OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Úsměv čtyř andílků - 5. kapitola



Úsměv čtyř andílků - 5. kapitolaDalší a další situace ze života Eriky. Čeká Vás bližší seznámení s Markem, jedna pěkná hádka a nakonec noční můry, kteří dokáží s lidskou myslí udělat divy. :) Přeji pěkné čtení, LoAn

Hodiny utíkaly ale nikdo nikde, jenom my s Emou a malým Eliášem jsme seděli v prázdném domě a mlčky se dívali na televizi. Nebyla jsem si jistá, jestli máme zůstat nebo jít domů, ale správně jsme tady měli přespat a já nechtěla nic riskovat. A navíc táta by se určitě vyptával. Nemohla bych mu popravdě odpovědět.

Dostali jsme za úkol se chovat, pokud možno, slušně. A to se mi díky mému výstupu moc nepovedlo a měla bych to napravit.

Minuty se vlekly a byl už čas večeře, když se konečně ozvaly zvuky za dveřmi. Modlila jsem se, aby to nebyla ta zrůda, co si nechá říkat Marek. Nakonec to byla máma s pořádně napuchlýma očima.  V ruce držela jednu pizzu a dva saláty. Vzala talíře a sedla si k nám. Každá jsme si nandaly, co jsme chtěly a malý Eliáš dostal svoji oblíbenou přesnídávku.

„Mami? Asi bych se ti měla…“ začala jsem.

Máma mě ale zadržela „Ne Eriko, měla jsem to vytušit, tak jsem teď přinesla slané jídlo. Já chápu, že bude těžké si zvyknout a odpustit mi, ale třeba časem bychom na to všechno mohli zapomenout.“

Na to se nedalo říct vůbec nic. Sama jsem si nedokázala představit, že bych jí odpustila. Nebo snad abych na to dokonce zapomněla, ale nemohla jsem jí říct, že ne. Tak jsem pro jistotu jenom nejistě přikývla.

Díky bohu jsem už ten den Marka nepotkala a mohla jsem v klidu fungovat, stačilo se vyspat do druhého dne, nasnídat se a mohli jsme vypadnout.

***

„Ani ti nemůžu popsat, jak mi z něho bylo špatně a potom ta hádka s mámou! No prostě hrůza! Kdyby se mi alespoň poštěstilo a nikdy už tam nemuset jít!“ stěžovala jsem si Anně do telefonu.

Seděla jsem na posteli, konečně už u sebe doma ale přesto jsem nebyla úplně v pořádku. Jenom vzpomínka na ten den, mi způsoboval husí kůži a ten nehorázně hnusný pocit, že do mého pokoje znenadání vtrhne Marek a něco mi udělá.

„Klid. Musíš zachovat klid,“ vyrušila mě z hlubokých depresivních myšlenek, „musela si přece počítat s tím, že to nebude procházka růžovým sadem. Musíš se, holka, vzchopit a ukázat jim, že se jich nebojíš.“

Co bych si asi bez ní počala. Dokáže mě vždycky uklidnit, jenom asi ten provolaný kredit nezaplatí (škoda).

„Jo já vím, nesmím dovolit, aby mě strach z prohry vyřadil ze hry, ale copak je tohle nějaká hra?“

„Ano, asi je a ty se musíš řídit tím citátem, nebo co to vlastně je. Táta ti ty citáty neříká pro nic za nic. Mají ti pomoc, a když se je naučíš chápat, jisto jistě ti ukážou tu správnou cestu.“

„Tebe je pro tenhle svět škoda, Aničko.“ Musela jsem se usmát, protože kdo jiný by mi takhle dobře pomohl.

„Erííííííííííííííí!“ začala mě volat Ema ze svého pokojíku.

Musela jsem se teda s Annou rozloučit. Nezapomněla jsem jí říct, že je super. Vím, jsem asi trochu sobec, když se od ní nechávám utěšovat, když ona sama si prošla peklem, ale co jiného jsem měla asi tak dělat? A navíc ona první zavolala mně. Jsme s Annou zřejmě propojeny nějak telepaticky, vždycky víme, co ta druhá hodlá udělat.

Ani nevím, proč mě nakonec sestřička volala, ale když jsem k ní přišla a zeptala se jí na to, jen mi s tím svým roztomilým a nevinným tónem řekla, že už nic. Dobrá víla to prý už zařídila. Takže jsem ten hovor ukončila zbytečně. Ale co se dá dělat, víla to už za mě prostě a jednoduše vyřešila. Kdyby jen mohla vyřešit, i to ostatní na co já jsem krátká.

***

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tohle udělám, ale stalo se. Vždycky jsem si utahovala z holek, co si píší deník. Teď mě tak napadlo, že kdybych se z těch svým smíšených pocitů vypsala, třeba by mě i něco napadlo. Naučila by se hrát tuhle hru života, ke které mi nikdo nedal manuál.

Vyndala jsem nějaký starý slabý sešit, stejně jsem nečekala, že bych mohla popsat více než pět stránek. Sedla jsem si ke stolu a začala psát. Zapsala jsem, co se za poslední dobu stalo. Vše co mě trápí a čeho všeho se bojím, přesně jsem popsala své pocity a taky to jaký mám nepříjemný pocit z toho hnusáka Marka. Ani jsem nějak nepostřehla, že jsem psala celou hodinu a popsala jsem půlku toho malého sešitu. Opravdu mi to pomohlo. Vymyslela jsem totiž, jak prozatím vyzraju na tu hru života. Abych se nemusela vídat s tím nechutným maminým přítelem, pokusím se vzít Emu a mámu vždycky někam ven, a zařídím, abychom se vrátili až večer, a já se tak vyhnula Markovi.

