelaida! napadlo mě. Rozhlížela jsem se, kam zmizel můj zbabělý koník. Zasunula jsem meč a zapískala na prsty pravé ruky. Ostrý zvuk se rozlehl lesem, ozvěna mi ho tlumeně vracela. Po Adelaidě však nebylo ani vidu ani slechu. Chtěla jsem zapískat znova.

„Pššt!“ zasyčel Damien, „ta už je v tahu. Pojď, ať jsme odtud pryč.“

„Chviličku...“ Klekla jsem si k zabitému a udělala mu na čele křížek. Nikdy nezapomenu na tu tvář. Nehněvala se. Nebála. Byla jen jakýmsi děsivým způsobem překvapená. 

Dolehlo k nám několik mužských hlasů

„Přestaň už konečně mudrovat a poběž!“ křikl na mě Damien.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V drátěné košili - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!