OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tidbits: 7. kapitola



Tidbits: 7. kapitolaKapitola bez Toma. Alici čeká telefonát s Bradem a hádka s matkou. Co se z toho vyvine? Enjoy! :)

Nechci se vrátit

Budík mi zazvonil v devět. Máma mě čirou náhodou toho dne nepřišla osobně vystrnadit z postele, tudíž jsem usoudila, že nikomu nebude vadit, když si dám ještě tak čtvrt hodinku blahodárného chrupkání.

Víte, když studujete na doktora, se slovem „spánek“ se setkáte leda tak v teorii mozkových funkcí. Napřed šest let dřete na medině, pak v průměru pět na atestacích a taky na praxích ve špitálu, kde stěží máte čas zajít si v pracovní době na záchod. Zároveň si vytvoříte spánkový deficit rovný délce života průměrného horníka, který se pak horko těžko snažíte snižovat až do důchodu, ovšem to se vám příliš nedaří, neboť jde o pomalý, zdlouhavý a pro doktora často i vražedný proces. Když si pak zřídíte vlastní praxi, jste sice vlastním pánem, jenže zas máte denně hromadu pacientů (jste-li co k čemu, tak dvě hromady). Abyste je všechny stihli, začínáte ordinovat brzy ráno a končíte pozdě odpoledne. Taková je holt realita, doktorů je málo.

„Brý ráno,“ zazívala jsem, když jsem se konečně vykopala z postele a zjevila se v kuchyni. Máma dělala vajíčka, ale nezdálo se, že by jich měla na rozdávání. Napoleon, kterého jsem vzala s sebou, si mámu oblíbil. Postával jí u nohou, koukal vzhůru a líně u toho máchal ocasem.

„Dobré.“ Zvedla ke mně oči, v mžiku si mě prohlídla. Naštěstí na mně nenašla nic zajímavého, a tak se zase rychle začala věnovat vejcím. „Spalo se ti u nás dobře, cizinko?“

„Ale jo. Jakýkoli spánek delší než pět hodin je dobrý spánek.“ Odploužila jsem se ke kuchyňské lince a jukla jí přes rameno. Nasypala si do vajíček sýr a cibuli, takže naprosto skvěle voněly přes celou místnost.

Zřejmě mi ukápla slina, což mohlo být důvodem, že mě máma zaznamenala a lehce natočila hlavu mým směrem. „Dáš si se mnou? Můžu ti rozklepnout dvě navíc.“

„Mhm, to je lákavý,“ zavrněla jsem. Pak jsem si ale uvědomila, že jestli tu nechci nakynout jako knedlík, měla bych se s jídlem krotit. „Ale já si nedám. Bude mi stačit kafe.“

Máma nechala pánev, otočila se o sto osmdesát stupňů, vzala prázdný hrnek a nalila do něj kávu z konvice. To všechno provedla přímo před mýma očima v momentě, kdy jsem se já sama natáhla pro prázdný hrnek. Jistě chápete, proč jsem tázavě pozdvihla obočí.

„Prosím,“ broukla, než mi předala hrnek.

„Díky, zvládla bych to i sama,“ nemohla jsem nepodotknout.

Tahle její potřeba mít všechno pod kontrolou pro mě nebyla žádnou novinkou. Byla taková vždycky. A mně to nijak zvlášť nevadilo, až do puberty. Ségra sice byla starší, takže se u ní rodiče s telecími léty setkali dřív, jenže nebyla – i na Burnsallský dost nízký standard – takový bouřlivák jako já. Navíc, s opačným pohlavím se skoro nebavila, protože ona ve vesnici (na rozdíl ode mě) měla nejlepší kamarádku a spolužačku, s níž trávila spoustu času. Rodiče tedy neměli moc důvodů se o ni bát.

Když ale puberta zaťukala na dveře mého pokoje, pochopitelně mi začalo vadit, že máma chtěla mít přehled s kým, kdy a kam jdu, jak dlouho tam budu a co tam plánuju dělat. Nejednou jsme si vjely do vlasů – hádky u nás léta letoucí byly na denním pořádku. Nebyla jsem se schopná popasovat s jejím přístupem, a tak jsem se – ještě před maturitou – natrvalo odstěhovala, a ne jenom do Yorku, ale rovnou do Londýna, kam jsem chodila na střední (spolu s Hiddlym). Máma to brala jako zradu.

Sice jsem si ji trochu udobřila tím, že jsem se rozhodla pro medicínu, ale ať už jsme se my dvě snažily sebevíc, trpký punc minulosti se nám doposud úplně odstranit nepodařilo.

Meryl moji poznámku nekomentovala, namísto toho se vrátila k přípravě své snídaně.

„V kolik plánuješ dneska vyrazit?“ otázala jsem se jí, oči klopíc k čerstvému vydání novin. „Nebo spíš, stihnu si ještě vyřídit maily?“ 

Máma trhla rameny. „Viděla bych to tak na poledne,“ oznámila a přesunula vajíčka z pánve na talíř. Nesedala si, jen lapla vidličku a začala postupně ďobat z talíře. Sezení u jídla v naší rodině obecně nebylo mezi vyžadovanými akcemi. Vlastně jsme to nikdy moc neřešili. Žádná společná jídla jako v jiných rodinách se u nás mimo Vánoce nekonaly. Ještě tak pět let zpátky by mě ani nenapadlo jít na rande do restaurace. Obzory mi rozšířili až Tom s Vincentem. S Tomem jsme na vysoké s oblibou vymetali různé nové i staré restaurace a bistra v okolí universitního kampusu, zatímco s Vincentem jsem dospěla ke své ultimátní lásce k jídlu.

„Poslyš, Alice, dneska bys nás mohla do nemocnice zavézt ty,“ pokračovala máma a já se div nezadusila kávou. Ehm… prosím?! Já že mám zhruba na půlhodinovou cestu do Yorku mít v rukách její život? A to se nezhroutí? Neraní ji mrtvice? Ne, vážně… Země se nepřestane točit kolem své osy?

Nevěřila jsem vlastním uším.

„Eh… cože?!“ vyhrkla jsem nedůvěřivým, nízko položeným tónem. Máma se na mě nedívala, jen se tvářila, že ji moc zajímá cokoli, co – vedle jídla – kutila na lince.

„Neřekla jsem to dost jasně?“

„Řekla. Ale uvědomuješ si, že když budu řídit já, nebudeš moct řídit ty?“ Nesmějte se mi. Tento inteligentní dotaz ze mě vypadnul, protože jsem nevěřila, že se nestala chyba v Matrixu.  

Máma protočila svýma ukázkově zelenýma očima, které pak v káravém pohledu našly ty mé, jejím velmi podobné (jen s lehkou příměsí tátovy čokoládové).

„Ano, tak už to bývá, když osoba A požádá osobu B, aby se stala konatelem akce místo osoby A,“ prohlásila suše. Samozřejmě mi to nijak neulehčovala – pořád to byla moje máma, proto musela dodržovat určitý jízlivý standard. „Jeden by řekl, že doktorský titul je dostatečnou známkou int-“

„Mami.“ Přimhouřila jsem na ni oči a začala dost káravě. „Promiň, že se divím. Ale tohle je proti všemu, co se ti běžně honí hlavou. Nevím, jak si to mám vyložit. Co za to může?“ Zhluboka se nadechla a nehnula ani brvou. Nezdálo se, že by se chystala mi odpovědět, proto jsem pokračovala: „Jsou skvrny na slunci? Měsíc v úplňku? Zatmění Venuše? Saturn ztratil prsteny? Mayové předpověděli dva konce světa a ten druhý nastane dneska?“

„No, jak vidím, nejjednodušší bude, když si to odřídím sama,“ zpražila mě ledově.

„Co? Ne! Totiž… uch!“ vysoukala jsem ze sebe ve snaze udržet tuhle konverzaci v chodu. „Odvezu tě… ráda. Ale chci vědět, proč ses rozhodla dát mi na půl hodiny kontrolu nad svým životem?“

Netrvalo jí ani dvě sekundy, než mě odpálkovala: „Odjíždím přesně ve dvanáct, Alice.
Chceš-li jet se mnou, buď tu včas.“

A byly jsme tam, kde jsme začaly… skvělý. Nehodlala jsem to tak nechat. Proto jsem se taky nadechla k řeči, jenže to už mi zazvonil telefon, na jehož displeji se objevil obrázek Brada.

„Sakra práce!“ zaklela jsem, protože mě nově příchozí hovor dost vyděsil. Pro Brada jsem měla vyšetřenou speciální melodii – Bad Romance od Lady Gaga. Když jsme byli v posledním ročníku na vysoké, hrála na všech diskotékách minimálně pětkrát za večer, takže nebylo těžké si ji zapamatovat. A vzhledem k tomu, jak neskutečné taneční kreace u ní Brad předváděl, bylo o to lehčí spojit si ji výhradně s jeho osobou.

„O tomhle si ještě promluvíme, mami,“ upozornila jsem ji, než jsem se odporoučela do bezpečí haly. Tam mě nemohla slyšet.

„Čau,“ začala jsem.

„Ahoj,“ oplatil mi. V telefonu se mimo jeho hlasu ozýval taky hluk dost podobný řinčení talířů.

„Dal ses na vaření?“

„Ne, proč?“ zněl zmateně.

„Slyším cinkání nádobí.“

„Jo tohle… jsem v restauraci. Poslední příležitost najíst se, aniž by mi to teta Sandy znechutila výčtem kalorických hodnot,“ zahučel trpce.

„A jéje… už je čas? Kdy pro ni jedeš?“ zajímala jsem se.

„O půl jedné.“

„To je mi líto.“ Nevěděla jsem, co jiného mu na to říct. Za tuhle šílenou situaci si mohl sám, dobře mu tak. „Ví, že dorazím až zítra, nebo to necháváš jako překvapení?“

„Řekl jsem jí to. Kdyby ne, ještě by ti měla za zlé, žes ji nečekala na letišti.“ Zachrčela jsem a on se mi zachechtal. „Mimochodem, můžu se stavit k tobě? Potřeboval bych k sobě dostat nějaké tvoje věci… však víš, aby to vypadalo, že mi casa es su casa.“

Nespokojeně jsem zamručela. „No jo no, co mám s tebou dělat? Náhradní klíč má u sebe sousedka. Dám jí vědět, že přijedeš. Jenom upozorňuju, že jsem si včera nestihla nic nachystat.“

„Super, díky,“ prohodil.

„Hele, až tam budeš, sypni Napoleonovi granule z krabice vedle cereálií, ve skříňce v kuchyni, prosím. Sice jsem mu naplnila misky na tři dny, ale...“

„Provedu, madam!" 

„Ale kdybys je nenašel, nebo měl problém se sousedkou, tak-“

„Elis, klid, já si nějak poradím. Mám doktorát.“  

Zacukaly mi koutky, zatímco Brad pokračoval: „Hele, nechci tě zdržovat. Vlastně jsem se tě jenom chtěl zeptat, jak je Jamesovi. Nějaké změny?“

Vydechla jsem z plic přebytečný vzduch. Shodou okolností to znělo, jako bych trpěla, ovšem to jsem tentokrát vážně neměla v úmyslu. „Z nejhoršího je venku. Tlak měl sice včera na hranici hypertenze, ale to mohlo být způsobené tím, že zjistil, že měl infarkt. Nemocnice se nám od včerejška neozvala, takže se nijak výrazně nezhoršil.“ 

„Dělali mu angio?“

„Ne, bypass.“

„A nevíš náhodou, kdo ho operoval?“ otázal se mě zvědavě. Musela jsem zašátrat v paměti.

„Páni… víš, že si to jméno nepamatuju? Byla to nějaká ženská… Moorová, Modeová, nebo tak nějak,“ prohodila jsem zamyšleně.

„Nebyla to Morellová? Joan Morellová?“ nadhodil a já uznala, že něco takového bylo možné. „Jé, to je moje ex!“

Uchechtla jsem se. „Víc by mě překvapilo, kdyby ne.“

„Tak ji ode mě pozdrav a řekni jí, že mi může kdykoli zavo-“

„Jasný… hele, Brade, já už spěchám. Ráda jsem tě slyšela, měj se!“ zbavila jsem se ho, než mě stihnul zatáhnout do jednoho ze svých mileneckých dramat. Pf, to tak – já jí ho připomenu, ona mi vytmaví, že jejich vztah skončil tím, že si Brad místo ní nabrnknul mladší, vyšší, hezčí ženu a pak bude zanedbávat péči o mého tátu. Jenom přes moji mrtvolu!  

„Alice, za půl hodiny odjíždíme!“ donesl se ke mně z kuchyně mámin hlas. Protočila jsem oči v sloup a neodpustila jsem si tiché zapitvoření, než jsem se vydala nahoru za účelem hodit na sebe něco reprezentativnějšího než pyžamo.

 

Tátovi bylo líp. Sice s námi pořád ještě komunikoval prostřednictvím telefonu, ale to neznamenalo, že by něco bylo špatně. Jeho ošetřující lékařka (velmi sympatická residentka Morellová – ne, vážně jsem neměla na to připomenout jí Brada) nás ujistila, že – jestli vše půjde tak dobře jako dosud – tátu zhruba za týden pustí z nemocnice.

Po zbytek návštěvních hodin jsme se bavili o životě a poslední hodinu jsme s tátou hráli Scrabble (ten jsem na tajňačku ukořistila na pediatrii), zatímco máma popíjela kafe a četla si knížku o nejnovějších poznatcích v oboru péče o skot. No, aspoň neusínala na vavřínech…

Na cestě zpět mě zachytila nepřipravenou, jednou ze svých myšlenek…   

„Je očividné, že mladý Camden k sobě v praxi zoufale potřebuje zkušeného doktora,“ poznamenala, přičemž jsem ji ještě moc nevnímala. Moji pozornost zaujalo stádo ovcí s enormně dlouhou vlnou, na louce napravo od auta. Uvažovala jsem, jestli je možné, aby patřilo našim, ale nakonec jsem to zavrhla, neboť do Burnsall nám zbývala ještě dobrá čtvrthodina cesty.

Máma se na chvíli odmlčela, zřejmě proto, že se jí ode mě nedostalo žádné jiné odpovědi než hučení.

„Alice, přemýšlela jsem o tom,“ oznámila mi, „a myslím, že bys to klidně mohla být ty, kdo přivede Camdena na správnou cestu.“

Zamračila jsem se a trhla hlavou jejím směrem. „Cože?“

Semkla rty v úzkou linku. Jestli byla nervózní, nedávala to na sobě znát. „No, zmínila jsem se o tobě na městské schůzi a předseda tě považuje za vhodnou kandidátku na post vesnického lékaře. Mohla bys začít pracovat-“

„Počkej… moment,“ přerušila jsem ji okamžitě. Srdce se mi rozbušilo jako zvon. Zase mi organizovala život. Jakým právem – to se zeptejte jí. „Já se ale nechci vrátit do Burnsall. A už vůbec nehodlám dělat nějakému packalovi opatrovnici.“

Máma se ušklíbla, načež šlápla na plyn, aby mohla zařadit šestku. „No jistě, protože tohle je zase celé jenom o tobě, že? Vůbec nesejde na tom, že k doktoru Camdenovi chodí skoro celá vesnice. Lidi, které znáš od malička. Ať klidně zpacká ještě pár případů! Naší londýnské princezně to vadit nebude!“

„C-co to tu vykládáš?! Přestaň mě vydírat!“ zvolala jsem nakvašeně. „Já k Burnsall nemám zhola žádnou povinnost! Je mi líto, že vám sem přiřadili nějaké medicínské nedochůdče, ale nevidím důvod, proč bych to sakra měla řešit zrovna já!“

Rozčílila jsem se. Tohle byla typická moje máma. Vždycky si našla způsob, jak mi sdělit, že jsem – podle jejího názoru – sobec, a jak svými činy ubližuju všem okolo (hlavně tedy jí). Vrátila se ke svému standardu. No jistě! Jak jsem si, já nána, mohla myslet, že se chtěla změnit?

„Důvod… to, že měl tvůj otec infarkt, ti připadá jako nedostatečný důvod?!“

„To přece není moje chyba! Sama jsi to říkala!“ bránila jsem se hlasitě.   

„Není, ale mohlas tomu zabránit!“ zařvala a prudce zabrzdila na plácku před domem. Podívala jsem se na ni. Ve tvářích byla úplně rudá. „Kdybys tady byla, mohlo to všechno být jinak! Mohla jsi mít tátovo zdraví pod dohledem! Ale ty ne… ty si prostě musíš vždycky všechno udělat po svém! Sebrat se a odjet, protože my s tátou ti ke štěstí nestačíme!“

Zalapala jsem po dechu. No páni, to byla pěkná sprška kritiky. Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy. Víte, když vám takové věci řekne vaše vlastní matka, je to zhruba, jako by vám dali silný pravý hák do břicha a pak vám ukradli peněženku se všemi věcmi.

Myslela jsem, že byla ráda, že jsem šla na medicínu. Že mi dokázala odpustit můj odchod z vesnice. Věřila jsem, že chápe, že v Burnsall bych ke štěstí nepřišla. No, spletla jsem se.  

„Tak dost. Tohle nebudu poslouchat,“ zasyčela jsem a prudce otevřela dveře jejího SUV.

„Alice, kam jdeš?! Okamžitě se vrať!“ křičela za mnou. Já ji ignorovala. Rozběhla jsem se do domu (klíče byly schované pod květináčem s anturií jako vždy) a chvátala jsem do pokoje pro hosty. Rychle jsem naházela svoje věci do tašky a vyrazila ze schodů dolů.

„To odsud jako vážně klidně odkráčíš?“ zavrčela máma, když jsem ji obcházela v předsíni. Nic jsem jí na to neřekla. „Alice! Tvůj otec leží v nemocnici, po operaci srdce! Copak tě ani tohle-“

„Ne!“ vyjekla jsem, přičemž jsem se zprudka otočila čelem k ní. „Táta na rozdíl od tebe chápe a respektuje, že domov jsem si dávno vybudovala v Londýně! Já v Burnsall prostě nezůstanu – tak už to pochop! Nejsem jako ty, nebojím se za sebou prásknout dveřmi! Děsí tě život mimo tuhle díru, ale mě ne! Já se Londýna a svojí praxe prostě nevzdám!“

S tím jsem si dopnula kozačku a otevřela dveře. Prošla jsem jimi a máma mě následovala.

„Ano, možná, že máš pravdu – bojím se Burnsall opustit, protože je jedinou stálicí v mém životě. Ale to jenom proto, že jste se s Amy odstěhovaly! Nechaly jste nás tady, aniž byste se nás zeptaly, jestli třeba nechceme jít s vámi!“

To mě rozčílilo ještě víc. Odfrkla jsem si a rozhodila rukama.

„Mami, proboha, prober se! Jsme obě dospělé, máme vlastní životy! Takhle to funguje u všech lidí – děti vyrostou a odejdou z hnízda! Ty nejsi žádná výjimka!“

Na to nic neřekla. Taky jsem za sebou přestala slyšet její kroky. Zarazila jsem se, ale pak jsem si uvědomila, že kdybych přestala kráčet, ztratila bych tím všechny zbytky hrdosti, které jsem ještě měla. Ne, musela jsem jít dál… už nebyla jiná cesta.

Došla jsem až ke svému autu. Odemkla jsem ho na dálku, takže mi zabralo necelou minutu naskládat se na sedadlo řidiče, připoutat se a nastartovat. Už, už jsem řadila zpátečku, když se máma přímo před Fiestou. Tvářila se smutně a já bych se vsadila, že jí dokonce i ukápla slza.

Rukou jsem nahmatala kliku dveří a naprázdno jsem pootevřela ústa ve snaze jí ještě něco říct (třeba nějaké hezké věci na rozloučenou). Jenomže jsem se nerozhoupala ani k otevření dveří, ani k mluvení.

Nehýbaly jsme se, jen jsme se na sebe dívaly. Bylo to, jako by mezi námi proběhla konverzace bez jediného slova. Říkala mi, že takhle to nechtěla, a já jí oponovala tím, že mě to mrzí. Bála se… o tátu, o ségru, o mě, o statky. Bála se budoucnosti, přítomnosti a taky minulosti, což ji nutilo říkat věci, které by – za normálních okolností – zůstaly hluboko v její mysli. Nic z toho nebyla moje vina, a ona to moc dobře věděla. Jen se bála si to přiznat.

Naše „konverzace“ skončila tím, že se máma na místě otočila a odkráčela zpátky do domu. Naprázdno jsem polkla, ve snaze zklidnit se. Naštěstí už nehrozilo, že by se mi z očí mohly spustit slzy. Teď jsem jenom hrozně moc chtěla něco nakopnout…

Škubnutím jsem zařadila zpátečku a dupla na plyn. Vycouvala jsem, obrátila a vjela na jednu z odboček hlavní burnsallské silnice. Musela jsem projet „centrem“, abych se dostala na dálnici na Londýn. Všechno tady mi připadalo šedivé, škaredé a ponuré. Konzum měl – už dvacet let – pořád stejnou neonovou ceduli, ze které upadla skoro všechna zrezivělá písmena. Majitelka (paní Crowdsová) už holt byla příliš stará na to, aby se o obchod dokázala postarat, a všechny její děti žily mimo Burnsall. Na kavárně vedle konzumu byla velká cedule „zavřeno“, což mě vůbec nepřekvapilo. Jediné, co fungovalo, byl hostel paní Derringové a přilehlá hospoda pan Schwartze – obě místa se, zcela očividně, mezi místními těšily stále stejné slávě. 

Byly doby, kdy mě to mrzelo. Teď jsem ale ani nepřibrzdila a pelášila jsem pryč.

Tohle proklaté místo se mi už nikdy nevryje pod kůži. Odteď mě nebude mrzet, že odjíždím. Ne… budu se těšit do Londýna, protože je to můj domov, a basta! 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 7. kapitola:

1. Sabienna přispěvatel
04.10.2020 [17:55]

SabiennaTak to bylo celkem hustý... Emoticon Emoticon Emoticon Celkem slušná podpásovka od maminy,.. já slyšet něco takovýho, tak to rozhodně tak dobře jako El nerozdýchám.. Jako že chápu, je to pro ni těžká situace, když ji manžel leží v nemocnici po infarktu, to rozhodně na pohodě člověku nepřidá, ale ta teda El ani trochu nešetřila.. A jak ji v podstatě citově vydírala, taky ji obvinila, no fíha, to už bylo těžce přes čáru.. El je ale očividně zvyklá na ledaccos, i když taky měla co dělat, aby to ustála Emoticon chudák holka Emoticon ale ta jejich neverbální komunikace to mezi nimi naštěstí docela uklidnila, bylo fajn, že pro sebe dokázaly najít pochopení i po tak ostré hádce.. to se mi líbilo Emoticon Emoticon
Telefonát s Bradem byl takový bezva světlý moment, alespoň něco Emoticon je to fakt sympaťák, mám ho čím dál víc v oblibě Emoticon ale už se těším zase na Toma, na toho rozhodně nikdo nemá Emoticon
Jinak se fakt nedivím, že se Elis nechce vrátit, jednak do takovýho zoufalýho zapadákova, ale takový psycho teror od matky, to taky není o co stát, že Emoticon
Bezva kapitola, díky za bezva počtení Emoticon
Ale už se nemůžu dočkat dalších zápletek El a Toma, fakt moc Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!