Myslela jsem, že je to fajn nápad ale to se řekne snáz, než se to udělá. Jakou si mám ale vymyslet výmluvu, abychom šli ven? No co tak si něco vymyslím.

***

„Zlato, slyšel jsem, co se stalo u mámy a vůbec se mi to nelíbí,“ začal táta.

„Vždyť mi slíbila, že ti nic neřekne. Jenom mi prostě ujely nervy, to se stane občas i tobě. Ať se ale potom máma nediví, že když mi něco slíbí a potom to nedodrží, že se na ni budu zlobit!“ mluvila jsem rozhořčeně a začínala jsem cítit zase tu zradu, kterou mi máma způsobovala.

Táta se na mě tak nějak zvláštně podíval a řekl mi „Ale máma mi nic neřekla, Eriko. To já jsem si jenom myslel, že se něco stalo a tak jsem to z tebe chtěl nějak dostat. Já vždycky vím, když se něco stane, ale je problém to z tebe potom vypáčit.“

Tentokrát mě dopálil táta, ale na něj jsem se nemohla zlobit. Vždyť je to můj milovaný tatínek, ale stejně jsem se na něj naoko zlobila. Nemá mi tohle dělat! Ani neví, jak jsem se lekla, že mě máma zase zklamala. Naštěstí jí můžu zase pomalu začít věřit.

Jenže bylo už pozdě vymluvit se. Táta už věděl, že se něco stalo a já mu to hold chtě nechtě musela vyklopit. To s tím Markem jsem raději vynechala, zase nemusí vědět všechno a navíc jak bych mu to vysvětlila. Uklidnila jsem ho, že už jsme si to s mamkou vyříkaly a že se vynasnažím, aby se to už neopakovalo.

***

Ležela jsem na posteli, která byla tvrdá a nepříjemná. Připadalo mi to, jako kdybych byla u mámy. Ten divný zápach pokoje bych si nikdy s ničím nespletla, ale přesto jsem si nebyla stoprocentně jista, jestli jsem určitě u mamky doma.

Deka kousala, z matrace mě šťouchalo do zad péro a nemohla jsem usnout. Zdálky se ozývaly nepříjemné zvuky, jakoby takové škrábání ale spojené s dupáním.

„Škráb… dup… dup… škráb… dup… škráb…“ a tak pořád dokola.

Ozývalo se to skrze dveře ale i stěn. Když jsem se chtěla zvednout a jít někam jinam, ani nevím kam, zjistila jsem, že jsem v kulatém pokoji a ten u mámy doma není. Místnost byla prázdná kromě černé dřevěné postele s nebesy. Byla jsem u mámy, ale zároveň jsem byla někde úplně jinde.

Zvuky se stále přibližovaly a já to nemohla už déle snést! Zvláštní železné dveře se pomalu a děsivě začaly otevírat. Cítila jsem tlukot svého srdce až v prstech a v krku, zároveň jsem stěží lapala po dechu. Měla jsem strašlivou žízeň. Dehydratací jsem měla až děsivě suché rty, které začínaly být popraskané. Ještě jsem si nervózně začala kousat spodní ret. Do pusy mi vtekla kapička krve z mého rozkousnutého rtu.

Strachy jsem chtěla křičet, ale nemohla jsem, hrdlo se mi stáhlo. Chtěla jsem strachy někam utéct, ale nemohla jsem, černá postel s nebesy jakoby mě držela a nechtěla mě pustit. Byla jsem dána na pospas té zrůdě, co číhala a pomalu ale jistě se přibližovala ke mně.

Čekala jsem zrůdu, že přijde ode dveří, ale náhle se objevila vedle mě a natahovala svoji velkou, chladnou a přesto vášnivou ruku k mému rameni. Z dlaně vycházelo zvláštní teplo, ale stejně jsem neměla pocit bezpečí, které by mělo teplo dávat. Bylo to spíž jako mokré teplo, teplo způsobené horkým potem.

Už se to nedalo dál vydržet. Nemohla jsem přece dovolit, aby na mne sáhl. Zvedla jsem se z postele a rozeběhla jsem se proti dveřím. Najednou nikde nebyly! Před očima mi zmizely jako pára nad hrnce. Stála jsem bezradná u stěny a on se pomalu ke mně přibližoval, vášnivě a nadrženě funěl. V mlze, která se tam znenadání objevila, jsem uviděla pouze děsivý stín a červený odstín očí se třpytil a lesknul. Vypadalo to, jakoby se ten stín vznášel. Byl blíž a blíž a potom…

„Ááá……“ zakřičela jsem a konečně se probudila z té noční můry. Byl to zoufalý křik plný strachu, nikdy bych nevěřila, že takhle dokážu křičet.

Byla jsem promočená potem, bylo mi neuvěřitelné vedro, ale přesto jsem se celá třásla.  Měla jsem neuvěřitelnou žízeň, měla jsem pocit jako bych měla umřít dehydratací.  Hystericky a křečovitě jsem mačkala lem deky. Tatínek okamžitě ke mně přiběhl a snažil se mě uklidnit. Nechtěl se mě vyptávat, o čem se mi zdálo, věděl, že by mě možná ještě víc rozhodil. Jenom mě pořádně objal, políbil na vlasy, a držel mě, dokud jsem zase neusnula. To chvíli ale trvalo, skoro celou noc ale přesto to vydržel a nepustil mě ze svého objetí. Bylo to tak uklidňující. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Úsměv čtyř andílků - 5. kapitola:

2.
Smazat | Upravit | 07.04.2012 [13:46]

*Pozor... za řadovou číslovkou se píše mezera. (5._kapitola) Emoticon
*Shoda přísudku s podmětem.

1. Leen
05.04.2012 [20:52]

prosiiiiiiiiim dlsi kpitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!