OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 11. část

31.08.2014 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1061×

Holky, moc bych vám chtěla poděkovat za ty nádherné komentáře, které necháváte pod povídkou! Jste prostě úžasné! Doufám, že se vám kapitola bude líbit, a nezapomeňte, už nás čeká jen konec! :D

Příjemné a ničím nerušené čtení!

M.

„Slyšela jsem dneska od jedný holky z mojí hodiny biologie, že o tobě a tobě,“ ukázala na mě, sedíc na Tobově klíně, a jeho Lór, „vykládá Argentová docela krutý svinstva. Nejdřív jsem si myslela, že lže, ale pak jsem to slyšela na vlastní uši, když jsem šla ke svý skříňce.“

„A co povídala?“ zeptám se podrážděně Chrostofferson. No jo, nikdy si nezvyknu naývat ho ve svých myšlenka jinak, ale už se lepším, což je móóc dobře!

„Různý věci,“ zamračila se. „Ale řeknu vám to nejzábavnější! Věděli jste, že máte filcky? No, já nejdřív nevěděla, co to ta filcka je, jenže pak se jí začal někdo výsměšně smát a vykřikovat, že blechy má jedině ona, tak jsem to pochopila. Jste docela překvapeni, co se o sobě dovídáte?“

Podívala jsem se na Tobiase se zdviženým obočím, ale když jsem viděla jeho pobavenej výraz, věděla jsem, že bych to asi měla brát s humorem, takže jsem se začala nekontrolovatelně smát a on za pár vteřin udělal to samé, až jsem mu vypadla z náruče přímo pod stůl v Taco Bell. To už se pomalu uklidňoval, ale když mě viděl, jak se válim pod stolem, tak se začal smát znovu. Lidi se otáčeli našim směrem a dívali se na nás jako na blázny, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, protože jsem se ještě pořád nezvedla z tý špinavý podlahy, na který jsem už skoro ležela. Břicho mě bolelo jako snad ještě od smíchu nikdy.

„A něco míň zábavnější bys tam neměla?“ zeptala jsem se, když jsem si konečně otřela všechny slzy, kterých jsem si v záchvatu smíchu ani nevšimla.

„Teď to nejsmutnější; Prejs Cam podvedl. Ó, jak deprimující!“ řekla naoko zkroušeně. „Prej že když tě jakejkoliv kluk podvede jednou, tak už tě prej budou podvádět všichni... Nechápu tu její logiku, vy jo?“

„Upřímně mi je líto, toho, kdo si ji jednou vezme za manželku,“ poznamenala jsem. „Jestli si jí někdy vubec bude chtít vzít!“ dodala jsem se šibalským úsměvěm.

Libilo se mi, že jsem o ní ve zlým mohla mluvit tak otevřeně. Byla to příjemná změna, kterou jsem v posledních pár týdnech milovala.

„No nic, už budu muset jít,“ řekla Lorelai. „Bratt čeká! Jo, a abych nezapomněla; v neděli je rozlučkovej táborák a vy jste jakožto studentíci maturitního ročníku na seznamu pozvaných a těch, kteří nesmí za žádnou cenu chybět! Zejtra ti pošlu víc informací o tom, kde a v kolik to bude. Mějte se, lidi!“

***

„Co si o sobě, sakra, myslíš?“ ječela Suzi, když jsem ji v uprostřed obchoďáku potkala a strčila do ní. Byla to opravdu nehoda, což mi mohl kdokoliv dosvědčit, protože jsem zrovna telefonovala s Caroline a ptala se jí, v jakým patře je ten obchůdek s kosmetikou, kterej pořád tak vychvaluje.

„Promiň, neviděla jsem tě,“ řekla jsem a čekala na její reakci. Bylo mi jasný, že se tady, před všemi zraky těch nic netušících lidí, odehraje něco, co nemuselo skončit nejlíp.

„A to ti mám jako věřit?“ zeptala se s viditelným odporem v očích. „Tobě? Tobě bych už nikdy víc nevěřila! Seš jen zkurvená děvka, co mi přebrala kluka a kvůli který musím každý odpoledne trávit po škole! Možná se ti teď zdá, že vyhráváš, ale brzy tě vyvedu z omylu. Fakticky velmi brzo!“

„Znova se mi pokoušíš vyhrožovat?!“ obořila jsem se na ni. Tohle si nemůžu a nenecham líbit. „Nejdřív ten ubohej telefonát, kterej mě vážně ani trochu nezastrašil, ale u tebe to chtělo asi hodně odvahy, že? Jinak bys volala už dřív... Včera to šíření fakt legračních drbů, kterým jsem se s Tobem zasmála! Musim říct, žes svůj smysl pro humor jsi zatim ještě neztratila, ale to se bohužel nedá říct o rozumu, jaká škoda.“

„A teď se pokoušíš o co? Vysmívání na mě neplatí,“ zákeřně se zasmála a v očích měla povědomej zlostnej lesk, kterej mi byl hodně známej. Takhle se na mě dívala vždycky, a já si myslela, že je to u ní normální, ale jak vidím, tak není. Nikdy mě neměla tak ráda, jako já ji. Vždycky mě jen využívala a zneužívala na svoji propagaci, jelikož jsem díky bráchům byla oblíbená už ve školce. „Měla bys to vzdát, Blacková, protože tohle nemáš žádnou šanci vyhrát! Mě nikdy netrunfneš a věř mi, jsem si na sto pro jistá, že já budu ta, která se bude zlomyslně smát nad tvojí prohrou, a dá se říct, že i tvou dohrou. Tentokrát je řada na mně, abych byla v záři reflektorů, ale neboj, ani ty nevyjdeš zkrátka. Ty budeš mít hodně pozornosti, i když se pak na tebe na dobro zapomene...“

Nějaký hodně velký sebevědomí má, pizda jedna.

„I když nechápu, proč mi tady povídáš něco o mojí prohře a dohře, když obě víme, že ty budeš maximálně v záři reflekrotů, až tě budou odvážet do blázince a dávat do kazajky!“ Bylo mi trapně před těma všema lidma, který poslouchali naší dětinskou hádku. Suzi se netvářila, že by ji zajímal někdo další než ona a její malý pomyslný vítěztví. „Vypadá to tak, že jsme tady skončily, protože já vážně nemám v plánu bejt zatčená za to, že ohrožuju lidi v obchodním centru, takže tady ten náš malej zesměšňující rozhovorek bude muset ukončit. Sbohem, Suzane Argentová! Doufám, že už s tebou nebudu muset nikdy v životě promluvit!“

„Jak chceš!“ vykřikla. „Nezapomeň pozdravovat Tobiho a určitě mu to vyřiď, protože až ho uvidím, zeptám se ho na to! Zatím si užívej života, dokud ho ještě máš,“ dodala tišeji a spíš pro sebe.

A tohle mělo bejt jako co? „Zatím si ještě užívej života, dokud ho máš“, to jako vážně? To opravdu řekla? To zní jak nějaká předpověď. Co se to s ní děje? Našla snad věštecký schopnosti, nebo co?

Nepoznávám ji, ani nevím, jestli jsem ji někdy doopravdy znala, a to je na tom to nejhorší...

***

Ten den večer mi Lorelai poslala informace o tom táboráku. Nejdřív jsem byla trochu překvapená, že je to na Harrisovic soukromý pláži, ale pak jsem si řekla, že to asi bude lepší. Další, co jsem nepochopila, bylo, proč to je v neděli. Vždyť se ani nebudeme moct pořádně opít a oslavit to, že se naše životy pošoupnou zase o něco dál, že budeme konečně zase blíž naší vysněný budoucnosti... Jenže jak se ukázalo, oslavovat se moc nebude, jelikož i když jsme skoro všichni dospělí, musíme mít rodičovskej dozor. A tím bude, jak jsem se dozvěděla, můj brácha Ash, a ten nás rozhodně moc pít nenechá, protože on si dá tak jedno nebo dvě pivka do měsíce, nebo to alespoń říká tátovi...

V neděli ráno jsem byla jak přejetá parním válcem, a to doslova. Vypadala jsem tak hrozně, jak jsem se cítila. Tob mi zavolal, že mě vyzvedne v půl šestý a pak rovnou pojedem k Ray. Přes den že má prej něco důležitýho, ale neřekl mi co. Možná něco rodinnýho a nechtěl, abych se do toho pletla, ale hlavou mi pořád probleskovala Carterova páteční slova. Asi jsem s ním měla ject slaňovat, i když by mě to stálo tu nejúžasnější věc, kterou pro mě někdo udělal. Měla jsem spoustu pochyb o tom, co mi Tobias neříká. Třeba se někde slejzá se Suzi, možná proto mi včera říkala, abych mu nezapomněla vyřídit to pozdravení, protože ona se ho možná opravdu mohla zeptat. Myslela si, že vyhraje takhle? Myslela si, že když mě bude podvádět i s ním, tak že se rozhodnu něco si udělat? To myslela tou dohrou a prohrou?

V hlavě mi to šrotovalo tak, až jsem viděla, jak se mi kouří z uší a jsem celá rudá.

***

„Není ti něco?“ zeptal se mě Tobias, když jsem vyšla z domu. Jako obvykle se opíral o blatník u spolujezdce, prohlížel si mě a sladce se usmíval. „Vypadáš, jako bys měla každou chvílí omdlít nebo vybuchnout.“

„To bude asi tím, že jsem včera potkala v obchoďáku Suzi a ona mi nasadila pořádnýho brouka do hlavy,“ odpověděla jsem a prsty si hrála s klíčema od mýho náklaďáčku.

„Myslel jsem, že pojedeme mým autem,“ řekl, když si jich všimnul.

„Věř mi, já budu ta, která nás poveze domů,“ vrtěla jsem hlavou a usmívala se. „Ash nás bude hlídat, abychom nedělali žádný blbosti, takže to znamená, že já budu úplně střízlivá...“

O čtyři hodiny později měl Tob za sebou osm piv, pět Jacků a dvě whisky. Já jsem celou dobu cumlala jedno pivko, protože jsem věděla, že by mi brácha nic jinýho nedovolil, už s ním měl problém, ale když jsem mu řekla, že jedno pivo mě nezabije, svolil a rozhodl se udělat si semafor, čehož se chytla půlka dalších lidí.

„Tak co jsi dneska dělal?“ zeptala jsem se, když jsme seděli u ohně, a doufala, že mi odpoví po pravdě.

„Já ti to nemůžu říct, lásko,“ odpověděl a já měla pocit, že brzo zešílím, protože tohle se už nedalo. „Udělalo by ti to vrásky, a to já nemůžu dopustit. Musím se o tebe starat a opečovávat si tě!“

Možná toho vypil už dost, ale jeho řečičky to nikdy neodskákaly, takže mě s nima pořád provokoval.

„A proč mi to nemůžeš říct?“ ptala jsem se znova. „To je to tak tajný? Nebo jsi dělal něco, co přede mnou tajíš? A nemělo to něco společnýho s tvojí bejvalkou?“

„Tak hele, já nejsem takovej hajzl, abych podváděl někoho, koho miluju tolik jako tebe,“ začal. „Musíš mi slíbit, že nebudeš vyšilovat... Takže v pátek večer se u nás zasta-“

Jeho hlas byl zastíněn vyzváněcí písničkou mýho mobilu. Stoupla jsem si, abych si ho mohla vyndat z kapsy. Na obrazovce svítilo jméno Carterovy mámy a tudíž Tobiasovy nevlastní mámy, samozřejmě.

„Tohle musim vzít. Řekneš mi to za chvilku,“ odbyla jsem ho a šla kousek blíž k oceánu. „Haló?“ ozvala jsem se.

„Cameron, drahoušku, před chvilkou mi volali z nemocnice,“ začala vzlykavě a mně se sevřelo srdce a bilo jako o závod. Už teď vše směřovalo k tomu, že to nebude dobrý. „Dole pod skalama našli záchranáři poraněného Cartera. Říkali, že pořád volá nějakou dívku jménem Cameron, a hned mi došlo, že to budeš určitě ty. Neobtěžovala bych tě, ale doktor říkal, že bude lepší, když tam přijdeš taky. Nikdo ještě neví, jak vážná jsou jeho zranění. Když ho našli, byl v bezvědomí... Chlapeček můj malej...“

„Jaká nemocnice?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Svaté Kryšpíny,“ odpověděla. „Vem s sebou, prosím, i Tobiase.“

Byla jsem zmatená. Co se to právě stalo? Cartera našli záchranáři dole pod skalama? Kde byl jeho táta?

„Tobiasi, dělej, jdeme!“ zakřičela jsem, když jsem běžela říct Ashovi, že už musíme jít.

Byla jsem už v autě a nešel mi zapnout pás, jak jsem byla nervózní. Nakonec jsem ho nechala vyhrát a dál jsem se jím nezaobírala. Nezapnula jsem si ho. Cártovo zdraví bylo přednější než nějakej blbej pás, kterej mi stejnak nikdy k ničemu nebyl, jen mě škrtil a zdržoval.

„To je to, co jsem se ti zrovna chystal říct,“ ozval se tiše Tob. „Jeho táta přišel v pátek večer pro Cartera, ale on byl pryč. Odjel bez něho. Když odjížděl, byl naštvanej. Pořád si něco mumlal. A dneska jsem ho byl s tátou a jeho tátou hledat. Nahlásili jsme to záchranářům, a jak vidím, našli ho.“

„Tos mi to nemohl říct dřív?!“ zakřičela jsem a svou pozornost jsem obrátila na něj. „Pomohla bych vám ho najít! Mohla jsem ho najít! Vím přesně, kam by určitě šel, znám h-“

„Cameron! Pozor!“ zaječel Tob.

V očích se mu odrážela světla auta, který do nás vší silou narazilo. Bylo slyšet ohýbání kovu, praskání oken a dokonce i kostí. Slyšela jsem křik a pak jsem si uvědomila, že to byl můj křik. Auto se několikrát otočilo. Pak byla prudká plačivá bolest, hučení v uších, v ústech železitá pachuť krve a pak přišla temnota.

Přestala jsem cítit, vnímat.

Necítila jsem nic, všechno zmizelo.

Věděla jsem to, umírala jsem a zbytek byl jen o čase, kterej byl teď pro mě nesmírně vzácnej. 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 11. část: