OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tidbits: 6. kapitola



Tidbits: 6. kapitolaAlice je při tátově probuzení v nemocnici, přičemž musí přespat u rodičů. Čeká nás další přiblížení jejího vztahu s Tomem, respektive další důkaz o tom, že jsou nejlepšími přáteli s velkým N. Tom však i přesto, zdá se, něco tají. Dokáže to z něj Alice vydolovat? Enjoy! :)

Nemocnice

Jen co jsem se přihnala do nemocnice, vyhledala jsem kardiologické oddělení. U pultu jsem sestřičku informovala, že sháním Jamese Reevese, a ona mě nasměrovala k pokoji číslo dvanáct. Byl to nadstandard, takže tu táta válčil sám, s mámou a pokojným, pravidelným pípáním EKG.

Jak za mnou cvakly dveře, máma se otočila mým směrem. Věnovala jsem jí posmutnělý, drobný úsměv a přiblížila se k tátově posteli, respektive jejímu křeslu, v němž doposud trůnila, listujíc časopisem. Zvedla se a já ji objala. Neřekly jsme ani slovo, jen jsme tam mlčky několik minut stály.

„Mami, mrzí mě to,“ vydechla jsem tiše. Trochu se napjala, ale nic neříkala, takže jsem se musela ujmout vysvětlování. „Muselo mu být zle a on mi stejně nic neřekl. Proč mi nic neřekl? Mohla jsem ho ohlídat. Mohla jsem jet s ním a vytmavit to tomu mladému doktorovi. Mohla jsem-“

„Přestaň, Alice. Není to tvoje vina,“ utnula mě. „Tátův infarkt má na štítu jen a pouze doktor Camden.“

Nakrčila jsem obočí a pomalu se od ní odtáhla. „Co to vlastně je za packala? Co o něm víte?“

Trhla rameny a já se na ni až teď pořádně podívala. Nevypadala unaveně, i přesto, že od noci nespala. Neměla kruhy pod očima, vlasy měla úhledně upravené, nehty rudé, dlouhé a gelové. Oděná byla do obyčejných riflí, černo bílé halenky a černého saka. I tak ale vypadala, jako by si sem jen tak mimochodem odskočila z jednání představenstva firmy, jíž byla ředitelkou.

Povzdechla jsem si. Moje máma vždycky věděla, jak se obléct, aby udělala dojem. Vždycky jsem si přála mít alespoň špetku z její elegance, jenže komu není z hůry dáno…

„Moc ne. Pochází z Brightonu, je mu osmadvacet let,“ prohodila tiše. „Maude Douglassová od nás z klubu říkala, že její kamarádka, která léta bydlela v Brightonu, jí prozradila, že je synem nějakého velkého zvířete na ministerstvu zdravotnictví. Údajně ještě ani nemá druhou atestaci.“

„Mami,“ zavrčela jsem skepticky. „Kdyby neměl druhou atestaci, tak by nemohl vést soukromou praxi.“

Máma si odfrkla. „No, je pozitivní, že u vás v Londýně má zdravotnictví očividně ještě nějakou úroveň. O zbytku země to ale, bohužel, neplatí.“

Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Očima jsem proletěla dokument, který visel na čele postele, abych zjistila, že táta zhruba od páté ranní měl stabilní hodnoty. Anestetika měla dle koncentrace vydržet do dnešního poledne. Hm, zbývala ještě tak půlhodina.

Přitáhla jsem si druhé z přítomných křesel do blízkosti mámina a kecla si do něj.

„Má teď v srdci bypass. Dali mu vybrat mezi ním a stentem. Doktoři se mi snažili vysvětlit, co to znamená a jaký je mezi nimi rozdíl, ale, upřímně řečeno, moc jsem to nepobrala,“ přemýšlela nahlas. „Znamená to, že musí skončit se sporty, že ano? To ho zabije.“

„Prosím tě, nepanikař,“ napomenula jsem ji polohlasem. „Až ho propustí z nemocnice, začne se zátěžovou rehabilitací. První tři měsíce bude muset být hodně opatrný – pacientům doporučuju krátké, pomalé procházky a lehké domácí práce. Chce to hlavně dost času, nesmí tlačit na pilu. Ale nikde není psáno, že za rok nebo za dva znovu nezdolá Ben Nevis.“

Máma tlumeně zanaříkala. Přitom se slzami na krajíčku očima odcestovala k tátově klidné, spící tváři. Spodní ret se jí zachvěl, z čehož bylo jasné, že přemáhá pláč.

„I tak ho to zničí. Vědělas, že se chystal na Azorské ostrovy? Už mají s Georgem – přítelem Tomovy mámy Diany – objednané letenky. Měli v plánu podniknout výšlap na horu Pico a zdolat tak na stará kolena první dvoutisícovku v životě,“ informovala mě, přičemž se natáhla a chytla tátu za ruku. „James se na to tak hrozně moc těšil. A já teď nemám odvahu Georgeovi zavolat. Mohla bys to, prosím tě, udělat za mě?“  

„Ehm, oukej…?“ souhlasila jsem nejistě, než jsem očekovala hodinky. Ještě mi zbývalo čtvrt hodiny, tedy akorát čas na kávu. „Ale nejdřív si zajdu pro kafe. Mám ti vzít taky?“  

„To bys byla zlatá.“

Vyhoupla jsem se na nohy a vyrazila z tátova pokoje na chodbu. Rozhlédla jsem se na obě strany a vyrazila směrem, odkud jsem sem přišla. 

Při čekání na mámino automatové latte a svoji černou kávu bez cukru jsem vytáhla telefon. Zmerčila jsem dvě nové zprávy. První byla od Amy, druhá od Toma.

Jako první jsem odpověděla Amy, ať je v klidu, že táta bude v pohodě. A teď další pán na holení…

Dojela jsi dobře? ptal se mě Hiddly.

Samozřejmě. Možná, že jsem v depresi, ale pořád jsem lepší řidička než ty řidič. Dokonce jsem zvládla i popíchnutí.  

Jsem neskonale šťasten, že už je ti líp. Zacukalo mi v koutcích.

Tom: Pozdravilas ode mě Jamese?

Alice: Ještě ne, probere se okolo poledne. Btw, nejspíš tě má za gaye.

Tom: Ne… NE! Jak to sakra ví?! Dáváme si s Luigim takový pozor!  

To už jsem se neubránila regulérnímu smíchu. Sestra z recepce mě v důsledku toho obdařila vražedným pohledem.

„Eh… pardon,“ omluvila jsem se, než jsem se k ní otočila zády. Automat ohlásil konec přípravy druhé kávy, proto jsem byla nucená jednat rychle.

Alice: Rozsekal jsi mě, Hiddly. Díky.

Tom: Nemáš zač. 

Tom: A teď už běž za tátou, závislačko.     

Alice: No dovol? Netušíš, co dělám.

Tom: 2 možnosti – 1. čekáš na kávu, 2. čekáš na výtah.

Alice: Jsi jako James McAvoy v X-menech. Je to děsivý, abys věděl.

Tom: No, už jsem si od tebe vysloužil i horší přívlastky.

Protočila jsem očima, ale na rtech mi pořád hrál úsměv. Vypnula jsem displej, strčila telefon do kapsy a popadla oba kelímky s kávou. Pak už jsem se odebrala zpět do tátova pokoje.

 

„E-Elis?“ Táta ještě neměl otevřené oči, když ze sebe dostal moje jméno.

„Tady jsem.“ Posunula jsem se v židli dopředu, aby na mě přes mámu viděl.

„Ahoj,“ zachrčel, přičemž ke mně sklopil zrak.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. Chvíli jsme se na sebe dívali, než do mě máma drcla loktem. Z jejího výrazu jsem pochopila, že chce, abych mu řekla, co se s ním dělo.

„Jo, no… tati, včera v noci jsi měl infarkt. Jsi po poměrně složité operaci. Zavedli ti bypass, kterým v podstatě spojili cévu ucpanou cholesterolem se srdcem, aby ti do srdce bez problémů mohlo vést dostatečné množství okysličené krve.“

„Řekni taky, jaké následky to pro něj bude mít,“ přikázala mi máma. Těkla jsem k ní očima a pozdvihla obočí v jasných pochybách. Jenže ona si stála za svým.

„Tři měsíce se teď musíš kurýrovat. Předepíšou ti prášky na ředění krve – nejspíš Anopyrine, Godasal, nebo Fraxiparine – a budeš se muset šetřit. Po třech měsících začneš s rehabilitací a nejpozději za půl roku budeš moct začít srdíčko zatěžovat víc,“ osvětlila jsem.

„A to lezení…“ nedala se odbýt máma. To už jsem nevydržela a vyplázla na ni jazyk. Neviděla mě, protože ke mně byla otočená zády, za to táta vydal zvuk hodně podobný smíchu. Máma ho hned zpacifikovala.

„Bude nutný, abys ten výlet na Azory zrušil. Promiň,“ vyrazila jsem ze sebe tiše. 

„Tak jsi to slyšel, Jamesi,“ zaštkala máma. „A to všechno kvůli tomu budižkničemu doktoru Camdenovi! Já bych ho-“

Táta nespokojeně zamručel a zašil sebou. Chtěl mámě něco říct, ale já mu doporučila, ať radši ještě nemluví. Nakonec jsme dospěli k prostému řešení – dali jsme tátovi telefon, aby to, co nám chtěl sdělit slovy, ťukal do poznámkového bloku.

Jeho první otázka byla, jestli jsme už zavolaly Georgeovi a stornovaly letenky.       

„Ještě ne, ale pracuju na tom,“ odpověděla jsem mu. 

Další dotaz byl o statcích a směřoval k mámě, takže jsem si vzala volno na upití ze svého kelímku.

„Alice, táta má dotaz,“ máma mě rychle dostala zpátky do reality. Obvykle se u ní projevovala její výjimečná superschopnost vycítit, najít a zadupat veškerou zábavu do země.

Jak dlouho se zdržíš?

„Ehm… já…“ začala jsem, než jsem si to stihla promyslet. V neděli jsem potřebovala být doma, jelikož mě čekalo velkolepé setkání s Bradovou tetou Sandy. A od pondělí mi začínala dovolená, takže… „Můžu zůstat do nedělního rána. Odpoledne potřebuju být v Londýně a v pondělí chci vypadnout z Anglie… myslím, že si zasloužím dovolenou.“

Máma se zašklebila, kupodivu se však dokázala zdržet poznámek.

Přespíš doma?

Našpulila jsem rty a pokrčila rameny. Ignorovat jejich zvědavé pohledy byla mission impossible

„Klidně.“ Aspoň jsem nemusela utrácet za hotel… „Teda, jestli mě tam máma bude chtít.“

„Prosím tě, nebuď směšná!“ ohradila se tázaná. „Už jsem tě někdy odmítla ubytovat?“

Oplatila jsem jí andílkovským kukučem. „Zatím ne, ale co není, může být.“

Tím stylem jsme se bavili až (bez pár minut) do konce návštěvní doby. Nezapomněla jsem tátovi vyřídit Tomovy a Bradovy pozdravy a přání brzkého uzdravení, zatímco on mi nezapomněl připomenout, že jsou oba určitě gayové. Dala jsem rodičům chvilku soukromí a odešla na chodbu potom, co jsem se s tátou rozloučila. Máma se ke mně za pár minut připojila a společně jsme vyrazily na parkoviště.

Na večeři ohřála párky. U večerních zpráv jsme je spořádaly. 

„Ehm… já si musím ještě jít vyřídit pár telefonů. Tak dobrou, mami.“ Vidíte? Dokonce jsem přidala i pravdivý důvod svého odchodu. No nejsem já dcera snů?

„Počkej ještě…“ Máma zdvihla ruku a lehce přitom zaklonila hlavu. Dlaní se dotkla mojí paže, tudíž jsem byla nucena se zastavit a kouknout na ni. „Jak se má Tom? Je v Londýně?“

Ha! A to mi řekněte, jak TO může vědět? Ona je jako Hiddleston, a vlastně ještě horší, protože Hiddleston se ve své telepatické praxi zabývá hovadinami, zatímco máma se soustředí na důležité věci!

„Jo, je. Přijel tento týden,“ vzdala jsem to, jejich temné síle nemělo cenu vzdorovat. „Má se… hm… asi fajn.“

„Diana říkala, že má ta jeho nová hra na Broadwayi obrovský úspěch,“ zapěla lehkým tónem. „Je možné, že se nadobro přestěhuje do New Yorku.“   

Skvělý, mami… ty vážně víš, jak člověka potěšit.

„To je jenom na něm, jak si život uspořádá,“ snažila jsem se to zahrát do autu.

„Ale no tak, tebe by to nemrzelo?“

Mrzelo, setsakramensky moc. Jenže já s tím nic nezmůžu, víš?

„Mami,“ zavrčela jsem varovně, „nech těch konspiračních teorií. Mám svůj život, on taky. Jsme kamarádi – to je celý. Tečka, dobrou.“

„Dobrou,“ povzdechla si. Nebrala jsem na ni ohled. Štrádovala jsem rovnou do koupelny, v níž jsem se zabarikádovala a odmítala vylézt, dokud neodbila desátá večerní. Až pak jsem na sebe milostivě hodila starou košili s medvídky (máma ji alespoň vyprala, než ji uložila do skříně) a zalehla jsem do postele. Ještě jsem píchla mobil do zásuvky, než jsem ho nastartovala. Okamžitě na mě vyskočily dvě nepřečtené zprávy z odpoledne.

První byla od Brada. Poslal mi selfie sebe objímajícího zamračeného Ramiho kolem ramen, s titulkem: „Zvládáme to skvěle!“ Pochopitelně mě to pobavilo, takže jsem mu odepsala, že se mi zdá, že se Rami nezvykle moc usmívá, že mu z celého srdce děkuji a taky že mu za jeho skvělý výkon v neděli neudělám ostudu.

Další byla od Toma. Její obsah mě překvapil, dokonce do té míry, že jsem si ji musela několikrát znovu přečíst, abych se ujistila, že to myslel tak, jak to napsal. U člověka s titulem z kultury antických civilizací totiž nikdy nevíte…

Zamyšlený: Už jsi někdy někoho milovala?

A to bylo všechno. Nic víc, nic míň. Jenom tohle.

Překvapená: Kolik jsi toho vypil? 

Čekala jsem na jeho odpověď. Moji novou zprávu si zobrazil skoro hned, přičemž se hned jal odepisovat.

Tom: Myslím to vážně.

Ach tak…

Alice: Jasně, že jo. Copak ty nemiluješ svoji mámu, ségry, neteře, synovce, atd.?

Tom: Tj, ale já myslel… počkej, jdu ti volat.  

Vzala jsem to, co mi taky zbývalo.

„Já si říkala, za jak dlouho to psaní vzdáš,“ ušklíbla jsem se.

„Ahoj,“ řekl zhrublým, hlubokým tónem, který mě přiměl si ho představit napůl spícího, v nadýchaných peřinách z husího peří.

„Tak mě nenapínej. Jak jsi to myslel?“

Ozvaly se neurčité, funivé zvuky. „Láska k rodině se nepočítá, to je něco jinýho. Já myslel lásku k partnerovi… zkrátka tu romantickou.“

„Aha…“ odmlčela jsem se, neboť jsem potřebovala čas na rozmyšlenou. „Hm, to je těžší. Asi jo… jednou. Nebo spíš, skoro jednou.“

„Kdo to byl?“

„Vincent, ten ájťák,“ vyžbleptla jsem. Nebylo nutno dodávat nic dalšího, věděl o mně všechno. Teda, všechno krom mého drobného, manželského tajemství. Rozhostilo se mezi námi ticho. „Co ty?“

„Ano. Myslím, že ano.“

„Oukej?“ pípla jsem, když se neměl k řeči. „A řekneš mi k tomu víc, nebo…?“

„Víš co? Zapomeň na to. Jak se máš?“ otázal se rychle, ve snaze změnit téma.

Dobře, tohle bylo hodně divné. Tom obvykle od tématu neuhýbal. Právě naopak – z nás dvou to byl on, kdo se (často proti mé vůli) držel toho, které sám začal, a nutil mě mluvit vážně.

„Ehm… nic moc, ale-“  

„Předpokládám, že James bude v pořádku?“ otázal se se zájmem.

Povzdechla jsem si. „Jo. Jenom na ty Azory s Georgem v nejbližší době určitě nebude moct jet.“

„To je jasný. Mluvil jsem s ním i s mámou. George slíbil, že zítra zruší letenky a ubytování, aby ještě dostali zpátky peníze,“ oznámil mi. Potěšilo mě to, ne že ne, hlavně proto, že (aniž by to věděl) převzal a splnil moji povinnost. „Oba s mámou vás všechny moc zdraví, přejí pevné nervy a Jamesovi brzké uzdravení.“

„Díky, vyřídím.“

„No, a jak dlouho zůstáváš v Yorkshiru?“ okamžitě tasil další otázku.

„Do neděle. V kolik letíš?“ výjimečně jsem mu oplatila stejně.

„V sedm patnáct ráno,“ přiznal.

„Né, to už tě nestihnu,“ zaúpěla jsem. „Ach jo, chtěla jsem se s tebou rozloučit. Nejlépe v baru, s hektolitrem tequily po ruce.“

Uchechtnul se, přesto zněl tak nějak podivně smutně. „To jsme zkoušeli posledně a dopadlo to blbě. Poblila ses na Speaker’s Corner.“

„No jo, moje alkoholová tolerance už není, co to bejvala,“ odtušila jsem pobaveně. Chvíli bylo mezi námi absolutní ticho. To mi konečně dalo možnost tasit dosud nevyřčenou otázku: „Tome, co je?“

„Uvažuju, proč je havran jako psací stůl,“ prohodil naoko vážně.

Kriste pane, ne… Alenka ne! Ta nás provázela celou střední. Tu knížku jsem z duše nenáviděla, protože na tak výjimečně grandiózní snůšku hovadin jste v jen tak něčem narazit určitě nemohli. Tom můj názor na ni znal moc dobře, a proto mně ji taky často připomínal. No, teď už sice trochu méně než na střední, ale i tak víc, než by bylo hezké.

Naježila jsem se jako kočka a zasyčela pár nadávek. Dal se do smíchu.

„Určitě proto, že havran je-“ začal, ale já ho přerušila. Takových úvah už jsem si vyslechla milion.

Za ta léta, co jsme se znali, se ale havran a psací stůl – mimo jiné – také stal metaforou pro konverzační S.O.S. Oba jsme věděli, že ten, kdo ji nadhodí, si přeje, aby na něj ten druhý netlačil. Byla to jednoduše taková žádost o zvednutí úhybky. Jasný signál, že tudy cesta nevede a že bych měla změnit téma.  

„Osobo,“ varovala jsem ho, „přestaň mi hrát na nervy a řekni mi, proč by se sakra psychicky zdravý člověk zamýšlel nad tím, proč je havran jako psací stůl?“

Pokračoval ve smíchu, třebaže nebyl úplně upřímný. Ach jo, tohle mi vážně trhalo srdce. Kdybych mohla, objala bych ho.

Ještě chvilku jsme se bavili o Tomových plánech na zítra a pak jsme to – po společné domluvě – ukončili s tím, že bychom se měli jít vyspat.

Než jsem se toho dne definitivně uložila k spánku, napsala jsem zprávu Ramimu…

Z fotky soudím, že jste teď s Bradem nejlepší přátelé?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 6. kapitola:

3. Sabienna přispěvatel
12.09.2020 [10:33]

SabiennaHmmm, tak ta Tomova textovka byla ultra podivná.. Emoticon Měla bych zcela stejné podezření, jestli si něco nevybumbal Emoticon jako že, může to souviset přímo s Elis, aneboo.. třeba nějaká krize s tou cvičitelkou pilats, jógy či co Emoticon A pak ten rozhovor zpočátku byl taky trochu divný, než tedy najeli zpátky do těch svých kolejí, ve kterých jim to spolu tak skvěle funguje.. Emoticon ti hrozně se mi líbí ten jejich styl komunikace, jsou strašně sladcí Emoticon tak kruci!! už by si měl Tom vytáhnout hlavu víme odkud a něco s tím udělat Emoticon já plně chápu, že se bojí toho rizika, kdy by to nemuselo vyjít, ale zas.. ti dva se tak dobře znají, jsou nejlepší přátelé, v tom vztahu už by je nic tolik zásadního nemělo zaskočit Emoticon ale ne.. to moc předbíhám, já si tohle, jak to mezi nimi právě je, strašně užívám a baví mě to Emoticon Emoticon je to příjemně napínavé, hlavně mezi nimi je to jisté napětí, a to žeru Emoticon Emoticon
Dobrá zpráva je, že se Elisin tatínek nakonec dá dohromady, ačkoliv to bude chvíli trvat.. jestli se nakonec bude moct vrátit, alespoň částečně, ke svému běžnému životnímu stylu, tak je to výhra Emoticon joo.. ještě to dopadlo dobře Emoticon
A k Elisině matce.. takovou bych tedy osobně rozhodně nechtěla, ale fakt se bavím nad tím, jak se s ní Elis vypořádává, to nemá chybu Emoticon s takovým nadhledem a grácií, to fakt prostě nemá chybu Emoticon Emoticon

Skvělá kapitola, už se moc těším na další, co nám přinese a co sis v ní pro nás připravila! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Fluffy admin
09.09.2020 [21:44]

FluffyZačnu od konce. Tom, zdá se, si svejma citama k Alici není tak úplně jistej, co? Že by si pomalu uvědomoval, že je do ní zakoukanej? Že ona je pro něj ta pravá? A ne nějaká instruktorka jógy, nebo pilates, nebo čeho to ta jeho současná přítelkyně je. Emoticon Vtipný bude, až ji pustí k vodě, poběží za A. a tam zjistí, že je vdaná. Emoticon To s Aliciným tatínkem mě mrzí, ale tak to prostě v životě chodí. Je vůbec dobře, že to přežil, a pokud je takovej sportovec, tak jsem si jistá, že se dá brzy dokupy a nebude mít problém dodržovat všechna ta nařízení a omezení, takže bude vlastně žít plnohodnotnej život i tak. Maminka naopak umí manipulovat okolím jako správnej generál. Emoticon Rejpat do citlivejch míst, to by jí šlo, co. Emoticon Nechám se překvapit, co sis na nás připravila. Emoticon

1. Romis
06.09.2020 [15:13]

JÉÉ! Já už se s touhle povídkou skoro rozloučila a ona je zpátky. Emoticon Hluboce se omlouvám za svoji nevíru. Emoticon Emoticon
Mám dojem, že tohle si mladý pan doktor za rámeček nedá. Jsem zvědavá jak se s tím vším Alice popere. Emoticon A mám tušáka, že její plány na velký útěk za hranice asi nedopadne podle plánu.
Rozhovor s Tomem vypadal jako by byl v nějaké krizi a v podstatě volal o pomoc. Vážně by mě zajímalo čeho je to předzvěst. Ovšem teď se těším na její "mač" s msnžílkovou tetičkou. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!