Tvrdohlavá sestřička - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ve třetím díle povídky se Jillian dozvídá pravdu o partnervi svojí sestry a celé jeho rodině. A ne že by z toho byla zrovna dvakrát na větvi - ukazuje se, že Jacksonovi jsou upíři a Erica se chystá stát jednou z nich. Další část naprosto obyčejné povídky, snad se bude líbit :)

13.06.2010 (20:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 517×

Fajn, přiznávám, že to byla kravina na entou. Ale kdyby jste věděli, jak příšerně mě naštval! Ten jeho naprosto nezúčastněný, arogantní pohled, když se nevzrušeně procházel procházel po chodbě. Bylo mu naprosto jedno, že se Erica právě zotavuje doma. Tak jsem se naštvala a jednu mu u skříněk vpálila. Potěšilo mě, že ho to donutilo couvnout a dát si druhou o skříň - holt jsem do toho dala veškerou svoji sílu - zároveň se zdálo, že to víc bolelo mě, než jeho. Díval se na mě jako vyjukaná opice, které jste sebrali banánek. Podrážděně jsem si držela načervenalé zápěstí a mračila se na něj. Chtěla jsem ho ještě seřvat, ale na to už nezbyl čas - McGorgonová mě odvedla do ředitelny.

Z ředitelny strach nemám, už jsem si na ni zvykla. To víte, trávím tu celkem dost času. Třeba jak jsme s Jaredem vyměnili v jídelně sůl za cukr... Jo, to bylo ostrý... Náš ředitel, pan Evans, postarší plešatějící muž, který až nemístně pečuje o těch pár zbývajících vlasů a téměř vždy nosí stejné tvídové sako nasáklé smradem levných doutníků, z toho udělal třetí světovou. Ale tentokrát to bylo jiné. Chtěla jsem být s Ericou. Ne, chtěla jsem zmlátit Jacksona a dostat z něj, co se to s ní děje. Co to sakra provádí! Místo toho jsem musela sedět jako pecka a čekat na našeho ředitele, než se uráčí přijít (pozdní příchody byly jeho specialitou ). Caroline, moje nejlepší kamarádka - a hříčkou osudu naprosto nehorázně příšerná barbie - mu dokonce vymyslela trefnou přezdívku, která se dobře ujala. Jednoduše Slimejš. Takže jsem čekala na Slimejše, než se uráčí přijít.

Třináct minut, dvacet vteřin. Tak dlouho jsem trpěla na tom nepohodlném křesle s bolavou rukou. A pak že se tělesné tresty už zrušily. Potom se Slimejš loudavým krokem připlazil, poposunul si obroučky brýlí na nose a začal se hrabat ve spisech. Dal mi přednášku o mlácení do spolužáků a povolil Caroline, aby mě odvezla. Ta se celou cestu pochichotávala a vyprávěla mi, co se právě po celé škole vykládá. Že mě Jesse nechal, tak jsem mu předvedla žárlivou scénu. Ha, ha. Vystoupila jsem před hlavní nemocnicí města Los Angeles (které jsou mimochodem tři, a všechny hlavní) a začala hledat ordinaci. To nebyl až zas takový problém - více méně. Zrovna ordinoval náš soused, Eddie Brown, sympatický, mladý blondýn s profesorskými obroučkami. Nasadil mi modrou protézu se slovy, že je to ,pouze' vykloubené. Stejně to bolelo jako čert. A když se mě ptal, jak se mi to stalo, a já odpověděla zcela podle pravdy, začal se smát. Jo, jo... Příšerně vtipné.

Je super, že zdravotnictví varuje, že kouření škodá zdraví. Ale kdyby věnovali alespoň jednu desetinku financí z tohoto stejně naprosto ztraceného projektu na značení v nemocnicích, nic by se jim nestalo. Mít orientační smysl jako Jillian Summersová je prokletí na celý život. Nic, co by matka přála svému dítěti, ani kdyby ho sebevíc nenáviděla. Takže jsem se, ne mou chybou, dostala někam, co vypadalo jako dávno opuštěné a ďáblem zavrhnuté Středisko pro udržení chorých z dosahu lidského světa. Už, už, jsem to chtěla otočit a zdrhat, když jsem z pootevřených dveří uslyšela ty tak známé hlasy... Víte, já za normálních okolností nešmíruju. Jsem mírně slušně vychované děvče, opravdu, i když se to na první pohled moc neprojeví, ale teď mě něco donutilo potichounku se připlžit ke dveřím a přiložit oko ke klíčové dírce...

Byli tam všichni. Blonďatí Jesse, Billie a Annabeth, asi třicetiletý Antonio a roztomilá černovláska, z doslechu jsem si byla jistá, že to musí být Maria Jacksonová, Antoniova žena a matka všech těch tří. Ale můj pohled upoutalo něco naprosto jiného - pohublá a naprosto nezdravě vypadající gothička v rozděravělých černých šatech.

,Ach, Erico...'' pomyslela jsem si, ale neměla jsem odvahu promluvit nahlas. Našponovala jsem uši, abych slyšela jejich vášnivý rozhovor.

,,... rozhodnutí, Billie,'' promluvil Jesse.

,,Je to proti řádu!" oponoval nejvyšší z nich, Billie. Potom promluvila drobná Maria vlídným hlasem a obejmula Ericu.

,,Erica se již rozhodla, a souhlasil s tím i Jesse. To je nejdůležitější, Billie. Tvůj hlas v této věci nemá žádnou váhu.''

Chvíli bylo ticho, později jsem rozeznala Eričin unavený hlas.

,,Už mě nebaví dál se schovávat a zapírat. Nechci trápit rodinu... Chce to čistý řez, aby to moc nebolelo. Jesse, dej mi dva týdny, abych se mohla tak nějak rozloučit s lidstvím... Přece nevstoupím do světa upírů moc neuváženě, že?''

Myslela jsem, že se všichni začnou smát tomu vtipu. Ale oni mlčeli a kývali, jako pošuci. Potom jsem ale viděla ty jejich výrazy. Souhlasili s ní, Jesse se dokonce usmál a políbil ji. Když se odtáhl, uviděla jsem na jejích rtech slabou červenou šmouhu. Krev, prolétlo mi hlavou. Zvedl se mi žaludek. Musela jsem se otočit a utíkat. Běžet pryč, abych se nepozvracela. Abych nechytila hysterický záchvat. bylo mi jedno, jestli mě ty nestvůry uslyší. Bylo mi jedno, jestli mě Jesse zabije. Musela jsem pryč. Moje sestra za týden přestane být člověkem... Nevěděla jsem, jak jsem se dostala ven, prostě jsem tam byla. Ale jakmile jsem ucítila čerstvý vzduch, vyzvracela jsem se za nejbližší keř.

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování