OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Vampire Secret - 1. kapitola

28.02.2012 (14:00) • ElleneWilliams • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 724×

1

Bydlím s otcem v České republice. Nikdy jsem tu šťastná nebyla, ale chápala jsem, že se tu otec cítí dobře. On je Čech, on tu má práci, on si vede skvělý život. Chtěla jsem, aby byl šťastný, protože když mi zemřela maminka, moc ho to bolelo. I přesto, že jsem chtěla, aby byl šťastný, ráda jsem ho neměla, ale v České republice jsem neměla žádné příbuzné, které bych znala a u kterých bych mohla bydlet. Také mě to bolelo, že mi zemřela maminka, ale tenkrát mi bylo pět let, takže jsem si začala až později uvědomovat, že ji nemám.

Já jsem Katherine Silverstoneová a on Jan –Hans- Navrátil. Nikdy se s maminkou neoženil a i přesto o ní mluvil jako o manželce, o ženě svého života. Moje maminka se jmenovala Liliana Silverstoneová. Měla jsem jí ráda, a ještě pořád mám.

„Musíš to udělat. Zachraň ji.“

„Pak se vrátím pro tebe. Vydrž.“

Zdá se mi to, jako by to bylo včera. Jela jsem s rodiči v autě. Vraceli jsme se z nákupů. Otec řídil. Pak už si pamatuju jenom ty slova, co pronesla moje maminka: „Musíš to udělat. Zachraň ji.“

Otec jí odpověděl: „Pak se vrátím pro tebe. Vydrž.“

Víc už si toho nepamatuju. Teď už mi je čtrnáct let a chodím do osmé třídy. Ve škole jsem měla vždycky těžký, ale naštěstí jsem měla Taťjanu. S ní jsem se vždycky cítila líp. I ona měla stejný problém. Byla to Ruska: Taťjana Buryshkinovová. Její rodiče se sem přestěhovali za prací a Taťjaně nevěnují moc času, takže i ona měla ze začátku problém se domluvit. Nesnáší své jméno a tak jí říkám: Táňa nebo Taťja. Nepřipadá mi to jako podstatný rozdíl, ale je šťastnější, když jí říkám: Táňo.

Jsme kamarádky už osm let. Tenkrát si ke mně přisedla a řekla:

„Ty jsi ta z Ameriky, viď? Ta Sivilernenová, že jo?“

„Silverstoneová.“ Neměla jsem chuť se smát, ale měla zvláštní přízvuk, kterýmu jsem neodolala a nepatrně se usmála.

„Já jsem Taťjana Buryshkinovová. Těší mě.“ Natáhla ke mně ruku, ale já jí tu moji nepodala.

„Ty si z nějakýho šílenýho rodu nebo co? Nebo seš nějaká královna či princezna? Že už v první třídě mluvíš, jako by ti bylo třicet?“ Věděla jsem, že jsem na ni nepříjemná, ale neměla jsem náladu být na někoho milá, byla jsem ráda, že jsem pronesla tak dlouhou větu bez chybičky. Furt jsem byla tak trochu mimo z toho, že musím mluvit česky, ale zvykala jsem si. Na to, že mi bylo šest let, jsem se vyjadřovala poměrně dospěle.

„Jo, vlastně jo. Teda, já nevím. Promiň. Ty ale taky nemluvíš na svůj věk. Je ti šest stejně jako mně!“ Byla zmatená, chápala jsem ji. Právě ji napadla holka stejného věku, o který si hloupě myslela, že bude s ní sdílet její problém s řečí.

„Né. Já se omlouvám. Ty si z Ruska?“

„Jo. Mám to tu těžké. Nikdo mi nerozumí. Teda, rozumí, ale mám jinej... No tamto, přízvuk. Máme stejnej handicap.“ Usmála se a tentokrát už jsem neodolala, musela jsem se usmát taky.

„Jsme na tom stejně. Chceš tu sedět?“

Od té doby jsme s Táňou nerozlučné kamarádky. Teď v osmě třídě už obě umíme perfektně česky, ale přízvuk nám zůstal.

„O čem zas přemýšlíš?“ Náhle jsem se zase objevila ve školní jídelně, s Táňou a jejím klukem Benjaminem Mercierem. Jeho rodiče jsou z Francie, ale říkal nám, že ve Francii ještě nebyl, a vždycky bydlel v Čechách. Tvořili jsme úžasnou trojici tří neznámých světů. Amerika, Rusko, Francie. Měli jsme se skvěle, když jsme byli spolu. Benjamin, už seděl u stolu společně se mnou, ale Táňa stála nade mnou.

„Jo. Já. Promiň, můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se jí a na Benovi jsem viděla, jak je zklamán, že zase kvůli mně přijde o společných dvacet minut s Táňou.

„Hned ti ji vrátím, Merciere.“

„Z toho tvýho vražednýho pohledu už ani nepočítám, že bych ji ještě dneska viděl.“ S tímhle vstal a odešel společně se svým oběděm ke skupince namakaných blbečků ze školního fotbalového týmu. Prý jsou to jeho kamarádi. O tom jsem dost pochybovala, sotva znali jeho jméno. Natož aby si pamatovali takové ty věci, co by si kamarádi měli pamatovat.

„Stalo se něco, Kate?“ Táňa si sedla naproti mně a chytila mě za ruku. Dělala si semnou starosti.

„Já nevím. Mám zase takový divný předtuchy.“

„Už je to tu zase? Kolikrát jsem ti říkala, že z toho nic není pravda.“  Od té nehody se mi dějí divné věci. Co jsem poznala Taťjanu, je to ještě horší. Nikdy jsem jí neřekla, že se mi zdají sny, ve kterých je ona, ve kterých mě moje hlava připravuje na budoucnost. Nikdy jsem jí to neřekla, protože jsem věděla, že by mi nevěřila.

„Mám pocit, že to, co poslední dobou děláš, není správné.“ Zmohla jsem se jen na tohle, chtěla jsem jí říct všechno, všechny moje vidiny, všechny moje tajemství i problémy, ...

„Co jako dělám?“ Měla dlouhé blonďaté vlasy, které byly od přírody rovné, ale ona se snažila, aby měla každý den jiný účes. Byla vysoké, štíhlé postavy a měla velice světlý obličej. Nikdy se nemusela příliš malovat, protože měla dokonalou pleť. Teď jsem ale v její tváři viděla vztek. Byla celá červená. Nesnášela, když jí říkám, že dělá něco špatně.

„No. Jsem ráda, že teď chodíš s Benjaminem, ale neměla bys tolik flirtovat s ostatníma. A taky se mi nelíbí, že teď nějak flákáš školu, chodíš na večírky. Tohle nejsi ty.“

„A to mi říká ta, která nosí ze školy samý trojky a vymetá každej bar ve městě? A je to Ben, víš to moc dobře.“ Au. Tohle bylo jako facka. Měla pravdu. To já byla ta nezodpovědná. To já chodila na každý večírek, i když mě skoro nikam pustit nemohli. V tomhle Prahu doslova miluju, je tu pár barů a různých společenských místností, kam mě pustí. Teď už to nebyla ta hodná Taťja, která ještě před chvíli u mě seděla a držela mě za ruku. Teď už si stoupla a založila ruce v bok.

„Víš, že dokážeš bejt pěkně nepříjemná?“ Moc inteligentní to nebylo. Kate Silverstoneová má spoustu jiných poznámek v záloze, ale nechtěla jsem se až tak moc hádat. A vůbec jsem se nechtěla hádat s Táňou.

„A ty víš, že jsi v tomhle docela podrazačka?“ Au. Další facka. Co to s ní je? O tomhle s ní mluvím často. Chci s ní mluvit o tom, co vidím, co slyším. Ona je v nebezpečí a já to vím a potřebuju ji chránit.

„Podrazačka?“ Opět Katherine nevyužila svých poznámek. Dneska nejsem ve formě.

„Jo! Ty můžeš mít špatný známky, ty můžeš chodit a spát s kým chceš a já né?“ Tak teď už to přehnala. Jsem panna, s nikým jsem nespala. Byla jsem sice mezi kluky dost oblíbená, i přesto, že mám divný jméno a anglický přízvuk. Jenže jim o to nešlo, oni byli rádi, že jsou s nějakou holkou. Byla jsem humorná, hezká a na to, že mi je čtrnáct, jsem byla i o mnoho vyvinutější než polovina mých spolužaček stejného věku. Ve všech ohledech. Tak moc se toho změnilo. Byla jsem sice nešťastná z mých začátku v Praze, ale občas bych zase byla ta neoblíbená američanka.

 „Moc dobře víš, že jsem panna.“ Skoro jsem to až zašeptala. Bylo mi z toho zle, nechtěla jsem se hádat a bavit se o mém pannenství. Zase jsem za to mohla já. Měla jsem si to všechno nechat pro sebe. I přesto, že jsem skoro šeptla, Taťja mě asi slyšela a zase si sedla. Taky jí došlo, že jsme to přehnaly, ale i tak v každé z nás byla spousta adrenalinu, kterej se rval ven.

„Proč se o mě tolik zajímáš? Je to můj život! Proč mě nenecháš?“ Taky skoro šeptala, ale já jsem její slova slyšela až moc dobře. Jak tohle může vůbec říct? Copak to není jasný, proč se o ni tolik zajímám? Copak tohle nejlepší kamarádky nedělají? Já jsem se rozhodně nechystala na to, abych šeptala. Teď jsem zase naopak vstala já.

„Jak to můžeš vůbec říct? Vždyť jsme kamarádky. Slíbily jsme si, že si budeme říkat všechno! A já to vím, že mám pravdu! To já jsem ta nezodpovědná mrcha a ty ta vždycky upravená a slušná. Vždycky to takhle bylo! Nikdo tě nemá takhle rád, jako já. Vím, že ti to možná přijde divný, ale já opravdu vím, že tě musím chránit. Ty jsi zranitelná a až příliš milá a všichni tě jenom využívají. Nechci abys, sis myslela, že jsi neschopná, ale moc dobře víš, jak to myslím. Bojím se o tebe! Copak ty to nechápeš? Když máš problém, tak se tě ptají: ‚Co ti je Taťjo? Budeš v pořádku?‘, oni se tě neptají, aby ti pomohli, ale jenom aby to věděli a mohli tě pomlouvat. Nikomu v týhle místnosti se nezdají sny, kde jseš ty, kde si v nebezpečí a já tě vždycky zachráním. Nikdo! Nikdo takovej tu není! Já tě znám nejlíp! Já! Tak si to už kurva uvědom!“

„Tobě se zdají sny o mne?“ To je jediný, co mi na to řekne? Já si tu plácám asi pět minut a ona mi řekne sotva šest slov?

„Jo!“ Měla jsem nepříjemný výraz i mluvu, ale byla jsem příšerně naštvaná.

Naštěstí naší hádku přerušilo zvonění, které ohlašovalo další vyučování. Obě jsme si vzaly nedotknuté obědy a odnesly je. I Ben si všiml, že jsme se s Taťjanou pohádaly, a proto odcházel radši s jídelny sám, bez Taťjany.

Autor: ElleneWilliams, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Vampire Secret - 1. kapitola: