OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upírské nebezpečí. 14. kapitola

06.05.2013 (17:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 797×

Pohled Violet

Nemohla jsem si pomoct. Emoce se na mě vrhly a já se vzmohla jen na pláč. Trval celkem dlouho a chudák Caroline mi podávala kapesníky po celou tu dobu. Neměla ponětí, proč tak vyvádim. Ale ty vzpomínky moc bolí, i po těch letech.

Když jsem se konečně uklidnila, pokračovala jsem dál. Chtěla jsem to Caroline povědět. Chtěla jsem, aby mě znala. Aby nebyla jen ta další v davu, kdo může říct, že nemá absolutně tušení, kdo je Violet Salvatore. Ne že by teda na tom bylo něco zajímavého.

„Víš, když Stefan zabil otce, zplatil mi dluh,“ řekla jsem ještě se zadrháváním.

„Jaký dluh?“

„Dluh, díky kterému mohl jít studovat,“ řekla jsem naštvaně. „Ale nenávist stejně zůstala.“

Pohlédla jsem na Carol. Její výraz mluvil za vše: netušila, co se může stát tak hrozného, že jsem Stefanovi vděčná za to, že zabil našeho otce. Na druhou stranu ho nenávidím, protože kdyby nebylo Stefana a tý jeho podělaný univerzity, nic by se nestalo. Ale o tom děsném zážitku teď mluvit nebudu.

„No, stejně se změnilo hodně. Náhle jsem byla sirotek a jedináček, protože oficiálně všichni zemřeli. Já ale věděla, že se z nich stali upíři. Pravidelně mi posílali peníze, já šla studovat a byli jsme domluveni, že až budu plnoletá, také se přeměním. Ale nestalo se tak. Kdyby nebylo té blbé války.“

Caroline jistě válka severu proti jihu nic neříkala, ale já to vysvětlovat nechtěla.

„Byla, byla to vlastně moje chyba.“

Když o tom znovu přemýšlím, neměla jsem tam lézt.

„Jednu noc, bylo posledního července šedesát devět, jsem měla rande s jedním klukem. Líbil se mi, takže jsem přistoupila i na blbost, že se sejdeme v lese. Panáček měl samozřejmě zpoždění, a tak jsem čekala. A postřelil mě jeden voják, který si myslel, že jsem nepřítel.“

„Bože, Violet!“

„Je to moje chyba. Byla jsem blbá, lézt kvůli klukovi do lesa. Tenkrát to bylo zakázané se po nocích toulat, a hlavně v lese.“

Pohlédla jsem na Caroline. Četla jsem chvíli její myšlenky a pak jsem se vrátila k příběhu.

„Pamatuju se, že se tam náhle objevil Damon. Neváhal ani vteřinu a okamžitě mi dal napít své krve. Caroline, jedinou kapku jsem spolkla a zemřela, chápeš to!“

„Ne,“ řekla zmateně.

„Proto mám k Damonovi tak blízko. Kdyby se tam objevil Stefan, hrozně dlouho by přemýšlel, zda mi má dát vůbec tu krev. Tím, že Damon jednal okamžitě, mě zachránil. Spolkla jsem jen jednu kapku jeho krve a zemřela jsem. A tak jsem se vlastně stala upírem.“

„A-a co bylo dál?“ zeptala se opatrně.

„Dál? Vypadla jsem z Mystic Falls hned, jak to šlo. Víš, lidé chtějí všechno stihnout, protože ví, že jednou zemřou. Ale pro nás, pro upíry, dostává čas úplně jiný smysl. Teď je ti čas úplně ukradený, protože stihneš všechno. Podíváš se všude, zažiješ všechno. Ale časem zjistíš, že vlastně závidíš smrtelníkům.“

Caroline na mě hodila zaujatý pohled.

„Až budeš mít nějaké to století za sebou, zjistíš, že by sis ráda našla partnera a měla rodinu. Ale to se nestane.“

„Ale jo! Vždyť můžeš adoptovat.“

Pousmála jsem se.

„To ano. A já to zkusila. Kdysi jsem adoptovala malou holčičku. Jenže čas je hroznej parchant. Z mý malý Darjy se stala slečna, která věděla, kdo a co jsem, ale musela mě představovat jako svou mladší sestru. Pak si našla přítele, manžela, to už jsem byla jen vzdálená sestřenka. A teď? Teď, Caroline, je Darje přes sedmdesát, má tři děti, pět vnoučat a žije v Ohiu se svým manželem. A já? Já jsem pořád ta patnáctiletá blbka, co chodí na střední!“ křičela jsem na Carol.

Zasraný vzpomínky!

„Ale pak přišel On! Zamilovala jsem se. Seznámili jsme se pátého prosince devatenáset padesát tři v Chicagu. Byla to láska jako trám, ale bohužel pak zemřel.“

„Jo, to se lidem stává,“ řekla Caroline hloupě.

Jo, holka, kdybys věděla.

„No, a to je asi všechno, co bych ti chtěla říct. Není toho moc.“

Caroline se na mě podívala. „Není to všechno. Pak je tu ještě Diego.“

Cítila jsem, že rudnu, a Carol toho využila.

„Ááh, Violet Salvatore, suverenka, nám rudne.“

„Nech toho!“ řekla jsem a hodila po ní nejbližší polštář. A tak jsem odstartovala bitvu!

Pohled Diega

Šel jsem z tréninku. Byl jsem vyflusaný, ale šťastný. Endorfiny se uvolnily a já byl v pohodě. Došel jsem domů, kde jsem se minul s mámou.

„Diego, buď tak laskav a pomoz Cec s večeří. Musím ještě do firmy a táta má přijet až večer. Pa.“

Dala mi pusu na tvář, nestihl jsem ani protestovat, nasedla do auta a jela do práce. Já jsem si hodil tašku do pokoje, dal si sprchu a přišel do kuchyně za Cecílií.

„Ahoj, bráško, tak co, jak sis zalezl na stěně?“

„Ty moc dobře víš, jak. Vždyť lezeš taky!“

Usmála se a dál loupala brambory.

„Chceš pomoc? Co vůbec budeme mít?“

„Lasagne. Fajn, můžeš ty brambory umýt a nakrájet na plátky. Snad si neuřízneš prst.“

„Ha, ha. Nevim, kdo je v kuchyni děsně levej.“

Byla to pravda. Cecil nebyla takový ten typ, který celý den stráví v kuchyni. Ta radši vyrazila ven – na skateboardu. Naši mámu to štvalo. Chtěla ze své jediné dcery mít pravou slečnu, ale moc se jí to nepovedlo. Cecília si na sebe šaty oblékala pouze do tří let, pak je vyměnila za džíny, vlnité vlasy si nežehlila (upřímně si myslim, že by s rovnými vlasy vypadala blbě – její kudrliny nebyly velké, ale husté a slušely jí) a používala jen pudr a řasenku. Šatník sice odpovídal velikostí dívkám, ale typem určitě chlapcům. Roztrhané džíny, vytahaná trika, kšiltovky, sportovní boty a kraťasy po kolena. A úplně dorazila mámu, když si před rokem a půl přivedla domů dívku. Ale to jen experimentovala a dospěla k názoru, že je přeci jen víc na chlapy než na holky, ale vidět výraz naší matky, když Cec přivedla „přítelkyni“, byl k nezaplacení. Ale to už je minulost. Aktuálně Cec na všechny partnery zanevřela. Chce být sama.

Nechal jsem ale radši dalších poznámek, vzal brambory a umyl je.

Večeři jsem nakonec zvládli, Cec rýpala, já taky a večer utekl děsně rychle. Zrovna jsme chytli šílený záchvat smíchu při parodování naší profesorky na chemii, kterou nemůžeme vystát, když se vrátili naši domů.

„Vidíš to samé, co já?“ zeptala se máma, když to viděla.

„Neříkej, že tě to překvapuje. Rozumí si. A doufám,“ zvýšil hlas, aby překřičel ten smích, „že je uvařeno, mám hlad.“

„Sa-sa-samozřejmě,“ vykoktala konečně Cec a utírala si slzy smíchu.

Navečeřeli jsme se jako klidná a spořádaná rodina, a pak se ujal slova táta.

„Diego, slyšel jsem, že Tyler Lockwood je členem školního fotbalového týmu. Nechtěl bys být také?“

Zachytil jsem pohled Cec, která se tvářila, že fotbal je sport pro blbce. Mně fotbal nijak nevadil, ale absolutně jsem nepobíral, proč mi táta předhazuje mladého Lockwooda. Vždyť je to akorát namachrovaný hovado.

„A proč zmiňuješ Tylera?“ zeptal jsem se se zájmem.

Otec jaksi netušil, co má říct. Ale pak mi odpověděl.

„Přijde mi, že toho máte celkem dost společného.“

Cec, která právě pila, se zakuckala. Táta po ní hodil pohled a ona se hned uklidnila, ale ten fakt, že všem gestem naznačila, co si o tom myslí, už vzít zpátky nemohla a ani nechtěla.

„Ty si myslíš, že já a Tyler...“ řekl jsem nevěřícně.

„Vždyť mu nesahá ani po kotníky,“ nevydržela to Cecília.

„Tak teď možná ne, ale myslím, že za půl roku toho budete mít společného víc jak dost,“ uzavřel otec debatu, zvedl se od stolu a nechal nás tam s údivem sedět.

Pohled Stefana

Právě jsem se nacházel u Eleny v pokoji a čekal na ni. Jenna s ní musela mluvit o Jeremym. Bylo úplně jasné, že ho nezvládá.

Konečně se otevřely dveře a vešla Elena.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji povzbudivě.

„Ahoj, Stefane,“ řekla ustaraně.

„Chceš si promluvit?“

Elena si lehla vedle mě na postel, hladil jsem ji po vlasech a Elena mi svěřila svá trápení. Vše se opakuje stále dokola. Jenna – Jeremy – Bonnie – škola – Jenna – Jeremy – Bonnie – škola a pořád dokola. To, kvůli čemu jsem přišel, Eleně moc radost udělat nemohlo. Ale musel jsem jí to říct a varovat.

„Eleno, víš, Bonnie je poslední dobou tak divná, protože zažila velkou změnu.“

„Jakou změnu?“

„Víš, Bonnie je ze staré rodiny Bennetů.“

„No a?“

„Bennetovi jsou stará, mocná rodina čarodějek.“

Elenin výraz mi prozradil, že si myslí, že jsem blázen.

„Takže ty se, Stefane, domníváš, že je Bonnie čarodějka?“

„Eleno, já se nedomnívám. Já to vím.“

Dal jsem Eleně nějaký čas na to, aby to zpracovala, a samozřejmě jsem se nevyhnul nepříjemným otázkám. Ale pak jsem musel Eleně oznámit ještě něco.

„Poslyš, Eleno, mám velmi vážné tušení, že ve městě jsou noví upíři. A je jich asi víc. A rádi vraždí ve velkym. Bylo by dobré, kdybys nechodila ven, pokud to nebude nutné. A ohlídala i Jennu a Jeremyho. Hlavně jeho. Prostě po setmění nevylézat z baráku.“

Elenin pohled mi naznačil, že po ní chci snad nesplnitelný úkol – večer udržet Jeremyho doma – ale kývla.

Já jí dal pusu a ovládl ji, aby rychle usnula. A pak se potichu vytratil z jejího pokoje.

Pohled Damona

Čím déle jsem v Mystic Falls, tím více mě to tu štve. Nejsou tu už žádné pěkné holky, které bych mohl ovládnout, pít z nich a ještě si s nima užívat, protože poslední, Caroline Forbesová, je už upír. A ani to pití už není takové. Raději jsem se z Grillu sebral a šel domů.

Přece jenom, můžu pít i doma.

Doma jsem si nalil sklenku whisky a jen co jsem se posadil, přišel domů Stefan.

„Chci s tebou mluvit. A s Violet taky,“ řekl nabručeně.

„Ještě není doma,“ odpověděl jsem klidně.

„Jak ještě není doma?“ vystartoval Stefan. „Ví vůbec, kolik je hodin?“

„Půl jedenáctý,“ rýpl jsem si.

Stefan neměl na žertování náladu.

„Damone, včera zemřelo dalších patnáct lidí vinou upíra!“

Už zas! Idioti, proč vraždí tak viditelně?

I když mě to trochu znepokojilo, Stefanovi jsem to nepřiznal.

„A?“

„Jak a? Nenapadlo tě třeba, že by v tom mohla mít prsty Violet?“

To je dobrý ji obviňovat, když tu není.

„A jak tě taková blbost napadla?“

„Lidé tu hromadně umírají od doby, co je ona ve městě. A neříkej, že je to náhoda!“

„Dobře, není to náhoda.“

Stefan si viditelně oddechl, že s ním souhlasím.

„Je to jen shoda okolností.“

Pěkně jsem tě dorazil, co, bráško?

Stefan začal zuřit.

„Tak poslyš! Ty i Violet jste nenasytná monstra, která by neměla problém zabít několik desítek mladých lidí jen proto, aby si zdlábla břicha!“

Jen se vykřič. Ty jsi jak náš otec. Pořád si myslíš, že nám můžeš rozkazovat.

„Stefane!“ ozvalo se náhle. Stefanovi to utlo tu jeho řeč, ve které nás obviňoval, a mně to utnulo myšlenky.

Mezi dveřmi do obýváku stála totiž Violet a podle toho, jak se tvářila, slyšela úplně celou pomlouvačnou Stefanovu řeč.

Neměl jsi tak řvát, jinak bys ji slyšel.

„Jak se opovažuješ mě takhle obvinit?“ vyštěkla Violet.

Stefan se rozhodl k útoku.

„Jen se nedělej! Vždyť jsem řekl jen pravdu!“

„Pravdu? To možná ano, ale o sobě! To ty jsi tady ten, kdo schovává své neukojené potřeby za zvířata! Kdybys byl normální, tak bys nezabíjel zvířata, ale lidi! Ale ty ne! Ty to děláš tak, že roky zabíjíš zvířata a hraješ si na pana Hodného, který je vegetarián, ale pak přijde doba, kdy už to nezvládáš a musíš ty lidi zabíjet hromadně! To ty jsi ten, kdo zabil všechny ty lidi!“

Něco je špatně. Tohle mi nějak nesedí. Začal jsem mít obavy.

„A nakonec to dopadne jako v roce devatenáct set dvanáct, kdy ti definitivně přeskočilo a hráblo a zabíjel si denně stovky lidí! To si celej ty, Stefane! Taková příšera!“

Mé obavy se stupňovaly. Tohle by Violet nikdy Stefanovi neřekla.

„A ještě ke všemu jsem to byla vždycky já, kdo za tebe platil! Už od raného dětství! Jak sis myslel, že ses dostal na tu tvoji posranou univerzitu?“

A teď jsem si byl jistý, že je někde chyba.

„Otec mě prodal. Prodal mé panenství! A víš, kolik mi bylo? Bylo mi deset! Deset, Stefane! A víš, kdo si mě koupil? Starý Montgomerry! Ano, Stefane, peníze, za které ses dostal na univerzitu, jsou od starého Montgomerryho za moje panenství! To ty jsi tady zrůda!“

A náhle Violet zmizela.

Stefanův ohromený výraz a mé chaotické myšlenky se nás držely ještě následující půl hodinu.

Co ale nikdo netušil, bylo, že tuto noc se proháněly Caroline Forbesová a Violet Salvatore po lese a trénovaly své upírské schopnosti.

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí. 14. kapitola: